Josuem se zjevoval Bůh lidu
israelskému (1903)
Neděle šestá
po svatém Duchu
Obsah:
Kristus Pán učinil zázrak; zázrakem tím lid odměnil, ale také povzbudil, aby v
Něho jako v pravého Syna Božího uvěřili; zázraky osvědčoval Bůh své vyslance
vůbec. Josuem se zjevoval Bůh lidu israelskému. 1. Události za Josua; a) dobytí
Jericha; b) boj proti králům amorrhejským, stojící slunce; c) rozdělení země
zaslíbené; d) smrt Josuova; 2. za Josua se stalo mnoho zázraků, a námitky proti
nim jsou mnohé; 3. zázraky ty se staly ku potvrzení zákona Mojžíšova, proto
pravé zjevení. Důvěřujme vždycky v prozřetelnost Boží.
I jedli všichni a nasyceni jsou. (Mar. 8,
8).
Kristus Pán
učinil na poušti, nasytiv sedmi chleby a málo rybičkami přes čtyři tisíce lidí,
pravý a skutečný zázrak. K jakému účelu Pán zázrak tento vykonal? Nelze
popříti, že ho vykonal proto, aby odměnil zástup za jeho vytrvalost. Tři dni
byli s Pánem, poslouchali kázaní Jeho, snědli zásoby, které měli, a tak byli
pro Pána Ježíše zaujati, že ani nevzpomněli, že nemají, čeho by jedli. Pán
Ježíš toto všecko uznává; proto pronáší slova tak starostlivá, jak by zástup nasytil.
Pán tak dobrotivý a milostivý, jako jest Kristus Ježíš, nemohl nechati této
vytrvalé lásky lidu bez odměny; proto činí zázrak, aby lid nasytil a tak ho
odměnil.
Avšak
Kristus Pán měl dojista při zázraku tom ještě úmysl jiný. Vždyť jest
vševědoucí, poněvadž jest pravý Bůh, ano i jako člověk věděl všecko, co jako
Spasitel pokolení lidského věděti měl. Proto věděl dojista také velmi dobře, že
lid čin Jeho pozná a uzná jako zázrak, věděl také dále, že lid dobře ví, že
zázraky může konati jenom Bůh. A proto dojista dalším úmyslem Páně bylo, aby
tímto zázrakem povzbudil lid, aby v Něho trvale uvěřil jako v pravého Boha a v
zaslíbeného Bohem Vykupitele.
Ano, tak si
počínal vždycky Bůh. Kdykoliv poslal opravdu některého poslance svého k lidu,
vždy ho opatřil mocí činiti zázraky, aby právě z těchto zázraků mohli lidé
poznati, že muž ten jest Bohem poslán opravdu. Poněvadž pak Kristus Pán nebyl
jen člověk Bohem poslaný, nýbrž jest pravý a skutečný Bůh sám, konal zázraky
svou mocí sám. Jiní pouzí lidé, jen Bohem poslaní, konali zázraky mocí Boží a
tak své Božské poslání dokazovali. A k takovýmto mužům, Bohem opravdu poslaným,
náležel také Josue, nástupce Mojžíšův.
Tohoto muže ustanovil svým nástupcem z rozkazu Božího před svou smrtí Mojžíš
sám, a lid israelský ho také jako nástupce Mojžíšova uznal a přijal. Proto jako
se zjevoval Bůh lidu israelskému Mojžíšem, tak se mu zjevoval také Josuem. To
jest pravda, o které budeme uvažovati dnes. Ukážu tedy s pomocí Boží, že také
Josuem se zjevoval Bůh lidu israelskému.
1.
