Mojžíš a jeho povaha (1903)
Neděle pátá
po svatém Duchu
Obsah: Svaté
evangelium mluví o velikém muži nového zákona, vyznamenaném Kristem Pánem; v
starém zákoně největším byl Mojžíš. Uvažujme o Mojžíšovi, abychom poznali jeho
povahu čili charakteristiku. Ráz každého člověka poznáváme hlavně z činů. Jak
se choval Mojžíš 1. k Bohu; a) víra, b) láska, c) úcta Boží; 2. k sobě;
vzhledem a) na tělo, b) na duši; 3. k bližnímu; a) k přátelům, b) k nepřátelům,
c) k nám. – Následujme ho v dobrém!
Všecko opustivše šli za ním. (Luk. 5,
11).
Těmi slovy
naznačuje svatý Lukáš [pozn. ed.: kázání je ze čtvrté neděle po sv. Duchu]
krátce celé jednání svatých apoštolů. Všichni opustili všecko: Rodiče,
manželky, své jmění, svou živnost, a následovali Ježíše Krista. Ze všech pak
vynikal první, svatý Petr. Toho si Pán obzvláště vyvolil, a tomu také zázračným
lovem ryb naznačil, jaké bude jeho povolání v budoucnosti. Pán vstoupil do jeho
lodě a na této jeho lodi učinil ten zázrak, že ač apoštolé rybáři po celou noc
pracovali a nic neulovili, ku slovu Kristovu zahrnuli takové množství ryb, že
se jim až síť trhala. Byl to zajisté zázrak pravý a veliký; proto se nelze
diviti svatému Petru, že se až zhrozil, a obávaje se Pánu býti na blízku,
pokorně volá: „Odejdi ode mne Pane; neboť jsem člověk hříšný.“ A podobně činili
apoštolé ostatní. – Tak nám popisuje svatý evangelista důležitou událost ze
života všech apoštolů, zejména svatého Petra. Poznáváme tu zejména jeho
pracovitost, poslušnost Krista Pána, ale také hlubokou pokoru. Pracoval celou
noc, a ač ničeho neulovil, poslechl Pána ihned a vypustil síť; a ač věděl, že
Pán k vůli němu učinil tak veliký zázrak, nemá se za hodna, aby dlel blízko
svého Mistra a Pána. Vznešená to povaha muže nejdůležitějšího v církvi
Kristově.
Na církev tu
připravoval zákon starý, který prohlásil Bůh lidu israelskému Mojžíšem. A jako
byl svatý Petr pro církev Kristovu nejdůležitější, tak byl zajisté pro zákon starý nejdůležitějším Mojžíš.
Poznali jsme již poněkud život jeho a doprovodili jsme ho až na horu Nebo, kdež
dokončil pouť pozemskou, a kde sám Bůh anděly pochoval tělo jeho. Poněvadž muž
tento nebyl jen velmi důležitý pro lid israelský, nýbrž jest také pro nás, ano
pro celé pokolení lidské, mám za to, že jest naší povinností, abychom si ho
všimli a ocenili ho spravedlivě, a pokud nám to možno jest, také následovali
jeho příkladu. Proto promluvím dnes o Mojžíšovi, a to tak, abychom poznali
celou jeho povahu čili charakteristiku.
Ráz, povahu,
charakteristiku, a proto také cenu každého člověka nejlépe poznáváme z jeho
činů a z jeho chování. V knize Přísloví čteme: „Po svém umění poznán bude muž.“
(12, 8) a moudrý Sirach dobře napsal: „Po vzezření poznává se muž.“ (19, 26).
Nahlédněme tudíž do života velikého, ano největšího prostředníka mezi Bohem a
lidem israelským, o němž praví sám Duch svatý, že „nepovstal více prorok v
Israeli, jako Mojžíš“ (V. Mojž. 34, 10), abychom poznali jeho význam pro celé
pokolení lidské i pro nás, a znajíce jeho vznešené ctnosti, také ho
následovali.
