Můžeme přijímat pochybně platné svátosti? (2024)
Často se předpokládá, že odsouzení papeže Inocence XI. se vztahuje jak na přijímání pochybných svátostí, tak na jejich udílení. Je to však pravda?
S. D. Wright
3. prosince 2024
Papež Inocenc XI.
Úvod
Po Druhém vatikánském koncilu provedl Pavel VI. reformy všech svátostných obřadů. (1)
U čtyřech ze sedmi svátostí se tyto reformy dotkly jejich podstatných prvků.
• Biřmování: změna formy, povolení používat novou materii dříve považovanou za pochybnou nebo neplatnou.
• Eucharistie: změna formy.
• Kněžské svěcení: změna formy.
• Poslední pomazání: změna formy, povolení používat novou materii dříve považovanou za pochybnou nebo neplatnou.
Další změny těchto podstatných prvků se také objevily v různých překladech do národních jazyků (například při proměňování překlad pro multis [za mnohé] jako za všechny v mnoha moderních jazycích). Kromě toho doznaly velmi rozsáhlých změn i doprovodné obřady, v nichž se jednotlivé svátosti udělují.
V důsledku těchto změn mnozí katolíci uvažovali nad tím, zda jsou tyto reformované svátostné obřady platné, neplatné, nebo pochybné.
K této otázce jsme již poskytli množství materiálů a budeme je poskytovat i nadále. V tomto článku však upustíme od podrobností těchto obřadů a budeme se zabývat obecnějšími otázkami:
• Jaký by měl být náš postoj ke svátostem s pochybnou platností?
• Je morálně oprávněné, abychom přijímali pochybně platné svátosti a zbytek nechali na Bohu?
• Nebo jsme naopak morálně povinni se takovým pochybně platným svátostem vyhýbat?
Tyto otázky ukazují, proč je problém platnosti nových svátostných obřadů tak důležitý.
Je to zvláště důležité pro otázku kněžských svěcení, protože pokud jsou nové obřady kněžského a biskupského svěcení neplatné nebo pochybné, pak tato neplatnost či pochybnost nutně vrhne stín na svěcení těch, kdo byli takovými biskupy vysvěceni.
Tatáž neplatnost či pochybnost také vrhne stín na svátosti, které udělují. (2) Zastíní to jejich způsobilost být vysvěcen na biskupa (protože to musí být považováno za závislé na předchozím platném kněžském svěcení); a pak i jejich způsobilost jakožto biskup biřmovat a světit kněze.
Možná proto arcibiskup Marcel Lefebvre v roce 1988 napsal:
„Všechny svátosti modernistických biskupů jsou nyní pochybné.“ (3)
Zavedené řešení pro pochybné svátosti, které je akceptované, je podmínečné opakování.
Jaký je však správný postup, když jsme teď a tady konfrontováni s problémem neplatných nebo pochybných svátostí nebo s vyhlídkou na tento problém v budoucnosti?
Jaký je správný postup, když čelíme pochybným svátostem?
Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme začít základním axiomem morální teologie, který se týká svědomí.
S výjimkou specifických pravidel pro skrupulózní lidi vyžaduje každé jednání morálně jistý (4) soud, že konkrétní jednání je samo o sobě dobré, dovolené nebo povinné atd. Dominikánští moralisté McHugh a Callan vysvětlují:
„Než začneme jednat, musíme si být jisti, že jednáme správně, jinak se vystavujeme nebezpečí hříchu, a tedy se dopouštíme hříchu (viz č. 582). Proto je nutné jednat s jistým svědomím a nedovolené jednat s nejistým svědomím. […]
Příklady: Sempronia pochybuje, zda je hříšné v neděli šít. Není si jistá, ale má vážné podezření, že šití je služebná práce. Pokud se ho dopustí, proviní se porušením zákona, protože chce podstoupit riziko, a tedy i odpovědnost.
Titus nabízí druhému pití, ale není si jistý, zda v něm je jed nebo ne. Hřeší, neboť nemá právo vystavit sebe hříchu a svého bližního nebezpečí smrti.“ (5)
Zatímco člověk může doufat v představu nebo jí dávat přednost, že jeho jednání je skutečně dobré nebo zákonné, jednání s pochybným svědomím vyjadřuje praktickou lhostejnost k tomu, zda se dopouštíme dobrého nebo hříšného činu. Taková lhostejnost vůči morálnímu zákonu je sama o sobě hříšná. Zůstává hříšnou, i když jsme se mohli mýlit a jednání bylo vlastně celou dobu oprávněné.
