Čtyři neotřesitelné argumenty týkající se mše svaté (1980)
Jean Madiran
červen 1980
Monsignor Schmitt [biskup z Met ve Francii] považuje za pohodlnější a vhodnější brojit proti větrným mlýnům, které existují jen v jeho představách. „Ve jménu Církve“ říká k tomu či onomu něco nebo nic. O námitkách a požadavcích, které vážně předkládáme už deset let, neřekne ani slovo. Dělá to snad schválně? Nebo je to tím, že se mu ani po deseti letech nedaří pochopit, o co jde?
Naše požadavky a námitky týkající se mše se omezují na čtyři hlavní argumenty, které jsme nazvali Argument A, B, C a D. Opakovali jsme je v časopisu Itinéraires různým způsobem v letech 1970 a 1971. Jsou uvedeny v záhlaví prvního vydání naší malé knihy La Messe, état de la question z roku 1972 a jsou v záhlaví všech následných vydání včetně pátého, které je stále k dostání v kanceláři v časopisu Itinéraires a u Dominiqua Martina Morina (1). Prosím o trpělivost ty čtenáře, kteří tyto argumenty znají nazpaměť: je nutné znovu a znovu je jasně demonstrovat, protože nebyly nikdy vyvráceny, ani je tyranie, která nás utlačuje nikdy nevzala v potaz. A monsignor Schmitt se zase vyhýbá tomu, aby se s nimi vyrovnal.
Posledních deset let tvrdíme:
Krize kolem mše spočívá v podstatě v následujícím. Od roku 1969 díky různým administrativním machinacím a podvodným nařízením existuje snaha přesvědčit kněze a křesťanský lid, že mše, katolická tradiční a gregoriánská mše podle Římského misálu svatého Pia V., je od nynějška zakázaná.
Zvláště ve Francii je snaha přesvědčit kněze a křesťanský lid, že existuje povinnost sloužit mši svatou bez ohledu na to, jakým způsobem. I kdyby ten způsob nebyl v souladu s tradičním Římským misálem.
Rozmanitost a dokonce pluralita ve způsobu sloužení mše zahrnuje ve skutečnosti všechny druhy tvořivosti, dokonce i muzikálovou pantomimu. Vylučuje pouze starou mši se starým kánonem.
Právě to je tragédií mše v posledních deseti letech. Situace se v podstatě nezměnila, jen se zhoršila.
Tváří v tvář této situaci posledních deset let vznášíme námitky a požadavky, které jsou shrnuty do čtyř argumentů, které ještě nebyly vyvráceny, natožpak zlikvidovány.
Argument A: Tradiční mše nebyla zakázána
Bula sv. Pia V. Quo Primum nebyla zrušena. Apoštolská konstituce Pavla VI. Missale Romanum z 3. dubna 1969 nedala novému misálu striktní právní povinnost, která by nařizovala jeho používání a vylučovala používání dřívějšího misálu. Kardinál Ottaviani o svatodušních svátcích v roce 1971 deklaroval: „Tradiční mešní ritus podle řádu sv. Pia V. nebyl, pokud je mi známo, zrušen.“
Oficiální dokumenty Pavla VI. nařizovaly biskupům dovolit slavit novou mši. Lidé byli podvodně a de facto se souhlasem Svatého stolce přesvědčováni, že Pavel VI. dovolil biskupům nařídit novou mši jako povinnost.
Skutečné právní postavení nové mše Pavla VI. je takové, že existuje jako zvláštní odchylka od předpisů buly Quo Primum svatého Pia V., které nejsou zrušeny. Tradiční mše není zakázána.
Argument B: Tradiční mše nemohla být zakázána
Tradiční mše nejen nebyla zrušena či zakázána oficiálním dokumentem Svatého stolce, který by měl sílu zákona, ale ani nemohla být zrušena či zakázána. Tisíciletý obyčej jí dává nepromlčitelné právo. Takový obyčej by mohl být zrušen pouze za podmínky, že byl vyhlášen špatně. A to je nemožné. Nebo tím, že by sám o sobě přestal existovat.