Připomeňme si nejprve události, které se za Josua staly. Vypravuje nám tyto
události Josue sám, v knize, která má jméno po něm. Vidíme tudíž, že Josue mohl
vše to věděti, co píše, poněvadž byl při všech událostech těch zúčastněn jako
hlavní osoba. Události ty nejdůležitější jsou: Přechod Israelitů přes řeku
Jordán a dobytí měst Jericha a Haje, vítězství Israelitů nad králi
amorrhejskými a dobytí země jejich, rozdělení krajiny předjordánské a smrt
Josuova.
a) Když
Mojžíš zemřel, opanovali již Israelité část Palestýny, totiž země zajordánské.
Ty byly rozděleny dvěma pokolením, totiž Ruben
a Gad a polovici pokolení Manasses. Na to přikázal Bůh Josuovi, aby překročil s lidem Jordán a zmocnil se
také druhé, větší části země zaslíbené. Josue tak učinil. Ale poněvadž Bůh
chce, abychom když On s námi pracuje, přece sami také činili, co činiti můžeme,
Josue jednal obezřetně: jak by byl jednal, kdyby mu nebyl dal rozkaz, jíti přes
Jordán, sám Bůh. Poslal napřed dva vyzvědače, aby shlédli zemi, zejména
nejbližší veliké město Jericho. Ti vešli do Jericha do domu ženy jménem Rahab. Avšak král jerišský se o tom
dověděl, proto je chtěl ihned zatknouti, a poslal za tím účelem k Rahabě své
služebníky. Rahab vyzvědačů neprozradila, nýbrž spustila je po provaze oknem,
kteří se vrátili k Josuovi a vypravovali vše, co se dálo, jakož i to, že Rahab
sama jim předpověděla, že Bůh jim dá zemi tuto. – Také zde vidíme patrný
doklad, že i mezi pohany byla známost pravého Boha, když byla modloslužba
rozšířena úžasně. Rahab byla pohanka v Jerichu; jí se nedostalo zjevení
nadpřirozeného, jako se dostalo Israelitům; a přece i tato žena mluví o
Hospodinu, Bohu pravém, který vyvedl Israelity z Egypta.
Na to přešel
veškeren lid Jordán. Napřed šli kněží, kteří nesli archu úmluvy. Když přišli
doprostřed řeky, zastavili se, a lid ubíral se dále. Také tu zastavily se vody
na jedné straně Jordánu jako hory, druhé pak odtekly do moře mrtvého, tak že
přešli všichni Israelité přes řeku suchou nohou, jako přešli kdysi moře rudé.
Rozbili stany své v Galgale nedaleko Jericha a slavili tam velikonoce.
Když pak byl
Josue na polích Jericha, uzřel muže,
an stojí s vytaženým mečem proti němu. I tázal se ho, kdo jest, zdaž jest
jejich přítel nebo nepřítel. Jako kdysi řekl Hospodin Mojžíšovi, aby zul obuv
svou, poněvadž místo, na kterém stojí, svaté jest, tak řekl muž tento Josuovi.
Josue tak učinil, poklonil se hluboce, a Hospodin mu nařídil, jakým spůsobem má
dobyti města Jericha. Neměl proti městu bojovati mečem, ani rozličnými přístroji
válečnými, nýbrž zbraní zvláštní, která může přemáhati nepřátele a bořiti
hradby jen tu, když jí působí Bůh. Měli totiž Israelité po šest dní obejíti
vždy jednou město; sedmého pak dne měli vzíti kněží sedm trub a archu úmluvy a
obejíti tak město sedmkráte; když pak obcházeli po sedmé, měl všechen lid
vzkřiknouti křikem převelikým, a Bůh slíbil, že hradby města budou vyvráceny z
kořene. Israelité tak učinili a dobyli
města; pak z rozkazu Božího usmrtili vše, co bylo v něm, jen dle slibu
učiněného vyzvědači zachránili Rahabu a dům její. Tímto vítězstvím byla
obnovena naděje Israelitů na šťastné dobytí země celé. Ale brzo viděli, že za
hřích jednotlivce Bůh někdy trestá celý národ.
