Arcibiskup Lefebvre o Novém kodexu kanonického práva (1984)
Přednáška Turín, Itálie, 24. března 1984.
Chci k vám promluvit o velice vážné novotě – novém Kodexu kanonického práva [z roku 1983]. Neviděl jsem důvod pro změnu, změní-li se však zákon, pak se zákon změní a my jej musíme užívat, protože Církev nemůže od věřících požadovat nic zlého.
Když však člověk čte tento nový Kodex kanonického práva, objevuje zcela nové pojetí Církve. Je snadné si to uvědomit, protože to sám Jan Pavel II. popisuje v apoštolské konstituci, která nový Kodex zavádí. „...z toho vyplývá, že ona základní novost, která, aniž by vybočila ze zákonodárné tradice církve [kterou podvádí], se nalézá ve 2. vatikánském sněmu, hlavně v jeho nauce o církvi, je současně novostí nového kodexu.“ Proto novota pojetí Církve podle koncilu je zároveň novotou pojetí nového Kodexu kanonického práva.
Co je touto novotou? Je jí to, že již neexistuje jakýkoliv rozdíl mezi klérem a laiky. Nyní existují jen věřící, nic jiného, vzhledem k „nauce o božím lidu, z něhož každý způsobem sobě vlastním se účastní trojí služby Kristovy – kněžské, prorocké a královské. S touto naukou jsou spojena práva a povinnosti věřících a zejména laiků. K tomu se připojuje úsilí církve o ekumenismus!“
Toto je definice Církve (kánon 204): „Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se božím lidem, a z tohoto důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“
My všichni jsme věřící, členové Božího lidu a my všichni proto máme kněžský úřad! V Kodexu je to jasně řečeno: všichni věřící mají kněžský úřad: Mají proto všichni odpovědnost učit, posvěcovat a dokonce i řídit.
Pokračujme v komentáři k tomuto kánonu 204: „...z tohoto důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“ Z tohoto důvodu každý bez výjimky, bez rozlišování mezi klérem a laiky, protože jsou Božím lidem, má odpovědnost tohoto poslání svěřeného Ježíšem Kristem řádně Církvi. Již neexistuje jakýkoliv klérus. Co se pak stane s klérem?
Je to jako by řekli, že už to nejsou rodiče, kteří mají odpovědnost dát život dítěti, ale že je to rodina nebo spíše všichni členové rodiny: rodiče a děti. Je to přesně totéž jako dnes říci, že biskupové, kněží a laici mají všichni odpovědnost za poslání Církve. Kdo však dává milosti stát se katolíkem? Jak se člověk stane věřícím? Nikdo již neví, kdo má za to zodpovědnost. Následně je snadné pochopit, že jde o trosky kněžství a laicizaci Církve. Vše je orientováno na laiky a pomaličku mizí posvátný kněžský úřad. Nižší svěcení a subdiakonát již zmizely. Nyní zde jsou ženatí jáhni a kousek po kousku laici přebírají kněžský úřad. To je přesně to, co udělal Luther a protestanti, laicizovali kněžstvo. Je to tedy velice vážné.
Toto je celkem otevřeně vysvětleno v článku v L´Osservatore Romano ze 17. března 1984:
Role laiků v novém Kodexu. Aktivní úloha, k jejímuž výkonu jsou laici od Druhého vatikánského koncilu vybízeni tím, že se mají účastnit na formě a poslání celé Církve dle svého konkrétního povolání, je naukou, která s sebou v kontextu objevení se konceptu Božího lidu přinesla přehodnocení laiků, v základu Církve natolik, nakolik jsou vybízeni k aktivní roli, kterou mají rozvíjet v budově Církve.
Taková je inspirace celého nového Kodexu kanonického práva. Tato definice Církve je tím jedem, co zamořuje nové zákony.