Co je to pochybnost? P. Henri Grenier, autor řady učebnic tomistické filozofie, definuje pochybnost takto:
„Pochybnost je stav mysli, kdy se mysl nepřiklání k žádnému ze dvou protichůdných tvrzení ze strachu, že se zmýlí. V pochybnostech neexistuje úsudek, ale spíše pozastavení úsudku.“ (6)
McHugh a Callan dále vysvětlují:
„Nejistým svědomím se nelze řídit, pokud je pochybnost taková, že si člověk není dostatečně jistý, že je určité jednání dovolené.
Příklad: Pokud člověk neví, zda určitý lék druhému pomůže, nebo mu vážně uškodí, jeho svědomí pochybuje o oprávněnosti jeho podání a nesmí se jím řídit. Pokud přesto lék použije, je vinen škodou, kterou předvídal, i když k ní nedojde.“ (7)
Vzhledem ke svatosti svátostí platí tyto zásady pro svátosti ve větší míře než pro mnoho jiných úkonů.
Pokud jde o nové obřady kněžského svěcení, existují argumenty pro i proti jejich platnosti. Argumenty proti platnosti nelze spolehlivě zavrhnout jako nepodložené nebo hloupé: jsou to vážné argumenty, které jsou (v technickém smyslu) přinejmenším pravděpodobné.
Jakmile se připustí, že argumenty proti platnosti jsou rozumné a pravděpodobné, i když ne nezvratné, plyne z toho, že platnost nových obřadů není morálně jistá a nemůže být víc než pravděpodobným názorem. I kdyby šlo o názor pravděpodobnější, zůstává pouze pravděpodobným. (8)
Je legitimní jednat na základě pravděpodobného názoru? Liší se to od jednání s pochybným svědomím? Pokud budeme postaveni před více pravděpodobných názorů, kterým z nich se máme řídit?
Tutiorismus – kdy je a kdy není povinné zvolit bezpečnější postup
„Tutiorismus“ je systém morálního uvažování, který říká, že když stojíme před řadou pravděpodobných názorů, máme vždy povinnost zvolit „bezpečnější postup“.
I když zde není na místě rozebírat jednotlivé systémy, Svaté oficium v roce 1690 odsoudilo obecné uplatňování tutiorismu na veškeré morální uvažování:
„Odsouzený omyl: Není dovoleno řídit se [pravděpodobným] názorem, a to ani tím nejpravděpodobnějším z pravděpodobných.“ (9)
Je však zavedenou zásadou morální teologie, která byla dále ustanovena odsouzením různých tvrzení papežem Inocencem XI. v roce 1679, že tutiorismus platí ve vztahu k platnosti svátostí a že jsme povinni zvolit „tutioristický“ neboli „bezpečnější postup“ ve vztahu k jejich platnosti:
„Odsouzený omyl: Při udělování svátostí není nezákonné řídit se pravděpodobným názorem ohledně platnost svátosti a nebrat ohled na to, co je jistější [relicta tutiore], pokud to nezakazuje zákon, konvence nebo nebezpečí způsobení vážné škody. Z tohoto důvodu se pravděpodobného názoru nelze držet pouze při udělování křtu (a) kněžského nebo biskupského svěcení.“ (10)
„Relicta tutiore“ je ve starším anglickém vydání Denzingera přeloženo jako „opuštění bezpečnějšího [názoru]“. V každém případě je samotný text jasný; a v tomto kontextu se „bezpečnější“ vztahuje konkrétně k platnosti a vyhnutí se nebezpečí vystavení svátostí neplatnému udílení (spíše než např. k soukromému dobru jednotlivců).
Měli bychom si také všimnout, že dokonce i odsouzená škola (která zastávala názor, že ve vztahu ke svátostem se lze řídit i méně bezpečnými názory, pokud jsou pravděpodobné) uznávala, že ve vztahu ke křtu a kněžskému svěcení se nelze řídit pouze pravděpodobnými názory.
McHugh a Callan vysvětlují, co toto odsouzení znamená:
„Existují však případy, kdy máme povinnost (protože nám to ukládá nějaký zákon) se řídit bezpečnějším postupem a nevystavovat sebe ani druhé nějaké velké újmě. V následujících případech se tedy musíme řídit bezpečnější stranou: [...]
