Taktika kontrarevoluce (2002)
Na taktiku kontrarevoluce lze ve světle lidí, skupin nebo názorových proudů pohlížet z hlediska tří typů myšlení: skutečný kontrarevolucionář, potenciální kontrarevolucionář, revolucionář.
1. Ve vztahu ke skutečnému kontrarevolucionáři
Skutečný kontrarevolucionář není tak vzácný, jak si člověk může myslet. Má jasné vidění věcí, hlubokou lásku ke konzistentnosti a silnou duši. Z tohoto důvodu má jasné ponětí o nepořádcích současného světa a o pohromách rýsujících se na obzoru. Sama tato schopnost jasně uvažovat jej nutí chápat úplný rozsah izolace, v níž se tak často nachází v chaosu, který se mu jeví tak, že nemá žádné řešení. Proto tento kontrarevolucionář mnohokrát sklesle mlčí, což je smutný stav: „Vae Soli“ (“Běda tomu, kdo je sám“), jak říká Písmo svaté. (Kniha Kazatel 4:10)
V rámci kontrarevolučního působení především musíme takové lidi nacházet, seznamovat je mezi sebou a vést je k tomu, aby se navzájem podporovali při veřejném hlásání svého přesvědčení.
A. Individuální působení
Takovéto působení se musí provádět především na úrovni jednotlivce. Není nic efektivnějšího než přímý a hrdý kontrarevoluční postoj, který zaujímá mladý univerzitní student, důstojník, učitel, obzvláště kněz, aristokrat nebo dělník, který má ve svém okruhu vliv. První reakcí někdy bude nevole. Když však vytrvá, tak se k němu po nějakém čase, který bude různý v závislosti na okolnostech, ostatní postupně přidají.
B. Společné působení
Tyto styky na úrovni jednotlivců mají přirozeně tendenci získávat kontrarevolucionáře v různém prostředí, kteří se sjednotí v rodině duší, a jejich síla se znásobí na základě samotné skutečnosti jejich sjednocení.
2. Ve vztahu k potencionálnímu kontrarevolucionáři
Kontrarevolucionáři by měli revoluci i kontrarevoluci prezentovat ve všech jejich aspektech: náboženském, politickém, sociálním, ekonomickém, kulturním, uměleckém atd. Je to nutné, protože potenciální kontrarevolucionáři obecně vnímají revoluci a kontrarevoluci pouze prostřednictvím jedné konkrétní stránky. Proto je můžeme a měli bychom je přitáhnout k celkové vizi revoluce a kontrarevoluce. Kontrarevolucionář, který argumentuje pouze v jedné sféře – například v politice – velmi omezuje své pole působnosti a své působení vystavuje neplodnosti a tudíž rozkladu a smrti.
3. Ve vztahu k revolucionáři
A. Kontrarevoluční iniciativa
Pokud jde o revoluci a kontrarevoluci, neexistují žádní neutrálové. Mohou zde skutečně být civilisté, jejichž vůle nebo náklonnost vědomě či nevědomě směřuje k jednomu nebo druhému táboru. Za revolucionáře tedy považujeme nejen integrální a nepokryté stoupence revoluce, ale také „semi-kontrarevolucináře“.
Revoluce, jak jsme viděli, postupuje vpřed tak, že skrývá svou úplnou tvář, svého pravého ducha a své konečné cíle.
Nejlepším způsobem, jak dokazovat její nesprávnost mezi revolucionáři, je, ukazovat ji v její úplnosti, ať už jde o jejího ducha a obecné rysy jejího působení nebo ať už jde o její zdánlivě nevinné a nevýznamné projevy nebo počínání. Takto jí strhávat závoj, znamená uštědřit jí nejtvrdší údery.
Z tohoto důvodu se tomuto úkolu musí věnovat maximální kontrarevoluční úsilí.
A za druhé jsou pro úspěch kontrarevolučního působení samozřejmě nepostradatelné i jiné zdroje dobře promyšleného vedení dialogu.
Existují určité možnosti spolupráce se „semi-kontrarevolucionáři“ i s revolucionáři, kteří mají kontrarevoluční „záchvěvy“. Tato spolupráce však vytváří zvláštní problém: Do jaké míry je rozumná? Vidíme to tak, že boj proti revoluci lze správně vést pomocí sjednocování lidí, kteří jsou naprosto a zcela oproštění od tohoto viru revoluce. Je docela myslitelné, že kontrarevoluční skupiny mohou pro naplnění některých konkrétních cílů pracovat s výše zmíněnými skupinami. Připustit však úplnou a trvalou spolupráci s osobami nakaženými nějakým vlivem revoluce je nejzjevnější nerozvážností a nejspíš i příčinou většiny kontrarevolučních nezdarů.
B. Revoluční protiofenzíva
Revolucionář je zpravidla drzý, mnohomluvný a nafoukaný, když má slabého nebo nemá žádného protivníka, který by mu čelil. Když se mu však někdo hrdě a odvážně postaví, zmlkne a zorganizuje kampaň mlčení. Uprostřed mlčení však člověk vnímá nenápadný šum pomluv nebo jakési brblání proti „přemrštěné logice“ jeho protivníka. Je to ale zmatené a zahanbené mlčení, které nikdy není prolomeno přínosnou odpovědí. Tváří v tvář tomuto zmatenému a poraženeckému mlčení bychom vítěznému kontrarevolucionáři mohli říct rázná slova, která při jisté příležitosti napsal Veuillot: „Zeptejte se mlčení a nedá vám žádnou odpověď.“ (Louis Veuillot, Oeuvres Completes, Paris: Lethielleux Libraire Editeur, n.d., sv. 33, str. 349)
4. Elity a masy v kontrarevoluční taktice
Kontrarevoluce by se měla pokusit získat podporu mas nakolik je to možné. Neměla by z toho však učinit svůj hlavní cíl v krátkém horizontu. Kontrarevolucionář nemá důvod nechat se odradit kvůli skutečnosti, že velká většina lidí není hned na jeho straně. Exaktní studium dějin nám skutečně ukazuje, že ten, kdo prováděl revoluci, nebyly masy. Pohnuly se revolučním směrem, protože za sebou měly revoluční elity. Kdyby za sebou bývaly měly elity opačné orientace, pravděpodobně by se pohnuly opačným směrem. Objektivní náhled na dějiny ukazuje, že faktor mas je druhořadý, hlavním faktorem je zformování elit. Kontrarevolucionář může k tomuto zformování vždy využít zdroje svého individuálního působení a může tudíž dosáhnout dobrých výsledků navzdory nedostatku materiálních a technických prostředků, s nímž se někdy může potýkat.
Zdroj: Revolution and Counter-Revolution, Plinio Corrêa de Oliveira, American TFP, 2002, str. 58–60
Překlad: D. Grof
