Proč je pro mě lepší, když modernistický Řím svěcení FSSPX neschválí, než schválí (2026)
Schválení plánovaných svěcení by vyslalo nebezpečný signál.
3. února 2026
Biskupská svěcení v roce 1988.
Jsem si plně vědom, že to, co vám řeknu, bude pro mnohé hluboce nepopulární, ale mějte se mnou, prosím, strpení.
Oznámení Bratrstva sv. Pia X. z 2. února o jeho úmyslu vysvětit 1. července nové biskupy bez papežského mandátu se stalo v katolickém světě široce probíraným tématem.
Na jednu stranu tu máme různé Miky Lewise [Jde o publicistu, který podporoval všechna rozhodnutí papeže Bergoglia – pozn. překl.], kteří hlučně volají „po krvi“ Bratrstva s očekávanými výkřiky o schizmatu a exkomunikaci. Nuda. Zkus to víc rozjet, Miku. Na druhou stranu zde máme tradiční scénu. Komentátor z katolického webu Pelican+ a jeden z nehlasitějších podporovatelů FSSPX ve své analýze vývoje položil otázku ve smyslu: „Chtějí se římské autority skutečně pustit do konfliktu s FSSPX?“
Možná jsem to mírně parafrázoval, ale důležitou a výmluvnou částí je spojení „římské autority“. Toto slovní spojení shrnuje nejhlubší slabinu tradiční scény – schizofrenní věrnost rozdělenou mezi pravou Víru a nelegitimní šarlatány, kteří v současnosti zabírají Řím. Tentýž guru FSSPX mimochodem neměl žádné pochybnosti mluvit o „přilnutí k Tradici“, jako by Tradice byla spíše pouhou volbou životního stylu než samotným katolicismem.
Jak jsem poukázal v nedávném podcastu, taková slovní spojení jako „přilnutí k Tradici“ a „vetus ordo“ mají skutečně jedovatý náboj. Zobrazují skutečné katolíky jako anomálie – jako excentriky, kteří se drží zastaralé možnosti mezi mnoha jinými. Je smutné, že vlastní prohlášení FSSPX, které ohlašuje biskupská svěcení, převzalo právě tento jazyk:
„V druhém dopise pak výslovně vyjádřil zvláštní potřebu Bratrstva zajistit pokračování služby svých biskupů, kteří již téměř čtyřicet let cestují po celém světě, aby odpovídali na potřeby mnoha věřících lnoucích k Tradici Církve, kteří si pro dobro duše přejí, aby jim byly uděleny svátosti kněžského svěcení a biřmování. [zvýraznění autor]
Znepokojivé – ať už záměrně, či nikoliv – je, že přesně toto je jazyk modernistického Říma. Jak Stephen Kokx ve svém úvodním komentáři správně poznamenal, takové řečnické formulace mlčky přijímají pokoncilní lež, že Tradice je spíše něčím přidaným, než že je normativním vyjádřením katolické Víry.
Nechme to však na chvíli stranou.
Proč by byly lepší „exkomunikace“ a označení „schizmatické“
Proč jsem tedy přesvědčen, že by zde exkomunikace (a označení za schizmatické) bylo vlastně správným výsledkem?
Za prvé, nemohu se zbavit dojmu, že pokud tato svěcení od teď do července obdrží Prevostův souhlas, bude uzavřen nějaký druh dohody – buď předem nebo v mezidobí. Ano, legitimizace FSSPX v očích synodální hierarchie může vzbudit zájem synodálních „katolíků“, kteří uctívají Lva XIV. a jeho předchůdce, a dokonce je může přimět poprvé prozkoumat Tradici. To lze na první pohled vnímat jako dobrou věc. Konec konců chceme, aby se lidé vrátili k pravé Víře.
Opačné poselství je stejně pravděpodobné a mnohem nebezpečnější.
