Komentář Eleison DCCXXVIII – Pravda a autorita – II (2021)
(728)
26. června 2021
PRAVDA A AUTORITA – II
Člověk může nebo nemusí souhlasit s tvrzením z těchto „Komentářů“ před dvěma týdny, že obecně řečeno byla na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) oddělena katolická Pravda od katolické autority. Je to však v každém případě postoj, který se vrací daleko zpět, aby vysvětlil šíři a hloubku bezprecedentního zmatení panujícího od té doby uvnitř katolické Církve. Protože katolíci lnoucí k Pravdě k ní lnou vášnivě, neboť vědí, že je katolická, zatímco katolíci věrní tomu, co se jeví jako autorita, jsou jí vášnivě věrní, protože také vědí, že neexistuje katolická Církev, pokud neexistuje autorita. Jak říkával arcibiskup Lefebvre, byl to ďáblův mistrovský kousek, když prostřednictvím „poslušnosti“ (k autoritě) vrhnul katolíky do neposlušnosti (k Pravdě). Z této diagnózy plynou následující závěry:
1. Protože je katolická Pravda ve své podstatě neměnná, musí se autorita vrátit k Tradici, aby krize a zmatení způsobené rozdělením mezi Pravdou a autoritou skončilo. Autorita ze své skutečné definice může přicházet pouze shůry – „Pokud Bůh neexistuje, nemám důvod být armádním důstojníkem,“ říká jedna postava v Dostojevského Běsech. Proto jen Bůh může postavit papeže zpět na nohy. A prostřednictvím Své Matky ve Fatimě nám řekl, jak to udělá – skrze zasvěcení Ruska Jejímu Neposkvrněnému Srdci papežem v jednotě se všemi katolickými biskupy světa. Ale nastane jen, když se za toto zasvěcení bude modlit dostatečný počet katolíků.
2. Mezitím v Církvi odshora dolů nutně existuje stav nepořádku, který „se musí přečkat, když jej nelze vyléčit“, jak říká přísloví. Všemohoucí Bůh nepřestal na Svou Církev dohlížet. Ve skutečnosti využívá tuto krizi, aby ze stromu setřásl shnilé ovoce. Naprosto přesně ví, co dělá, takže není čas přestat věřit v katolickou Církev, o nic víc, než by byl čas přestat věřit v Božství Našeho Pána, kdybychom byli pozorovateli nebo přihlížejícími při úplně první křížové cestě v Jeruzalémě, zatímco by Náš Pán klopýtal kolem nás. A přesto, nakolik bychom lidsky vzato měli důvod při sledování takového představení nevěřit! A dnes, nakolik máme Božsky vzato důvod věřit v budoucnost Církve? Na konci světa bude ještě více otřesena, než je otřesena dnes, přesto Antikrist zapříčiní největší vítězství Církve v celé její historii.
3. A proto dnes katolíci potřebují bezmeznou důvěru v Moudrost a Všemohoucnost Boží, navzdory tomu, jak vše vypadá. Jednoho dne darebáci, kteří nyní vládnou světu a plánují dokonat svou moc nad celým lidstvem prostřednictvím injekcí zevnitř a záření zvenku, roztají jako vosk před tváří Boží, jak říká žalmista. Stali se čímsi jako stroji, které uctívají. Mají tak malé ponětí o Bohu nebo o duchu, přesahujícím hmotu, nebo o svobodné vůli, že skutečně plánují proměnit lidi v roboty. Bůh se jim směje, jak znovu říká žalmista (Žalm 2). Je na nás vzdávat Bohu veškerou úctu, lásku a slávu, kterou od nich postrádá, a dávat Matce Boží všechny růžence, o něž žádá, aby se mohla u Boha přimlouvat za jejich i naše obrácení a spásu.
4. A poslední věc, katolíci uprostřed všeho současného zmatení a nedostatku autority potřebují onu křesťanskou lásku, zvláště vůči ostatním katolíkům, která skrývá množství našich vlastních nedostatků a která připravuje na zítřejší obnovu Církve. Mohu znát Pravdu, ale „poznání nadýmá, láska pak vzdělává“, říká sv. Pavel. Dokonce i globalisté a banksteři dnes nejsou mými skutečnými nepřáteli. Těmi stále jsou „knížectví a mocnosti“, „světovládci této temnosti“, „duchové zlí v povětří“ (Ef. VI, 11). Skutečná válka je duchovní, vede se proti padlým andělům a odehrává se v prvé řadě v nás.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