(c) když se jedná o platnost nebo neplatnost svátosti, neboť ctnost náboženství vyžaduje, aby svátosti byly udělovány věrně a nebyly vystaveny nebezpečí neplatnosti. Příklad: Není dovoleno konsekrovat materii, která byla pravděpodobně podstatně zfalšována.“ (11)
Teolog P. Felix Cappello, SJ vysvětluje, že takto jednat znamená hřešit proti náboženství, spravedlnosti a lásce. Uvádí tezi:
„Při udělování svátostí není přípustné opomíjet bezpečnější názor a řídit se názorem, který je z hlediska jejich platnosti pouze pravděpodobný. To je zřejmé z první věty odsouzené Inocencem XI.“ [citované výše]. (12)
Dále uvádí, že vystavením svátosti nebezpečí neplatnosti se člověk prohřešuje proti náboženství:
„…z důvodu neúcty ke Kristu, který svátosti k tomuto účelu ustanovil: že při vykonání svátostného úkonu je svátost skutečně vykonána a je způsobena milost.“ (13)
Cappello odkazuje na skutečnost, že udělování svátostí způsobem, který je pochybně nebo pouze pravděpodobně platný, je jednáním s pochybným svědomím, a tudíž spadá pod obecná omezení, o nichž byla řeč v souvislosti s pochybným svědomím. V podstatě se jedná o svobodnou volbu jednání, které zahrnuje buď udělování svátosti, nebo její pouhou simulaci – což je v druhém případě svatokrádež.
„Viva správně poznamenává, že stejně jako by těžce hřešil ten, kdo by uděloval svátost s intencí jejího zneplatnění, hřeší podobně i ten, kdo ji vystavuj nebezpečí zmaření, neboť proti zákonu se člověk proviní jak tím, že ho přímo přestoupí, tak tím, že se vystaví zjevnému nebezpečí, že ho přestoupí.“ (14)
Jak jsme zmínili výše, i když by někdo za takových okolností mohl upřednostňovat, že uděluje pravou svátost, nebo v to doufat, takový postup jednání vyjadřuje praktickou lhostejnost k tomu, zda se jedná o ctnost nebo svatokrádež.
Cappello dále uvádí, že takovým jednáním se člověk prohřešuje proti lásce:
„...protože takovýmto nakládáním [se svátostí] se příjemce vystavuje nebezpečí, že se mu nedostane účinku svátosti.“
Dále, že takovým jednáním se člověk prohřešuje proti spravedlnosti – nejen kvůli povinnostem vyplývajícím z úřadu, ale také proto, že...
„Je jasné, že každý příjemce si sám o sobě přeje, aby byla platnost jemu udělovaných svátostí pokud možno jistá, a nikoliv jen pravděpodobná.“ (15)
Závěrem zdůrazňuje, že povaha takového jednání je smrtelně hříšná:
„Udělovatel, který se řídí pravděpodobným názorem ohledně platnosti svátosti a ponechává stranou bezpečnější názor, smrtelně hřeší, jednak proto, že nebezpečí zneplatnění svátosti je samo o sobě vážnou neúctou, jednak proto, že láska a spravedlnost jsou vskutku porušeny v závažné věci.“ (16)
Z toho důvodu se zdá být nelegitimní, aby kněz nebo udělovatel používal pochybné nové obřady svátostí.
Ze stejného důvodu se jeví nelegitimní, aby muži pochybně vysvěcení těmito novými obřady vůbec udělovali svátosti. (17)
Je tomu tak proto, že v obou případech se legitimita takového jednání zakládá na pouhých pravděpodobných názorech, ať už jde o platnost nových obřadů obecně, nebo kněžských svěcení konkrétně.
„Bezpečnější postup“ – který je v této situací závazný – je, aby se svátosti udělovaly výlučně v tradičním obřadu a aby se muži vysvěcení v novém obřadu zdrželi udělování svátostí, dokud nebudou podmínečně vysvěceni biskupem s jistě platným svěcením.
Jak se to týká laiků, kteří přijímají svátosti?
Odsouzení papeže Inocence XI. se týkalo udělování svátostí. Často se pouze předpokládá, že se vztahuje i na ty, kdo svátosti přijímají – obvykle bez důkazů a argumentů.
Tento předpoklad se nicméně jeví být správný. Cappello s odkazem na odsouzení a na vnitřní principy pochybného svědomí, které jsme už v tomto eseji probírali, vysvětluje:
„Nejen při udělování, ale i při přijímání svátostí je nedovolené se řídit pravděpodobným názorem ohledně jejich platnosti a ponechávat stranou bezpečnější [názor]. Ačkoliv totiž věta odsouzená Inocencem XI. výslovně mluví pouze o tom, kdo uděluje, přece jen se to jistě týká i příjemce. Důvodem je, že i příjemce, pokud ponechá stranou bezpečnější názor, vystavuje svátost nebezpečí neplatnosti, a tudíž se dopouští neúcty; kromě toho, pokud je svátost nutná ke spáse, hřeší také proti lásce k sobě samému.
Tvrdíme, že to platí tam, kde se jedná o otázku platnosti svátosti v užším smyslu, tj. o materii a formu, nikoliv však co se týče plodů svátosti.“ (18)
To se netýká jen laiků: kněží v průběhu svého života také přijímají svátosti z rukou jiných udělovatelů (např. zpověď, poslední pomazání a možná i biskupské svěcení).
