Naše
Paní z Fatimy nás varovala (1957)
z časopisu The
Point redigovaném P. Leonardem Feeneyem
květen 1957
V roce 1917 stála
katolická země Portugalsko přesně tam, kde ji chtěly síly svobodného zednářství
mít. Po útoku, který trval více než sto let, byl na ulici zastřelen portugalský
král, Víra Portugalska, stmelující síla jeho lidu, byla legislativou zahnána do
katakomb.
Byla vyhlášena
nevyhnutelná zednářská “republika”, která na oplátku vyhlásila věci, o nichž
Portugalsko doposud neslyšelo. Židé například měli být nyní považováni za
občany ve všech směrech. Kněží a jeptišky například měli být nyní zatýkáni za
to, že oblékali své řeholní hábity.
Právě tomuto Portugalsku
se Matka Boží zjevila v roce 1917 jako Naše Paní růžencová. V tomto měsíci před
40 lety prvně hovořila s desetiletou dívkou Lucií dos Santos a Luciinou mladší
sestřenicí a bratrancem, Jacintou a Franciskem. Uváží-li se závažnost toho, co
měla Matka Boží říci, nemohla si vybrat nepravděpodobnější trio důvěrníků. Byli
dětmi pastevců-zemědělců, jejichž starost ohledně toho, jaký svět leží za
jejich vesnicí, sahala jen po pastvinu na skalnaté náhorní plošině. A dva
mladší měli během pár měsíců umřít na chřipku. Přesto měli s Královnou nebes
sdílet její nejvšeobecnější obavy. A přeživší z nich, Lucie, měla být hlasem
Božího milosrdenství a Boží spravedlnosti, láskyplnějších a úděsnějších než si
naše století mohlo bývalo představit.
Slitování, o němž
nám sestra Lucie dostala pokyn říct, spočívalo v tomto: Lidé se stali hříšnými
a odpadlými, přesto by mohli ještě odvrátit Boží hněv tím, že se zbožně vrátí k
Našemu Pánu ve Svátosti oltářní, budou se modlit růženec, činit kající skutky a
oběti a oddají se málo známé ale podnětné pobožnosti k Neposkvrněnému Srdci
Panny Marie. Ještě tu byla jedna podmínka. Rusko musí být zasvěceno zároveň
papežem a všemi biskupy světa Neposkvrněnému Srdci.
***
Letošní 13. květen vymezuje
čtyřicáté výročí příchodu Naší Paní z Fatimy. A všechny její podmínky slitování
mají být teprve splněny. Nepřekvapuje proto, že nad námi tak tísnivě visí její
následná spravedlnost.
Tuto spravedlnost,
říká Lucie, jí Naše Blahoslavená Matka vysvětlila následujícími slovy: „Jestliže
budou mé požadavky vyslyšeny, Rusko se obrátí a bude mír. Pokud ne, rozšíří své
omyly po celém světě a bude podněcovat války a pronásledování Církve.“
Lucie, která byla
ve věku deseti let, byla zmatená z toho, co Naše Paní myslí těmi „omyly“
Ruska. V celé Evropě bylo jen několik lidí, ke kterým by se v roce
1917 mohla obrátit pro vysvětlení. Ruské omyly se tehdy teprve začínaly
prosazovat na světové scéně. Rok 1917 pro ně byl vskutku velký rokem – velkým
rokem pro oba z nich, protože byly dva.
A přestože byly
tyto dva omyly neformálně a příhodně nazvány ruskými, musí se pamatovat, že
byly ruské s výhradou. V žádném případě to nebyly omyly ruského lidu,
nebyly jím propagovány a nenesly vrozená ruská „mateřská znaménka“. Byly ruské
spíše místně. Rusko bylo místem, kde se dle očekávání poprvé rozvinuly. Protože
Rusko bylo v té době hlavním populačním domovem světového Židovstva – a ty
dva omyly byly omyly Židů, hlásaných Židy a všude byly považované za židovské.
Jejich jména z roku 1917 byly bolševismus a sionismus, ačkoliv prvně
jmenovaný, jak je židovským zvykem, se rád prezentoval pod více než jedním
jménem, a svou pozdější reputaci si získal jako komunismus.
