Obsah: Bůh
jest jeden, proto nabádá k jednotě; údové církve Kristovy obzvláště spojeni v
jedno tělo obcováním svatých; proto o obcování svatých, zejména: V čem záleží
obcování svatých vzhledem na věřící zde na zemi. Věřící na zemi jsou spojeni 1.
všemi prostředky spasení, 2. modlitbami, milostmi, dobrými skutky, 3. snahou za
sebe dosti činiti, 4. za určitých podmínek. – Děkujme Bohu, že jsme v takovém
společenství!
Jedno tělo a
jeden duch, jakož povoláni jste v jedné naději povoláni svého. (Ef. 4, 4.)
Nahlédneme-li
do knih písma svatého a pozorujeme-li to vznešené učení, které nám v něm hlásá
sám Bůh, poznáváme, že nás velmi často nabádá Duch svatý k jednomyslnosti,
svornosti a jednotě. A nemůže býti jinak. V jednotě jest moc a síla, v jednotě
útěcha a požehnání. Svorná mysl, svorný duch, divy činí jako Bůh. Kristus Pán
řekl: „Já a Otec jedno jsme,“ ano celá Nejsvětější Trojice: Otec, Syn a Duch
svatý, jest jen jeden Bůh; proto nemůže Bůh schvalovati rozdělení, nýbrž tak
mocně doporoučí a odměňuje jednotu.
Avšak jest
ještě jiný důvod, proč nás Bůh nabádá k jednotě, a proč tuto jednotu tak
důtklivě odporoučí svatý Pavel ve dnešní svaté epištole. Tento důvod platí
hlavně pro nás, katolické křesťany, údy pravé církve Kristovy. Vždyť údové
pravé církve Kristovy jsou vespolek spojeni zvláštní páskou, a mají zvláštní
společenství a účastenství na mnohých statcích duchovních; a toto spojení a
účastenství slove obcování svatých. Tuto jednotu měl obzvláště na mysli sv. apoštol,
když napsal, že máme býti, ano že jsme jedno tělo a jeden duch, poněvadž máme
všichni jednu naději svého povolání.
K tomuto
obcování svatých náležejí ovšem všichni údové celé církve Kristovy, totiž nejen
věřící na zemi, nýbrž i svatí v nebi a duše mrtvých v očistci. O všech těchto
částech, které tvoří jedno tělo, jehož hlavou jest Ježíš Kristus, dnes
rozjímati nemůžeme; ale obéřeme si z tohoto celku tu část, která nám jest
nejbližší, a budeme uvažovati o tom, v čem záleží obcování svatých vzhledem na
věřící zde na zemi.
Obcování
svatých, jak nás učí svatá víra, záleží ve spojení všech údů církve Kristovy a
v jejich společném účastenství na rozličných dobrodiních duchovních. Tážeme-li
se tedy, v čem záleží obcování svatých vzhledem na věřící zde na zemi, jest
smysl této otázky ten, že se tážeme, čím jsou věřící na zemi vespolek spojeni a
která dobrodiní duchovní mají společná. A nahlédneme-li do učení svaté víry,
abychom poznali odpověď k této otázce, poznáme mnohé pravdy velmi dojemné a
potěšitelné, pro které se právem můžeme a máme míti za šťastny, že jsme údy
pravé církve Kristovy, a pro které se také máme přičiniti, abychom dokazovali
vždy dobrými skutky, že jsme Pánu Bohu za tato dobrodiní opravdu vděčni. Svatá
víra nás totiž učí, že:
1. všichni
údové pravé církve Kristovy žijíce zde na zemi jsou spojeni tím, že mají
všichni právo na prostředky spasení od Krista Pána ustanovené. Všem se má
dostati téhož učení, týchž svatých svátostí, pro všecky jest ustanovena tatáž
oběť nejsvětější, při které se obětuje sám Syn Boží. – Jak dojemná jest tato
pravda pro chuďasa! Kdežto svět činí rozdíl mezi lidmi bohatými a chudými téměř
všude, Kristus Pán ustanovil věci nejdůležitější pro všecky stejné. Jak dojemná
jest ale
také tato pravda pro boháče! Poznávají z ní, že ty statky, na kterých si mnozí
snad mnoho zakládají, nemají veliké ceny před Pánem Bohem, ano že nemají pro
život věčný ceny žádné, nýbrž že před Bohem jest nejdůležitější pravá víra, z
této víry plynoucí dobré skutky a milost Boží, jejíž nástroji jsou svaté
svátosti a prostředkem oběť mše svatá.
