Na den
svatých apoštolu Petra a Pavla (1901)
Obsah: Konáme památku knížat apoštolských; ač oba
velicí, přece Petr větší; Pavel šel do Jerusalema k Petrovi, ne naopak; proč?
Poněvadž hlavou církve Kristovy Petr ne Pavel; kde Petr, tam pravá církev; ten
však v církvi římské; proto kdo odpadá od církve římské, odpadá od Krista a
vydává se v nebezpečenství věčného zahynutí. 1. Kristus ustanovil hlavou své
církve jen Petra, ne jiného; 2. Petr zemřel v Římě jako biskup římský; proto 3.
církev římská pravá církev Kristova; dokazují to dějiny celého křesťanství. –
Děkujme Bohu, že náležíme k této církvi.
Na té skále vzdělám církev svou.(Mat. 16,
18).
Dnes slavíme svátek velmi důležitý právě pro naši
dobu. Připomínáme si památku knížat apoštolských, svatého Petra a Pavla, kteří
roku 67 za panování císaře Nerona potvrdili pravdu učení Ježíše Krista smrtí
mučenickou; svatý Petr tím, že byl ukřižován, ale hlavou dolů, a svatý Pavel
tím, že byl sťat mečem na cestě k Ostiu. Oba tito mužové byli velicí; oba
knížata apoštolská; oba Pána Ježíše mnoho milovali, oba pro Něho mnoho
pracovali, oba pro Něho mnoho také trpěli. Avšak ačkoliv jsou oba velicí, přece
Petr jest větší než Pavel. Když byl
svatý Pavel zázračně povolán Kristem Pánem u města Damašku k úřadu
apoštolskému, šel, pobyv tři roky v Arabii a navrátiv se do Damašku, do
Jerusalema, aby „uzřel Petra, a pobyl u něho patnáct dní“ (Gal. 1, 18). Proč
šel Pavel, jenž byl povolán Kristem Pánem, dříve než nastoupil veřejný úřad apoštolský,
ku svatému Petru? Šel tam, aby se od svatého Petra učil? Zajisté že nikoliv;
nýbrž šel k němu proto, aby se mu přihlásil jako Kristem povolaný apoštol. Šel
tedy Pavel k Petrovi, ale nešel Petr k Pavlovi. Proč to? Poněvadž byl Pavel
sice veliký apoštol, samým Kristem povolaný, ale nebyl hlavou církve; Petr však
byl nejen velikým apoštolem, nýbrž byl také první viditelnou nejvyšší hlavou
církve. Pavel vykonal pro církev Boží mnoho, snad více než Petr; ale hlavou
její nebyl, na něm Kristus svou církev nezaložil, tak učinil jen na Petrovi.
Proto kde jest Petr, tam pravá církev Kristova. Ten však byl v Římě, zemřel v
Římě; jest proto jen církev římská pravá
církev Kristova. – Za dnů našich mnozí volají, aby se křesťané od Říma
odvrátili. Jsou to ovšem namnoze lidé takoví, kterým neběží o náboženství,
nýbrž o národnost a politiku. Náboženství jim jest pouhou zástěrou. A mnozí
lidé nerozumní dávají se jejich hesly mámiti, a bohužel že se jim již podařilo
přes deset tisíc různých nešťastníků svésti. Tito všichni lidé neuvažují, jak
hrozného bezpráví se dopouštějí proti Ježíši Kristu a proti Jeho prvnímu
náměstku zde na zemi, proti svatému Petru, a neuvažují, do jak hrozného
nebezpečenství uvádějí svou nesmrtelnou duši. Ačkoliv zajisté nikomu z vás ani
nenapadne, abychom následovali tohoto příkladu špatného, věnujme přece dnes ku
svému utvrzení a ku své útěše pozornost svou svatému Petru jako první viditelné
nejvyšší hlavě církve Kristovy, a učiňme předmětem své úvahy tu pravdu, že kdo
odpadá od církve římské, odpadá od Krista a vydává se v nebezpečenství věčného
zahynutí.