Cappello uvádí, že sv. Alfons otázku prezentuje tak, že existují dva názory, jeden, který tvrdí, že člověk někdy může přijmout svátosti na základě pouhého pravděpodobného názoru o platnosti a ponechat stranou bezpečnější názor.
Cappello se k tomu však nejprve vyjadřuje tak, že připouští existenci diskuse o tom, zda se odsouzení Inocence XI. „vztahuje pouze na udělovatele přímo a bezprostředně“ a že jeho aplikovatelnost na přijímání svátostí je sporným bodem.
Popírání toho, že se odsouzení týká přímo a bezprostředně přijímání svátostí, však neznamená popření daného principu. Cappello uvádí, že i ti teologové, kteří popírají, že se odsouzení Inocence XI. vztahuje i na přijímání svátostí, nediskutují o aplikovatelnost samotného principu, ale spíše o rozsahu odsouzení.
Cappello dále uvádí, že „výklad učitelů [Církve] není ze strany sv. Alfonse správný“, a vyjmenovává jeho autority s tím, že se nezabývaly pravděpodobnými názory v souvislosti s platností „v užším smyslu“ (materie a forma), ale spíše v otázkách, jako je způsob přijímání svátosti nebo dispozice příjemce svátosti. Vysvětluje to:
„Dokonce ani ti teologové, kteří popírají, že věta odsouzená Inocencem XI. má na mysli nepřímo a zprostředkovaně také přijímání svátostí, proto nepřipouštějí, že při přijímání svátostí je dovolené se řídit pravděpodobným názorem a ponechávat stranou bezpečnější [názor], pokud jde o platnost svátostí v užším smyslu, tj. o jejich podstatné a konstitutivní prvky. Proto, pokud jde o použití pravděpodobného názoru, který je méně než bezpečný, pokud jde o to, co se přímo týká platnosti svátostí, není názor teologů dvojí, jak někteří mylně tvrdí, ale je jeden.
Učitelé se mezi sebou skutečně neshodnou, pokud jde o použití pravděpodobného názoru ve věcech, které se týkají způsobu přijímání – tzn. požadovaných dispozic ze strany příjemce – nebo jeho povinností. A v této věci zdaleka nejběžnější a nejpravdivější názor tvrdí, že je dovoleno použít pravděpodobný názor, který je méně než bezpečný.
I ti autoři, kteří se totiž zdají být jiného názoru, ve skutečnosti nesouhlasí s principem dovoleného použití pravděpodobného názoru – což je třeba pečlivě zaznamenat –, ale pouze s praktickou aplikací tohoto principu, např. zda kajícník může přistupovat ke zpovědníkovi s vědomím, že má nedokonalou lítost, nebo zda se vyžaduje alespoň domněnka, že má lítost. Tak to zastávalo několik výše zmíněných učitelů. Dnes již v této věci není sporu, neboť je to jasně prokázáno z Tridentského koncilu, sezení XIV, c. 4, že k získání odpuštění hříchů ve svátosti pokání postačuje lítost.“ (19)
Cappello proto dochází k závěru, že o tomto principu není sporu: Pokud ponecháme stranou právě diskutované výjimky, říká, že je „běžné a jisté“, že je nedovolené opustit bezpečnější názor a přijímat svátosti na základě pouze pravděpodobného názoru o platnosti v užším smyslu – což je diskutovaný smysl. (20)
Praktický postup
Zopakujme si praktické závěry stanovené v tomto článku.
Jakmile připustíme, že existují pravděpodobné a rozumné důvody k pochybnostem o platnosti přinejmenším čtyř svátostí, které byly ve svých podstatných prvcích změněny, pak...
• Není dovolené použít tyto nové obřady, protože jejich platnost je v nejlepším případě pouze pravděpodobným názorem. Namísto toho je bezpečnějším názorem používat tradiční obřady, nebo nic.
• Ze stejných důvodů není dovolené přijímat svátosti udělované těmito novými obřady. Namísto toho je bezpečnějším názorem přijímat svátosti v tradičních obřadech, nebo vůbec ne.
Ponechme stranou skutečnost, že všechny nové obřady jsou pro katolíky nepřípustné, protože jejich „původní charakter a duch“ vyjadřuje učení a náboženství, které jsou v rozporu s katolickou Církví.
Dále, pokud jde o kněžské svěcení:
• Není dovolené, aby muži vysvěcení v nových obřadech udělovali svátosti, a to ani v tradičních obřadech, protože platnost jejich svěcení je v nejlepším případě pouze pravděpodobným názorem. Namísto toho je bezpečnějším názorem, aby usilovali o podmínečné svěcení od jistě platně vysvěceného biskupa a do té doby se zdrželi udělování svátostí.
