Šest
znaků Novus Ordo mše (2007)
P. Stephen Somerville
Pontský Pilát se při
procesu s Ježíšem na Velký pátek Ježíše zeptal: „Co je pravda?“. Do
dnešního dne si lidé stále lámou hlavu ohledně pravdy, a toho, kde ji nalézt.
Když apoštol sv. Jan napsal úvod k tomuto Evangeliu, řekl nám: „Na počátku
bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo ... A [toto] Slovo se stalo
tělem a přebývalo mezi námi. A [my apoštolové] viděli jsme jeho slávu ...
plného milosti a pravdy.“ Ježíš, Slovo Boží, je plnost pravdy. Musíme se
neustále odvolávat na Ježíše, abychom znali Pravdu.
Pilát
se ptá Našeho Pána: „Co je pravda?“
V úplně první
modlitbě tradičního římského mešního kánonu se modlíme k Bohu Otci, aby
požehnal oběť, která je přinášena za celou Církev včetně všech pravověrných
ctitelů katolické a apoštolské Víry.
V každé mši si tedy
připomínáme, že Ježíš je plnost pravdy a dal nám víru, která nás činí
pravověrnými ctiteli. Chtěl bych vám připomenout jeden z článků katolické
Víry. Tento článek nebo pravda se vyslovuje v tiché modlitbě při nedělní
mši po svatodušních svátcích. Tou pravdou je, že Bůh ustanovil jednu dokonalou
oběť, oběť Svého Syna Ježíše, na místo všech obětí, které byly obětovány ve
Starém zákoně před Kristem. Modlíme se k Bohu, abychom obdrželi tuto jednu
dokonalou oběť a posvěcovali ji, aby nám všem pomohla dosáhnout spásy.
Tedy stručně: Ježíš,
plnost pravdy, nám dal pravověrnou Víru, která říká, že mše je dokonalá oběť
Ježíšova Těla a Krve, jež nahrazuje všechny starozákonní oběti.
Je smutné, že protestanté
nepřijímají toto pojetí, že mše je pravá, i když nekrvavá, oběť skutečného Těla
a Krve Kristovy. Pro protestanty je Eucharistie čistě náboženským pokrmem,
který je symbolem a připomínkou Poslední večeře Ježíšovy. Není to skutečná oběť
přinášená opravdovým knězem. Toto popírání naší katolické víry znamená, že
nemůžeme očekávat, že by protestanté byli pravověrnými věřícími, i když se
můžeme modlit za jejich obrácení. Co více, vy víte, že existují další pojetí
článků katolické Víry, které protestanté nepřijímají. Příkladem je sedm
svátostí, Neposkvrněné početí, Nanebevzetí Panny Marie a neomylnost papeže.
Vraťme se však ke mši. V roce
1969 Max Thurian, významný protestantský teolog, který pomohl založit
ekumenickou komunitu Taizé ve Francii, pronesl toto prohlášení: „Nyní je pro
protestanty teologicky možné používat tutéž mši jako katolíci.“ (1) Protestanté
sloužící tutéž mši jako katolíci? Jak je to možné? Jak můžeme všichni být
pravověrní věřící?
Protestanté Max Thurian (vlevo) a Roger Schutz
Abychom na tyto otázky
odpověděli, vzpomeňte si, že Liturgická komise ustavená Pavlem VI.
počátkem roku 1964 byla pověřena připravit reformu mše a všech dalších
liturgických obřadů katolické Církve. Tato komise nazvaná Consilium ve skutečnosti reformovala mši v podstatě ihned a papež
schválil a promulgoval tento nový řád neboli Novus Ordo mši 3. dubna 1969. Od té doby máme i anglickou verzi
této nové mše, která se používá v katolických kostelích po světě.
V mnoha ohledech je zcela odlišná od tridentské latinské mše. Jak by měli
pravověrní katoličtí věřící hodnotit tuto novou mši Druhého vatikánského
koncilu? Co bychom si my jakožto katolíci měli myslet o Novus Ordo mši?
