Neděle čtvrtá adventní
Místa křivá budou vzpřímena. (Luk. 3, 5)
Údolími a pahrbky, jakož i místy křivými a ostrými
třeba rozuměti hříchy vůbec. Vše to máme odstraniti, od hříchů se máme
očistiti, aby nově narozený Spasitel mohl s radostí a rozkoší vejíti do srdcí
našich, až se Mu budeme klaněti v jesličkách. A proč se, nejmilejší, tak
mnohých hříchů dopouštíme, proč jimi Boha tak hrubě urážíme a své duši
připravujeme záhubu hroznou? Jsou toho příčiny rozličné. Mnohý člověk se brodí
ve smyslnosti, rozkoše smyslné jsou cílem jeho snažení, a pro ty nedbá na nic.
Jiný prahne po statcích tohoto světa, v těch vidí svůj cíl a své všecko, pro ty
hřeší, aby jich hodně nahromadil, ty ho tak zaslepují, že neví ani kam kráčí.
Jiný člověk ve své pýše a vypínavosti se domnívá, že sám ze sebe má všecko, že
sám sobě úplně stačí, všecky své vlastnosti a zásluhy tak zveličuje, že se vidí
nade všecky povznesena, a proto ostatními pohrdá, je tupí a zákona nechce
poslouchati žádného. A kdybychom život svůj i svých bližních sledovali dále,
seznali bychom ještě mnohé jiné nepravosti, z nichž jako z hojných pramenů
řinou se hříchové naši.
Avšak kdybychom šli dále, shledali bychom, že i tyto
všecky prameny vedou ještě k jednomu vyššímu zřídlu, z něhož plyne všeliký
hřích, a toto nejvyšší zřídlo všeho hříchu jest neláska k Bohu a pohrdání Bohem
a neláska k bližnímu a pohrdání jím. Kdybychom vždy Boha a bližního svého
náležitě milovali, nemohli bychom ani zhřešiti. A proto své všecky hříchy
opravíme a svou náklonnost k nim odstraníme, obnovíme-li v srdcích svých pravou
lásku k Bohu a k bližnímu. Této lásce nás nejlépe učí ten evangelista Páně,
jenž jest nazván učedníkem lásky, svatý Jan. Promluvím tedy o svatém Janu
evangelistovi, pokud jest nám vzorem pravé lásky.
Jako v ráji byly čtyry řeky, které svlažovaly zem, aby
přinášela hojnou úrodu, tak máme čtyry prameny, kterými se nám prýští učení
svatého evangelia, jsou čtyři svatí evangelisté. Odznakem čtvrtého evangelisty,
svatého Jana, jest orel. Jako orel se vznáší ze všech ptáků k slunci nejvýše a
bystrým okem svým hledí až do slunce a snese světlo jeho, tak evangelista Páně
svatý Jan povznáší se hned na počátku svého evangelia k výšinám nebeským a
prohlíží slunce, nad kteréž není jasnějšího a světlejšího, hledí na Nejsvětější
Trojici a vypisuje věčný původ druhé Božské osoby z prvé, řka: „Na počátku bylo
Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Bůh byl Slovo.“
1. Svatý Jan byl syn Zebedea a Salomy, a bratr svatého
Jakuba staršího. Poněvadž byl Zebedeus rybářem, pomáhali mu oba synové Jakub i
Jan při jeho řemesle na jezeře genezareckém. Když počal svatý Jan Křtitel
kázati u řeky Jordánu, stal se Jan, syn Zebedeův. jeho učedníkem. Když byl na
poušti upozorněn slovy Jana Křtitele: „Ejhle, Beránek Boží,“ se svatým Ondřejem
na Krista Pána, šli oba tito učedníci za Pánem Ježíšem a zůstali s Ním po celý
den. Na to za nějakou dobu povolal Pán sám za své učedníky od sítí rybářských
svatého Ondřeje a svatého Petra, načež povolal také Jakuba a Jana. Všichni tito
opustivše všecko, následovali Ježíše. A jak učinili tito čtyři, tak učinili
mnozí jiní.