Achan z pokolení Judova vzal totiž
některé vzácné věci v Jerichu, kteréž měly všecky býti zničeny. Bůh se za to
rozhněval na Israelity; a proto když vytáhli proti druhému většímu městu, Haji, nedobyli ho, nýbrž byli odraženi
a 36 mužů docela padlo. Z toho poznávali, že Bůh s nimi nebojuje; proto pátráno
po příčině. Josue šel před archu úmluvy, padl na tvář svou a prosil Hospodina
za slitování. Bůh mu zjevil, že někdo vzal a skryl věci, kteréž náležely Jemu.
Pátrali po viníku, dopadli ho v Achanovi, a Achan byl ukamenován. Na to vytáhli
Israelité proti městu Haj opět a dobyli ho. Na to vzdělal Josue oltář
Hospodinu, obětoval na něm oběť, napsal na kameny výpis zákona Mojžíšova,
přečetl je a zavázal lid slavně, aby všecky zákony Boží plnil, slibuje
požehnání všem, kdo poslechnou, a zlořečení těm, kteří poslouchati nebudou.
b) Pověst o
slavném vítězství Israelitů a o dobytí měst Jericha a Haj roznesla se rychle po
veškerých krajinách okolních; a proto se nelze diviti, že se rozliční kmenové
spojovali, aby se proti Israelitům bránili. Gabaonité obelstili Josue předstírajíce, že jsou národ velice
vzdálený, a uzavřeli s ním smlouvu. Na to napadli čtyři králové nebo knížata město Gabaon a Gabaonité na základě
smlouvy s Josuem učiněné žádali o pomoc. Josue táhl na nepřátele jejich. A Bůh
sám přísně potrestal vojska těchto králů, neboť padalo s nebe krupobití
zvláštní, nevídané, veliké kamení, a usmrtilo mnohé. Ale než byli nepřátelé
poraženi úplně, chýlilo se slunce k západu. Vida to Josue volal: „Slunce proti
Gabaon nehýbej se, a měsíc proti údolí Ajalon.“ I stálo slunce a měsíc, dokudž
nepomstil se nad nepřáteli svými. (Jos. 10, 12–13). I byl tehdáž den tak
dlouhý, jaký nebyl nikdy dříve ani později. Na to byli poražení ostatní králové
v Palestýně, a země zaslíbená během
sedmi roků dobyta celá.
c) Když byli
Israelité pány té země, kterouž tolikráte jejich otcům slíbil Bůh, rozdělil ji Josue dle rozkazu Božího
jednotlivým pokolením. Poněvadž dvě pokolení již měla své podíly, a pokolení
Manasses aspoň polovic, a poněvadž po přijetí synů Josefových, Efraima a
Manassesa, bylo vlastně pokolení třináct,
ale pokolení Levi nedostalo ze země díla žádného: bylo ještě poděleno pokolení
devět a půl. Těm vykázal Josue části jejich, a pokolení Levi vykázal ve všech
pokoleních 48 rozličných měst, z nichž bylo 13 měst pro kněží.
Pokolení
Ruben a Gad a polovice Manasses, kteří bydleli v krajině východně od Jordánu,
bojovala dosud s pokoleními ostatními. Když dobyli celé země, požehnal jim
Josue a propustil je. Ti pak vrátivše se k Jordánu, vzdělali tam nesmírný oltář
na památku své válečné výpravy. Když se to dověděli Israelité bydlící v krajině
západojordánské, domnívali se, že chtějí ona pokolení míti svého Boha a ctíti
Ho na svém zvláštním oltáři. Proto se shromáždili v Silo, kdež byla archa
úmluvy, a poslali k nim Fineesa,
syna veleknězova, aby se jich otázal, proč onen oltář zbudovali, zdaž snad
chtějí odstoupiti od Hospodina Boha pravého. Když ale vysvětlili, že tak naopak
učinil z té příčiny, aby vždy pamětlivi byli, že mají jednoho Boha, a že jsou
všichni jeden národ, líbilo se toto vysvětlení všem Israelitům a chválili Boha.
