Charles
A. Coulombe
Tento
velice dlouhý citát je užitečný, protože ukazuje k čemu nejen La Tour du
Pin, ale i většina jiných katolických sociálních teoretiků došla koncem 19.
století – k ideji korporativního státu. Muži jako Ramon Nocedal ve Španělsku,
Karl, baron von Vogelsang v Rakousku a Giuseppe Toniolo v Itálii
rozpracovali stejné ideje ve svých vlastních zemích. Posledně jmenovaný měl
vliv na přesvědčení Lva XIII., aby tyto pojmy přijal; výsledkem byla průkopnická
encyklika z roku 1891 Rerum Novarum. V ní Lev XIII. líčil
korporativismus jako katolický ideál.
Ve
výsledku katolické či křesťansko-sociální strany v Rakousku-Uhersku,
Německu, Belgii a Nizozemsku všechny přijaly za svůj dlouhodobý cíl
korporativní stát. Ve Francii byla šance vytvořit takovou skupinu ironií osudu
zmařena nařízením Lva XIII., aby francouzští katolíci opustili roajalismus a
„sjednotili se s republikou“; to v naději, že přesvědčí vládu, aby
nezkonfiskovala kostely. Zatímco se strategii Lva XIII. nepovedlo zachránit
[církevní] vlastnictví, povedlo se jí rozdělit nejaktivnější francouzské
katolíky na dvě frakce. V Itálii nebyla zformována žádná katolická strana,
protože účast na volební politice by znamenala uznat legitimitu italské vlády (což
bylo nemožné kvůli jejímu uzurpování Říma).
Ve
Španělsku a Portugalsku byli katolíci také rozděleni dynastickými spory.
V každém případě, protože povaha volební politiky, jak ji známe, a
v níž katolické strany musely fungovat, je a byla liberální, tyto skupiny
často musely odložit jakoukoliv práci na korporativním státu do nějaké neznámé
budoucnosti. Takto to bylo i na úsvitu 20. století.
První
světová válka zničila mnoho hodnotného, včetně habsburské říše
Rakouska-Uherska. Zničila však také víru v liberální vize pokroku; její
strašlivá zkáza vedla mnohé k tomu, aby více přemýšleli o příštím světě.
Dále také nástup komunismu v Rusku (a krvavé pokusy o jeho vládu ve
Finsku, Maďarsku, Bavorsku, na Slovensku a jinde) přivedly mnohé k tomu,
aby vážněji přemýšleli o neliberálních alternativách kapitalismu. Byla to však
celosvětová ekonomická krize v roce 1929, ohrožující samotné základy
mezinárodního kapitalistického hospodářství, která vedla mnohé lidí
v mnoha zemích k tomu, aby znovu uvažovali nad korporativním státem.
Ačkoliv byly monarchismus a katolicismus v očích mnohých svázány
s korporativismem, nebyla tato trojice nutně identická, jak ukázaly pokusy
uvést je do praxe. Pius XI. alespoň upevnil a aktualizoval podporu
korporativismu ze strany svého předchůdce svou encyklikou Quadragesimo Anno
vydanou v roce 1931.
Portugalsko
bylo poškozeno revolucí v roce 1910, která vyhnala krále Manuela II. a
zavedla antiklerikální režim. 27. května 1926 započalo v Braze na severu
lidové povstání proti režimu. 17. června vzbouřenci vstoupili do Lisabonu.
Prezidentský úřad byl svěřen generálu Oscaru Carmonovi. Ten povolal do hlavního
města jistého profesora Antonia de Oliveiru Salazara, vysokoškolského učitele
ekonomie z univerzity v Coimbře. Stejně jako García Moreno přijal
Salazar nižší svěcení a byl vroucím katolíkem. Navíc v Coimbře studoval
spisy La Tour du Pina. Nakonec se stal premiérem a v roce 1932 dal své
zemi novou, korporativní ústavu. V tomto dokumentu byly dříve citované
ideje La Tour du Pina převedeny do zákona. Výsledek se nazýval Estado
Novo, nový stát.
