František v Turecku – ve stopách Benedikta XVI. (2014)

František v Turecku – ve stopách Benedikta XVI. (2014)

Marian T. Horvatová, Ph.D.

12. prosince 2014

Má přítelkyně Jana byla šokována papežovou návštěvou Turecka na konci listopadu 2014. „Stěží mohu uvěřit, že se modlil s muslimy v Modré mešitě. Pak pokračoval s takzvaným pravoslavným patriarchou, kdy jej objal a požádal o požehnání. Zdá se, že tato cesta opravdu nemá jiný účel než činit ekumenická gesta s muslimy a schizmatiky.“

„Jak lze chápat tyto novoty?,“ uzavřela. „Kéž bychom měli zpět svého konzervativnějšího papeže Benedikta.“

Obávám se, že dobrá přítelkyně Jana je ve svém posledním komentáři mimo. Františkovy činy v Turecku nejsou novotami; jsou znovu opakovanými scénami, které činil Benedikt XVI. a Jan Pavel II. František prostě jen jde ve stopách svých předchůdců, třebaže s větší extravagancí a smělostí.

Krátce prozkoumejme několik z těchto šokujících případů, které Jana zmínila.

Modlitba s muslimy

Druhý den své cesty František jel do Konstantinopole, aby navštívil Modrou mešitu, která se datuje zpět do 17. století. Papež, doprovázen velkým muftím a dvěma ímámy, si zul své boty, vkročil do mešity a naslouchal, jak muftí podává vysvětlení k instrukcím z veršů koránu o Bohu, který „je Bohem lásky a spravedlnosti“.

„V tom se shodujeme,“ odpověděl František. Později to nazval nádherným momentem dialogu.

František v roce 2014 napodobuje modlitbu Benedikta XVI. v Modré mešitě v roce 2006

Pak se obrátil k východu k Mekce, sklopil hlavu, zavřel oči, sepjal ruce a setrval dvě minuty v hluboké uctivé modlitbě po boku velkého muftího Konstantinopole Rahmi Jarana. Jak lze vidět na fotce, František se modlil ke stejnému bohu jako muslimové.

Po modlitbě měl František žádost na Rahmiho Jarana: „Také vás chci požádat, abyste se za mě modlil.“

Ano, vskutku, je to vše velmi šokující.

Jana se však mýlí, když si myslí, že se takové věci za údajně konzervativního papeže Ratzingera nikdy nestaly. Jak média rychle upozornila, Františkova modlitba zrcadlila modlitbu Benedikta XVI. Novinkou byla Františkova bezostyšná, nestydatá žádost o modlitbu.

Ve skutečnosti učinil Benedikt XVI. před osmi lety naprosto stejnou věc při své návštěvě Turecka 30. listopadu 2006. Tehdy dal příklad, který František napodobil.

Než Benedikt vešel do Modré mešity, zul si boty, aby neurazil muslimskou citlivost, byl od mustafy poučen, jak se modlit, pak se obrátil k Mekce a tiše se modlil s muslimy.

Brzy po Františkově modlitbě v mešitě vatikánský tiskový mluvčí P. Federico Lombardi řekl novinářům: „Byl to nádherný moment mezináboženského dialogu a je to přesně totéž, co se událo v roce 2006 s papežem Benediktem. Bylo to přesně totéž.“

Ráda bych zde učinila vsuvku, že prvním papežem, který navštívil mešitu, byl Jan Pavel II. Při své druhé cestě na Blízký východ v roce 2001 papež Jan Pavel II. vstoupil do mešity v Damašku. Před vstupem si zul boty a nazul si dle muslimského zvyku bílé trepky. Pak před svatyní sv. Jana Křtitele setrval v tiché modlitbě. Vytvořil se precedens.

Je to další smutný fakt, ale není nic nového na Františkově modlitbě v Modré mešitě – prostě jen následoval oficiální hermeneutiku roztržky ustavenou jeho dvěma předchůdci. Doporučuji, abyste si zde přečetli hlavní podněty, jež koncilní papeži zadali k naprosté změně tváře katolické Církve.

Setkání se schizmatiky

Viděli jsme tolik obrázků pokoncilních papežů, jak se objímají se schizmatickými patriarchy, že je to jen stěží nějaká novinka.