Že toto vše
pravdivo jest, vysvítá z toho, že Kristus Pán ustanovil tyto prostředky spasení
pro všecky lidi, nejen pro bohaté nýbrž i pro chudé, poněvadž nepřišel na svět,
aby spasil jen některé, nýbrž aby spasil vše, co zahynulo.
2. Svatá
víra učí dále, že milosti, kterých nabývají lidé jednotliví, modlitby, které k
Bohu vysílají a dobré skutky, které konají, neprospívají jen těmto lidem, nýbrž
že jsou ku prospěchu všem věřícím na zemi. Vždyť písmo svaté výslovně
připomíná, že dobré skutky jednoho člověka mohou býti ku prospěchu druhého.
Vždyť pro Jakuba žehnal Bůh Lábanovi (I. Mojž. 30, 27), pro Josefa Egyptského
Putifarovi (39, 5) a pro deset spravedlivých byl ochoten ušetřiti celého města
Sodomy.
Z té příčiny
nás nabádá svatý apoštol Jakub: „Modlete se za sebe vespolek, abyste spaseni
byli.“ (5, 16) – A nemůže jinak býti. Neboť jsme-li všichni vespolek jedno
tělo, pak jsme také údy téhož těla; a jako, je-li zdráv na těle jeden úd, jest
to ku prospěchu celého těla: tak musí býti také v církvi Kristově. Právě tím,
že náležíme k jedné církvi Kristově, tvoříme také jednu rodinu a jednu obec
Boží. A jako, bohatne-li v rodině jeden úd a v obci jeden obyvatel, jest to ku
prospěchu celé rodiny a celé obce: tak jest také s církví Boží.
Jak
potěšitelná jest opět tato pravda! Nepracujeme tudíž nikdo o svém spasení sám,
nýbrž všichni pracujeme za jednoho a jeden za všecky. Uvažme tudíž, o mnoho-li
jsme šťastnější než ti lidé, kteří bloudí ve tmách pohanství a nevěry, nebo
tápají po bludných cestách kacířství! Ti k obcování svatých nenáležejí, ti nad
to, že jsou od kmene, Ježíše Krista odloučeni, musí pracovati o spáse duší
svých každý sám.
3. Svatá
víra nás učí ještě více. Učí totiž, že může člověk spravedlivý své skutky
dobré, kteréž koná, tak obětovati svému spolubratru, že mu je přičítá i Bůh a
proto je přijímá jako dostiučinění za jeho časné tresty. Jest pravda, že nemůže
ani pro obcování svatých jeden křesťan získati druhému odpuštění hříchů: ale
může mu získati odpuštění časných trestů, těch totiž, které by měl po odpuštění
viny trpěti buď zde na zemi, nebo po smrti v očistci. Že to možno jest, vysvítá
ze slov svatého apoštola Pavla, že mají údové těla Kristova čili Jeho pravé
církve o sebe vespolek pečovati. (1 Kor. 12, 25). Mimo to; může-li v životě
obyčejném bratr za bratra, přítel za přítele trest vytrpěti nebo dluh
zaplatiti, proč by tak nemohlo býti také před Pánem Bohem! – Jakou, útěchou nás
naplňuje tato pravda! Nemůžeme si vespolek jen pomáhati, nýbrž můžeme docela
jeden za druhého trpěti.
Svatý Tomáš
Akvinský, vykládaje učení víry o obcování svatých vzhledem na věřící na zemi,
praví, že pro toto obcování mají všichni věřící na zemi účastenství na dobru
Kristovu, jako na zdraví mají účastenství veškeří údové těla. Mají pak věřící
účastenství na tomto dobru Kristovu svatými svátostmi. Jak důležitou a útěchy
plnou pravdu vyjadřuje těmito slovy svatý Tomáš! Chce říci, že Kristus Pán má
mnoho věcí dobrých a vzácných, které mají cenu skutečnou, ano pravou, jedinou.
