O
učení modernistů (1911)
Počátky
a povaha modernismu
Rozpor mezi vzdělaným
světem a církví, který zvláště po revoluci francouzské nabyl tak děsivých
poměrů, přivedl mnohé bystré hlavy k tomu, aby hledaly nových cest ke smíru
vědy s věrou. Pravíme nových cest! Dosavadní katolická věda bohoslovná mohla
zajisté s chloubou ukázati na celou řadu skvělých děl apologetických,
sledujících stejný účel. Bossuet, sv. František Saleský, Hettinger, Bautz,
Gutberlet, Weiss, Schanz, Schill, Jungmann, Egger, Ottiger, Wilmers jsou v té
příčině zvučná jména. Ba možno říci, že vlastně celá velikolepá budova
filosofie křesťanské s přebohatou literaturou byla rovněž k tomuto účelu
zbudována. Tu však vyskytli se učenci, kterým „stará apologie“ zdála se již
přežilou. Hlavní její vadou jest prý přemrštěný intellektualismus. Tím prý se modernímu člověku málo pomůže.
„Nikoliv chladné rozumování jest s to, aby duši náboženství namluvilo;
náboženství musí vypučeti z duše samé, nábožensky cítící.“ Stará apologetika,
snažíc se na základě metafysiky dokázati jsoucnost Boží, jsoucnost řádu
nadpřirozeného, nesmrtelnost duše a mnohé jiné, nevyhovuje prý již duchu
modernímu, který důkazů metafysických neuznává. Třeba prý tudíž apologie nové.
„Tážete-li se“, praví francouzský apologeta P. Causette, „k čemu jest třeba
nové náboženské apologie, odpovídáme, protože stará již nevystačí. V polemice
proti víře změnily se, podobně jako ve válce, od mnohých let zbraně útočné, a
proto nemohou obhájcové její jinak, než aby zbraně své oněm přizpůsobili… Ovšem
musí apologie, aby byla dokonalá, spojovati
důkazy tradicionální s oněmi, které různé doby učinily nezbytnými. Právem
však lze tvrditi, že apologie přinese tím hojnější užitek, čím více bude míti
na zřeteli potřeby doby přítomné“.
To vše bylo by krásné a
uznání hodné, kdyby se jen bylo dle toho též jednalo, že totiž „staré,
tradicionální důkazy metafysické mají býti podrženy“. Leč význačnou známkou modernistů jest právě zřejmé opovrhování vším, co
dosud v církvi katolické se zvláštní péčí bylo pěstováno: scholastickou
filosofií a − jak se vyjadřují − starou, školskou apologetikou. Čím však
nahraditi filosofii scholastickou? Kantem, Spencerem, Heglem, Comtem; toť
moderní filosofové a miláčci moderny. Jak vidíme, jsou katoličtí moderní
apologetové s protestantskými theology za jedno. Protestantům jest veškeren
intellektualismus solí v očích. Kant, filosof protestantismu per eminentiam, popřel metafysiku jako
vědu, a nazývá se s chloubou drtitelem – „der Zermalmer“ − všech rozumových
důkazův o Bohu, duši a nesmrtelnosti.
Na počátku se
modernisté k těmto filosofům hlásili veřejně. Když však se začaly mezi
duchovenstvem ozývati zřejmé protesty, změnili taktiku a snažili se onu
otravnou nauku uvésti do bohosloví katolického pod cizí vlajkou. Není tedy
modernismus vlastně nic původního. „Civiltà cattolica“ nazvala jej proto velmi
vhodně psittacismem, to jest papouškováním. Zvláštností celé věci pouze jest, že jsou to právě katoličtí kněží,
kteří se s takovou horlivostí methody protestantských filosofů a racionalistických
theologů ujali. To pověděl modernistům italským přímo do očí Scipio
Sighele, jinak nepřítel katolicismu. Pravíť, že moderna nemá vlastně v sobě nic
nového, leč, že její hlavní stoupenci nosí na sobě kněžský oděv.
P. Václav Smolík C. SS.
R.: Encyklika J. S. papeže Pia X. „Pascendi Domini gregis“ o učení modernistů,
Praha 1911, str. 13−14.