Svatý Pius V. nezakázal žádný církevní ritus: latinský, dominikánský, ambroziánský nebo lyonský, který se zakládal na bezchybném a nepřerušeném obyčeji. Pokud jde o samotný římský ritus, Pius V. se omezil na to, že kodifikoval autentický tradiční text zbavený příměsí.
Na to jsme poukázali v dopise papeži Pavlu VI. v roce 1972, a on to nepopřel:
Dejte nám zpět tradiční katolickou mši, latinskou a gregoriánskou podle Římského misálu sv. Pia V. Necháváte se slyšet, že jste ji zakázal. Žádný papež by však bez zneužití moci nemohl interdiktem zasáhnout tisíciletý ritus katolické Církve, kanonizovaný Tridentským koncilem. Poslušnost k Bohu a k Církvi si žádá odpor proti takovému zneužití moci, pokud k němu skutečně došlo, a nikoliv tiché podřízení se.
Argument C: Celá liturgická reforma je důvodně podezřelá
Toto podezření se zakládá na různých důvodech. Jeden z nejzávažnějších vyvstává z prohlášení kardinála Guta, prefekta římské Kongregace pro bohoslužbu, které učinil v červenci 1969. Když hovořil právě o mešním řádu, odhalil, že při jeho reformě Pavel VI. často ustupoval proti své vůli. Reformy nebyly výsledkem svobodného rozhodnutí papeže, ale tlaku, který na něj byl vyvíjen a jemuž nemohl vzdorovat.
Argument D: Jsme vystaveni klamu
Reformní biskupové, kteří prosazují evoluci a změny, tvrdí, že nový misál Pavla VI. je závazný, ale toto tvrzení vznesli výhradně proti tradiční mši. Nové mše, které se ve skutečnosti slouží vycházejí ze mše Pavla VI., ale liší se od ní. Čím dál více se od ní nepokrytě vzdalují a dokonce se s tím chlubí v televizi. Už neexistuje nová mše. Existují nové mše a každá má tendenci být jedinou svého druhu. Mše Pavla VI. byla ve skutečnosti průlomem, mostem, přechodem a dokonce i podnětem k šíření nových mší, které stále více postrádají legitimitu a víru. Novus ordo není pravidlem, není zákonem. Již deset let nedokáže zpomalit, zadržet a regulovat neustálé rozvíjení výstředních liturgií. Administrativní autorita se většinou ani nesnaží uložit těmto nenasytným inovátorům jako povinné to, co pro nový řád nazývá jako závazné. Této „závazné“ povahy se dovolává pouze, když zakazuje tradiční mši a pronásleduje ty, kteří ji jsou věrní. To je darebáctví a darebáctví nemůže vyzývat k poslušnosti.
***
Monsignor Schmitt tyto argumenty prostě ignoruje jako by neexistovaly. Monsignor Coffy udělal totéž v lednu 1975. Kdyby bylo snadné tyto čtyři argumenty odmítnout, biskupové by si s tím pospíšili. Naopak se jim tvrdošíjně nechtějí postavit. Víme proč.
Nová mše je nástrojem skrytého účelu
Slovní spojení „skrytý účel“ bere v úvahu to, že určitý úmysl může mít ještě další účel. Například účelem cyklistického řetězu je přenést pohyb pedálů na zadní kolo, účelem násady od krumpáče je umožnit použití krumpáče. Pokud vás však policie při nepokojích přistihne s násadou od krumpáče nebo cyklistickým řetězem, neobtěžujte se jim říkat, že jde o bezúhonnou násadu od krumpáče nebo mírumilovný cyklistický řetěz. Tyto věci mohou být bezúhonné a mírumilovné samy o sobě, ale za daných okolností jsou nástroji s dalším účelem, který jste jim sami dali, dodatečným účelem, který jim dává váš úmysl.
Při výtržnostech záleží na úmyslu, protože ten zastiňuje přirozenou povahu a běžné použití daného předmětu.
Stejně tak je nová mše Pavla VI. zbraní proti tradiční mši a přinejmenším má tento dodatečný účel. Ve skutečnosti byla využita k zákazu, který nemohl být vyhlášen formálně.
