Učme se od svatého Barnabáše
sloužiti Pánu Bohu s celým srdcem (1901)
Neděle druhá
po svatém Duchu
I počali se všichni vymlouvati. (Luk. 14, 17).
Politování
hoden byl člověk, o kterém praví Pán Ježíš ve svatém evangeliu, že učinil
večeři velikou a pozval mnohých. Učinil tedy večeři velikou; obětoval na
pokrmy, na nápoje a dle obyčeje u židů i na šaty mnoho. Také napřed než tento
náklad učinil: pozval všecky, které pozvati chtěl. Neodřekl mu nikdo; neboť
kdyby byli v čas odřekli, nebyl
by pro ně, když bylo vše již připraveno, posílal. Nechali ho tedy učiniti
nevděční hosté výlohy veliké, a když se měli dostaviti, když bylo vše již
hotovo, počali se vymlouvati. Patrno, že neslíbili dříve upřímně, že přijdou,
nýbrž učinili tak jen povrchně; nemluvili se srdce, nýbrž, jak říkáme, mluvili
jen z plic.
Každý
dojista dobře ví, že dle úmyslu Kristova člověkem, který učinil večeři velikou,
třeba rozuměti samého Boha. Bůh nám učinil různé večeře veliké. Jest to
Nejsvětější Svátost Oltářní čili sv. přijímání, na které se pamatujeme právě
nyní v oktávě Božího Těla, jest to svatá církev, jest to konečně blaženost
nebeská. A jako oni nevděční pozvaní počali se vymlouvati, když se měli na
hostinu dostaviti, tak činí Pánu Bohu lidé přemnozí. A pátráme-li po příčinách,
poznáváme také, že hlavní záleží v tom,
že také mluvili jen z plic a nemluvili ze srdce; přijali učení Ježíše Krista
jen slovy a nepřijali ho srdcem. Proto neslouží Pánu Bohu srdcem, nýbrž slouží
Mu jen někdy slovem. A jako oni pozvaní ve svatém evangeliu za svůj nevděk byli
potrestáni těžce, tak stane se také těm, kdož slouží Pánu Bohu jen povrchně.
Kdo chce dojíti cíle, musí sloužiti Bohu se srdcem celým.
Právě v
tomto dni slavíme církevní památku jednoho světce Páně, který tak Bohu sloužil;
jest to svatý Barnabáš. Učiňme tudíž jeho život předmětem své dnešní úvahy, a
učme se od svatého Barnabáše sloužit i Pánu Bohu s celým srdcem.
1. Kdo byl
svatý Barnabáš a jak Pánu Bohu sloužil, poznáváme dílem z písma svatého, totiž
ze Skutků Apoštolských, dílem z dějin církevních.
Narodil se
na ostrově Cypru a pocházel z pokolení Levi. Za příčinou vzdělání přišel do
Jerusalema, kdež navštěvoval znamenitou školu Gamalielovu, z čehož možno
uzavírati, že pocházel z rodiny zámožné, poněvadž chudí tehdáž škol
navštěvovati nemohli. Když uzdravil Kristus Pán u rybníka Bethesdy člověka 38
roků nemocného, byl svědkem tohoto zázraku Barnabáš; vida zázrak, uvěřil v
Krista a přijat byl mezi 72 učedníků. Z toho patrno, že nebyl srdce
zatvrzelého, nýbrž dobrého a přístupného pravdě. Viděli mnozí zázrak ten a
neuvěřili, Barnabáš viděl a uvěřil. – Již z toho možno poznati, jak sloužil
Barnabáš Bohu. Nepřišel do Jerusalema ze zvědavosti, nýbrž přišel tam proto,
aby ve škole znamenitého zákoníka poznal náležitě zákon starý; když pak viděl,
že přišel v starém zákoně zaslíbený Vykupitel, uvěřil v Něho a přilnul k Němu
se srdcem celým. Chodil s Pánem, dokud dlel zde na zemi, a když vstoupil Pán na
nebesa, prodal Barnabáš, co měl, dal vše svatým apoštolům a byl s nimi, hlásaje
nejprve učení Ježíše Krista v Jerusalemě.
Když pak
vypuklo v Jerusalemě první
pronásledování, ve kterém byl ukamenován svatý Štěpán, a když se mnozí učedníci
Páně proto z Jerusalema rozutíkali, přišli mnozí až do syrského města
Antiochie. Tam se pak rozšířil počet křesťanů tak utěšeně, že apoštolé uznali
za dobré poslati tam z Jerusalema Barnabáše, aby tam řídil tento sbor
křesťanský. Jeho činností počet křesťanů ještě vzrostl, tak že viděl, že ku
správě jeho nestačí, a proto spěchal do Tarsu, kdež nalezl svatého Pavla a
přivedl jej do Antiochie s sebou. Na to působili v Antiochii spolu po celý rok.