Jsou to obzvláště milost a pravda, jak píše miláček Páně svatý Jan, že vtělené
Slovo, čili
Kristus byl a jest pln milosti a pravdy. A z této milosti a pravdy Kristovy
dostává se také milosti a pravdy nám, jak dí týž svatý evangelista, že z
plnosti Kristovy my všichni vzali jsme, a milost nad milost, to jest hojnost
milosti; nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista
stala se. (Jan 1, 16-17) – Avšak Kristus Pán nebyl a není obdařen mnohými,
nekonečnými milostmi jen proto, že jest vtělený Syn Boží, nýbrž Kristus Pán si
zasloužil mnohé a nesčíslné milosti svými dobrými skutky a svým utrpením,
hlavně svou smrtí. A věřící na zemi mají pro obcování svatých účastenství také
na těchto Jeho zásluhách. Dále; milosti a zásluhy Kristovy nebyly jen tak
veliké a důležité, že si jimi Kristus zasloužil a rozmnožil, milost sám, nýbrž
činily a činí také lidi spůsobilými, aby konali také skutky záslužné.
Když oštěpí
zahradník stromy plané, učiní je všecky spůsobilými, aby nesly ovoce dobré. A
Pán Ježíš milostí, kterou nám svým utrpením a svou smrtí na kříži zasloužil,
učinil nás také takovýmito stromy užitečnými. Proto přemnozí svatí a světice
Boží konali skutky dobré, mnoho trpěli a mnoho strádali. Podobně činí také
mnozí spravedliví, kteří žijí zde na zemi, a budou činiti jiní, kteří budou
žíti později. Proto pokračuje svatý Tomáš ve svém výkladu o obcování svatých
tak, že praví, že věřící na zemi mají také účastenství na zásluhách Kristových,
kterých si dobyl za svého pozemského života a na tom všem, cožkoliv učinili
jiní svatí a světice Boží; odvozuje to svatý Tomáš z té pravdy, že tito všichni
jedno jsou. Proto končí slovy: „A proto, kdo žije v lásce, to jest kdo má
posvěcující milost Boží, má účastenství na všem dobru, které se děje na celém
světě.“
Vidíme
tudíž, nejmilejší, jak velikým dobrodiním jest pro každého člověka, jestli
náleží k obcování svatých, čili je-li údem tajemného těla Kristova, kterým jest
Jeho svatá církev. Takový člověk není nikdy sám, nikdy nepracuje o svém spasení
jen sám, nýbrž s ním pracuje celá církev, poněvadž jest k jeho prospěchu vše to
dobré, které konají údové pravé církve Kristovy kdykoliv a kdekoliv. Všecky mše
svaté, které se obětují, všecky modlitby, které se konají, všecky dobré skutky,
almužny, posty a jiné, které se konají kdekoliv a kýmkoliv, jsou ku prospěchu
také jemu. A naopak, cokoliv dobrého koná on, nekoná jen pro sebe, nýbrž všecky
jeho dobré skutky jsou také ku prospěchu všech.
4. Avšak
nesmíme si mysliti, že k takovémuto dílu velikému, velmi důležitému a
záslužnému postačí býti jen zevně údem katolické církve. Jest ovšem pravda, že
ten, kdo není údem této církve, těchto dobrodiní nepožívá. Proto pohané, židé,
kacíři, rozkolníci, odpadlíci nebo ti, kteří byli z církve vyloučeni, na oněch
dobrodiních podílu nemají. Z toho vidíme, jak hrozný trest jest vyloučení z
církve, ale také jak hrozný hřích jest odpadlictví. Kdo jest z církve vyloučen,
jest oněch dobrodiní zbaven; proto jest tento trest stanoven jen na ty nejtěžší
hříchy; a kdo z církve vystupuje, čili odpadá, zbavuje se oněch dobrodiní sám.