d) Když pak
Josue uvedl takto zemi i lid do pořádku, zavolal k sobě všecka pokolení do
Sichem. Tam jim připomenul všecka dobrodiní, která jim prokázal Bůh, zopakoval
jim také Jeho zákon, a slíbil požehnání všem, kteří budou zákon tento plniti, a
zlořečení těm, kteří by zákon Páně neplnili. Pak dal postaviti veliký kámen
před svatyní v Silo na znamení nové úmluvy Israelitů s Bohem, a požehnav lidu, zemřel. Počet let jeho byl 110 roků, a lid ho pochoval v končinách
vladařství jeho asi roku 1434 před Kristem. – Tak ukončil běh pozemský muž,
který byl po Mojžíšovi prvním vůdcem lidu Božího, a kterýž přivedl Israele až
na konec pozemského putování jeho. Vládl pak Josue nad lidem 17 let.
2.
Pohlédneme-li do této doby, shledáme, že i tu Bůh vykonal zázraky mnohé. Přechod
přes Jordán byl pravý a skutečný zázrak. Kdo by to popírati chtěl, musel by
viniti Josue ze lži; ten však byl pravdomluvný. Také nelze přechod tento různým
způsobem vykládati, že řeka snad vyschla, nebo podobně; neboť kdyby byla řeka
na okamžik tak vyschla, aby byli mohli Israelité přejíti suchou nohou, byl by
to pravý a skutečný zázrak. Když se tedy bez zázraku obejíti nemůžeme, proč
bychom ho nepřipustili tak, jak ho vypravuje očitý svědek a hlavní osoba při
něm zúčastněná Josue, že jedna část vody přitékající, zůstala státi jako hora,
druhá pak odtekla do moře mrtvého, a že toto rozdělení vod trvalo tak dlouho,
dokud Israelité nepřešli?
A zdaž
nebylo pravým zázrakem dobytí města
Jericha? Může pouhé obcházení hradeb, může pouhý křik, byť i byl sebe
mocnější, vyvrátiti hradby města? Zajisté že by tak mohl souditi jen člověk
pošetilý a nesmyslný. A můžeme říci, že snad toto vypravování Josuovo nespočívá
na pravdě? Zajisté že nikoliv. Jako Mojžíš jenom pravdu psáti musel, tak musel
psáti jenom pravdu také Josue. Události, které tento veliký a zbožný nástupce
Mojžíšův vypravuje, nestaly se někde v zákoutí, kde by nebylo bývalo svědků,
nýbrž staly se veřejně; celý národ israelský byl jejich svědkem, a když je
Josue napsal, byla kniha lidu předčítána veřejně, jako knihy Mojžíšovy; proto i
Josue pravdu mluviti musel, jako musel jen pravdu mluviti Mojžíš. – Mimo to; o
ženě Rahab, která zachránila vyzvědače Josuovy, a které po dobytí Jericha
Israelité neusmrtili, nýbrž zachránili ji i její dům, mluví svatý apoštol Pavel
v listu k Židům (11, 31) a svatý Jakub (2, 25). Oba chválí víru její a praví,
že touto vírou, která dle svatého Jakuba nebyla mrtvá, nýbrž byla živá, ana ji
Rahab dokázala skutky, zachráněna byla. – Proto jen ten člověk, který popírá
pravdu dějepisnou vůbec, a který chce věřiti jen tomu, co vidí sám, co slyší,
nebo o čem se může smyslem přesvědčiti: může pochybovati o pravdivosti
vypravování Josuova. Člověk rozumný o něm pochybovati nemůže; ten musí uznati,
že Josue mluví úplnou pravdu, a že tudíž Israelité dobyli Jericha zázračně.