1. Nelze popříti, že Kristus Pán založil zde na zemi
církev. Vždyť tak o Něm předpověděli proroci již v zákoně starém, tak mluvil o
sobě sám. Nelze také popříti, že dal Kristus Pán této své církvi, kteráž jest
společnost křesťanů, pracujících o svém věčném spasení, také zřízení čili
ústavu, jaké jest potřebí každé společnosti. K ústavě společnosti pak hlavně
náleží, aby byl ve společnosti někdo, kdo vládne čili kdo tuto společnost
spravuje. Nelze proti tomu namítati, že si Kristus Pán úplně postačil a
postačuje, a že tudíž nebylo a není potřebí v Jeho církvi nějaké vlády.
Kristus Pán neustanovil církev svou pro anděly ani pro lidi neviditelné, nýbrž
pro lidi viditelné; a proto bylo potřebí, aby byli v Jeho církvi pověřeni vládou lidé viditelní, aby všichni ostatní
věděli, ke komu se mají obraceti, kde a u koho mají poučení nebo pomoc nebo
práv o a spravedlnost hledati, když toho potřebují.
A tážeme-li se, komu dal Kristus Pán tuto správu své
církve, odpovídá nám k této otázce dnešní svaté evangelium. Pán Ježíš řekl ku
svatému Petrovi: „Ty jsi Petr, a na té
skále vzdělám církev svou, a brány pekelné jí nepřemohou.“ Ó jak hluboký
jest smysl těchto slov, jak důležitou pravdu jimi pronesl Kristus Pán! Na
Petrovi vzdělá jednou církev svou, Petr jí bude základem; čím jest základ domu,
tím bude Petr církvi Kristově; a tato církev na Petrovi zbudovaná bude tak
pevná, že proti ní budou všecky pokusy i samého pekla marné, ona odolá všem.
Vidíme tudíž, že pravá církev Kristova dle určitých slov Kristových měla býti zbudována na Petru, a na
žádném jiném apoštolu. Povolal Pán za života pozemského k úřadu apoštolskému
mužů dvanáct; když pak zrádce Jidáš odpadl, a když se osidlem oběsil, zvolili
apoštolé místo něho Matěje; povolal Pán mimo to způsobem zázračným po svém na
nebe vstoupení za apoštola také svatého Pavla; první apoštol Kristem povolaný
byl svatý Ondřej; ze všech apoštolů nejvíce miloval Pán svatého Jana: ale k
žádnému z nich neřekl: „Na té skále vzdělám církev svou, a brány pekelné jí
nepřemohou,“ tak řekl jen Petrovi, a neřekl tak žádnému jinému.
A co Pán řekl, to také splnil. Když se zjevil svým
učedníkům po třetí po svém z mrtvých vstání u jezera genezaretského, a když mu
po třikráte svatý Petr k Jeho otázce odpověděl, že Jej miluje, nařídil mu
Kristus Pán: „Pasiž beránky mé, pasiž
ovce mé.“ (Jan 21, 15–17), čili spravuj celý můj ovčinec, celou církev mou;
tedy nejen věřící nýbrž také apoštoly, čili budiž nejvyšší viditelnou hlavou
církve mé, jak jsem ti přislíbil, když jsem řekl, že na tobě vzdělám církev
svou. – Aby pak byl svatý Petr k tomuto úřadu velmi důležitému, ale také
obtížnému, totiž spravovati církev Kristovu, spůsobilým: Pán Ježíš se za něho
obzvláště modlil a dal mu tu milost, že když by i ostatní apoštolé poklesli, on
přece nepoklesl, nýbrž utvrzoval je ve víře Kristově. Vždyť týž nebeský Pán
dávaje naučení učedníkům svým po poslední večeři před svým utrpením, tedy v
době velice důležité a vážné, řekl k svatému Petru: „Šimone, Šimone, aj satan
žádal o vás, aby vás tříbil jako pšenici,“ to jest ďábel si vás přál, aby vás,
mé apoštoly mohl pokoušeti, abyste propadli jako padá špatná pšenice, když ji
člověk čistí na sítě; „ale já jsem
prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá, a ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří
svých.“ (Luk. 22, 31–32). Podle těchto slov nemá býti svatý Petr, ovšem po
svém pádu, až se obrátí, jen tak silný, že sám vícekráte neklesne, nýbrž docela
tak, že má posilňovati a utvrzovati ostatní bratří, čili ostatní apoštoly.