• Není dovolené přijímat svátosti od mužů, jejichž svěcení závisejí na platnosti nových obřadů, protože tyto nové obřady a jejich svěcení jsou v nejlepším případě pouze pravděpodobným názorem. Namísto toho je bezpečnějším názorem přijímat svátosti pouze od těch, jejichž svěcení jsou jistě platná, nebo vůbec ne. (21)
Zanedbání podmínečného opakování kněžského/biskupského svěcení by za takových okolností vystavilo věřící „značné ztrátě“, protože svátosti jsou morálně nezbytné pro spásu a:
1. Ti, kdo jsou si vědomi těchto principů, by byli nuceni zdržet se přijímání svátostí od takových mužů, jak jsme viděli v tomto článku, a v závislosti na okolnostech by se tak oni i ti, za něž jsou zodpovědní, mohli ocitnout v nešťastném stavu, kdy by neměli vůbec žádný přístup ke svátostem.
2. Ti, kdo si nejsou vědomi těchto principů, se mohou tímto způsobem připravit o platné svátosti a o svátostnou milost udělenou ex opere operato (ze samotného konání) aniž by si to uvědomovali, a při absenci platně vysvěcených kněží a platných svátostí by se nevědomky spoléhali na svou dobrou dispozici a na suplování milostí ex opere operantis (od činnosti zmocněnce).
Obě okolnosti představují vážnou ztrátu pro duše.
Jak již bylo řečeno, argumenty proti novým obřadům kněžských svěcení jsou dostatečně závažné a pravděpodobné na to, aby bylo možné mít „rozumnou obavu“ (neboli pozitivní pochybnost) o jejich platnosti. Určitě se nedá říct, že by taková obava z neplatnosti byla neopodstatněná nebo pošetilá.
Po stanovení těchto bodů můžeme vidět význam McHughova a Callanova vysvětlení, kdy je podmínečné opakování nedovolené, dovolené a povinné:
Opakování svátosti z důvodu neplatného udělení
b)
Je dovolené, ale není povinné, pokud existuje opodstatněná nejistota ohledně
svátosti, která není nezbytná ke spáse (biřmování, manželství, poslední pomazání
nemocného, který je při vědomí); rovněž tehdy, existuje-li slabý právní nebo
skutkový důvod k obavám o platnost svátosti, která je nutná nebo závažnější
(křest, kněžské svěcení, rozhřešení umírajícího, poslední pomazání člověka v
bezvědomí, proměnění Eucharistie). Svátosti jsou určeny pro člověka. Pokud by
však jejich neopakováním vznikla jen malá nebo málo pravděpodobná újma, nelze
trvat na povinnosti jejich opakování.
c)
Je těžce povinné, pokud existuje rozumná obava o platnost svátosti nezbytné
nebo závažnější; je těžce nebo lehce povinné (což je třeba určit případ od
případu), pokud existuje opodstatněná obava o platnost svátosti, která není
nezbytná ke spáse, vyžaduje-li opakování láska, spravedlnost nebo náboženství a
nejsou-li s tím spojeny přílišné obtíže. V případě manželství lze podle
okolností použít konvalidaci nebo sanaci. Svátosti jsou určeny pro člověka – a
proto, pokud by mu mohlo v důsledku neprovedení opakování vzniknout podstatné
škodlivé opomenutí, je povinnost opakování zřejmá. (22)
Není jiná možnost: Pokud jsme uznali, že máme byť i jen „slabý důvod“ k obavám z nových obřadů kněžských svěcení, pak se podmínečné opakování stává dovoleným. Dále by ztráta způsobená duším jejich neopakováním byla velmi velká, což znamená, že na takovém opakování lze trvat (podle bodu b) výše).
A protože ve skutečnosti existuje „rozumná obava“ o platnost těchto nových obřadů kněžských svěcení, je takové podmínečné opakování kněžských/biskupských svěcení „těžce povinné“ (podle (c) výše).
Závěry, námitky a komentáře k tomuto praktickému postupu
Těm, kteří je slyší poprvé, budou tyto závěry bezpochyby připadat šokující.
Někteří budou popírat, že zdržení se svátostí udělených v nových obřadech je „bezpečnější postup“, a právem poukazují na důležitost přijímání svátostí pro vlastní duši a duše svých blízkých.
Měli bychom mít pro tyto obavy pochopení.
Nicméně to není to, co je v tomto kontextu myšleno „bezpečnějším postupem“. „Bezpečnější postup“ se netýká našeho soukromého či společenského blaha, ale zajištění platnosti svátostí. Navíc přijímání případně neplatných svátostí není „bezpečnějším postupem“ pro nás samotné nebo pro naši rodinu – zejména pokud zahrnuje svatokrádež, a to díky vědomí této situace.
Být zbaven svátosti je však velmi velkým zlem, kterému bychom se měli snažit vyhnout, pokud je to možné, a pokud je to nemožné, tak ho zmírnit a zároveň usilovat o obnovení přístupu k nim.