Hospodářství
Portugalska bylo po dlouhou dobu v cizích rukách; Salazar obnovil pozici
portugalských rybářů, farmářů a řemeslníků. Církev znovu nabyla své právoplatné
místo v národním životě. On prohlásil, že až bude země připravena, přivede
zpět krále. Salazar se jako La Tour du Pin, von Vogelsang a jiní
korporativističtí teoretici především snažil ukončit vládu stranickosti a
frakcí. Jeho vlastními slovy:
..snažíme se vybudovat sociální a
korporativní stát přesně odpovídající přirozené stavbě společnosti. Rodiny,
farnosti, správní oblasti, korporace, kde se nalézají všichni občané se svými
základními právními svobodami, jsou organismy, které vytvářejí národ, a jako
takové by měly mít přímou účast na složení vrcholných orgánů státu. Zde je
vyjádření zastupitelského systému, který je věrnější, než kterýkoliv jiný.
Jaký
byl výsledek? Přes 30. léta, druhou světovou válku, 50. léta se Portugalsku
dařilo docela dobře. Korporace dále rostly a životní standard se zvedl. Ale
počátkem 60. let vypukly vzpoury proti portugalské vládě v afrických
državách Angole, Mosambiku a portugalské Guiney. Ačkoliv byly gerily vyzbrojovány
ze Sovětského svazu i Spojených států, Salazar se rozhodl bojovat. V roce
1968 jej ochromila mozková příhoda, zemřel o dva roky později. Jeho nástupci
nebyli tak schopní jako on a v té době zátěž boje proti dvěma světovým
velmocím v zastoupení zničila národní hospodářství. Převrat z roku
1974 ukončil Salazarův experiment. Co by však bylo výsledkem nového státu,
kdyby se mohl mírově rozvíjet, je otázkou, která si, i když se nedá zodpovědět,
zasluhuje pořádné zamyšlení.
Další
pokus zavést katolický, korporativní stát se odehrál v Rakousku.
Pozůstatky německy mluvících oblastí bývalé monarchie byly vždy v dosti
svízelné hospodářské situaci. Hospodářská krize zemi těžce zasáhla. Nástup
nacistů k moci v Německu chytil zemi do sevření; po sobě následující
rakouské vlády se musely, aby zastavily Hitlera, obrátit k Mussolinimu.
Navíc byli velmi aktivní komunisti a socialisti. Rakušané, obklopení vnitřními
i vnějšími nebezpečími, hledali silné katolické vedení. Nalezli jej
v Engelbertu Dollfussovi.
Dollfuss,
který se narodil v roce 1892, studoval právo a ekonomii ve Vídni. Stal se
tajemníkem Dolnorakouské rolnické federace a v roce 1927 ředitelem
Dolnorakouské zemědělské komory. V roce 1931 se stal kancléřem. Na
kongresu Křesťansko-sociální strany v dubnu 1933 byla prvořadou starostí
potřeba přebudovat rakouskou společnost, pokud měla odolat svým nepřátelům. Na
této konferenci Dollfussův zástupce Kurt von Schuschnigg prohlásil, že
„přebudování státu“ je „neoddělitelně spjato s reformou společnosti,“ a že
vodítkem je Quadragesimo anno. Nová korporativní ústava byla přijata 19. června
1934.
Je
pozoruhodným dokumentem. Její preambule říká: „Ve jménu všemohoucího Boha,
od nějž vychází všechna spravedlnost, dostává rakouský lid pro svůj
křesťanský, německý federální stát na korporativních základech tuto ústavu.“
V souladu s tím byl konkordát se Svatým stolcem povýšen na ústavní
zákon. Byly ustaveny korporativní zákonodárné orgány jako Federální kulturní
rada a Federální hospodářská rada. Dollfuss, který byl milovníkem rakouských
institucí, upřednostňoval restaurování Habsburků. Ale ačkoliv dal své zemi
dobrou ústavu, neviděl ji dlouho fungovat.
