Svátek
Ježíše Krista - Krále (1899)
Promluva před výstavou
Nejsvětější Svátosti Oltářní
Obsah: Máme pilně navštěvovati
Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti Oltářní, neboť nás k tomu zavazuje 1.
naše víra, 2. naděje, 3. láska.
Rozkoš
má, býti se syny lidskými. (Přísl. 8, 81)
Dnes bude v tomto chrámu
Páně výstava Nejsvětější Svátosti Oltářní t. j. ten posvátný obřad, při kterém Pán
Ježíš přítomný pod způsobou chleba vystavuje se slavným způsobem ku veřejnému
uctění věřících. Počátky tohoto posvátného obřadu třeba hledati již v šestnáctém
století. Tak se připomíná, že již r. 1556 zavedena byla v Miláně v klášteře
kapucínském zvláštní pobožnost k uctění Nejsvětější Svátosti Oltářní, která
trvala čtyřicet hodin nepřetržitě, na památku té doby, jak dlouho Pán Ježíš
odpočíval v hrobě, při které pobožnosti však Nejsvětější Svátost Oltářní nebyla
veřejně vystavena. Brzy na to r. 1560 schválil v Římě papež Pius IV. zvláštní
bratrstvo, které také ctilo Nejsvětější Svátost Oltářní po čtyřicet hodin, na
památku čtyřicetidenního postu Pána Ježíše. Ale ani při této pobožnosti nebyla
vystavena Nejsvětější Svátost Oltářní veřejné. Konečně na konci 16. století,
jak připomíná slavný papež Benedikt XIV., zavládl obyčej, že se vystavovala
Nejsvětější Svátost Oltářní veřejně, a že se před ní konaly zvláštní pobožnosti
po čtyřicet hodin nepřetržitě ve dne i v noci. Avšak jako lidé časem zneužívali
všech věcí i nejsvětějších, tak se stalo také s touto pobožností. Mnozí lidé místo
pobožnosti se dopouštěli v noci různých nepravostí; a proto byla tato pobožnost
upravena tak, že buď vystavena Nejsvětější Svátost Oltářní jen ve dne po více dní,
aby tato doba více dní činila čtyřicet hodin – jak jest zejména ve velkých městech;
nebo že se vystavuje Nejsvětější Svátost Oltářní ku veřejnému uctění aspoň na jeden
den. A takovouto pobožnost začínáme ve zdejším chrámu Páně dnes. Pán Ježíš bude
v Nejsvětější Svátosti Oltářní vystaven zde trůně, a bude nás očekávati, že
k němu budeme přicházeti, abychom jej uctili, abychom mu za dobrodiní děkovali,
abychom si od něho dobrodiní vyprosili a abychom jej prosili za odpuštění hříchů.
Avšak, nejmilejší, pročpak to vše od nás Pán Ježíš očekává, čili pročpak máme Pána Ježíše v Nejsvětější
Svatosti Oltářní pilně navštěvovati? Rozjímejme dnes o této otázce zbožně,
abychom se ku návštěvě Pána Ježíše povzbudili. Seznáme, že této pilné a zbožné
návštěvy na nás žádá 1.naše víra, 2. naše naděje, 3. naše láska.