Takový souhlas by signalizoval, že tradiční katolicismus – u nějž trvám na tom, aby se nazýval skutečným katolicismem – je pouze jednou z přijatelných možností v rámci hybridního, falešného, synodálního náboženství, které se teď samo prezentuje jako katolické. Jinak řečeno, šlo by o vychytralý modernistický manévr, jehož cílem by bylo zkrotit Tradici, otupit její ostří a učinit ji neškodnou. Nepostavit se pevně proti synodálnímu náboženství znamená s ním dělat kompromisy.
Argument z roku 1988 a jeho nevyhnutelné důsledky
Za druhé, pokud byl stav Církve v roce 1988 dostačující k ospravedlnění biskupských svěcení bez papežského souhlasu, pak současná situace – nesrovnatelně horší ve všech myslitelných ohledech – toto ospravedlnění jistě spíše posiluje, než že by ho oslabovala.
Přesto to vyvolává mnohem nepohodlnější otázku: Pokud jsou dnes věci exponenciálně horší – což nepopiratelně jsou – proč by kdokoliv usiloval o schválení či legitimitu od lidí, kteří hlásají, učí, propagují a podporují náboženství, které je proti Kristu a je protikatolické, nebo proč by s nimi chtěl být ve společenství?
To nedává smysl.
Jaký typ biskupů skutečně potřebujeme
Pokud mají být noví biskupové vůbec vysvěceni, a já budu velice rád, pokud budou, pak srozumitelnost musí být jejich hlavním vodítkem.
Církev nepotřebuje biskupy, kteří vágně hovoří o „přilnutí k Tradici“. Potřebuje biskupy, kteří otevřeně odmítají Druhý vatikánský koncil jako rozhodující okamžik, kdy se modernisté stali schizmatiky tím, že vymysleli nové náboženství, a kteří koncilní a pokoncilní chaos chápou jako trvalý útok na katolickou věrouku, liturgii a mravní nauku.
Noví biskupové musí být:
• Výslovně proti Druhému vatikánskému koncilu. Musí nejen „kritizovat zneužití“, ale i odporovat koncilním novotám principiálně.
• Nekompromisně nepřátelští vůči věroučnému nepořádku, který následoval – ekumenismus, náboženská svoboda, kolegialita a synodalita, které takřka úplně zničily viditelnou Církev.
• Jasnozřiví ohledně reality „nové církve“, Novus ordo náboženství, které není jen odlišným vyjádřením katolicismu, ale je padělkem stojícím v protikladu k němu.
• Ochotní spíše trpět marginalizaci, odsuzování a exkomunikaci, než usilovat o legitimitu od lidí, kteří svými činy ztratili mravní a věroučnou autoritu.
Bohužel to musím říct, každý tradiční klerik či prelát, který stále usiluje o potvrzení ze strany modernistického Říma, už přiznal příliš. Apoštolská posloupnost nemá smysl, když se používá k udržování zmatení spíše než k obraně Víry.
Tak mě nezastřelte.
Nechat se exkomunikovat a označit za schizmatického by v tomto kontextu nebylo tragédií, ale spíše znovu vytyčením hranice, kterou arcibiskup Lefebvre nakreslil do písku mezi katolicismem a falešným náboženstvím. Takovou hranici správně pomohli arcibiskup Viganó a biskup Richard Williamson znovu ujasnit tím, že hrdě přijali svou vlastní exkomunikaci jako odznak cti. Konec konců heretici nemůžou exkomunikovat věrné katolíky. Můžou to jen předstírat. Stejně jako předstírají, že jsou katolíci.
Neomylně by to vyjasnilo, že tradiční katolicismus nepatří do synodálního projektu, nemůže být do něj vtažen a nebude jím zkrocen. Raději být vyhnán falešnou hierarchií, než jím být pohlcen pod podmínkou mlčení, zlehčování a postupného kompromisu.
Čas ukáže, která strana bude mít pravdu.
A pamatujte si, že omyl nemá žádná práva, a proto nemůže udělovat žádná práva.
Zdroj: Radical Fidelity
Překlad: D. Grof