Rakouští
nacisté se báli, že Dollfussovy aktivity zabrání tomu, aby zemi zabralo
Německo. 25. července 1934 skupina 150-200 nacistů obsadila kancléřství a
zavraždila Dollfusse. Ačkoliv byl pokus o puč potlačen, byl nicméně velkou ránou
pro rakouskou nezávislost.
Dollfussova
ústava jej přežila – o čtyři roky. Nakonec se Rakousko opuštěné Západem
podrobilo svému severnímu sousedovi. Po krátkou dobu, kdy byly Dollfussovy
reformy platné, vytvořily některé vynikající výsledky. Bohužel se nikdy
nedozvíme o jejich potenciálu.
Litva
se také pokusila o podobné řešení problémů velké hospodářské krize, komunismu a
nacismu. Poté, co byla v roce 1926 svržena prokomunistická vláda, vrátil
se k moci Antanas Smetona, který přivedl národ k samostatnosti
v roce 1918. Pod jeho záštitou učinila nová ústava v roce 1931
z katolicismu státní náboženství a ustavila Obchodní komoru a Zemědělskou
komoru, aby fungovaly v typicky korporativním stylu. Zákon z roku
1935 vytvořil Komoru práce, aby zabezpečovala kulturní, hospodářské a
společenské zájmy dělníků. I zde uběhlo jen pět let, než sovětská vojska tento
experiment ukončila – to, co se však mezitím stihlo, bylo velkým příslibem.
Příštího
roku přijalo Lotyšsko, severní soused Litvy, korporativní zřízení a to ačkoliv
jen 29% Lotyšů byli katolíci. Přesto odpovídalo obecnému modelu:
Korporativní
forma vlády vstoupila v platnost v lednu 1936 utvořením Národní
hospodářské rady tvořené volenými výbory nově zřízených komor obchodu,
průmyslu, zemědělství, řemesel a práce. Byla také vytvořena Státní kulturní
rada sestávající z Profesní komory a Komory literatury a umění. Tyto rady
mohly individuálně nebo společně spolupracovat s příslušnými vládními odbory.
Dvě Národní rady tvořily Společnou hospodářskou a kulturní státní radu, kterou
svolával prezident republiky a která pracovala v těsné spolupráci
s Kabinetem ministrů. Společná státní rada reprezentovala všechny sekce
národa včetně národnostních menšin. Přijímala rozhodnutí prostou většinou hlasů
svých členů. Reorganizace produktivní populace na cechovním základu měla
paralelu v městské a venkovské samosprávě, kde se nyní volby konaly na
cechovním spíše než politickém základu. Nové komunitární právo zabezpečilo
organickou koordinaci mezi různými korporativními komorami a samosprávnými územními
správami. V té době bylo všeobecně uznáno, že přímá účast všech
produktivních socioekonomických skupin ve vládním aparátu zajišťuje národní
jednotu, kterou veřejné mínění i funkcionáři státu hledali jako lék na současné
neduhy a jako nový základ pro budoucí bezpečnost státu. (Alfred Bilmanis, A History of Latvia, str. 360-361).
I
to samozřejmě také v roce 1940 ukončili Sověti.
Rok
1936 také viděl počátek španělské občanské války. Falanga, koalice karlistů,
alfonsistů a korporativistů, kteří tento střet v roce 1939 vyhráli,
zastávali ve svém programu spolu s 27 dalšími i tento bod:
9.
Z ekonomického pohledu považujeme Španělsko za velký syndikát výrobců.
Španělskou společnost zorganizujeme korporativně skrze systém syndikátů dle
oblastí výroby, syndikátů, které budou ve službě národní hospodářské
celistvosti.
Falanga
skutečně vytvořila některé tyto syndikáty; nadto šířila ideu korporativismu po
Latinské Americe. Dokonce i na Filipínách, které drželi Američani, existovala
pobočka Falangy organizovaná Andresem Sorianem a Enriquem Zobelem.
Některé
z těchto národů však do roku 1937 utvořily svá vlastní domorodá katolická
korporativistická hnutí, přátelská ke španělské Falanze, ale nezávislá na ní.