Nelze tudíž popříti, že jen tam byla pravá církev Kristova, kde byl svatý Petr. Kdyby byli
všichni ostatní apoštolé, ani svatého Pavla, který pro Krista nejvíce pracoval,
ani svatého Jana, kterého Kristus nejvíce miloval, nevyjímaje, od Petra se
odloučili, a kdyby byli založili nějakou církev svou, a kdyby byl Petr zůstal
sám s hloučkem křesťanů docela nepatrným: nebyla by bývala ona církev apoštolů
církví Kristovou, nýbrž byla by jí bývala jen ona malá společnost Petrova;
poněvadž Kristus řekl jen Petrovi,
že na něm vzdělá církev svou, jen jemu řekl, že má říditi celou církev Jeho,
jen jemu řekl, že se za něho modlil, aby nezhynula víra jeho. Poněvadž pak
Kristus Pán nezaložil církev svou pro Petra, nýbrž pro všecky časy a pro všecky
lidi: patrno jest, že Jeho církev
nemohla zahynouti Petrem, nýbrž že trvá a musí trvati, jak řekl sám Pán
Ježíš, až do skonání světa. A kde jest tato církev Kristova? Dojista tam, kde
jsou nástupci Petrovi, a nikde jinde. A kde jsou ti?
2. Jak nás dějiny církve Kristovy učí, byl svatý Petr nejprve po několik roků po
Na nebe vstoupení Páně biskupem v
Antiochii, kde se nejdříve počali nazývati učedníci Ježíše Krista křesťané.
Ale r. 42 po Kristu odebral se Petr dojista ze zvláštního vnuknutí Božího do
Říma, aby tam založil mocnou obec křesťanskou, a aby jako byl Řím pohanský pro
mnohé národy a pro celou říši římskou pramenem mnohých nepravostí, tak stal se
Řím křesťanský pro všecky národy pramenem spásy. A od roku 42 byl svatý Petr po
celých 25 roků biskupem římským,
nespravuje ovšem dle výslovného rozkazu Kristova jenom církev římskou, totiž
města Říma a krajin sousedních čili diecési římskou, nýbrž církev Kristovu
celou. Že nespravoval jen diecési
římskou, poznáváme z toho, že konal z Říma mnohé a daleké cesty do krajin
jiných i velmi vzdálených. Z Říma pak nepřenesl již sídlo své nikam jinam,
nýbrž v Římě zůstal a zemřel, jak si
připomínáme právě slavností dnešní. Byl tudíž svatý Petr biskupem římským, ale
byl také nejvyšší viditelnou hlavou církve čili papežem; proto i jeho
nástupcové nejsou jen biskupy římskými, nýbrž jako biskupové římští jsou také nejvyššími viditelnými hlavami celé církve
Kristovy, čili jsou papeži. Kdyby se byl svatý Petr usadil jinde, kdyby byl
jako takový biskup zemřel, byli by viditelnou hlavou církve biskupové oné
diecése, poněvadž by ti byli nástupci Petrovými.
Byli ovšem někteří lidé zlomyslní, kteří ve své
opovážlivosti šli tak daleko, že tvrdili, že svatý Petr v Římě nezemřel; ale
jejich domněnka jest zcela bludná. Odporuje veškerému dějepisu křesťanskému,
odporuje nejstarším svatým Otcům a spisovatelům církevním. Ti všichni dobře
vědí, že svatý Petr byl v Římě, že tam byl skutečně biskupem a že jako biskup
římský roku 67 zemřel.
Tak již ve třetím století volá kněz římský Kajus, že může ukázati na hroby
apoštolů; neboť, tak pokračuje „je-li libo jíti do Vatikánu nebo na cestu k
Ostiu, přijdou ti vstříc hroby těch, kteří tuto církev založili,“ totiž svatého
Petra ve Vatikáně, svatého Pavla na cestě k Ostiu. A jako tento spisovatel, tak
všichni následující. Proto se chová až dosud v Římě kazatelna, ze které svatý
Petr vyučoval nebo kázal, a oltář, na kterém obětoval mši svatou. To vše by
nebylo možné, kdyby nebyl v Římě býval opravdu a kdyby tam byl nezemřel.