Dále se ti, kteří údajně přijali kněžské svěcení v novém obřadu, mohou obávat pohoršení těch, kterým udělili rozhřešení, podali Svaté přijímání, pomazali je (nebo je biřmovali, vysvětili na kněz a biskupy, pokud jsou [sami] biskupy). Mohou se obávat těch, kteří by mohli mylně zpochybnit platnost svých vlastních křtů a sňatků, přestože tyto svátosti vůbec nezávisí na platnosti svěcení udělovatele.
Tyto obavy jsou nepochybně také vážné. Zde na ně však neodpovím.
Můžeme však jen tak mimochodem poznamenat, že taková možná škoda bledne ve srovnání se skutečnou škodou způsobenou pochybnými nebo neplatnými svátostmi, stejně jako falešným náboženstvím a reformami Druhého vatikánského koncilu. Dobro dosažené vyznáváním víry, odmítáním omylů a obhajobou platnosti svátostí musí výrazně převážit případné pohoršení způsobené tímto praktickým postupem; navíc takové případné pohoršení způsobené konáním toho, co je správné, lze jistě ponechat v Božích rukou.
Jiní, laici i klerici, mohou mít také obavy, že budou muset u sebe i u ostatních popřít Boží působení zjevně prostřednictvím nových obřadů. Tento praktický postup však neznamená popření platnosti těchto svátostí, tím méně milosti. Svátosti, které jsou pochybně platné, jsou z definice také možná platné. Zdá se, že je možné, aby se někdo s čistým svědomím podrobil podmínečnému opakování těchto svátostí, přestože zůstává osobně nepřesvědčen o těchto argumentech. Člověk může uznat hodnotu argumentů pro objektivní stav pochybnosti nebo pro nezbytnost obecného dobra, aniž by sám osobně přijal pochybnost nebo závěr o neplatnosti.
A konečně, nikdo není povinen věřit, že to, co se může jevit jako mnohé milosti, zjevně spojené s těmito reformovanými obřady a svátostmi, skutečně vychází z nich samotný a nejsou to pouhé iluze.
Tento citát je převzat z níže uvedeného článku, který se zabývá právě tímto tématem:
What are the implications of conditionally repeated sacraments? (Jaké jsou důsledky podmínečně opakovaných svátostí?)
To vše ukazuje, že by pro zachování svátostné integrity, ochrany obecného dobra a zajištění klidného svědomí měly všechny tradicionalistické skupiny systematicky zavést podmínečné kněžské/biskupské svěcení duchovních, pokud platnost jejich svěcení závisí na platnosti novus ordo obřadů.
Dodatek: případy stavu nouze
Principy, o nichž pojednává tento článek, se týkají a) těch svátostí, u kterých byly změněny jejich podstatné prvky, nebo které závisí na platnosti svěcení udělovatele, a b) běžných případů.
Otázky jako je přivolání pochybně vysvěceného kněze, aby udělil změněné a pochybné svátosti (jako např. poslední pomazání) umírajícímu, jsou mimo rámec tohoto článku. Zda je to oprávněné a zda je oprávněné zpovídat se u takových lidí a přijímat od nich viatikum, je také mimo rozsah tohoto článku.
Nechci k těmto otázkám zaujímat stanovisko – ale přinejmenším zpověď u takových lidí se může zdát v krajních situacích oprávněná.
P. Matthias Gaudron, FSSPX po diskusi o problémech s „křižmem“, které se nevyrábí z olivového oleje, nicméně o jejich hodnotě uvádí:
91. Smíme přijímat svátosti v novém obřadu?
„Z důvodů výše popsaných nedostatků nemáme přijímat svátosti v novém obřadu, ale pouze v tradičním ritu, které jsou jako jediné důstojné a s jistotou platné. Není dovoleno přijímat svátosti ve formě, která je byť jen poněkud pochybná. Výjimku lze nicméně učinit u svátostí v nebezpečí smrti, je-li nemožné včas přivolat kněze věrného Tradici.“ (23)
Dále se pro úplnost podívejme, co o případech takové nutnosti říká Cappello:
„V případě nutnosti, nebo když je třeba udělit nebo přijmout svátost a nelze se řídit bezpečnějším názorem, je vhodné řídit se pravděpodobným [názorem], protože, jak říká Andělský [učitel], »nevyžaduje se, aby každé opatření bylo zcela neomylné a jisté, ale podle toho, co je možné podle povahy věci...; nutnost nezná žádný zákon«. Pokud tedy má být pokřtěno umírající nemluvně a ty nemáš nic jiného než pochybnou materii, např. sníh, který ještě neroztál, nebo růžovou vodu, můžeš a máš křtít s ní.