Synarchisti v Mexiku zastávali jako jeden ze svých šestnácti bodů tento:
Příslušníci
téhož řemesla nebo profese se musí sjednotit a vytvořit korporativní skupiny.
Nad těmito profesními nebo korporativními skupinami musí být ustavena nadřízená
moc zodpovědná za jejich vzájemné vztahy a vedoucí je k obecnému dobru.
Podobné profesní korporace se musí sjednotit uvnitř sebe a podrobit se nejvyšší
autoritě včleněné do politické stavby národa.
Laureano
Gomez, hlava kolumbijské Konzervativní strany po roce 1930 a prezident
v letech 1950 až 1953, se zajímal o korporativismus. Stejně tak Jose
Uriburu, argentinský prezident v letech 1930-1931. Protože však chtěl být Franco
přátelský k USA, tiše po roce 1955 odhodil korporativismus a většina Latinoameričanů
učinila totéž. Encyklika Quadragesimo anno učinila v Nizozemsku takový
dojem, že byly vlastně vytvořeny korporace z podnětu menšinové Katolické
strany a obdařeny jistou vládní mocí v ústavě z roku 1938. Druhá
světová válka a německá okupace tento experiment ukončily. V Belgii hrál
důležitou roli v Reakční skupině novinář Robert Poulet. Ta se skládala
z inteligence, válečných veteránů, korporativistů atd. V roce 1932
byl založen její orgán Revue Reactionnaire a byl jím po příští dva roky. Snažil
se pomoci rozvíjet „mocný názorový proud proti parlamentu a demokracii“. Cítil,
že staré strany musí zmizet a „svěřit svou suverenitu do rukou krále“. Král,
který by vládnul s pomocí korporativistického systému, by měl rozsáhlejší
pravomoci včetně zákonodárných. V roce 1935 byla Revue Reactionnaire
vystřídána Revue de l´Ordre Corporatif (1935-40), která pokračovala v boji
za „korporativní monarchii“. Předešlého roku Poulet a různí další členové Reaction převzali Nation Belge. Ten
zastával názor, že parlamentní režim umírá a měl by být nahrazen
korporativistickým státem organizovaným kolem krále. Podobně smýšleli Pierre
Nothomb (nar. 1887), spisovatel a řečník, zakladatel týdeníku L´Action
Nationale (1924-1930) a Paul Hoonaert, který byl popraven nacisty.
V Irsku
korporativismus inspiroval dílo P. Denise Faheye a P. E. Cahilla. Také měl
určitý vliv na ústavu z roku 1937.
Jak
se dá očekávat, korporativistické ideje nebyly neznámé ve Francii, domovině La
Tour du Pina. Popularizoval je proslulý Charles Maurras z Action
Francaise. Díky vlivu jeho a jemu podobných, experimentoval režim maršála
Pétaina ve Vichy s korporativismem během dvou let své částečné
nezávislosti na německých okupantech v letech 1940-1942. Po tomto datu
Němci dosadili k moci bývalé socialisty jako byl Pierre Laval. Ti brzy
ukončili korporativistické snahy.
Korporativismus
přešel z Francie i do Quebecu. Hnutí Action Francais Canadienne vedené P. Lionelem
Groulxem se stalo tak vlivným, že sám kardinál Villeneuve vyjádřil 17. dubna
1937 svůj názor: „Máme tu a tam trochu sociální spravedlnosti, ale toto
objevení se nápravných prostředků nestačí. Potřebujeme víc než to: úplný
korporativismus.“ Jako přešel synarchismus hranice na jihozápad, tak lidé
inspirovaní Groulxem přešli s francouzsky mluvícími Kanaďany do Nové
Anglie. Tak byl založen časopis La Sentinelle z doby 20. let ve Woonsocketu,
Rhode Island vydávaný Elphege J. Daignaultem (1897-1937).