Skutečně historicky nové objetí proběhlo v roce 1964, když se Pavel VI. a patriarcha Athenagoras z Konstantinopole setkali v Olivové zahradě. Jak poznamenává Atila Guimaraes: „Nic podobného se od schizmatu v 11. století nestalo!“ (Animus Delendi II, str. 31)

Wojtyla během svého dlouhého pontifikátu následoval tuto cestu a objímal se se schizmatiky při každé příležitosti. V roce 1999 navštívil Rumunsko a sevřel v náručí patriarchu Teoktista, účastnil se schizmatické bohoslužby a později podepsal společné prohlášení s výzvou za mír. Téhož roku objal patriarchu Konstantinopole a navštívil tam schizmatickou liturgii. V roce 2001 jel do Řecka, aby se objal se schizmatickým Christodoulosem a veřejně se omluvil za údajné „urážky“ katolické Církve vůči schizmatikům. Pak v Bulharsku objal jejich schizmatického patriarchu. Seznam pokračuje dál a dál.

Benedikt a František pózují s Bartolomějem v Konstantinopoli po mezináboženských obřadech

Údajně konzervativní Benedikt XVI. podobně objímal a líbal schizmatické vůdce při každé příležitosti, kdy je potkal. V Konstantinopoli Benedikt objal téhož Bartoloměje a vykonal s ním slavnostní společný modlitební obřad v tomtéž schizmatickém kostele sv. Jiří. Pak se další den účastnil schizmatické liturgie. Poté Ratzinger a Bartoloměj podepsali společnou deklaraci k vybudování „křesťanské jednoty“ a společné práci „za obecné dobro lidstva“.

Při slavnostním zahájení roku sv. Pavla v roce 2008 nalézáme Benedikta, jak slaví svátek apoštolů Petra a Pavla spolu s Bartolomějem ve Vatikánu.

Vezmou-li se v potaz tyto dřívější události, stěží bylo novinkou, když při Františkově návštěvě Turecka objal Bartoloměje, sloužil po jeho boku schizmatickou bohoslužbu v chrámu sv. Jiří a podepsal další společné prohlášení naléhavě požadující mír.

Ale František, který rád šokuje a plní titulní stránky novin, musel zjevně udělat něco víc. Na konci společného modlitebního obřadu v sobotu večer se tedy sklonil před Bartolomějem a řekl, že jej chce požádat o laskavost: „Abyste požehnal mně a římské Církvi.“ Patriarcha mu vyhověl a políbil Františkovu skloněnou hlavu.

Tato ostudná ukázka úcty k schizmatickému vůdci a směšný způsob, jakým jej Bergoglio vykonal, byly jedinými novotami na papežově setkání se schizmatikem.

Uzavřu to tím, že řeknu, že ačkoliv se má přítelkyně Jana mýlila, pokud jde o její nostalgii k Benediktovi, měla pravdu v několika svých hodnoceních. Opravdu se zdálo, že neexistuje žádný jiný důvod pro tuto cestu, než poťouchlé předvádění ekumenických a mezináboženských gest.

Františkova novota: sklání se před schizmatickým patriarchou a žádá jej o požehnání

František byl inovativní ve svých extravagantních gestech, která byla zamýšlena tak, aby na něj přitáhla pozornost při událostech, které se staly všední věcí. V těchto mezináboženských obřadech a ekumenických objetích se schizmatiky nacházíme implicitní herezi všeobecné spásy hlásanou všemi koncilními papeži.

Tyto akty odporují stálé nauce katolické Církve před Druhým vatikánským koncilem, jak si má přítelkyně Jana může přečíst na mnoha místech na stránkách Tradition in Action.

Tváří v tvář takové herezi – nejen extravagantního Františka, ale také jeho předchůdců Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI. – nemohou věrní katolíci jen zůstat němí. Ani nemohou následovat pyšnou cestu sedesvakantismu.

Postoj, který katolíci mohou a musí zaujmout, je postojem odporu „proti naukám Druhého vatikánského koncilu a pokoncilních papežů, které jsou objektivně v rozporu s předešlým řádným a mimořádným papežským Magisteriem“. (Citát je z prohlášení We Resist You to the Face, Los Angeles, TIA, 2000)

Doporučuji mé přítelkyni Janě, aby si toto čím dál příhodnější prohlášení přečetla. Je adresováno Janu Pavlu II., ale zaměnitelně se vztahuje i na papeže Ratzingera a Bergoglia.

Zdroj: Tradition In Action

Překlad: D. Grof