Znehodnocení
evangelia
Chceme, ctihodní
bratři, pozornost vaši obrátiti na toto znetvoření evangelia a svatého
charakteru Pána našeho Ježíše Krista, Boha a člověka zároveň, jak je znetvořil
Sillon a jiní. Jakmile se zavadí o sociální otázku, jest v jistých kruzích
mravem, vyřaditi nejprve božství Ježíše Krista a mluviti pak jen o jeho
svrchované spanilomyslnosti, o jeho smilování se nade všemi lidskými
nedostatky, o jeho důtklivém vybízení k lásce k bližnímu a bratrství. Zajisté,
že nás Ježíš miloval láskou bezmeznou a nekonečnou a sestoupil na zemi, aby
trpěl a zemřel, aby všichni lidé ve spravedlnosti a lásce kolem něho
shromážděni, oduševnělí týmiž city vzájemné lásky, ve štěstí a v pokoji žili.
Avšak uskutečnění tohoto časného a věčného štěstí podmínil tím, aby každý žil
ctnostně a dal se poučovati Petrem a jeho nástupci. A byť i byl Ježíš oproti
zbloudilým a hříšníkům dobrotivým, nešetřil přece jejich bludných názorů, třeba
že byly poctivě míněny: miloval všechny, aby je poučil, obrátil a zachránil.
Volal-li k sobě nuzné a strádající, nečinil tak, aby jim hlásal závist
fantastické rovnosti. Pozvedal-li nízkých, nečinil tak, aby jim vštěpoval cit
neodvislé a poslouchati se zdráhající důstojnosti. Překypovalo-li srdce jeho
vlídnosti k duším dobré vůle, dovedl je ozbrojiti svatým rozhořčením proti
prznitelům stánku Božího, proti nešťastníkům, kteří dávali malým pohoršení,
proti mocným, kteří lid těžkými břemeny utiskovali, nehnuvše ani prstem pro
jeho povznesení. Byl právě tak silný jako spanilomyslný: napomínal, varoval,
trestal, věda a uče nás, že bázeň jest počátek moudrosti, a že mnohdy musí býti
odňat úd, aby ostatní tělo bylo zachráněno. Konečně nesliboval příští společnosti
vlády ideální rovnosti, z níž všechno utrpení bude odstraněno, nýbrž svým
učením a svým příkladem naznačil cestu k možnému štěstí na zemi a k dokonalému
štěstí na nebi: královskou cestu sv. kříže. To jest učení, které ukazuje nám v
Pánu našem Ježíši Kristu něco jiného, než humanismus bez podstaty a bez
autority.
List papeže Pia X.
arcibiskupům a biskupům francouzským proti Sillonistům ze dne 25. srpna 1910, Rádce duchovní, XVIII, č. 1, str. 80.
Podle
modernistů víra podléhá vědě
To, co [modernisté]
věrou nazývají, není vůbec věrou, tím méně věrou katolickou. Přesvědčení
katolíka opírá se o nadpřirozené zjevení Boží; věříme, protože Bůh, pravda
věčná, to zjevil a pravdivost zjevení dokázal událostmi, které historickou
methodou lze zjistiti. Z té příčiny bylo, jest a bude učením katolické
bohovědy, že víra ve věcech náboženských
jest nad každou profánní vědu povýšena, ve věcech pak profánních ostatním vědám
nadřízena, to jest žádná věda profánní nemůže býti pravdivou, příčí-li se
pravdám Bohem nám zjeveným. Příčina toho jest jasná. Rozum lidský, od něhož
věda má svou existenci, může se klamati, a často se klamal; Bůh však, jehož
zjevení jest zdrojem víry, klamati ani oklamán býti nemůže. Nejlepším důkazem ex absurdis (t. j. z nesmyslných
důsledkův učení) proti zásadě modernistů, že víra se musí vědě přizpůsobiti,
jsou dějiny filosofie. Co tu různých vědeckých názorů splodí jediné století, ba
jediné desítiletí. Každý z oněch vědců činí nárok na neomylnost a naprostou
vědeckost své soustavy; a přece stojí tyto někdy venkoncem proti sobě. Kterému
z nich má se víra přizpůsobiti? Právě soustava čítající největší počet
stoupenců může se, jak zkušenost dokazuje, přes den změniti. Co se dnes ve filosofii velebí, to se zítra
odkládá jako věc přežilá… Musila by tu platiti také zásada: „Ježto pravda
našeho poznání jest pouze relativní, jest lhostejno, kterému z různých systémů
filosofie se víra přizpůsobí, kousek pravdy se najde všude?“ Ale tu dle téže
svobodomyslné zásady musí býti také církev oprávněna, aby zůstala při své
staré, osvědčené filosofii Aristotelově a sv. Tomáše Akvinského, neboť i v této
musí býti snad také kousek pravdy. Nelze
přece mysliti, že všecky ostatní soustavy mají kousek relativní pravdy, a jenom
stará filosofie scholastická jest čirou nepravdou.