Avšak vraťme
se ještě jednou k Rahab, která přijala vyzvědače israelské a zachránila je, a
poslechněme od ní aspoň několik slov, která pronesla k vyzvědačům. Když přišli
poslové královi žádajíce za vydání vyzvědačů, skryla vyzvědače Rahab v hoření
části domu svého, a poslům řekla, že odešli, aby je rychle honili. Když pak
odešli poslové, vstoupila k vyzvědačům a řekla: „Vím, že Hospodin dal vám zemi
tuto; nebo připadl na nás strach váš, a zemdleni jsou všichni obyvatelé této
země. Slyšeli jsme, že vysušil Hospodin vody moře červeného k vašemu vyjití,
když jste vyšli z Egypta, a co jste učinili dvěma králům amorrhejským, které
jste zavraždili. A to slyšíce, ulekli jsme se, a zemdleno jest srdce naše, nebo
Hospodin Bůh váš, on jest Bůh na nebi svrchu i na zemi dole.“ (Jos. 2, 9–11)
Tato slova jsou velice důležitá. Nedokazují jenom to, jak jsem již upozornil,
že i pohané znali pravého Boha; nýbrž z těch slov také vysvítá, že zázraky,
které činil Bůh s lidem israelským, byly i pohanům známé, že o nich věděli a
vypravovali, a že tudíž tyto zázraky
jsou události skutečné, dosvědčené nejen židy, nýbrž také pohany.
Všimněme si
ještě zázraku, ze kterého si nevěrci nejvíce posměchu natropili a tropí, a který
prohlašují ze všech zázraků za nejnemožnější. Jest to událost, kde Josue,
bojuje proti králům amorrhejským, prosil Boha, aby slunce nezapadalo, dokud
nebude boj dokončen a vítězství úplné, a písmo svaté praví, že „slunce stálo uprostřed nebe za celý den
a že nebyl ani dříve ani potom tak dlouhý den, jako když poslechl Hospodin
hlasu člověka a bojoval za Israele.“ (10, 13–14). Zůstalo tedy ku slovům
Josuovým slunce na nebi státi tak dlouho, až byli nepřátelé poražení úplně.
Ale právě
proto posmívají se nevěrci bibli. Praví: „Vždyť jest dokázáno, že se slunce
nepohybuje, nýbrž, stojí; náhled, že slunce se točí kolem země, jest starý
blud, nyní tomu nevěří ani malé dítě, které začalo choditi do školy, tam mu
hned učitel do útlého rozumu vštěpuje tu pravdu, že se země točí kolem slunce,
a ne naopak, jak učili staří. Když tedy písmo praví, že slunce zůstalo státi na
obloze, jest patrno, že ten, kdo to napsal, vězel ve stejném bludu, jako
všichni ostatní jeho souvěrovci; poněvadž však Bůh, je-li vůbec nějaký, musí
znáti a mluviti pravdu, a Josue napsal takový blud, patrno, že tato zpráva
nepochází od Boha.“ – K této námitce odpovídám: „Ačkoliv dobře víme, že byl
náhled starý, že se slunce točí kolem země, a že země jest středem celého
světa, jest bludný: přece až dosud i nejznamenitější astronom nebo hvězdář
říká, že slunce vychází a zapadá. Patrno tudíž, že i ten hvězdář nemluví tak,
jak ve skutečnosti jest, že slunce stojí, nýbrž tak, jak slunce na obloze
vidíme, to jest, že se slunce pohybuje, vychází, zapadá; jinak by mu nikdo
nerozuměl. Proto když k nám mluví Bůh, musí s námi mluviti také tak, abychom Mu
rozuměli; a proto praví písmo svaté, že stálo slunce, ač se nezastavilo slunce,
nýbrž zastavila se vlastně země.