Druhého roku své veřejné činnosti přišel Pán Ježíš s
učedníky svými do Kafarnaa. Z městečka toho vystoupil na horu a dlel po celou
noc na modlitbách. Připravoval se zajisté na dílo velmi důležité, poněvadž se
tak dlouho modlil. Na to ukázal, které jest toto Jeho dílo, vyvolil si totiž ze
svých učedníků dvanácte obzvláště, které nazval apoštoly. A k těmto dvanácti
náležel také svatý Jan. Ano tento apoštol nebyl jen apoštolem obyčejným, nýbrž
vynikal nade všecky. Jana s Petrem a Jakubem volal Pán k dílům nejdůležitějším.
Jan byl svědkem uzdravení tchýně Petrovy, vzkříšení dcery Jajrovy, on byl při
slavném proměnění Krista Pána na hoře, Jan s Petrem připravovali poslední
večeři, s Petrem a Jakubem byl svědkem smrtelné úzkosti Krista Pána v zahradě
getsemanské. On také první se svatým Petrem běžel ku hrobu Spasitelovu po Jeho
vzkříšení.
Ano Jan vynikal nějakým spůsobem i nad Petra a Jakuba.
Vždyť při poslední večeři on jediný odpočíval na prsou Ježíšových, ku pokynu
svatého Petra, Pán oznámil jemu jméno zrádce, a na kříži odporučil Pán Janovi
poklad nejvzácnější, svou Matku, Jan také jediný ze všech apoštolů doprovodil
Krista Pána až na Kalvárii a stál s přesvatou Matkou pod křížem Páně. Jan také
jediný ze všech apoštolů zemřel smrtí, přirozenou, kdežto ostatní všichni
zemřeli smrtí násilnou, mučednickou. Vidíme tudíž, že byl svatý Jan evangelista
vyznamenán přede všemi apoštoly Páně.
A proč se tak stalo? Pro zvláštní jeho lásku, kterou
lnul jak ku Kristu Pánu, tak také ke všem lidem, tedy k Bohu i k bližnímu.
Vždyť on se sám nazývá učedníkem, kterého miloval Pán, to jest kterého miloval
více než ostatní apoštoly, a zajisté, že příčinou této větší lásky Páně ku
svatému Janu byla větší láska Janova ku Kristu Pánu. Jest pravda, že tato láska
ku Kristu Pánu byla z počátku příliš prudká, tak že toužila i po mstě; vždyť
víme, že když nechtělo jedno město samaritánské přijmouti Pána, Jakub a Jan žádali,
aby spadl ihned oheň s nebe a spálil město to, ze kteréž příčiny nazval Kristus
Pán sám oba bratry Boanerges, to jest syny hromu: ale láska ta byla časem
očištěna a dobře spořádaná. Jest pravda, že i svatý Jan z počátku smýšlel o
Kristu Pánu jako o nějakém mocném králi pozemském, patrno to jest z prosby
matky jeho, kde žádala Krista Pána, aby, až zřídí království své, ustanovil
její syny nejvyššími úředníky v něm; ale časem opravil svatý Jan i tento náhled
svůj a přilnul ku Kristu Pánu jako ku Spasiteli chudičkému, kterýž neměl, kam
by hlavy sklonil, s tělem i s duší úplně.
Tato čistá láska ku Kristu Pánu vysvítá z toho, že Jan
provází jediný z apoštolů Božského mistra až na Kalvárii, po na nebe vstoupení
Páně přijímá Matku Ježíšovu do domu svého a pečuje o Ní až do Její smrti; mimo
to vysvítá nejen ze svatého evangelia, nýbrž i ze tří epištol, které máme od
svatého Jana, jakož i z knihy prorocké, nazvané Zjevení, poněvadž v ní vypisuje
zjevení, kteráž měl, když byl za císaře Domitiána vypovězen na pustý ostrov
Pathmos.
O lásce k bližnímu svědčí tytéž spisy, tak na příklad
v prvé epištole praví: „Každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedník jest, a
víte, že žádný vražedník nemá života věčného v sobě zůstávajícího.“ Že pak
nemáme milovati bližního svého jen slovem, nýbrž také skutkem, učí svatý Jan,
když píše: „Kdo by měl statek tohoto světa a viděl by bratra svého, an trpí
nouzi, a zavřel by srdce své před ním: kterak láska Boží zůstává v něm?