Bůh jejich práci velice žehnal, a v Antiochii se počali nazývati vyznavači učení
Kristova poprvé křesťany.
Té doby za
vlády římského císaře Klaudia byla v Palestyně veliká neúroda, z neúrody pak
povstal hlad. I umínili si křesťané v Antiochii, kde nedostatku nebylo,
podporovati křesťany v Jerusalemě. Proto učinili mezi sebou sbírku: a se
sebranými penězi poslali do Jerusalema Pavla a Barnabáše. V Jerusalemě se pak
připojil k těmto oběma sluhům Páně svatý Marek, který s nimi pak šel do
Antiochie.
Křesťané v
Antiochii byli velmi horliví; patrno to již z toho, že ochotně přispěli pomocí
nouzi trpícím bratřím, zejména pak z toho, že se velmi pilně a nábožně scházeli
denně ku službám Božím, na mši svatou a ku svatému přijímání. Když pak jednoho
dne se křesťané ti postili a byli na mši sv., řekl jim Duch svatý: „Oddělte mi
Šavla a Barnabáše k dílu, ku kterému jsem je pojal.“ Tedy postíce se a modlíce
se a vzkládajíce na ně ruce, propustili je. (Sk. Ap. 13, 2–3), to jest tak byli
Šavel a Barnabáš posvěceni ku úřadu apoštolskému nebo biskupskému a posláni,
aby kázali evangelium židům i pohanům.
Oba mužové
vyvolení a posvěcení počali ihned konati poslání své. Vydali se ihned na
apoštolskou cestu, na které prošli celý ostrov Cypr a všecky krajiny v Malé
Asii, hlásajíce všude Krista ukřižovaného. Když mnoho židů i pohanů obrátili
dílem kázáním, dílem i divy a zázraky, když také mnoho pro učení Ježíše Krista
vytrpěli, vrátili se do Antiochie v Sýrii zpět.
Poněvadž se
křesťanství čím dále tím více utvrzovalo a šířilo, a bylo patrno, že zákon
Mojžíšův již svou přípravnou úlohu vyplnil: nastala důležitá otázka, mají-li i
křesťané ještě zachovávati rozličná obřadná nařízení zákona starého. Této
otázky nemohli rozhodnouti věřící, nýbrž k tomu bylo potřebí rozhodnutí
apoštolů. Za tím účelem konán byl roku 51 po Kristu v Jerusalemě sněm
apoštolský, ku kterém už byli z Antiochie posláni svatý Pavel a svatý Barnabáš.
Na sněmu v Jerusalemě mluvil nejprve svatý Petr, na to svatý Barnabáš a svatý
Pavel, kteří vypravovali, jak veliké divy a zázraky jimi Bůh konal mezi pohany
(Sk. Ap. 15, 12). Z toho všichni poznali, že Pán Bůh udílí stejné milosti
křesťanům, kteří přicházejí z pohanstva, jako těm, kteří pocházejí ze
židovstva, a že tudíž není již potřebí zachovávati obřadná přikázání zákona
Mojžíšova, zejména že nemají pohané stávati se nejprve židy a pak teprve křesťany.
V tom smyslu stalo se rozhodnutí na sněmu Jerusalemském, a Šavel a Barnabáš
přinesli toto rozhodnutí písemné do Antiochie.
Brzy na to
nastoupil svatý Barnabáš druhou dlouhou cestu apoštolskou. Šel totiž se svým
sestřencem, svatým Markem na ostrov Cypr. Od té doby o něm neshledáváme zpráv
ve Skutcích Apoštolských, poněvadž svatý Lukáš v této knize písma svatého
vypisuje činnost hlavně knížat apoštolských, svatého Petra a svatého Pavla.
Avšak svatý Pavel se o něm zmiňuje ještě jednou a to velmi chvalně, že, ačkoliv
konal úřad apoštolský velmi pilně a horlivě, přece nepřijímal od věřících
žádných darů, ani podpor, ani výhod, nýbrž živil se jako on dílem rukou svých.
Jisto jest, že svatý Barnabáš ještě potom hlásal učení Ježíše Krista v
krajinách mnohých. Dle zbožného podání vrátil se ku konci svého pozemského
života na svůj rodný ostrov Cypr. Tam šířil učení Páně mezi svými krajany;
avšak popudil proti sobě nenávist židů, od nichž byl kolem roku 60 po Kristu
ukamenován.
