„Proti
faktu není argumentu“
John
F. Salza, J.D.
27.
května 2014 papež František kanonizoval Jana XXIII. a Jana Pavla II. jako
světce katolické Církve. Kanonizační obřad byl z mnoha důvodů podivnou
podívanou: Bylo to poprvé, kdy byli při jednom obřadu kanonizováni dva
papežové; poprvé byli na zmíněném obřadu přítomní dva žijící papežové
(František a Benedikt); poprvé byl „zrychleným procesem“ svatořečen mrtvý papež
dle procedury, kterou sám zavedl (Jan Pavel II.); a poprvé byl nějaký papež
kanonizován bez tradičního procesu s ďáblovým advokátem a nezbytnými
zázraky. (1) Bylo to také poprvé, kdy byl nějaký papež povýšen k úctě
oltáře po tak nechvalně kontroverzním a škodlivém pontifikátu, jehož detaily
jsou mimo rámec či dokonce účel tohoto článku. (2)
Za
prvé, než se budu věnovat těmto bezprecedentním kanonizacím, chci důrazně prohlásit,
že tento článek není ani neměl být soudem ohledně věčného osudu Jana XXIII. ani
Jana Pavla II. Je mimo naší kompetenci a jurisdikci vynášet takový soud a my
určitě doufáme v to a modlíme se za to, aby tito papeži byli mezi
blahoslavenými v nebi. Vskutku tam skrze své pokání, milosrdné Boží
odpuštění a milost svátosti posledního pomazání mohou docela dobře být.
Za
druhé, tento článek se hlavně zaobírá otázkou toho, zda jsou kanonizace
neomylné. Je to proto, že neomylnost kanonizace předem předpokládá, že
kanonizace byla na prvním místě platná dle církevního práva. Existují-li
pochybnosti týkající se platnosti kanonizace jako v případě Jana XXIII. a
Jana Pavla II., pak se ke sporné otázce neomylnosti ani nedostaneme. Aby byla
kanonizace neomylná (předpokládejme, že takovou je), musí být nejprve platná.
Tezí
tohoto článku je: Kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsou neplatné,
protože nenaplnily požadavky příslušného církevního zákona tykajícího se
kanonizací, konkrétně tak, že Jan XXIII. a Jan Pavel. II veřejně zastávali
postoje v rozporu s katolickou vírou a mravy. (3) Podle vlastní
legislativy Jana Pavla II., která je současným zákonem Církve pro kanonizace
(jímž se papež František rozhodl řídit) (4), nemůže případ kanonizace pokračovat,
jestliže se ve spisech kandidáta [na svatořečení] nachází cokoliv
v rozporu s vírou a mravy. Je skutečností, že tito dva papeži veřejně
prosazovali postoje a praxi, které byly v rozporu s katolickou Vírou
a jak říká sv. Tomáš: „proti faktu není argumentu“ (contra factum non argumentum est) (5). Proto tyto dva případy
nemohly při současných zákonech Církve zákonně pokračovat.
Jan
Pavel II. ve své Apoštolské konstituci Divinus
Perfectionis Magister zrušil všechny předešlé zákony vztahující se ke
kanonizačnímu procesu a uzákonil nové normy, kterými se řídí jeho vlastní
kanonizace (i kanonizace Jana XXIII.). (6) Přestože nové normy nejsou zdaleka
tak přísné jako zákon před Druhým vatikánským koncilem a delegují v daném
případě rozhodnutí na místního biskupa (nikoliv na papeže), stále vyžadují, aby
byly kandidátovy spisy prosté věroučného či mravního omylu, aby mohl případ
pokračovat. Zákon konkrétně stanovuje, že všechny „zveřejněné spisy“ mají být
přezkoumány „teologickými cenzory“, a jestliže „bylo shledáno, že tyto spisy
neobsahují nic v rozporu s vírou a dobrými mravy“ (7), pak má biskup
také přezkoumat nezveřejněné spisy kandidáta. Zákon potom stanovuje, že „jestliže
biskup obezřetně posoudil, že na základě všeho, co bylo doposud učiněno, může
případ pokračovat“ (8), má pokračovat výslechem svědků. Když jsou šetření
kompletní, je připravena zpráva a případ se předá Posvátné kongregaci pro svatořečení.