Synáčkové moji, nemilujmež slovem, ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ (3,
15–18). Že dále pravá láska k Bohu jest nerozlučně spojena s láskou k bližnímu,
učí týž světec Páně takto: „Řekl-li by kdo, že miluje Boha, a nenáviděl by
svého bratra, lhář jest. Nebo kdo nemiluje bratra svého, kteréhož vidí, Boha,
kteréhož nevidí, kterakž může milovati?“ (4, 20). A zajisté mluvím jenom věc
všem vám známou, když upozorňuji na kázaní svatého Jana ku konci jeho života,
že totiž svým učedníkům tak často opakoval slova: „Synáčkové moji, milujte se
vespolek,“ až se jim slova ta téměř zprotivila, a když tudíž vytýkali svatému
Janu, proč stále vybízí k lásce, řekl jim: „Poněvadž, když to přikázaní Páně
zachováte, dosti jste učinili.“
Miláček Páně svatý Jan přečkal všecky ostatní
apoštoly, on také přečkal hrozný soud Páně nad Jerusalemem, jeho vyvrácení
Římany, zpustošení země svaté a rozptýlení židů do všech končin země. V letech
posledních žil v Efesu, kterouž církev spravoval jako biskup, a odtud také
církve sousední; zemřel asi roku 100 po Kristu ve stáří asi 90 roků a pohřben byl
v městě Efesu. Jak miloval i pravdu Kristovu a jak byl o její jistotě
přesvědčen, patrno z toho, že když jednou vcházel v Efesu do lázní, kdež byl
téže doby také Cerinth, který popíral, že Kristus jest pravý Bůh, a mimo to
učil bludům jiným, řekl ku svým průvodčím: „Utecme odtud, aby se dům nesbořil,
neboť zde dlí Cerinth, nepřítel pravdy.“ Z této neohrožené a neobmezené lásky
ku pravdě Kristově píše také ve druhé epištole: „Žádný, kdož odstupuje a
nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v učení, tenť má i Otce i
Syna. Přichází-li kdo k vám a nepřináší-li toho učení, nepřijímejte ho do domu,
aniž ho pozdravujte, to jest z daleka se ho chraňte. Nebo kdo ho pozdravuje, má
spolek s jeho zlými skutky.“ (8–10)
2. Z tohoto krátkého nástinu života svatého Jana
evangelisty poznáváme, jak máme Boha milovati nade všecko a bližního pro Boha
jako sebe samého. Týmž spůsobem, jak sv. Jan vynikal v lásce, ovšem nikdo z nás
nemůže a nemusí milovati ani Boha ani bližního. Vždyť naše povolání a náš život
nejsou takové, jaké byly svatého Jana, a my v nich musíme zůstati. Avšak v
podstatě musíme milovati Pána Boha i bližního všichni, jak je miloval svatý
Jan, a proto se tomuto vzoru lásky máme všichni pokud možno přibližovati.
Svatý Jan opustil z lásky ku Kristu Pánu všecko a šel
za Kristem. Úplně tak učiniti nemůže nikdo z nás nyní, poněvadž Kristus Pán zde
na zemi není viditelně, jako byl v době svatého Jana. Mimo to; k dosažení
života věčného nebylo ani v době svatého Jana nevyhnutelno, opustiti všecko a
následovati Krista. Vždyť tak učinilo jen dvanácte apoštolů; a to ještě jen ku
zřejmému povolání Kristem Pánem. Avšak kdo chtěl tehdáž dojíti spasení, musel,
a kdo chce nyní, musí přece jednati podobně, jak jednal svatý Jan. A
následování příkladu svatého Jana záleží v tom, že nikdo nepřilneme ku statkům
pozemským, ani k slávě tohoto světa, ani ku svému povolání, ani ku svým
bližním, ani nejbližším tak, že bychom si jich více vážili než Boha, a že
bychom pro ně byli ochotni i zapříti a opustiti Boha. Tohle může učiniti každý
a to také každý učiniti musí. Není tudíž potřebí, abyste vy, jimž Bůh statky
pozemské svěřil, jmění své opustili a zanechali; není také zakázáno vám, kdo
statků těchto nemáte, pracovati, abyste si potřebné výživy pro sebe a pro své
svěřence opatřili; nemusíte manželé opustiti svých manželek ani naopak,
nemusíte rodiče opouštěti svých dítek, aniž dítky rodičů: ale žádný nesmíte k
věcem tohoto světa ani k lidem svým srdcem přilnouti tak, abyste je více
miloval než Boha, a abyste dokazovali, že vám na nich více záleží než na Bohu.