1. Jak se tedy choval Mojžíš k Bohu? Jaká
byla jeho víra, jaká jeho láska, jak Boha ctil a jak Mu sloužil? O svatých
apoštolích praví svaté evangelium, že opustili všecko a šli za Kristem Pánem; o
Mojžíšovi třeba vyznati podobně. Ačkoliv byl vůdcem velikého lidu, a ačkoliv
mohl míti statků vezdejších spousty, a ačkoliv žil uprostřed toho všeho: s
celým srdcem přilnul k Bohu jedinému; ač žil mezi přáteli svými, ač mezi statky
pozemskými, nic nepovažoval za své; jeho jediným úkolem bylo sloužiti Bohu se
srdcem celým. Takový život vyplynul
a) z jeho pevné a nezvratné víry. To, co napsal v
zákoně starém prorok Habakuk (2, 4) a opakuje v zákoně novém svatý Pavel (Žid.
10, 38), že spravedlivý živ jest z víry, platí o Mojžíšovi v míře dokonalé;
věřil a také z této víry žil. Víra jeho byla úplně rozumná, neboť ač věřil
neobmezeně a bez veškeré pochybnosti všecko, co mu Bůh řekl, nebyl přece
lehkověrný. Žil na dvoře královském pohanském, obklíčen tudíž modlářstvím ze
všech stran; a on se nedal svésti ničím. Nikdy ani nejmenší známky pohanství na
něm neshledáváme. Když se mu zjevil Hospodin v hořícím keři, a když k němu
promluvil, dávaje mu tak důležitý a těžký rozkaz, Mojžíš věřil; ale rozumně se
také ptal, jaké jest jméno Hospodinovo. Cokoliv mu Bůh přikázal v příčině
vysvobození lidu israelského z Egypta, věří všemu, a koná vše, ač to bylo
tak těžké a často podivuhodné. Když celý národ ani Arona, vlastního jeho
bratra, nevyjímaje odpadl od Boha pravého a klaněl se zlatému teleti nebo
nečinil proti tomu aspoň žádných námitek: Mojžíš neklesá ve víře, ano vida tuto
nepravost, v hněvu spravedlivém se rozhorlil, a káže smrtí potrestati tak
veliké nevděčníky. Kdykoliv proti němu a vlastně proti Bohu lid reptal, Mojžíš
ani sebe nepatrnějším způsobem neodchyluje se od víry pravé; ano nezřídka právě
v takových dobách těžkého navštívení a zkoušky dokazuje obzvláště svou
nezvratnou víru v Hospodina, jenž jest Pán života a smrti. Vždyť Mojžíš po onom
hrozném modlářství u hory Sinaj vstoupil na horu a přimlouval se za lid; ale
právě tu dokázal, že věří, že jediný Hospodin jest pravý Bůh, a že On rozhoduje
o životě lidském. Modlil se totiž k Bohu takto: „Prosím, zhřešil lid hříchem
převelikým a udělali sobě bohy zlaté; buď jim odpusť tuto vinu, aneb
neučiníš-li toho, vymaž mne z knihy své, kterouž jsi napsal, to jest z knihy
živých.“ (II. Mojž. 32, 31–32). Tak dokazoval Mojžíš svou víru.
b) A jako
jest Mojžíš vzorem pravé víry v Boha, tak jest také vzorem pravé k Němu lásky. Vůli Boží plniti, a to zcela přesně, tak
jak mu přikázal Bůh, to bylo jeho první a hlavní snahou; ano o to neusiloval
jenom sám, nýbrž k tomu nabádal zcela spravedlivě a neohroženě jiných.
Kolikráte předstoupil jen před Faraona, kolikráte byl tímto mužem světa buď
podveden nebo zklamán, a Mojžíš z rozkazu Páně přichází k němu opět a opět. Z
této lásky vroucí také prosil Hospodina, aby se mu dostalo té milosti, aby
spatřil tvář Jeho; ale když mu Bůh odpověděl: „Nebudeš moci viděti tváři mé;
neboť neuzří mne člověk, dokud žije na zemi“ (II. Mojž. 33, 20), Mojžíš se
spokojuje těmito slovy a miluje Boha, jak Jej miloval dříve.