Nedávná kniha
jednoho bývalého dopisovatele londýnských Times
předkládá takovýto přesný popis té dvojice: „Tyto dva stonky fazole, ačkoliv
ani jeden není ruský, vzešly ze společného kořene v Rusku. Před první
světovou válkou vyrašily ve sklepích a ghettech Ruska. Nad zemí se objevily
v roce 1917, kdy cizí komunisté dostali pomoc při uchvácení moci
v Rusku a sionistické ambice byly hájeny britskou vládou.“ (Somewhere South of Suez, Devin-Adir, New
York, 1951)
Zpráva jiného
dopisovatele londýnských Times
publikovaná méně než dva roky po zjeveních ve Fatimě, přinesla další svědectví
o původu komunismu v ghettu. Ve vydání z 29. března 1919 začínal třetí
díl ze seriálu Times „Portréty
bolševiků“ takto: „Jedním z nejpodivnějších rysů bolševického hnutí je
vysoké procento neruských elementů mezi jeho vůdci, ne méně než sedmdesát pět
procent jsou Židé ... přičemž mezi nižšími sovětskými představiteli je to velký
počet.“
Abychom uvedli
další, katolické prohlášení o židovskosti ruského komunismu, stručně citujme onoho
zesnulého giganta anglické katolické literatury, Hillaire Belloca. Jedním
z jeho nejpřesvědčivějších ostrých slovních výpadů proti komunismu byl
následující, který se objevil v jeho knize The Jews (Houghton Mifflin and Company, Boston, 1923): „Bolševické
hnutí bylo židovským hnutím ... jeho agenti, vůdci a páni byli vnímáni jako
uzavřené sdružení Židů pouze s několika nežidovskými parazity (přičemž
každý z nich byl Židy tím či oním vlivem kontrolován).“
***
Hned od chvíle, kdy
šesté a poslední zjevení ve Fatimě zmizelo z říjnového nebe, se dvojice
omylů komunismu a sionismu takříkajíc uvolnila. Během měsíce vláda hrdé ruské říše
prakticky padla před spiknutími mnoha komunistických revolucionářů. A na druhém
konci Evropy byla samotná Svatá země přislíbena ruskému sionistickému vůdci
Chaimu Weizmannovi, a to žádnou menší autoritou, než vládou Jeho Veličenstva
v Londýně. Tento anglický příslib, nazývaný Balfourova deklarace, nesl
datum 2. listopadu 1917. Poslední poselství z Fatimy nebylo ještě ani tři
týdny staré.
O čtyřicet let
později je neuvěřitelný tento obrázek: Komunismus trůní jako absolutní pán
Východu s říší rozprostírající se od Berlína k Čínskému moři a vládne
jedné čtvrtině zemského povrchu a třetině obyvatel světa. Sionismus na Západě
stojí arogantně rozkročený na zbytku světových mocností, kdy každá větší hlava
státu je samozvaným obhájcem sionismu, každé velké město je sionistickým
štábem, který shromažďuje finance, a každý velký západní národ je udržován
v nebezpečí, že uvidí smetánku své mládeže zlikvidovanou kvůli záchraně
sionistického státu v Palestině.
***
Tyto politické
úvahy jsou působivé, byly však v katolickém myšlení zastíněny hrůzami,
které sužují Církev od [doby] Fatimy. Nic trefněji neodráží židovskou inspiraci
komunismu a sionismu než msta, s níž zaútočili na Našeho Pána v Jeho
Mystickém Těle.
Počet katolíků,
kteří byli komunisty zmasakrováni, počet znesvěcených oltářů, uvězněných kněží
a zneuctěných jeptišek, jde do milionů. Pouhá slova Mexiko, Španělsko, Polsko a
Maďarsko jsou označeními nejčernějších vzpomínek posledních čtyřiceti let.
Dokonce i nyní katolíci Východní Evropy, nakolik ještě zbyli, žijí v Kristově
utrpení. Jeden příklad: v Československu je třináct arcibiskupů a biskupů
v komunistických žalářích; semináře a školy jsou uzavřené; konventy a
kláštery byly zkonfiskovány; 5000 českých kněží, jeptišek a bratrů, kteří
odmítli kompromis se svou Vírou, nyní slouží jako otrocká pracovní síla
v dolech a továrnách.