Abychom zodpověděli tuto
závažnou otázku, stručně popíšeme novou mši jazykem teologických expertů a
liturgiků.
Za prvé, ji popisují jako
ekumenickou.
To znamená plánovanou tak, aby podporovala jednotu a shodu s nekatolickými
vírami. Proto se stává důležitým „zdůrazňovat to pozitivní a eliminovat to
negativní“. Člověk musí zdůrazňovat, čemu věříme společně, a tlumit
přesvědčení, která nesdílíme. Nová mše změnila mnoho modliteb, zvláště kolekty,
aby méně hovořily o pekle, méně o věčném trestu, méně o světě jakožto nepříteli
Boha, méně o potřebě se postit atd.
Jan
Pavel II. a monofyzitský heretik se modlí bok po boku na obřadu v Chrámu
sv. Petra
Novus
Ordo mše je dále popisována jako starověká. To má
zdůraznit domnělé rané, původní rysy mše v době [církevních] Otců, tj.
prvních čtyři až šesti století dějin Církve. To znamená opětné oživení
předpokládané rané jednoduchosti bohoslužby a dalších prapůvodních předností.
Znamená to zeslabit nebo odstranit obohacení katolické mše, která se objevila
ve středověku a barokní a poreformační době. Znamená to prostší, prázdnější a
jednodušší druh bohoslužby.
Některá z těchto
zjednodušení zahrnují méně úklon, méně poklekání ze strany kněze, kratší
modlitby, méně časté používání zvonů a kadidla, méně svátků svatých, méně soch
a svěcené vody atd. Toto je tedy starověký aspekt nové liturgie.
Třetí vlastností je, že
je komunitně
založená. Komunita je horizontální rozměr, tj. to, co je kolem nás.
Alternativou je vertikální rozměr, tj. [to, co je] nad námi. Ten chce
poukazovat na Boha, nebe, anděly. Novus Ordo
má sklon zdůrazňovat komunitu více než Boha; „zde“ více než „posmrtný život“,
dobrotu v lidské společnosti spíše než v mystickém Těle Kristově.
Všimněte si, že nové kostely, tj. budovy pro mši jsou širší a nižší, s malou
věží, která ukazuje vzhůru, nebo bez ní. Všimněte si velké vstupní haly, aby se
lidé mohli setkávat a povídat si horizontálně, spíše než se modlit k nebi,
vertikálně. Všimněte si nového pozdravení pokoje, když si komunita hromadně
potřásá rukou. Nová mše je tedy komunitně založená.
Nahoře,
katedrála v Los Angeles vypadá jako kancelářská budova. Dole, nenucený,
komunitně založený „oltářní prostor“ v kostele Nejsvětějšího Vykupitele
v San Francisku
Další vlastností je, že
jde o demokratickou církev. To doslova znamená vládu lidu, spíše než
kněží, biskupů a papeže, která je hierarchická, nikoliv demokratická. Znamená
to, že by mše neměla být vedená jen knězem, ale mnoha lektory nebo čtenáři, kteří
se střídají, mnoha laickými pomocníky při rozdělování Svatého přijímání včetně
žen a dokonce i náctiletých, mnoha ceremoniáři a především farním liturgickým
výborem, který rozhoduje o stylu a struktuře různých mší. Hlavní zpěvák je
dalším hráčem v týmu demokratické liturgie.
Pátým rysem Novus Ordo je být desakralizovaný. To
znamená učiněný méně posvátným. Znamená to, že znaky zbožné úcty nebo tajemství
nebo transcendence nebo nebe by měly být zredukovány na minimum nebo
odstraněny. Některá taková odstranění ve mši již byla zmíněna dříve u rysu
týkajícího se starověkosti, kde se mají zachovat jen gesta raného věku Církve.
Další úpravy posvátného:
již nevidíme mřížku pro Svaté přijímání, již žádná latina, jednodušší méně
zdobená roucha u kněží, kteří si již ani neoblékají patřičná roucha a jsou
lhostejnější. Mnozí kněží ani nenosí kněžský oděv mimo mši. Slaví mši čelem
k lidu, nikoliv k Bohu. Jednají více jako předsedové nebo prezidenti
shromáždění, spíše než jako služebníci Boží. To je desakralizovaná liturgie.