Z lásky k
Bohu snáší urážky a potupy, z lásky k Bohu snáší všecky svízele daleké, dlouhé
a obtížné cesty, a za své všecky činy a všecka utrpení zde na zemi nemá jiné
odměny, než dosti často urážky a to i od těch, kteří mu byli nejbližší, totiž
od vlastního bratra a vlastní sestry. Tuto lásku nezvratnou a vroucí si
nemůžeme jinak vysvětliti, než že ho Bůh podporoval zvláštní milostí, a že
Mojžíš poznával Boha mnohem lépe, než všichni ostatní Israelité, poněvadž s Ním
tak často obcoval a tak často k Němu byl volán.
c) Víře a
lásce k Bohu v životě Mojžíšově shledáváme přiměřenou horlivost o čest a slávu Boží. Jest pravda, že mu Bůh sám nařídil,
jak má vše v příčině služeb Božích zaříditi, že mu tedy celou bohoslužbu
popsal; ale jak mnoho bylo, jest a bude lidí, kteří docela podrobně vědí, jak
mají Bohu sloužiti, a nečiní toho! Jak mnoho jest, bylo a bude lidí, kteří
nemají sloužiti Bohu jenom sami, nýbrž mají vésti k této svaté povinnosti i
jiných, a oni toho nečiní! Proto Mojžíš nám jest vzorem, jak máme sloužiti Bohu
sami, a jak máme také jiných k službě Boží nabádati a vésti.
Jen jednou
chybil tento muž veliký v životě svém proti Bohu, bylo to v Kadesbarne, když
maličko nedůvěřoval, zdaž bude moci ve jménu Hospodinovu vyvésti vody ze skály.
Bůh nad ním pronesl ihned rozsudek, a to zajisté velmi smutný, že nedovede lidu
Jeho do země zaslíbené. Ale Mojžíš i potom miloval Boha jako dříve nade všecko,
a když se přiblížila ta doba, kdy se měl soud Hospodinův vyplniti, Mojžíš z
lásky k Bohu opakuje lidu ještě jednou celý zákon Páně, z lásky k Bohu tento
lid prosí a zapřísahá, aby tento zákon zachovával vždy věrně, a aby k této
lásce k Bohu srdce lidu více roznítil, připomíná mu, jak Bůh miloval lid, a jak
něžně mu tuto lásku dokazoval. Dojemná jsou dojista slova, která pronesl k lidu
nedlouho před smrtí, řka: „Na poušti, jak jste sami viděli, nesl vás Hospodin
Bůh váš, jako nosívá člověk maličkého syna svého, po vší cestě, po které jste
šli.“ (V. Mojž. 1, 31). A proč rozněcuje Mojžíš tuto lásku k Bohu v srdcích
lidu israelského? Hlavně proto, aby lid Boha toho miloval, ale aby Ho také
náležitým spůsobem ctil, jen Jemu se klaněl a nevzdával této úcty nikomu
jinému.
2. A jako
jest Mojžíš vzorem chování se k Bohu, tak jest také vzorem chování se k sobě samému. Písmo svaté líčí Mojžíše těmito
slovy kratičkými: „Mojžíš byl muž nejtišší nad všecky lidi, kteříž bydlili na
zemi.“ (IV. Mojž. 12, 3). Přes to, že tolik pracoval, tolik trpěl, tak často
byl od lidí nespravedlivě sužován, byl nejtišší. Patrno, že byl na sebe velmi
přísný, že přemáhal v sobě všecky vášně a všecky náklonnosti ku zlému.
a) Jak byl
živ vzhledem na tělo? Jest pravda,
že v útlém mládí dostalo se mu řízením Božím místa velmi pohodlného, na dvoře
královském, kde bylo dojista postaráno o veškeré pohodlí jeho; ale Mojžíš se
tohoto pohodlí vzdává. Odchází ode dvora královského a pase po čtyřicet roků
stáda cizí v zemi cizí. A když byl Bohem povolán, aby vyvedl lid Jeho z
Egypta a když lid tento opravdu vedl, zdaž mu přibylo pohodlí proti onomu
životu pastýřskému? Měl tolik práce a tolik rozličných soudů a vyšetřování, že
tchán jeho, Jetro, vida zaměstnání jeho na poušti, řekl, že nedobře dělá, ano
že prací až bláznivou chřadne, a že takové práce nebude moci snésti. (II. Mojž.