Ostatně žádný člověk, který jest jen poněkud přístupný pravdě, a který před ní
nezavírá očí zúmyslně, nepochybuje o tom, že slavnost dnešní má základ spolehlivý,
že to, co jí oslavujeme, skutečně v Římě se stalo. Kdo tuto pravdu houževnatě
popírá, činí tak z té příčiny, poněvadž vidí, že, když ji uzná, musí také
uznati, že římský papež jest nástupcem svatého Petra.
3. Avšak uvažme dále, jak důležitá pravda plyne opět z
toho! Je-li římský papež nástupcem svatého Petra, jest také jen ta církev, ve které jest on viditelnou
hlavou, pravou církví Kristovou, a není jí a nemůže býti církev jiná. Jako
řekl Pán Ježíš jenom ku svatému Petru: „Na té skále vzdělám církev svou,“ tak
platí také jen o té církvi, kde jest pravý a řádný nástupce svatého Petra, že
ta jediná a žádná jiná, jest pravá církev Kristova.
Ostatně že jest jen církev, jejíž viditelnou nejvyšší
hlavou jest římský papež, čili jen církev římská pravá církev Kristova, to
dokazují zřetelně a patrně veškeré dějiny křesťanské. Kdykoliv bylo potřebí v
církvi, ať v Asii nebo v Africe nebo v Evropě, něco rozhodovati, co by platilo pro celou církev: nerozhodoval to
žádný jiný biskup než biskup římský čili papež. A nemysleme si, že se tak dělo
teprve v dobách pozdějších. Tak se dělo hned na počátku. Když v prvním století
povstaly spory v církvi Korintské, neobrátili se křesťané ku svatému Janu
evangelistovi, který tehdáž ještě žil v Efesu, aby je rozhodl, nýbrž do Říma. A
papež Klement I. poslal po
Fortanatovi Korintským zvláštní list, který se nám zachoval až dosud; zároveň
poslal s Fortanatem jiné křesťany, aby mu přinesli zprávu, jaké měl list jeho
účinky. Uvážíme-li, že toto vše se stalo v té době, kde nedávno za krutého
císaře Nerona umučeni byli v Římě svatí apoštolé Petr a Pavel, ano kde ještě
byly nezahojené rány na tělích mnohých křesťanů, kterými byli zraněni za císaře
Domiciána: třeba uznati, že byla zvláštní velmi důležitá příčina, že Korinťané
z krajiny tak vzdálené obrátili se do Říma. Nahlédneme-li pak do listu, který
papež Klement Korinťanům zaslal, poznáváme, že jim nepíše jenom jako přítel nebo rádce, nýbrž že jim píše jako soudce,
který chválí to, co jest chvály hodno, a kárá to, co zasluhuje býti pokáráno.
Odkud toto vše? Zajisté jen z toho důvodu, že Korinťané věděli, že nejvyšší
hlavou v církvi, které náleží mocí úřední rozhodovati spory, jest biskup římský
čili papež, a že svatý Klement této své povinnosti si byl také vědom.
A když ve druhém století povstaly spory v jiném městě
na východě, totiž ve Smyrně, kdy mají býti slaveny velikonoce, a jak dlouho
tudíž má trvati také půst: svatý Polykarp,
biskup smyrnenský, žák svatého Jana evangelisty podnikl dalekou cestu do Říma,
aby se mu tam od papeže Aniceta
dostalo poučení a rozhodnutí. Svatý Polykarp viděl ještě svaté apoštoly, znal
tedy učení Páně dobře; proto věděl dobře, kam se má obrátiti v otázkách
sporných, a on jde do Říma. Proč tak učinil? Poněvadž věděl, že v Římě jest
nástupce toho apoštola, jemuž řekl Pán: „ale já jsem prosil za tebe, aby
nezhynula víra tvá, a ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých“ čili poněvadž
věděl, že v Římě jest pravý nástupce svatého Petra.
A podobně shledáváme ve všech stoletích následujících
nepřetržitě. Kdykoliv a kdekoliv povstaly nějaké spory, které měly býti
rozhodnuty pro celou církev, všichni obraceli zraky své k Římu, očekávajíce z
Říma poučení, rozhodnutí, nařízení, po případě rozsudek.