Šesté a poslední přídavné
jméno k popisu koncilní mše je protestantizovaná, tj. více sladěná
s protestantskými názory a praxí. Jde o teologickou oblast, tj. dotýká se
toho, co se učíme a co věříme o Bohu, svátostech, Církvi atd. Kvůli
ekumenickému naléhání a také naléhání modernistické hereze učinili tvůrci nové
liturgie katolickou liturgii zajisté protestantštější ve svém vyznění a obsahu.
Mohli bychom to nazvat kvalitativní úchylkou, protože liturgici se odchylují od
tradiční katolické Víry. Zde je několik konkrétních příkladů:
Naukou, která je
oslabená, je nauka o reálné přítomnosti, tzn. reálnosti Těla a Krve Našeho Pána
pod způsobami chleba a vína. Proto je svatostánek odsunut do rohu nebo je
dokonce skrytý v oddělené místnosti. Člověk dostává Svaté přijímání
nikoliv v kleče a do úst, ale ve stoje a na ruku. Člověk nemusí mít
[eucharistický] půst tři hodiny nebo od půlnoci, ale jen hodinu. Slovo transsubstanciace
se z mešních dokumentů vynechává.
Praxe a nauka
týkající se zpovědi, jež je mezi protestanty takřka neznámá, přetrvává mezi
katolíky čím dál méně a riziko svatokrádežného přijímání je nyní chronické,
tzn., že Svátost oltářní je přijímána ve stavu smrtelného hříchu nebo bez
předešlého rozhřešení ze strany kněze.
Duchovní role kněze
je o hodně umenšena, jak demokraticky zdůrazňuje nová mše: Kněz je ve
skutečnosti člověk vybraný a posvěcený pro posvátnou úlohu sloužení mše a
přinášení oběti, i když je přítomno jen několik věřících.
Nové pojetí kněze
je však spíše to, že je funkcionářem, zvoleným nebom jmenovaným oficiálním
představitelem, předsedou obřadů, někdy dokonce i bavičem. Není divu, že jen
málo mladých mužů dnes odpovídá na povolání k tomu, aby byli takovým
nezáživným, humanistickým druhem kněze.
Svaté přijímání rozdělované ženou laikem na Světových dnech mládeže
v roce 2002
Již jsme
poznamenali, že obětní charakter mše se do velké míry vytratil. Mše je nyní
pouze „obětí chvály“, obětováním svatých slov Bohu. Jedním rysem pravé oběti
je, že je smírná, tj. že usmiřuje Boží hněv nad našimi hříchy. Jestliže věříme,
že Bůh je příliš laskavý, než aby vyžadoval pokání za hříchy, nebo jestliže
věříme, že Bůh je příliš velkolepý, než aby byl uražen našimi drobnými hříchy,
pak jsme ztratili katolickou Víru a v takovém případě by smírná oběť
nedávala žádný smysl.
Toto je šest rysů
nového mešního řádu: ekumenický, starověký, komunitně založený, demokratický,
desakralizovaný a protestantizovaný. V protikladu ke katolické tradici do
Druhého vatikánského koncilu obsahuje početné změny, vynechávky a protiklady, a
je to jen stěží mše pro pravověrné věřící. Nutí nás, abychom si uvědomili, proč
se po Druhém vatikánském koncilu objevilo silné a zbožné hnutí za zachování a
obnovu tradiční latinské katolické mše.
Doufám, že čtenář
bude po této krátké úvaze pokračovat modlitbou a studiem, abychom se všichni
stali nebo zůstali pravověrnými věřícími a věrnými následovníky tradiční
katolické Pravdy.
Poznámky:
1) D. Bonneterre,
The Liturgical Movement, str. 100. Tomuto autorovi také tento článek dluží dík
za schéma šesti znaků nové mše.
Zdroj: Tradition
In Action
Překlad: D.
Grof