Totéž se dá říci o liturgii. Existuje vztah mezi tímto novým Kodexem kanonického práva a celou liturgickou reformou, jak to Bugnini řekl ve své knize Základní principy proměny liturgie. „Cesta otevřená po koncilu je předurčena radikálně změnit tradiční liturgické shromáždění, v němž dle zvyku, který se datuje mnoho staletí nazpět, je bohoslužba takřka výlučně prováděna klérem. Lid se účastní, avšak příliš jako cizinec a němý divák.“ Cože? Jak se člověk může odvážit říci, že věřící jsou při mešní oběti jako prostí němí diváci, aby mohl změnit liturgii? Jak musí být věřící aktivní při mešní oběti? Tělesně nebo duchovně? Zcela zjevně duchovně. Člověk může mít velký duchovní užitek z tiché účasti na mši. Ve skutečnosti je to tajemstvím Víry. Jak mnozí se stali světci v tomto tichu pravé mše!
„Bude nutná dlouhá výchova, než se liturgie stane činem všeho Božího lidu.“ Bezpochyby. Pak dodává, že mluví o „podstatné jednotně, nikoliv však o uniformitě. Musíte si uvědomit, že toto je skutečná roztržka s minulostí.“ Tou minulostí je dvacet století modlitby Církve.
Bugnini byl klíčovým mužem v liturgické reformě. Jel jsem navštívit kardinála Cicognaniho, když byla tato reforma zveřejněna a řekl jsem mu: „Vaše Eminence, nesouhlasím s touto změnou. Mše již nemá svou mystickou a Božskou povahu.“ Odpověděl: „Excelence, tak to je. Bugnini může do papežovy kanceláře vstupovat, jak chce, aby ho přiměl podepsat, co chce.“ Toto se přihodilo státnímu sekretariátu. Takto se všechny ty změny udály. Dopředu s tím souhlasili a pak získali podpisy pro některé změny a pak další a další.
Řekl jsem kardinálu Gutovi: „Vaše Eminence, jste zodpovědný za bohoslužbu a udělujete povolení k přijímání Svátosti oltářní na ruku! Oni budou vědět, že toto bylo zveřejněno se souhlasem prefekta Kongregace pro bohoslužbu!“ Odpověděl: „Excelence, nevím ani, zda o to [povolení] budu požádán. Víte, nejsem to já, kdo nařizuje. Šéfem je Bugnini. Když se mě papež zeptá, co si myslím o přijímání na ruku, vrhnu se před ním na kolena, abych jej požádal, aby to nedělal.“ Vidíte tedy, jak se to v Římě stalo: prostý podpis dole na výnosu a Církev je ničena četnými svatokrádežemi ... Reálná přítomnost Našeho Pána je ničena, protože již není respektována. Pak nezůstává nic posvátného, jak to bylo vidět na velkém setkání, kde byl přítomen papež, kde Svátost oltářní byla předávána z ruky do ruky mezi tisíci osobami. Nikdo již před Svátostí oltářní nepokleká. Jak ještě mohou věřit, že je v ní přítomný?
Je to tentýž duch, který inspiroval změnu kanonického zákona, jako ten, který inspiroval změny v liturgii: je to Boží lid, shromáždění, kdo vše činí. Totéž platí o knězi. Je prostým předsedou, který má kněžský úřad, stejně jako i ostatní mají kněžský úřad, uprostřed shromáždění. Podobně zmizelo naše zaměření k Bohu. To pochází od protestantů, kteří říkají, že eucharistická zbožnost (pro ně neexistuje ani mše, ani oběť: to by bylo rouháním) je prostě přiblížením Boha k člověku, nikoliv však člověka k Bohu, aby mu prokazoval chválu, což je nicméně prvním cílem bohoslužby. Podobně tento nový stav liturgického myšlení pochází od Druhého vatikánského koncilu: vše pro člověka. Biskupové a kněží jsou ve službě člověku a shromáždění. Kde je pak ale Bůh? V čem se hledá jeho sláva? Co budeme dělat v nebi? Protože v nebi „je vše ke slávě Boží,“ což je přesně to, co bychom měli činit zde na zemi. To vše je ale pryč a nahrazeno člověkem. Jsou to skutečně trosky katolického myšlení.
Víte, že nový Kodex kanonického práva dovoluje knězi podávat Svaté přijímání protestantům. Říkají tomu eucharistická pohostinnost. Jde o protestanty, kteří zůstávají protestanty a nekonvertují. To přímo odporuje Víře. Protože Svátost oltářní je právě onou svátostí jednoty Víry. Podat Svaté přijímání protestantovi je rozkol s Vírou a její jednotou.
Překlad: D. Grof