Avšak proti
tomu namítají odpůrci: Kdopak může zastaviti zemi? Vždyť kdyby se zastavila v
běhu svém, byla by to odchylka od neúprosných zákonů v přírodě; a mimo to tím
zastavením by nastaly zmatky v celé soustavě slunečné. – K tomu odpovídám: Jest
pravda, že když se zastavila země, stala se odchylka od zákonů přírodních, a
však taková odchylka jest možná; my jí učiniti nemůžeme, poněvadž jsme oněch
zákonů neustanovili; může ji však učiniti Bůh, který tyto zákony dal. Kdož by
mohl pochybovati o tom, že může hodinář stroj, který zhotovil, zastaviti a opět
spustiti? Kdo by to popíral, za blázna by byl považován. A největší hodinář
nebeský, všemohoucí Bůh, by nemohl běh tohoto světa zastaviti a opět spustiti?
Zajisté že tak může učiniti; a proto, když Josue připomíná, že k jeho modlitbě
zůstalo státi slunce, nevypravuje nic nesmyslného ani nemožného, nýbrž
připomíná pravý a skutečný zázrak, o kterém může pochybovati jen člověk
nesmyslný.
3. Tak
poznáváme, že také činnost Josuovu v národě vyvoleném provázely zázraky mnohé.
Avšak proč je Bůh učinil? Jaký měl při nich účel? Zajisté, že jimi chtěl
pamatovati Israelity přede vším na to, že On jest jediný, všemohoucí, pravý
Bůh. Ale dojista konal tyto zázraky také proto, aby potvrdil celý zákon Mojžíšův, čili aby ukázal, že tento zákon
není dílo lidské, nýbrž že jest to dílo
Boží. Vždyť Bůh nedal tento zákon Israelitům jen pro tu dobu, jak dlouho
bude žíti Mojžíš, nýbrž dal jim ho za tím účelem, aby je připravoval na Krista;
jak dí svatý apoštol Pavel, že byl zákon i naším pěstounem nebo vychovatelem v
Kristu čili na Kristu. (Gal. 3, 24). Měli tedy Israelité zachovávati zákon
Mojžíšův jako zákon Boží tak dlouho, dokud nepřišel Kristus a nepřinesl zákon
nový, kterým zákon starý neodstranil úplně, nýbrž zdokonalil ho. Proto třeba
říci, že Bůh konal zázraky za Josua ku potvrzení zákona starého, čili aby
dokázal, že zákon, který měli tu Israelité zachovávati, jest opravdu zákon
Boží, čili pravé zjevení Boží.
Tak hleďme
všichni také na tu dobu, kdy lid vyvolený spravoval Josue po sedmnácte let.
Také tu se Bůh Izraelitům zjevoval, a péče Jeho o pokolení lidské neustala
nikdy. – Ano, ten pravý Bůh, který rozmnožil na poušti sedm chlebů a málo
rybiček tak, že stačily pro veliký zástup lidí, přes čtyři tisíce, Ten se
staral o pokolení lidské vždycky a stará se také o nás. Proto pamatujme na tuto
Jeho péči o nás a důvěřujme v Jeho prozřetelnost vždycky. V knize Moudrosti
čteme následující velmi krásné a dojemné pravdy: „Moudrost Boží dosahá mocně od
konce až do konce a řídí všecko líbezně“ (8, 1) a opět: „Tvá, Otče, prozřetelnost
spravuje všecko“ (14, 3). A Kristus Pán nás tak mocně vybízí, abychom uvážili,
jak starostliv jest Otec náš v nebesích o ptactvo nebeské a o kvítí polní, a z
toho uzavírali, jak pečliv jest také o nás. Proto ať se nám vede jakkoliv, vždy
pamatujme, že o nás ví Bůh, a že On nejlépe také ví, proč na nás věci příjemné
nebo bolestné buď sesílá, nebo dopouští. S takovými myšlenkami hleďme na celý
běh života pozemského; budou nám zajisté mocným povzbuzením, abychom; ve štěstí
nezpyšněli a v neštěstí nezoufali, nýbrž s odevzdaností do vůle Boží snášeli
vše. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 464