Pokud
jde o tento vyšetřovací proces, otázkou zjevně není, zda biskup věří, že kandidátovy spisy jsou
v rozporu s vírou a mravy, ale zda jsou spisy kandidáta skutečně v rozporu s vírou a
mravy – protože proti faktu není
argumentu. I když v úctě k biskupově autoritě existuje předpoklad, že
je jeho hodnocení správné, rozum přikazuje, že tento předpoklad je
vyvratitelný, jestliže existují obecně známá fakta, která tomuto závěru
odporují. (9) Jsou to fakta, která by měl biskup objevit, kdyby uplatnil přiměřenou
a patřičnou péči a „prozíravý soud“, jak vyžaduje zákon Církve. (10) Autorita
biskupa přece musí být ve službě Víry a pravdy a proti faktu není argumentu.
Při
použití zde, by jakýkoliv biskup, který „obezřetně posoudil“ spisy Jana XXIII.
a Jana Pavla II., na základě obecně známých fakt došel k závěru, že
obsahují učení v rozporu s katolickou vírou či mravy. Jako takové by
jejich případy nemohly být zákonně postoupeny Svatému stolci. Přestože nám
místo neumožňuje ani shrnutí všech věroučných úchylek těchto papežů, samotné
jejich názory na náboženskou svobodu budou postačovat. Papež Jan XXIII.
například učil, že člověk má přirozené právo vyznávat Boha podle příkazu svého
vlastního svědomí, ať už soukromě, nebo veřejně. (11) Tato idea náboženské
svobody, kterou také učil Druhý vatikánský koncil papeže Jana XXIII. v Dignitatis Humanae, byla v průběhu
staletí opakovaně zavržena mnoha papeži. Papeži vždy potvrzovali, že člověk
nemá Bohem dané právo uctívat Boha vně katolické Církve – ani veřejně, ani
soukromě – ani právo na to, aby se mu v tom zabraňovalo (protože člověk
nemá objektivní právo hřešit, jen subjektivní svobodu tak činit). (12) Papež
Jan Pavel II. také učil, že náboženská svoboda a svoboda svědomí jsou Bohem
zjevené. (13)
Jan
Pavel II. však dovedl tento omyl náboženské svobody na novou úroveň, která
působila k podkopání neomylného dogmatu, že mimo katolickou Církev není
spásy. Například učil, že katolická Církev je přítomná v nekatolických
sektách (14), že Duch Svatý používá nekatolické sekty jako prostředky spásy
(15), že katolíci sdílí společnou apoštolskou víru s nekatolickými sektami
(16), a že nekatolíci (tj. heretici) mají apoštolské poslání (17). K tomu
se Jan Pavel II. opakovaně účastnil nekatolických obřadů, které byly dle Kodexu
kanonického práva z roku 1917 (18) a celé katolické tradice, považovány za
smrtelný hřích proti Víře a dokonce za akt apostaze.
Ve
světle zdrcujících důkazů obecně známých skutečností, že tyto případy nemohou dle
zákona Církve pokračovat (a proti faktu není argumentu), se obhájci těchto kanonizací
mohou pouze odvolat, a to dosti zoufale, k tvrzení o papežské neomylnosti
(tj. tvrzení, které mimochodem Církví nebylo nikdy dogmatizováno. To znamená,
že máme přivřít oči nad mnoha lety objektivně heretických a pohoršlivých
prohlášení a činů Jana XXIII. a zvláště Jana Pavla II., protože papež František
by se přece nemohl mýlit při jejich svatořečení. Jako odpověď za prvé
poznamenáváme, že První vatikánský koncil deklaroval, že papež dostává „Boží
pomoc“ Ducha Svatého pouze, když „definuje nauku týkající se víry a mravů“.
(19) Prohlásit někoho za svatého je však, striktně řečeno, soudem o svatosti, a
nikoliv věroučnou deklarací ohledně víry či mravů, které jsou částí pokladu
Víry.