Ale, nejmilejší, tak nesmíme jen mluviti, nýbrž co
pravíme, to musíme opravdu také vykonati. Nesmíme milovati Boha jen slovem nebo
jazykem, nýbrž musíme, Jej milovati i opravdu skutkem. A tu, bohužel, jak mnoho
lidí hřeší proti lásce k Bohu, jak často proti ní hřešíme také my! Jak mnohý
katolický křesťan hledá boha svého v penězích, když je má, a jak mnohý proti
Bohu reptá a Jemu se rouhá, když jich nemá! Z lásky k lidem, ale smyslné a
nespořádané, jsou lidé ochotni přinášeti oběti, a také je přinášejí; z lásky k
Bohu nechtějí pravidelně činiti nic nebo činí jen velmi málo.
Ó učedníku lásky, svatý Jene, co bys řekl o srdcích
mnohých, a i o srdci našem, kdybys viděl, jak v něm jest pusto a prázdno, jak v
něm jest chladno a zima vzhledem na Boha, a jak jest v něm ihned teplo a horko,
jedná-li se o statky a požitky tohoto světa!
Nejmilejší, hleďme za příkladem svatého Jana
evangelisty na všecky věci pozemské tak, jaké opravdu jsou, totiž jako na pouhý
prostředek, který dobrým užitkem nás má vésti k cíli, a hleďme na Boha také
tak, jak opravdu jest a býti má, totiž na svůj poslední cíl, na kterém nám má
záležeti nejvíce, a kterého tudíž máme milovati nade všecko, a proto všeho si
méně vážiti než Jeho, a všeho, ať jest to cokoliv, se ochotně vzdáti, co by nás
k Němu nevedlo nebo docela od Něho odvracelo.
Učme se dále od svatého Jana milovati bližního svého.
Mnohý člověk má lásky k bližnímu plná ústa, ba často se chlubí, jak bližním
svým prospívá, a jiné při tom docela tupí; ale skutky svými dokazuje pravý
opak. Co se děje různých urážek, pohany a potupy slovem i písmem, co na cti
utrhání a pomluvy, co podvodu, co krádeže, co zadržování a ujímání mzdy
dělníkům, co konečně zaznamenává se téměř denně různých a hrozných vražd! A
odkud toto vše? Z nelásky. Mnohým člověkem zmítá takové sobectví, taková touha,
aby všeho užil a požil jen sám, že jest tak zaslepen, že v člověku, svém
spolubratru, nevidí ani obraz Boží, nýbrž svého nepřítele, který ho v jeho
domnělých právech zkracuje, v jeho požívání mu překáží. Pak jest ovšem s to
podniknouti proti bližnímu všecko. – Ó, nejmilejší, nenásledujme těchto
příkladů opravdu bídných a hnusných, nýbrž následujme v lásce krásného příkladu
svatého Jana. Plňme rádi přikázaní lásky: „Milovati budeš bližního svého jako
sebe samého,“ a jednejme dle pravidla, které nám předpisuje již zdravý
přirozený rozum: „Co nechceš, aby ti jiní činili, to ani ty nečiň jim.“ Ano
obnovme v srdcích svých za příkladem svatého Jana také lásku k bližnímu.
Posvátná doba adventní chýlí se ku konci, a již co
nevidět přijde ta posvátná noc, kde si budeme připomínati památku narození
Páně. Následujme v těchto dnech opravdu příkladů svatých evangelistů, Čiňme za
příkladem svatého Matouše pokání pravé a upřímné; učme se od svatého Marka pro
Pána Boha ochotně a bez reptání trpěti; učme se od svatého Lukáše pro Boha
dobře pracovati; a následujme čtvrtého svatého evangelistu v lásce k Bohu a k
bližnímu. Tak připravíme srdce svá Pánu Ježíši dobře, a Pán Ježíš zavítá k nám
s radostí. Tak začneme nový rok církevní ke cti a slávě Boží, a pak bude rok
ten také k našemu spasení. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 44
Zpracoval:
Jakub Albert