V takovém případě se bezpečnější názor neodsouvá stranou, ale spíše jej nemáme mít; a kvůli nutnosti to není neúcta, i když svátost, která byla ustanovena pro lidi, je vystavena nebezpečí neplatnosti.“ (24)
***
Další materiály k tématu:
Platnost svátostí reformovaných Pavlem VI.
Musejí být kněží, kteří přejdou k Tradici, přesvěceni?
Nejistá kněžská svěcení v koncilní církvi
Arcibiskup Lefebvre a koncilní svěcení – praktické pochybnosti
***
Poznámky
1) Kněžské svěcení: Apoštolská konstituce Pontificalis Romani z 18. června 1968; AAS 1968 str. 369–373.
Eucharistie: Apoštolská konstituce Pontificalis Romani z 3. dubna 1969; AAS 1969 str. 217–222.
Manželství: Výnos z 19. března 1969; Notitiæ (zpravodaj Kongregace pro bohoslužbu) 1969 str. 203.
Křest: Výnos z 15. května 1969; AAS 1969 str. 548.
Biřmování: Apoštolská konstituce Divinæ consortium naturæ z 15. srpna 1971; AAS 1971 str. 657–664.
Poslední pomazání: Apoštolská konstituce Sacram Unctionem infirmorum z 30. listopadu 1972; AAS 1973 str. 5–9.
Svátost pokání: Výnos z 2. prosince 1973; AAS 1974 str. 172–173
2) Je důležité si uvědomit, že platně pokřtít může kdokoliv a že manželé se mohou platně oddat i bez přítomnosti kněžského svědka, pokud takový svědek není k dispozici. Při zachování všech ostatních okolností není důvod předpokládat, že by křty nebo sňatky byly neplatné nebo pochybné, pokud by dotyčný kněz nebyl platně vysvěcen.
Pokud jde o povýšení nekněze na biskupa, John Daly uvádí následující překlad z Dictionnaire de Théologie Catholique:
Je třeba uznat, že téměř jednomyslná odpověď moderních teologů je kladná: „Všichni autoři považují biskupské svěcení za neplatné, pokud mu nepředcházelo kněžské svěcení.“ [Zvýraznění přidáno a článek dále cituje různé autority pro toto tvrzení, včetně svatého Alfonse Liguoriho, kniha 6, č. 793 jeho Theologia Moralis].
V každém případě je smyslem tohoto eseje vysvětlit myšlenku, že ve vztahu k platnosti svátostí je třeba zvolit bezpečnější postup: ale i když platnost svěcení per saltum do stavu biskupa může být pravděpodobným názorem, je to názor méně bezpečný; ergo atd.
John Daly, Michael Davies – An Evaluation, Tradibooks, str. 339
3) Dopis ze dne 28. října 1988. Ručně psaný dopis a jeho přepis poskytli dominikáni z Avrillé zde. (Česky zde.)
4) „Morální jistota je tedy dostatečná pro závěry, které vyvozuje svědomí.“
John A. McHugh OP & Charles J. Callan OP, Moral Theology—A Complete Course Based on St. Thomas Aquinas and the Best Modern Authorities. sv. I, č. 644 (c). B. Herder, London, 1958.
5) Ibid. č. 641
6) Grenier, Scholastic Philosophy, č. 585
7) McHugh and Callan, č. 585 (b)
8) V zájmu argumentace můžeme také připustit, že neplatnost a pochybnost těchto nových obřadů jsou také pouze pravděpodobné názory.
9) Výnos Svatého officia, 7. prosince 1690. In Henrici Denzinger, Compendium of Creeds, Definitions, and Declarations on Matters of Faith and Morals (DH), č. 2303. Ed. Peter Hünermann, with Fastiggi and Nash, 43rd ed., Ignatius Press, San Francisco, 2010.
10) Šedesát pět vět odsouzených výnosem Svatého oficia, 2. března 1679. DH č. 2100.
11) McHugh and Callan, č. 678
12) Felix Cappello, De Sacramentis, sv. 1, č. 25. Z latiny přeložil Eric Hoyle, in Eric Hoyle, Priestly Ministry after the Vatican II Revolution: Confessional Jurisdiction – Long Version. Version 2.0, 6. března 2022, str. 173–8.
13) Ibid.
14) Ibid.
15) Ibid.
16) Ibid.
17) To se týká přinejmenším těch, jejichž platnost závisí na kněžském charakteru.
18) Ibid. č. 26. Jako příklad pak vysvětluje, že před přijetím Svatého přijímání je dovoleno jednat na základě „solidní pravděpodobnosti“, že je člověk ve stavu milosti.
19) Ibid. č. 27.