Co platí o filosofii,
platí o všech ostatních vědách. Kolika proměnám podléhají na př. různé
hypothese a theorie přírodozpytců v poměrně krátké době. (…) Nedivíme se tomu.
Pravdy, které jsou předmětem věd profánních, nejsou nám zjeveny. Jest to
ponecháno bádavému duchu lidskému, aby zkoušel sil svých na vyzpytování jejich,
i lze snadno pochopiti, že důvtip lidský vždy nestačí, aby celou pravda
najednou a dokonale pochopil. Namáhavě, krok za krokem kráčí osvěta vpřed;
častokráte zabloudí na stezky bludné, octne se na bezcestí, a musí se vraceti
zpět, aby s větší pozorností začala svoji práci poznovu. Věda profánní, i když si osvojuje hrdý název „exaktní“, jest omylům a
proto i změnám podrobena, jak to dějiny její nejjasněji dosvědčují. A víra,
jejímž předmětem jest pravda Bohem nám zjevená, měla by se stále vědě
přizpůsobovati? Měla by se měniti dle módy právě vládnoucí? Pošetilejší
zásady nemohli modernisté ani vysloviti.
P. Václav Smolík C. SS.
R.: Encyklika J. S. papeže Pia X. „Pascendi Domini gregis“ o učení modernistů,
Praha 1911, str. 257−260.
Vývoj
náboženských dogmat
Dogmat
v té formě a v tom slovném znění, jak je nyní v církvi nalézáme, od počátku
ovšem nebylo. Ale bohověda katolická nikdy neučila,
že by Písmo svaté bylo sbírkou hotových, již přesně a jednou pro vždy
definovaných článků víry; nikdy, že by na př. dogma o neomylnosti papežově, o
neposkvrněném početí P. Marie, o transsubstanciaci apod. bylo prvním křesťanům
v té formě a slovném znění známo, jak je pozdější církevní sněmy definovaly.
Právě církevní synody a všeobecné sněmy jsou toho nejlepším důkazem; bývaloť
stálým bodem programů jejich urovnání různých dogmatických sporův a slavné
definování článků víry. Často slouží jistá slova, vyskytující se ve spise, o
jehož stáří se rozhoduje, právě za důkaz, že dílo nemohlo býti sepsáno před tím
neb oním církevním sněmem, poněvadž teprve tam se od Otců církevních do
bohosloví zavedlo, jako nejpřiměřenější výraz určité pravdy. Dogmata církevní podléhají tedy také
jistému druhu vývoje, o tom nikdo nepochyboval a nepochybuje. (…)
Avšak s druhé strany
jest zase plnou pravdou, že církev
takového vývoje, o jakém modernisté píší a blouzní, nikdy neuznávala a nikdy
neuzná. V jakém smyslu připouští katolické bohosloví vývoj pravdy věroučné,
krásně a jadrně nastínil již ve 13. století sv. Tomáš Akvinský, a to tak
jasně, že by [modernisté] byli všecko, co v jejich soustavě správného jest, u
něho nalezli, kdyby místo Kanta, Spencera, Hegela, byli jemu věnovali svou píli
a své nadšení. Učíť sv. Tomáš: Žádný rozum stvořený nemůže pravdy božské
pochopiti adaequate, t. j. pochopiti
na ní vše, co pochopitelno jest, tak aby již více k pochopení na ní nezůstalo.