A jak činili křesťané na východě, tak činili také na
západě. Ve druhém století se připomíná, že Lucius,
král britanský nebo anglický poslal do Říma poselstvo, aby poprosilo papeže Eleutheria, aby poslal do Británie
kazatele náboženství Kristova. Poznali obyvatelé Británie křesťanství poněkud
od vojínů římských, z nichž mnozí již ve druhém století hlásili se ku Kristu
Pánu; s tím pak také poznali, kde jest střed křesťanstva, kde jest nejvyšší
viditelná hlava; proto posílá král do Říma, aby z Říma přišli věrozvěstové.
Neposlal do blízkého Francouzska, kde již tehdáž vzkvétaly obce křesťanské, na
příklad v Lyoně, ale posílá až do Říma, podávaje takto všem, kdo v budoucích
časích o něm čísti budou, svědectví, že středem pravé církve Kristovy jest Řím,
a že římský papež jest nástupce svatého Petra. A jak učinil tento král na
západě, tak činili všichni křesťané ostatní.
Ano tak činili i bludaři. Tak, jak připomínají
nejstarší svatí Otcové a spisovatelé církevní, žil ve druhém století v
Alexandrii v Africe muž učený, ale velmi ctižádostivý a přepjatý jménem Valentin. Ten šel do Říma, chtěje odtud
stkvíti se před celým světem, ano chtěl se docela státi papežem; a když se mu
to nepodařilo, mstil se tím, že pravdu křesťanskou napadal. Věděl tudíž, že Řím
jest středem křesťanství, a že římský papež jest nejvyšší hlavou celé církve. –
Jiní bludaři v témže století dokázali, že římský papež má právo souditi celou
církev. Tak žil tehdáž v Sýrii jakýsi Cerdo
a v jiné krajině Pontu Marcion; oba
byli pro bludy od svých biskupů z církve vyloučeni. A co učinili? Oba šli do
Říma, žádajíce, aby byli římským papežem do církve opět přijati. Dokázali, že
může rozsudek rozličných biskupů zrušiti
římský papež, a že tudíž není jen biskupem římským, nýbrž že jest papežem
celé církve Kristovy. A jak ti, tak přemnozí jiní.
Proto jsou pozdější svatí Otcové plní chvály a úcty k
apoštolské stolici; ano biskupský stolec římský slove právě proto apoštolskou
stolicí, že na něm sídlil první apoštol svatý Petr.
Z toho ze všeho poznáváme, že církev, ve které jest
římský papež, čili církev římská jest pravá církev Petrova; a poněvadž jen
pravá církev Petrova jest pravá církev Kristova, jest jen církev římská pravá církev Kristova. Proto kdo odpadá od této církve,
odpadá od Krista, kdo popouzí lid proti této církvi, popouzí ho proti Kristu, a
kdo neuctivě a urážlivě mluví o této církvi, uráží samého Krista. Poněvadž pak
dále jest od Krista Pána jen tato církev
ustanovena jako prostřednice spásy, poznáváme, v jaké nebezpečenství se
vydává ten, kdo od této církve odpadá. Nechci ovšem říci, že všichni, kdo
nejsou viditelnými údy této církve, musí zahynouti; nechci ani tolik tvrditi,
že kdo od této církve jednou odpadne, nikdy nemůže dosíci blaženosti věčné: avšak
tolik nemohu zatajiti, že kdo se pravé církve Kristovy veřejně zřekl a v tomto
svém stavu hrozném také setrvá a umírá, sotva života věčného dosáhne. Odloučil
se od Krista viditelně, v tomto odloučení setrval a umřel; čeho může očekávati
na věčnosti? Proto modleme se ku knížatům apoštolským, svatému Petru a svatému
Pavlu, aby orodovali u Ježíše Krista, aby všichni lidé přišli ku poznání, jak
velikým dobrodiním jest pro všecky lidi církev katolická; aby věděli a uznali,
že ona jest jediným prostředkem spasení, o ní tak vždy smýšleli a dle toho
jednali. Sami pak buďme Bohu vděčni za to dobrodiní, že údy této církve jsme, z
vděčnosti si této církve svaté važme a její přikázaní plňme. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 401