Ale
i když se vezme v potaz názor mnoha velkých teologů, že kanonizace je
natolik spojená s Božím zjevením, že se papež ve svém prohlášení nemůže
mýlit, nevztahuje se „Boží pomoc“, kterou Kristus slíbil sv. Petrovi, na papeže
za současných pokoncilních postupů kanonizace. Je to proto, že se papež neangažuje
v procesu přešetření, pro nějž by obdržel Boží pomoc Ducha Svatého (pomoc,
kterou papeži před Druhým vatikánským koncilem dostávali, protože oni sami
vedli šetření). (20) V souladu s mylným principem kolegiality jsou to
spíše biskup a jeho pomocníci, kdo jsou odpovědní za přešetření případu a od
Ducha Svatého při výkonu takových povinností nedostávají žádnou neomylnou
pomoc. Jak stanovuje legislativa Jana Pavla II., shodně s „touhou našich bratrů
biskupů, kteří často volali po jednodušším procesu [kanonizace]... Ve světle nauky
Druhého vatikánského koncilu ohledně kolegiality, si také myslíme, že sami
biskupové by měli být těsněji spojeni se Svatým stolcem při posuzování případů
světců.“ (21)
A
„těsněji spojeni“ s těmi případy jsou, protože biskupové skutečně připravují
celý případ pro kanonizaci, o němž má hlasovat Kongregace pro svatořečení,
která vůči biskupům jedná v poradní a konzultační roli. Jak objasňuje
legislativa Jana Pavla II: „Její [Kongregace pro svatořečení] povinností je
zabývat se těmi záležitostmi, které náleží kanonizaci služebníků Božích tím, že
poskytuje rady a směrnice biskupům při instruování v těchto případech tím,
že pečlivě studuje tyto případy a nakonec tím, že sčítá své hlasy.“ (22)
Paradoxně
pak mylný princip kolegiality přijatý Janem XXIII. a Janem Pavlem II. působí
k odstranění jakékoliv záruky platnosti a tím méně neomylnosti
v současném církevním procesu kanonizace. Protože biskup a jeho asistenti
nejsou chráněni „Boží pomocí“, kterou Kristus přislíbil sv. Petrovi při
definování nauky, podléhají jejich rozhodnutí omylu. Totéž se dá samozřejmě
říci o rozhodnutích kardinála prefekta a jeho asistentů v Posvátné
kongregaci pro svatořečení. Papež, který již není vyšetřovatelem případu, ale
spíše schvalovatelem, prostě orazítkuje zcela omylný proces (proces, jehož
výsledky jsou určovány biskupem a schváleny Svatým stolcem a to vše před tím,
než dojde finální zpráva papeži).
To
znamená, že papežovo prohlášení o kanonizaci za současné legislativy není aktem
slavnostního papežského (neomylného) Magisteria, jako tomu bylo před Druhým
vatikánským koncilem, ale pouhým potvrzením řádného autentického (omylného)
Magisteria. Protože je tomu tak, neexistuje žádná záruka platnosti, a tím méně
neomylnosti, těchto kanonizací. I kdyby měl člověk argumentovat tím, že
neplatnost není v těchto případech definitivně prokázána, existuje
dostatečný důkaz k tomu, aby byla platnost zpochybněna. A pochybná
kanonizace není žádnou kanonizací, stejně jako pochybná svátost není žádnou
svátostí (to jest, nelze k ní na základě morální teologie přistupovat).