1.K této pilné a zbožné
návštěvě nás nabádá naše víra. Vždyť
takovou pobožnost, jako jest veřejná výstava Nejsvětější Svátosti Oltářní, nemá
a nemůže míti kromě našeho vyznání žádné vyznání náboženské. Veřejná výstava
Nejsvětější Svátosti Oltářní jest jedině možná v církvi katolické. Nemohou míti
a nemají tento posvátný obřad, jak se samo sebou rozumí, židé ani pohané; vždyť
židé nevěří v Ježíše Krista a pohané nevěří ani v pravého Boha. Avšak nemohou míti
a nemají této vznešené a velebné pobožnosti ani protestanté. Vždyť protestanté
buď vůbec nevěří, že jest Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti Oltářní, nýbrž
praví, že jest večeře Páně jenom pouhou upomínkou na Krista; nebo sice věří, že
jest Pán Ježíš ve večeři Páně přítomen, ale prý jenom při svatém přijímání, a
ne dříve ani později. A mimo to, kdyby protestanté věřili o Nejsvětější Svátosti
Oltářní stejně s námi, ani potom by nemohli míti výstavu Nejsvětější Svátosti
Oltářní; vždyť jejich duchovní nejsou vysvěceni na kněžství, a proto nemají ani
moci proměňovati chléb a víno v tělo a krev Pána našeho Ježíše Krista. Protestanté
totiž učí, že jsou jenom dvě svátosti nového zákona – křest a večeře Páně,
ostatních pět, a proto také svěcení na kněžství, zavrhli. Jejich duchovní jenom
studují, aby dovedli lidu kázati, svěcení žádného nepřijímají, a proto nemohou
ani chléb a víno v tělo a krev Páně proměňovati, ani ji nebeskému Otci obětovati,
ani k veřejnému uctění věřících vystavovati. Jest tedy výstava Nejsvětější Svátosti
Oltářní pobožnost výlučně katolická; a proto nás ku pilné a zbožné návštěvě
Nejsvětější Svátosti Oltářní vybízí naše svatá víra. Mojžíš chtěje upozorniti
Israelitů na vyznamenání, kterého se jim dostalo od Boha, řekl, že není jiný národ
tak veliký, kterýž by měl bohy k sobě přibližující se, jako mají Israelité
Hospodina Boha svého. V. Mojž. 4, 7. Ano Israelité měli Boha, který se jim přibližoval
tak, jak se nepřibližovat k žádnému národu – vždyť byl ochoten všude vyslyšeti
proseb jejich, a přebýval nad archou úmluvy v podobě mráčku: ale mezi námi
křesťany přebývá Bůh náš ještě dokonaleji, an jest v pravdě, skutečně, podstatně
a trvale přítomen pod způsobami chleba a vína po slovech proměnění, která pronáší
řádným biskupem posvěcený kněz.
2. Ku pilné a zbožné návštěvě
Nejsvětější Svátosti Oltářní nás nabádá dále naše naděje. Zajisté není ani jediného lehkomyslníka mezi námi,
který by si chtěl s Pánem Bohem a se spásou své nesmrtelné duše ničemně hráti;
zajisté přemýšlíme všichni o Bohu a o své duši vážně a nechceme věčně zahynouti
nikdo. Všichni doufáme a chceme doufati v Boha, že jednou dojdeme spasení. Žádný
si nepřejeme, aby o nás jednou Syn Boží řekl před Otcem svým nebeským: Neznám vás.
Ano, dojista každý se hrozíme již té myšlenky, že by o nás Syn Boží jednou tak říci
mohl. Avšak chceme-li, aby nás Syn Boží nezapřel, chceme-li, aby nás Syn Boží
vyznal, a chceme-li, aby tato naše naděje, že nás vyzná před Otcem svým nebeským,
byla odůvodněna; jest nevyhnutelně potřebí, abychom vyplnili ty podmínky, za
kterých jest Syn Boží ochoten přihlásiti se k nám a vyznati nás jako své bratry
před Otcem svým nebeským. A Syn Boží řekl: „Kdo mne vyzná před lidmi, toho i já
vyznám před Otcem svým nebeským; ale kdo mne zapře před lidmi, toho i já zapřím
před Otcem svým nebeským.“ Mat. 10, 32. A kdy lépe vyznáváme Pána Ježíše před
lidmi, než když k němu veřejně přicházíme v Nejsvětější Svátosti Oltářní, a
klaníme se mu, jak mu náleží? A kdo více zapírá Pána Ježíše před lidmi než ten
křesťan, jenž věda dobře, že jest Pán vystaven k veřejnému uctění, nepřichází k
němu nikdy, a tak naznačuje, že o svého Pána a Spasitele nestojí? Proto, chceme-li
s důvěrou očekávati, že nás Pán Ježíš jednou vyzná před Otcem svým nebeským, ó
pak choďme rádi poklonit se Nejsvětější Svátosti Oltářní veřejně! Ó pak užijme
i té příležitosti, která se nám naskýtá dnes! Nenechme tu Pána Ježíše ani okamžiku
samotného, nýbrž přicházejme rádi, aby zde Pán a Spasitel náš viděl před sebou
každé doby aspoň několik svých ctitelů věrných a upřímných.