I ti, kteří se na nejvyšší, dosažitelný stupeň poznání povznesli, poznávají
pouze nepatrný díl celé pravdy. Než, ani tato nepatrná část pravdy božské
nebyla hned od začátku majetkem lidstva. Bůh ovšem všecko adaequate poznává; avšak nezjevuje lidem všecko, co sám poznává, a co jim zjevuje, nezjevuje hned od začátku v
celé plnosti a jasnosti. Spíše počíná si tu Bůh jako moudrý učitel, který
žáka jenom pozvolna v poznání pravdy uvádí, poněvadž by ani všeho najednou
nepochopil. (…) Čemu sv. Tomáš učil, učili před ním již sv. Augustin, a ještě
starší spisovatelé. Stále opakuje se u nich pravá katolická zásada: Zjevení Boží bylo Kristem a sv. apoštoly
ukončeno, nicméně křesťanská nauka věroučná a mravoučná se v jistém smyslu
stále vyvíjí, t. j. přibývá dogmat definovaných.
Nastává důležitá
otázka, zda jest tento vývoj spojen s
nějakou pozměnou vět dogmatických? Třeba tu činiti přesný rozdíl. K dogmatu náleží dvě věci; předně pravda Bohem zjevená, jako jeho obsah a
rozsah, a za druhé autoritativní
definice téže pravdy církevním úřadem učitelským. Pravda, Bohem zjevená, se
měniti nemůže; způsob však, jakým církevní úřad věřícím tuto pravdu předkládá,
jest změnám přístupen. Avšak i tato změna,
stala-li se, neznamená nikdy nějaké opravy neb odvolání pravdy dříve
definované, nýbrž pouze její další objasnění, rozbor a všestrannější
upotřebení. Zjevení Boží, které Ježíšem Kristem a sv. apoštoly bylo navždy
ukončeno, jest uloženo v Písmě sv. a tradici. Co v tomto depositum fidei obsaženo není, nemůže církev nikdy za dogma
prohlásiti; avšak naopak také ničeho zavrhnouti, co zřejmě v učení apoštolském
jest zahrnuto, − tak rozhodl sněm Tridentský (sess. 4.). S druhé strany zavrhl
sněm Vatikánský (sess. 3.) bludnou domněnku, že by mohla někdy nastati nutnost,
staré církevní učení v novém, rozdílném smyslu vykládati. Protože tedy vývoj víry ani v rozmnožení pravdy zjevené,
ani ve změně smyslu dogmat již definovaných záležeti nemůže, zbývá pouze, že
vývoj onen spočívá v přesnějším podání a rozboru nauky původní. (…)
Příklad věc objasní. O
primátu a neomylnosti papežově, mluví-li ex
cathedra jako zástupce Kristův, ve středověku nikdo téměř nemluvil. Věc
rozuměla se sama sebou na základě Písma sv. a tradice; proto také nikdo této
pravdy zvláště nezdůrazňoval. Tu přišla neblahá doba papežského rozkolu. Sněm
Kostnický přiměl pravého papeže i protipapeže k tomu, aby se nároků svých na
stolec Petrův zřekli. Přirozený účinek toho byl, že vznikla domněnka, jakoby
sněm církevní stál nad papežem. Začalo se psáti a mluviti tak i onak.
Jansenisté, Gallikáni a všichni ti, jichž zájem vyžadoval popírání primátu
římských biskupů, využitkovali neblahé události ve svůj prospěch. S druhé
strany katoličtí biskupové, provinciální sněmy, papežové, se vší rozhodností
hájili starého církevního učení. Až konečně sněm Vatikánský všem hádkám učinil
konec. Dogma tedy o neomylnosti papežově není novou pravdou zjevenou, není také
zdokonalením, nebo přeměnou některého dřívějšího učení; novým při něm jest pouze autoritativní prohlášení církve, že
je z Písma sv. a ústního podání se vší jistotou poznati lze, jako pravdu Bohem
zjevenou. Poklad víry jím nevzrostl,
pouze počet definovaných článků víry zvětšil se o jeden. Jest to sice také
jistý vývoj, avšak nikoliv přirozený, organický, životní vývoj pravdy samé, jak
to modernismus pojímá.
P. Václav Smolík C. SS.
R.: Encyklika J. S. papeže Pia X. „Pascendi Domini gregis“ o učení modernistů,
Praha 1911, str. 316−322.
Zdroj:
P. Václav Smolík C. SS. R.: Encyklika J. S. papeže Pia X. „Pascendi Domini
gregis“ o učení modernistů, Praha 1911
Zpracoval:
Jakub Albert