Hovoříme-li
o svátostech, můžeme učinit analogii mezi platností svátosti a platností
kanonizace. 27. dubna 2014 papež František pronesl slavnostní prohlášení o
svatosti (použil platnou formu), ale subjekty kanonizace (Jan XXIII. a Jan
Pavel II.) nebyly způsobilé pro svatost dle církevního práva (neplatná
materie). Ačkoliv je to nedokonalé přirovnání, v obou případech, u
svátosti i u kanonizace, jsou zákonem vyžadovány platná forma i materie. (23)
Je-li vzhledem k církevnímu zákonu použita neplatná materie, nezáleží na
tom, kdo odříkává formuli nebo jak slavnostně jednal. Dodržení církevního
zákona vyžadujícího platnou formu a materii je nezbytné pro platnost i
v případě papeže Františka, který se rozhodl postupovat dle zákonů Jana
Pavla II. Proto se proces, který vyžaduje, aby byly spisy kandidáta prosté
věroučného nebo mravního omylu, vztahuje na Jana XXIII. a Jana Pavla II., a
působí zneplatnění (nebo přinejmenším zpochybnění platnosti) kanonizací,
protože proti faktu není argumentu. (24)
Jestliže
papež může Církvi dát škodlivý mešní ritus, který zničil víru většiny katolíků
v posledních 45 letech (což příští „svatý“, Pavel VI., ve skutečnosti
učinil), pak nám papež může dát i špatný příklad k následování díky
neuvážené a nerozumné kanonizaci. Dle mého názoru je prvně zmíněné horší než
posledně jmenované. Je jasné, že byla a je nadále ničena víra nespočetně více
lidí novou mší Pavla VI., než těch, kteří jsou v pokušení napodobovat Jana
Pavla II. tím, že budou líbat Korán nebo se modlit s pohany. Z tohoto
důvodu a mnoha dalších, které se týkají integrity Víry, nepřijímáme tyto
kanonizace. Nemůžeme jako vzory heroické ctnosti hájit dva muže, kteří veřejně
učili a prosazovali postoje v rozporu s katolickou Vírou. Víra
zneplatňuje nerozumné akty autority. Proti faktu není argumentu.
Poznámky:
1) Jako
při zkoumání životů všech kandidátů na svatořečení před Druhým vatikánským
koncilem, i život posledního svatého papeže Pia X., byl podroben krajní přísnosti
a rozboru ze strany ďáblova advokáta. Advocatus
mohl jen zjistit, že Pius X. kouřil jednu cigaretu denně a tichou mši odříkal
za méně než 25 minut, což byly praktiky, které by jen stěží podkopaly jeho
nevyvratitelnou svatost. A přesto, jaké hory důkazů by advocatus představil v případě Jana XXIII. a Jana Pavla II.,
kteří byli hlavními nástroji nejničivější modernistické revoluce
v dějinách katolické Církve? Jejich případy by byly prohlášeny za neplatné,
ještě než by započal proces ďáblova advokáta.
2) Zatímco
Jan XXIII. zahájil revoluci tím, že svolal Druhý vatikánský koncil a byl
podezřelý z hereze pro své názory ohledně ekumenismu a náboženské svobody
(a to ani nezmiňujeme jeho údajné zednářské spojení), musí se říci, že
pontifikát Jana Pavla II. byl celkově ničivější. Jan Pavel II. realizoval
revoluci, kterou Jan XXIII. započal, skrze nespočet věroučných a liturgických
novot (společné modlitby, hlásání všeobecné spásy), to vše ve jménu koncilu
papeže Jana XXIII.
3) Tento
článek se nezabývá otázkou toho, zda byli Jan XXIII. a Jan Pavel II.
zatvrzelými ve svých mylných názorech a herezích (což by z nich, pokud by to
vyhlásila Církev, činilo zjevné heretiky).
4) Přestože
se zásada par in parem potestatem non
habet („rovný nad rovným nemá moc“) vztahuje na papeže ve věcech disciplíny
a církevní vlády, papež František nevyhlásil, že zrušil legislativu Jana Pavla
II., ani se od ní neodchýlil. Papež František se spíše rozhodl jednat
v souladu s legislativou Jana Pavla II. a tudíž měl závazek vůči
zákonu požadujícímu, aby byly spisy Jana XXIII. a Jana Pavla II. prosté
věroučného či mravního omylu.
5) Abych
předešel snadné námitce, nepředpokládám předem, že autorita učiní takové
prohlášení. Spíše autorita církevního zákona Církve a obecně známá fakta
týkající se spisů těchto papežů tento případ umožní.