3. Ku ochotné a zbožné
návštěvě Nejsvětější Svátosti Oltářní nás nabádá dále také láska. Uvažme jenom, proč Pán Ježíš ustanovil tuto Svátost
Nejsvětější! Ustanovil ji pro Boha? Ustanovil ji pro sebe? Ustanovil ji pro anděly?
Odpovídám: Ovšem, že ji ustanovil pro Boha, aby jí byl Bůh také ctěn; ustanovil
ji pro sebe, poněvadž v ní mezi námi rád přebývá; ustanovil ji také pro anděly,
aby se mu v ní kořili a radovali se, vidouce, jak jí jest oslavován Bůh: ale
tito všichni byli by blaženi, kdyby byl Kristus Nejsvětější Svátost Oltářní ani
neustanovil. A proto hlavní příčina, proč Pán Ježíš přichází, aby přítomen byl
pod chudičkými způsobami chleba a vína mezi námi; jest jeho nesmírná láska k nám.
Miláček Páně sv. Jan mluvě o tom, že Pán Ježíš umyl svým učedníkům nohy, čímž
je připravil na svaté přijímání, praví: „Když miloval Ježíš své, kteříž byly na
světě, až do konce je miloval.“Jan 13,1. Ano láska to byla, ze které Pán Ježíš
myl svatým apoštolům nohy; láska to byla, ze které jim dal své tělo a svou krev
při poslední večeři; láska byla příčinou, že je ustanovil kněžími; a láska
Kristova jest hlavní příčinou, že přebývá mezi námi v Nejsvětější Svátosti
Oltářní. Jako kdysi volal Pán: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi
jste, a já vás občerstvím“ Mat. 11, 28., tak nás také láskou svou zve k sobě z Nejsvětější
Svátosti Oltářní. Ó měli bychom srdce lidské, kdybychom si této lásky nevšímali?
Zasloužili bychom slouti lidmi a katolickými křesťany, kdybychom k této lásce
Krista Pána zůstali chladnými, a k Pánu Ježíši v Nejsvětější Svátosti
Oltářní nepřicházeli? Ó zajisté, že nikoliv; pak bychom byli netečnými a hříšnými
nevděčníky, kterými nehne ani láska Kristova největší. Lidé si dokazují lásku tím,
že si dávají různé dary; a hle! Pán Ježíš nám dává to, co mu jest nejbližší a
nejdražší, sebe sama. Pospěšme tedy k němu, abychom mu tuto jeho lásku
splatili, jak můžeme, také láskou!
Ano, nejmilejší, navštěvujme Pána Ježíše zde vystaveného rádi,
ochotně a pobožně! Pán Ježíš volá, že jest jeho rozkoší býti se syny lidskými;
tedy nejenom snad v drahé monstranci, na ozdobeném oltáři, v ozdobeném chrámu Páně,
ale prázdném; nýbrž první a nejdůležitější jest, aby zde byli jeho věrní
ctitelově. Proto zařiďte si práce své a rozdělte tak, aby nebyl chrám Páně prázdný
nikdy; střídejte se rodičové s dítkami a dítky s rodiči, aby před Pánem Ježíšem
vystaveným v Nejsvětější Svátosti Oltářní stále klečelo aspoň několik
lidi. Tak dokážete svou víru, naději a lásku, a vyprosíte požehnáni nejen sobě,
nýbrž i celé zdejší osadě. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1899, str. 731