20) Pro upřesnění Cappello dodává:
Při udělování i přijímání svátostí je všeobecně dovoleno řídit se morálně jistým názorem (který je nejpravděpodobnější), i když opačný názor může být bezpečnější. Důvodem je to, že jelikož názor není pouze pravděpodobný, ale morálně jistý, je zcela bezpečný; neboť ve věcech týkajících se věčné spásy Bůh nezavazuje lidi, aby používali prostředky, které jsou metafyzicky jisté, ale pouze morálně jisté; jinak by cesta ke spáse nebyla pouze úzká, ale prakticky neprůchodná. (č. 28)
Upozorňuje také na tři obecné případy, kdy se lze řídit pouze pravděpodobným názorem a ponechat stranou názor bezpečnější:
• Ve stavu nouze (např. umírající nemluvně může být pokřtěno pochybnou materií, pokud není nic jiného – nebo „bez ohledu na to, že se to týká platnosti svátostí, a není absolutní nutnost, ani Církev nesupluje, když by jinak podávání nebo přijímání svátostí podléhalo přílišným skrupulím nebo obtížím.“).
• Když Církev supluje defekt.
• Když se týká pouze způsobu udílení svátosti, nikoliv samotné platnosti.
Více informací najdete v Dodatku k tomuto článku.
21) Z toho vyplývá obtížná situace, kdy skupiny, v nichž převažují muži s nepochybně platnými svěceními, občas spolupracují s malým počtem mužů vysvěcených v obřadech Novus ordo. Zde je třeba vzít v úvahu řadu různých faktorů.
Například pokud takový řád příležitostně spolupracuje s „Novus ordo kněžími“ v jedné části země (nebo v jiné zemi), bylo by pravděpodobně negativní pochybovat o hostiích vyhrazených ve svatostánku v jiné oblasti. Bez nějakého pozitivního důvodu se zdá být zbytečné zabývat se negativními pochybnostmi o tom, zda takoví Novus ordo kněží byli v poslední době poblíž a zda některý z nich nedoplnil hostie pro svatostánek.
Rovněž se nezdá rozumné domnívat se, že bez pozitivního důvodu je průměrný katolík povinen zabývat se tím, zda hostie posvětil Novus ordo kněz, který mohl, ale nemusel být v předchozích dnech přítomen v kostele.
Z podobných důvodů mi nepřipadá rozumné si myslet, že průměrný katolík je povinen se starat o historii a rodokmen daného celebranta, nebo se po tom v zahraničí pídit a podobně.
Nicméně s tím, jak bude spolupráce takové skupiny s Novus ordo kněžími pokračovat nebo se bude rozšiřovat, bude takový předpoklad zřejmě stále méně věrohodný.
22) McHugh and Callan, č. 2682.
23) P. Matthias Gaudron, The Catechism of the Crisis in the Church.
24) Cappello, č. 30–32. V této pasáži Cappello pokračuje:
Lze jednat na základě pravděpodobného názoru, přestože se týká platnosti svátostí, a není absolutní nutností, ani Církev nedoplňuje, když by jinak udělování nebo přijímání svátostí bylo vystaveno přílišným skrupulím nebo obtížím.
Důvodem je to, že Kristus, který svátosti pro lidi jistě ustanovil, si nepřál, aby jejich udělování nebo přijímání bylo morálně nemožné; jak by tomu skutečně bylo, kdyby jejich udělování nebo přijímání podléhalo přílišným pochybnostem nebo obtížím. Pokud tedy neexistuje jiný způsob, jak se takovému [obtížnému] způsobu udělování nebo přijímání vyhnout, pokud se nejedná podle názoru, který je pouze pravděpodobný, je dovoleno podle něj jednat. To má své místo zejména s ohledem na svátost pokání.
V tomto případě se ve skutečnosti nejedná o žádnou výjimku, jak někteří učitelé mylně naznačují, ale pouze o praktické uplatnění výše uvedených obecných zásad, tj. že v případě nouze je dovoleno řídit se pravděpodobným názorem, který je méně než bezpečný. Neboť ačkoliv ve výše uvedeném případě neexistuje absolutní nutnost, přesto existuje relativní nutnost, která je vskutku reálná a závažná, což je spravedlivý a dostatečný důvod pro následování pravděpodobného názoru a ponechání stranou bezpečnějšího.
Po tomto textu přidává další výjimku:
Když Církev supluje defekt. – Důvodem je, že pak existuje praktická jistota platnosti svátosti, a to právě díky tomu, že Církev supluje; a proto i když spekulativně může být názor pouze pravděpodobný, prakticky se ukazuje jako nanejvýš bezpečný, protože je jistý. To se týká zejména svátostí pokání a manželství, tj. těch svátostí, jejichž platnost závisí na církevní moci, ať už řádné, nebo delegované.
Zdroj: The WM Review
Překlad: D. Grof