6) Divinus Perfectionis Magister, 25. ledna 1983
7) Tamtéž,
oddíl 1, odstavec 2.3.
8) Tamtéž,
oddíl 1, odstavec 2.4.
9) Bohužel,
protože Církev trpí svou nejhorší krizí Víry v dějinách, nemůžeme již
automaticky předpokládat, že oficiální církevní představitelé užívají svou
autoritu ve službě Víře. Ve skutečnosti často shledáváme, že užívají svou
autoritu ke zničení Víry.
10) Fakta musí být obecně známá (tj. široce známá
či taková, že se mohou stát široce známými) a nikoliv jen tajná či taková, že
se nemohou stát široce známými. Jinak by mohl být jakýkoliv druh tvrzení použit
jako výmluva k podkopání legitimního výkonu biskupské autority, což by
zpochybnilo celý kanonizační proces. Notorieta je nezbytná k vyvrácení
předpokladu správného posouzení ze strany biskupa.
11) „K přirozeným právům člověka nutno počítat i
právo uctívat Boha, jak mu to správně ukládá jeho svědomí a soukromě i veřejně
vyznávat své náboženství.“ Pacem in
Terris, 11. dubna 1963, č. 14.
12) Viz například papež Pius VII. Post Dam Diurturnas (1814), papež Řehoř
XVI. Mirari Vos (1832), papež Pius
XI. Quanta Cura (1864), papež Lev
XIII. Immortale Dei (1885) a Libertas
(1888), papež Pius XI. Mit Brennender
Sorge (1937) a papež Pius XII. Ci
Riesce (1953).
13) Redemptor
Hominis, část 12.2 a Dives in
Misericordia a jeho projev ve Spojených národech 2. října 1979.
14) Dopis
biskupům katolické Církve ohledně některých aspektů Církve chápané jako
společenství, 1992.
15) Catechesi
Tradendae, 16. října 1979.
16) L´Osservatore
Romano, 20. května 1980.
17) Tamtéž.
18) Kánon 1258 Kodexu kanonického práva (1917)
říkal, že je „zakázáno aktivně se účastnit na bohoslužbě nekatolíků,“ a kánon
2316 říkal, že kdokoliv, kdo tak učinil, je „podezřelý z hereze“. Kodex
z roku 1917 byl v platnosti po část pontifikátu Jana Pavla II.,
než tento zákon v roce 1983 změnil.
19) První vatikánský koncil, Pastor Aeternus, 1870.
20) „Boží pomoc“ přislíbená papeži se nevztahuje
na jeho prosté vyřčení kanonizačních slov (forma), ale nezbytně na jeho šetření
a určení způsobilosti kandidáta (materie), kterýžto proces je papeži nyní odňat
a je delegován na biskupa a vatikánské úředníky.
21) Divinus
perfectionis magister, Úvod.
22) tamtéž, oddíl 2, odstavec 3.
23) Navíc je k platné formě a materii
vyžadována také intence činit, co Církev vždy činila. V novém kanonizačním
procesu není „heroická ctnost“ – což je sine
qua non (podmínka bez níž není možno – pozn. překl.) – ani zdůrazněna, tím
méně pak skutečně pro tyto případy stanovena. Toto vynechání také podkopává
jakoukoliv záruku platnosti (a samozřejmě i neomylnosti) kanonizačního
prohlášení.
24) Legislativa Jana Pavla II. v Divinus perfectionis magister opakovaně
zdůrazňuje nutnost, aby Kongregace pro svatořečení určila, že byl dodržen
zákon, například: Povinností podtajemníka je „primárně zjistit, zda byla dodržena
pravidla zákona...“ (oddíl 2, odstavec 5); „podtajemník má ověřit, zda se
dodržela všechna pravidla zákona...“ (oddíl 3, odstavec 13.1); případ musí být
veden „dle pravidel zákona...“ (oddíl 3, odstavec 13.2). Samozřejmě však
rozhodnutí těchto vatikánských funkcionářů nejsou zaručena jakoukoliv známkou
neomylnosti.
Zdroj:
časopis The Remnant, 31. května
2014
Překlad:
D. Grof