Útoky sionismu byly
dokonce ještě troufalejší. Své zraky neupírá na nic menšího než Svatou zemi
Našeho Pána. A když už získal opěrný bod, byly nejstarobylejší katolické
svatyně rozbity na trofeje pro židovské lupiče. Pro tak posvátná místa jako je
Večeřadlo, horní místnost, kde Náš Pán na Zelený čtvrtek ustavil Svátost
oltářní, byla vymyšlena znesvěcení nejsprostšího druhu.
A nikdy se
nepřátelství mezi sionismem a Matkou Boží nestalo dramatičtějším, než když byl
bendiktinský chrám Zesnutí Panny Marie, postavený na místě, kde zemřela Naše
Paní, přeměněn mstivými Židy na taneční sál pro vojáky sionistického státu.
***
Přesto, při vší své
zuřivosti, není střet mezi Matkou Boží a židovskými dvojčaty, komunismem a
sionismem, ničím než jedním tažením ve větším, hlubším a trvalejším boji. „Mezi
tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její,“ řekl Bůh
Satanovi po Adamově pádu (Gen. 3:15). A zároveň, když Bůh vyhlásil válku mezi
Svou Matkou a ďáblem a mezi svými dětmi a jeho zástupci, zjevil také, jak tato
válka skončí: „Ono ti rozdrtí hlavu,“ řekl Satanovi, „a ty jemu rozdrtíš patu.“
Nakonec Naše Paní
musí zašlápnout komunismus a sionismus, protože musí zvítězit nad každou lstí
ďábla a jeho armády. A vskutku, toto konečné vítězství bylo jasně přislíbeno ve
Fatimě. „Nakonec,“ řekla Naše Paní oněm třem dětem, „Mé Neposkvrněné Srdce
zvítězí. Svatý Otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí a světu bude dopřáno
období míru.“
Než se však
kdokoliv zklidní až do stavu blaženého ustrnutí, měl by si povšimnout, že toto
ujištění o tom, že se Rusko odvrátí od Židů a ke katolické Církvi, je nadějí závěrečnou. Naše Paní řekla: „Nakonec...“.
Pokud jde o to,
jaké bouře můžeme očekávat před tímto závěrečným zklidněním, Matka Boží nám
poskytla samostatnou předpověď. Nebude-li se věnovat pozornost jejím
požadavkům, řekla dětem ve Fatimě, Rusko „rozšíří své omyly po celém světě,
bude podněcovat války a pronásledování Církve. Dobří budou umučeni, Svatý Otec
bude muset mnoho trpět, rozličné národy budou vyhlazeny.“
Z náboženského,
kulturního a mravního chaosu, který sevřel svět, je zjevné, že varování
z Fatimy jsou ignorována. Je také zjevné, že svět má nyní zbraně,
s nimiž může zničit svou existenci. Veliká hrůza vyvolaná těmito zbraněmi
je pro mnohé zvýrazněna vědomím, že v držení biskupa z Leiry
v Portugalsku je zapečetěný dopis, který mu dala Lucie dos Santos a který
má být otevřen do roku 1960. Tento dopis obsahuje poslední „tajemství“
z Fatimy – jedna část zjevení má být ještě odkryta.
Ať už však toto
poslední slovo Naší Paní z Fatimy (která v dříve publikovaných
slovech předpověděla příchod druhé světové války) může být jakékoliv, již nám
bylo ukázáno, co je naším jediným útočištěm.
„Bůh si přeje ve
světě ustavit pobožnost k Mému Neposkvrněnému Srdci.“ Takové bylo burcující
ultimátum, jež Královna nebes jen před čtyřiceti lety svěřila třem nenápadným
dětem na nenápadném kopci v Portugalsku. Pouze když mu vyhovíme, můžeme
rozdrtit komunisticko-sionistickou mašinérii. Diplomatické konference to učinit
nemohou; ani obrana před řízenými střelami; ani miliardové dolarové programy
zahraniční pomoci a propagandy. Jen jeden nápravný prostředek může spasit svět
před peklem, jemuž se čelí zde i po smrti: pobožnost k Neposkvrněnému
Srdci Panny Marie – pravá pobožnost vzkvétající v jediné pravé Víře.
Zdroj: FatherFeeney.org
Překlad: D.
Grof