Existuje mnoho různých názorů na to, co je nová mše sama o sobě. Z těch, kteří ji přijímají, si někteří myslí, že je úžasná, jiní ji považují za menší zlo nebo za zlo, jemuž se momentálně nemůžeme vyhnout. Ti, kteří ji odmítají, ji nazývají nevhodnou, dvojznačnou, otrávenou, blížící se herezi nebo dokonce heretickou. Co však nikdo zjevně nemůže popřít, ať už ji chválí nebo zavrhuje, je to, že přinejmenším svým účelem je nástrojem, který slouží k tomu, aby vymizela tradiční mše. S touto skutečností a jejími důsledky by se mělo počítat mnohem více než dosud.
Bezprostředním důsledkem je toto: i kdyby se (v zájmu argumentace) ukázalo, že nová mše je plně katolická, tento důkaz by nic neprokázal. Neprokázal by nic víc než tvrzení, že násada od poctivého krumpáče není nic víc než mírumilovný a legitimní nástroj. To, co je na nové mši nejhorší, je její FINÁLNÍ CÍL, její ÚČEL. Po zjištění tohoto finálního cíle a účelu je druhotné diskutovat o tom, co je nová mše sama o sobě. Je nástrojem, který se zamýšlí použít proti katolické mši. Svým účelem je to protikatolickou zbraní. Proto primárně napadáme její účel.
Tento účel se stává zjevným a uskutečňuje se v praxi, když jsou duchovní a věřící přesvědčováni, že nová mše v sobě nese povinnost, která nás nutí používat výlučně tuto mši a žádný jiný ritus. Od roku 1970 neustále tvrdíme, že právě v tom se nachází tragédie této mše. To neznamená, že popíráme nebo ignorujeme další aspekty, ale to, že stanovujeme, nebo spíše rozpoznáváme hierarchii těchto aspektů a ty, kterých se týká finální účel právem uznáváme jako ty nejklíčovější. Z toho vyplývá, že z nové mše je třeba vyjmout přinejmenším její finální účel, přinejmenším její vražedný záměr. Toho lze dosáhnout tím, že připustíme, že není povinná. A když to připustíme, bude to skutečné a účinné, pokud si vymíníme, že tradiční mše není zakázána, ale je plně povolena a doporučena.
V tomto bodě mnoho kritiků namítá, že by bylo nedostatečné a dokonce urážlivé prostě jen deklarovat, že tradiční mše je „povolená“. Ze svého pohledu, který je legitimní, se nemýlí, není však jediný. Je samozřejmé, že pro tradiční mši žádáme víc než oficiální uznání toho, že je „povolená“. Připustit však, že je „povolená“ znamená ihned otevřít dveře, znamená to vytvořit novou situaci, která logicky a nevyhnutelně způsobí její plné uznání. Pokud bude tradiční mše prohlášena za „povolenou“, nebude nová mše už považována za povinnou, a pokud není povinná, je ztracená. Neexistuje žádná střední cesta: pokud už není povinná, je volitelná, a pokud se připustí, že je volitelná, nelze jí nikdy nikomu nutit. Nejde tedy ani o „vzájemné uznání“, ani o „soužití obou mší“, jak se ve své panice domnívají ti vzrušenější. Soužití je nemožné. Jedna nevyhnutelně vytlačí druhou. Když bude nová mše povinná, vytlačí tradiční mši. Tradiční mše vytlačí novou mši, když bude nová mše zjevně volitelná. Nebude to za den a nebude to bez boje – kdo však řekl, že máme přestat bojovat? Zdá se nám tedy, že by měl monsignor Lefebvre nakonec od Svatého stolce získat v nějaké formě, například ve formě „povolení“ tradiční mše, oficiální uznání, že není ani zrušena, ani zakázána, a že tak nová mše pozbývá svého zločinného účelu.
Poznámky
1) Naši čtenáři, kteří hovoří francouzsky, si mohou knihu Jeana Madirana objednat u Dominiqua Martina Morena, 96 rue Michel.Ange, Paris 750167.
Zdroj: Angelus Online
Překlad: D. Grof