2. Z tohoto
krátkého nástinu života svatého Barnabáše poznáváme, že světec ten sloužil Pánu
Bohu se srdcem celým. Z počátku žil ovšem v náboženství židovském, neboť
nemohlo jinak býti; neznal Krista, ano Kristus v jeho mládí ani ještě veřejně
neučil. Jakmile však Pána Ježíše poznal, přilnul k Němu úplně a neoddělil se od
Něho nikdy. Z lásky k Pánu Ježíši prodává statky své a dává je apoštolům ku prospěchu všech věřících; z lásky k
nebeskému Mistru snáší všecky obtíže úřadu apoštolského, hlásaje učení Ježíše
Krista v Jerusalemě, v Antiochii, na ostrově Cypru, ve všech krajinách Malé
Asie. Z téže lásky vybízí své milé ku sbírce v Antiochii, aby tak podporovali
trpící bratry v Jerusalemě a v
Palestýně vůbec. Z lásky k Pánu Ježíši spěchá s velikým svým průvodčím Pavlem
na apoštolský sněm do Jerusalema, aby věděl, jak má poučovati nově obrácených
křesťanů, zdaž mají zákon starý v jeho obřadných přikázáních zachovávati čili
ne. Z lásky k Pánu Ježíši pracuje neúnavně, nepřetržitě, snášeje mnohdy i
týrání židů a pohanů a vydělávaje si při tom prací rukou svých toho, čeho mu
bylo potřebí ku zachránění života vezdejšího. Z lásky k Pánu Ježíši jde na
konci života svého ku svým krajanům,aby jim hlásal učení Páně, a z lásky k Pánu
Ježíši konečně vydává život svůj umíraje pod těžkými ranami, které mu zasazují
kameny jeho vlastní krajané.
Jak ohromný
jest rozdíl mezi životem svatého Barnabáše a oněch lidí, o kterých mluví dnešní
svaté evangelium! Svatý Barnabáš přijal pozvání od Pána Ježíše ku hostině
veliké čili ku svaté Jeho církvi. Což byl zázrak Páně, kterým Pán uzdravil
nemocného po 38 roků, a jehož svědkem byl svatý Barnabáš, pro tohoto učedníka
Páně jiného, než pozvání k večeři veliké ku konání úřadu apoštolského? A což
bylo ono nařízení Ducha svatého v Antiochii, aby oddělili Šavla a Barnabáše k
dílu, ku kterému je vyvolil Pán, jiného než pokyn, aby tento úřad započal, čili
oznámení, že večeře jest již připravena? A jako Barnabáš přijal pozvání při
onom zázraku, tak je dokonale počal prováděti po onom oddělení, čili po svém
posvěcení na biskupství. A poněvadž počal dílo svědomitě konati a v něm věrně
až do konce setrval, nepronesl nad ním Pán hrozných slov: „Pravím vám, že
neokusí večeře mé,“ nýbrž řekl mu po jeho smrti: „Ejhle služebníče dobrý a
věrný, že jsi nad málem věrný byl, nad mnohem ustanovím tebe; vejdi v radost
Pána svého.“(Mat. 25, 23).
Následujme
příkladu svatého Barnabáše a nenásledujme příkladu oněch nevděčných pozvaných.
Také nás pozval Pán Ježíš ku večeři veliké, do církve svaté, ku svatému
přijímání, ku blaženosti věčné, a to bez našich zásluh na křtu svatém. Nejsme
sice ani apoštoly ani učedníky Páně, nýbrž máme každý povolání své. Avšak
chceme-li dojíti cíle, musíme sloužiti Pánu Bohu se srdcem celým všichni;
nemysleme, že mu postačí jenom polovice, neboť Kristus řekl: „Kdo není se mnou,
proti mně jest, žádný nemůže dvěma pánům sloužiti; nemůžete sloužiti Bohu a
mamoně.“(Mat. 6, 24). Sloužíme pak Pánu Bohu s celým srdcem, když při všem svém
povolání hlavně hledíme na Něho, především dbáme o to, abychom ve všem plnili
svatý Jeho zákon. Tak jednejme vždy. Proto plňme svědomitě přikázaní svaté
církve, přistupujme ochotně ku veliké večeři, Nejsvětější Svátosti Oltářní; pak
budeme moci doufati, že budeme míti účastenství se svatým Barnabášem také na
veliké hostině v nebesích. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901
Zpracoval: Jakub
Albert