Bohužel
Mussolini a Hitler se pokoušeli nárokovat korporativismus pro sebe, což některé
vedlo k tomu, že tvrdili, že je to pouhý fašismus. Tento pokus je však
v rozporu s dvěma důležitými fakty. Jedním je to, že v pravém
korporativismu, jak byl rozpracován papeži a laickými teoretiky a politiky,
jsou korporace organické, tj. skutečně se vyvíjí od základů. Velcí diktátoři se
je snažili vytvořit uměle, což dobře nefungovalo a v případě Itálie byl po
roce 1937 tento pokus opuštěn.
Dalším
důležitým bodem je, že mnozí jejich oponenti byli skutečnými korporativisty.
Lidová strana P. Luigiho Sturza (kterou mohli katolíci v Itálii po první
světové válce volit), byla mezi nejostřejšími oponenty fašistů. Jako své motto
měli Libertas, svobodu, jež nebyla „liberální, individualistickou,
antiorganickou koncepcí, která je založena na [mylném] pojetí svrchovanosti
lidu“. V Německu byl hrdinný Claus von Stauffenberg, který se pokusil
zavraždit Hitlera při puči 20. července 1944, obklopen korporativisty. Kromě
toho, že von Stauffenberg zdůrazňoval potřebu křesťanství a zvláště katolicismu
v německém veřejném životě, říkal také věci velmi blízké korporativismu:
Jak se mohou lidé, kteří mají
vládnout, rekrutovat ze všech částí populace? Je možné, a pokud ano, jak,
ustanovit v Německu zastoupení lidu, možná na zcela odlišných základech,
než jsou základy konvenčních politických stran – možná vybudované na politické
realitě systému místních komunit, profesních skupin nebo sdružení společného
zájmu, jimž může být dán vlastní veřejný hlas v parlamentu, namísto toho,
aby nečestně prosazovaly své cíle skrze sobecké strany nebo vyjednáváním s
takovými stranami. Vztahy mezi podnikateli a dělníky musí být založeny na jejich
společných úkolech a jejich společné odpovědnosti vůči společenství jako celku
a vůči jednotlivým lidem.
Podle
všeho byl von Stauffenberg velkým člověkem; člověk přemýšlí, jak by, kdyby
uspěl, býval mohl posloužit své zemi a svému kontinentu. Není zvláštní, že se
nacisté, fašisté, komunisté a kapitalisté všichni podobně stavěli proti těmto
korporativistům? Člověk je v pokušení říci, že zničení této jedinečné
katolické sociální a ekonomické vize bylo jedinou věcí, která ve druhé světové
válce spojovala spojence i mocnosti Osy.
Proč
se však těmito starými věcmi nyní zdržovat? Co nám tento souhrn ztracených
příležitostí může dnes říci?
Tři
věci. Za prvé, korporativismus byl pokusem uplatnit nikdy se neměnící nauky
Církve ve společenské oblasti ve změněných podmínkách, které přinesl
industrialismus. Posun v rozvinutých zemích za posledních několik
desetiletí od industriálního k informačnímu nebo na služby zaměřenému
hospodářství, je posunem velkým a celkem bolestným. Je jistě potřeba se
s ním vypořádat z katolického pohledu.
Za
druhé, jsme v sevření hospodářského poklesu hlubšího, než jaký jsme kdy od
velké hospodářské krize měli. Právě v takové době nás hospodářská
nedostatečnost nutí ptát se, zda existují nebo neexistují lepší alternativy
k našemu současnému hospodářskému a politickému systému.
Za
třetí, ze všeho toho, co zde bylo napsáno, bude zřejmé, že mnohým způsobem jsme
my ve Spojených státech vrcholem klasického liberalismu. Kromě mexických a
franko-kanadských přistěhovalců, o nichž jsme mluvili, a zesnulého P. Charlese
E. Coughlina, nikdo nikdy vážně nenavrhnul, že by společenský a finanční život
této země měl být organizován na katolických zásadách. Neučinil tak z dobrého
důvodu; učinit tak, by totiž znamenalo požadovat konverzi našeho národa.
Přesto
máme tolik obdivuhodných předchůdců, jak jsme se právě dočetli. Bylo by dobré,
kdybychom je mohli napodobit.
Překlad:
D. Grof