18, 17–18). Můžeme zde jen pomysliti na nějaké pohodlí tělesné? Opováží se
někdo z nás jen se domnívati, že tento muž, milý Bohu a lidem, neměl za svou
hlavní úlohu po celý život práci, a to velmi namáhavou? Tělu svému nehověl
zajisté nikdy, nýbrž co o sobě napsal později svatý apoštol Pavel: „Tresci tělo
své a v službu je podrobuji, abych snad, an jiným káži, sám nebyl zavržen,“ (I.
Kor. 9, 27) to platí zajisté v plné míře také o Mojžíšovi.
b) Pokořoval
pak tělo své hlavně proto, aby povýšil a
povznesl ducha. Když dlel u Hospodina na hoře po čtyřicet dní a čtyřicet
nocí, postil se úplně, jako se později postil Kristus Pán. A proč to? Aby duše
jeho, když tak dlouho obcovala s Bohem, zbavila se vazeb tělesných a přilnula k
Pánu Bohu úplně. Ano někteří svatí Otcové tvrdí, že již za svého
čtyřicetiletého života pastýřského mnoho přemýšlel o Bohu a o své duši, a že
tudíž právě tímto životem rozjímavým mnoho se připravil na úřad, ku kterémuž
jej předurčil a povolal Bůh. A jako pečoval sám hlavně o duši svou, tak nabádal
také veškeren lid. Tento muž v pravdě veliký, jemuž není rovného v pokolení
lidském, připomínaje v páté knize lidu ještě jednou zákon Boží, často opakuje
slova: „Ostříhej sebe samého a duše své pečlivě. Ostříhejte tedy pečlivě duší
svých“ a podobně.
3. A jak se
choval tento prostředník mezi Bohem a lidem vyvoleným ku bližnímu? Jak nejprve
a) ku svým přátelům? Své bratry, židy,
miloval obzvláště, a ačkoliv byl vychován na dvoře královském, kde byli židé
dojista považováni jen za užitečné otroky, ano odkudž právě v době jeho
narození vyšel ten ukrutný rozkaz, že když se narodí pacholík hebrejský, hned
má býti usmrcen; přece se neodrodil, nýbrž zůstal lidu svému věrným až do
smrti. Svatý apoštol Pavel o něm výslovně poznamenal, že vyvolil raději trpěti
s lidem Božím protivenství, nežli míti utěšení časného hříchu, to jest, že
raději s lidem svým trpěl, než aby se byl na dvoře Egyptském z jejich
utiskování radoval. (Žid. 11, 25). Proto také rozpálil se hněv jeho tak, že
když viděl, an Egypťan nespravedlivě utiskuje Israelitu, Egypťana usmrtil. A
tuto lásku k lidu svému zachoval po celý život svůj, neprohřešil se proti ní
nikdy. Lid svůj učil, lid ten těšil, lid ten vedl do země oplývající mlékem a
medem, ačkoliv dobře věděl, že sám do země této nevejde.
b) A jak se
choval ku svým nepřátelům? Jeho
hlavními nepřáteli byli právě ti lidé, které on tak miloval, pro jejichž blaho
časné a věčné tolik trpěl a tolik pracoval. Jest pravda, že ho ze lži nebo
podvodu neopovážili se viniti nikdy; což nám jest nejlepším svědectvím o jeho
naprosté pravdomluvnosti; ale jak často, kdykoliv je potkala nějaká nehoda,
vytýkali mu do očí: Proč jsi nás vyvedl z Egypta, abychom umřeli zde na poušti?