– Avšak má-li býti člověk úplně účasten oněch milostí, nepostačí jen, aby byl
povrchně, zevně údem církve Kristovy, nýbrž musí k ní náležeti dokonale, čili
musí se nacházeti v stavu posvěcující milosti Boží. Jest sice pravda, že pro
modlitby a pro dobré skutky věřících Bůh udílí dobrodiní hříšníkům, že jim
zejména udílí milost obrácení, aby totiž zanechali hříchů a činili pokání; ale
hříšníci jsou vzhledem na mnohá dobrodiní plynoucí z obcování svatých v takovém
stavu, že nejsou spůsobilí, aby se jim těchto dobrodiní dostalo. Tak, jak jsem
již připomenul, může pro obcování svatých jeden člověk za druhého dosti učiniti
za časné tresty, které by měl vytrpěti buď zde na
zemi, nebo
po smrti v očistci; avšak poněvadž odpuštění časných trestů předpokládá
odpuštění viny a trestů věčných, patrno jest, že za křesťana, který se nachází
ve smrtelném hříchu, nemohou působiti ani zásluhy Kristovy ani svatých, ani
jiných lidí spravedlivých tak, aby nabyli odpuštění trestů časných. Toho ovoce
z obcování svatých může nabýti a nabývá jen ten křesťan, který se nachází v
stavu posvěcující milosti Boží. – Než ani ten nemá spoléhati jen na zásluhy
jiných, nýbrž musí se přičiniti, aby pokud možno nejvíce získal si také zásluh sám.
Učí totiž svatá víra, že se nedostává z oněch společných statků duchovních pro
obcování svatých všem lidem stejně, nýbrž rozličným rozličně dle jejich
schopností a dle jejich zásluh. Kdo se tudíž lépe připraví, zejména vírou,
lítostí a láskou, a kdo více dobrých skutků koná sám, nabývá z onoho společného
jmění více, než ten, kdo se špatně připravil a kdo koná skutků dobrých méně.
Jest v této příčině tak, jako při podniku, který se provádí společným
kapitálem. Čím více kdo do tohoto společného kapitálu dal, a čím větší má
zásluhy o společný výtěžek, tím více se mu z tohoto společného zisku dostává.
Jak
blahodárná jest i táto pravda! Učí člověka, že se jeho Spasitel dobře o něho
postaral, avšak že musí ku svému spasení přispěti také sám. Dostane se mu milosti,
nebude-li činiti překážky, a dostane se mu jí tím více, čím více bude dobře
činiti.
Toto
obcování svatých, věřících na zemi, dobře pochopil svatý Makarius, poustevník.
Když totiž vybízel ostatních bratří k modlitbě, říkával: „Bratři, někteří se
musíte modliti, jiní pak musí pracovati. Ti, kteří se modlí, modlí se také za
ty, kteří pracují, a ti, kteří pracují, pracují, za ty, kteří se modlí; neboť
na pokladu, který shromažďuje bratr, mám podíl také já.“ – Tuto pravdu útěchy
plnou také dobře pochopila nešťastná královna skotská Maria Stuart. Když byla
po úskočném a podvodném jednání Alžběty, královny anglické odsouzena k smrti,
žádala za zpovědníka, aby se mohla připraviti na smrt svátostí pokání. Avšak
místo zpovědníka katolického, poslali k ní protestantského kazatele, který ji
měl odvrátiti od pravé víry. Ale zbožná a rozumná královna řekla: „Narodila
jsem se v církvi katolické, v ní jsem byla také vychována, v ní chci také
zemříti; nikdy nevystoupím z tohoto obcování posvěcujícího.“ A v této církvi také
zemřela. Církev ji ctí jako pravou hrdinku křesťanskou, a výtečný papež
Benedikt XIV. o ní poznamenal, že na ni shledáváme všecky známky a vlastnosti,
kterých jest potřebí k mučednictví. – Následujme příkladu této nešťastné ale
šlechetné a zbožné královny. Děkujme Pánu Bohu za tu milost, že jsme se beze
všech zásluh narodili v církvi katolické, a tím také v obcování svatých, do
něhož jsme svatým křtem přijati byli. Přičiňme se, abychom se vždy nacházeli v
stavu posvěcující milosti Boží a tak byli spůsobilými a schopnými nabýti toho
ovoce, které plyne z obcování svatých; ale přičiňme se také, abychom dobrými
skutky společný poklad církve svaté dle svých sil čím dále tím více
rozmnožovali. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 531
Zpracoval: Jakub
Albert