A co činil Mojžíš za toto nepřátelství, a za tyto urážky hrubé? Odplácel je
stejným způsobem? Jest pravda, že v zákoně starém, ve kterém vládla ještě více
hrůza a bázeň než láska, a který byl nedokonalý, poněvadž byl přípravou na jiný
zákon dokonalejší, dle slov samého Krista platila zásada: Oko za oko, zub za
zub, ale Mojžíš tak nečinil svým nepřátelům. Kdykoliv proti němu učinili
vzpouru, poněvadž vzpoura tato byla proti Bohu, Mojžíš ji potrestal nebo Bohem
potrestati nechal; ale jakmile bylo dosti učiněno uraženému zákonu a uražené
velebnosti Boží, Mojžíš za viníky prosil, a nepřestal Boha prositi, dokud
nevyprosil slitování Boží. Když proti němu vystoupila jeho vlastní sestra
Maria, která ho dobře znáti mohla a zajisté také znala, a která dobře věděla,
že on jest jediný Bohem povolaný vůdce a správce lidu israelského, a když tuto
její vzpouru Bůh trestal malomocenstvím, tak že se ukázala vředy bílá jako
sníh: Mojžíš volal k Hospodinu, řka: „Bože, prosím, uzdrav ji!“ (IV. Mojž. 12,
13). A když lid po návratu vyzvědačů ze země zaslíbené jejich řečmi pobouřen a
hrozně postrašen, domnívaje se, že obry země této jistě bude vyhlazen, do země
zaslíbené táhnouti nechtěl, a veškeré množství křičelo a chtělo Mojžíše a Arona
kamením uházeti; a když tu za trest chtěl Bůh morem všecky vyhladiti až na
jediného Mojžíše a z toho si vychovati národ nový: Mojžíš tak pokorně prosil
Hospodina: „Odpusť, prosím, hříchy lidu tohoto, podle velikosti milosrdenství
svého, jakož jsi milostiv byl vycházejícím z Egypta až do místa toho“, a
neustal prositi, až Hospodin řekl: „Odpustil jsem vedle slova tvého.“ (IV.
Mojž. 14). A podobně se choval jindy. Právem tudíž můžeme říci, že bylo
pravidlem Mojžíšovým, nepřátelům nejen odpouštěti, nýbrž vyprositi jim u Boha
milost, a proto za zlé dobrým se odměniti.
c) A tento
muž Bohem tak vyvolený a povýšený neprospěl jenom svým krajanům a lidem, kteří
žili v dobách jeho nebo pozdějších, nebo snad jen lidu israelskému, nýbrž
Mojžíš prospěl také velice nám. Jest
pravda, že psal z vnuknutí Ducha svatého, který ho tudíž nejen při psaní řídil
tak, aby jen pravdu psal, nýbrž i ku psaní povzbudil: avšak Bůh ho přece k
ničemu nenutil. Co činil Mojžíš, činil dobrovolně. A proto i pro nás sepsal
úplně dobrovolně těch patero knih, které máme dosud, a ze kterých nepoznáváme
jenom dějiny lidu vyvoleného až do smrti Mojžíšovy, nýbrž i mnohé velmi důležité
pravdy o počátku světa, o původu zla, o cíli člověka, o Vykupiteli, kterých
neshledáváme nikde jinde. Zejména v prvé knize jeho shledáváme tak jasné a
určité odpovědi k otázkám i vědeckým velmi důležitým, ku kterýmž neodpověděl
před ním spolehlivě nikdo, a kterých věda pravá nevyvrací, nýbrž čím dále tím
zřetelněji a určitěji potvrzuje. Máme tudíž Mojžíšovi býti vděčnými také my.
Naznačil
jsem vám aspoň poněkud povahu a zásady života Mojžíšova; právem také o něm
můžeme říci, že opustil všecko a šel za Bohem, šel, aby konal jenom to, co
velel Bůh. Následujme jeho příkladu vznešeného. Ten Kristus Pán, kterého on
naznačil jako budoucího proroka, kterého Bůh vzbudí z prostřed bratří jeho,
přišel; sám o sobě řekl, že nepřišel Mojžíše a proroků zrušit, nýbrž že přišel,
aby je naplnil. My známe ten zákon Kristem Pánem dokonaný a doplněný; proto
plňme ho rádi. Následujme Mojžíše v jeho pevné víře, varujme se ve všem
jakékoliv nedůvěry, vědouce, jak ji i na něm potrestal Bůh; následujme ho v
lásce k Bohu a k bližnímu; pečujme hlavně o duši svou, přemáhajíce všecky
nezřízené žádosti tělesné, buďme také ku svým nepřátelům laskaví, odpouštějme
jim a modleme se za ně. Pak budeme moci důvěřovati, že vejdeme do té
nejvznešenější země zaslíbené, kdež se již nyní Mojžíš s Kristem Pánem raduje,
a že se i my s nimi budeme radovati věčně. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 440
