Zachránce
života (2018)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze
2. prosince 2018
1. neděle adventní
***
Otec Konrad Kümmel
v jedné ze svých knih „V Božích Rukách“ popsal následující pravdivý
příběh:
Když byly Otci Brunovi
čtyři roky, spadl do říčky velmi blízko domu svých rodičů. Jeden člověk, který
šel náhodou kolem, viděl tohoto malého chlapce a skočil do vody, aby zachránil
chlapcův život.
Vzal zcela promočeného
hocha k jeho rodičům. Oba, jeho otec i jeho matka, si neuvědomili, že
chlapec zmizel. S mnoha díky pozvala matka zachránce, aby s nimi pár
dní zůstal. On však odmítl. Protože byli tito rodiče chudí, matka vzala
zázračnou medailku z chlapcova krku a dala jej kolem krku zachránce a
řekla: „Noste tuto medailku a modlete se jeden Zdrávas Maria každý den a připojte
modlitbu: ´Ó Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě
utíkáme!“ Nemůžeme vám dát cennější dar, než je tento. Získáte požehnání z nebe,
zvláště v hodině své smrti.“ Po obědě cizinec opustil dům, aniž by řekl
své jméno.
Později Otec Bruno hodně
přemýšlel o této události a o tom, proč jej Bůh zachránil před utopením. Stále
znovu chtěl znát jméno svého zachránce. Byl také přesvědčen, že Bůh mu dal
zvláštní poslání. Vstoupil do kláštera, a když se stal knězem, požádal
představeného, aby jej poslal do Afriky.
Zde však onemocněl. Musel
tuto misii opustit a byl poslán do přístavních měst: Kapského Města,
Williamstownu, Port Elizabeth a dalších míst.
Jednoho rána, když
navštívil městskou nemocnici, nalezl starého muže, který těžce trpěl. Jeho zdraví
bylo zjevně vyčerpáno útrapami a neuspořádaným životem a nemohlo být obnoveno.
Otec Bruno jej velmi laskavě pozdravil v angličtině, ale pacient odpověděl
anglickým zaklením a pak v němčině dodal, že ten muž v černé sutaně
jej má nechat o samotě.
„Jste můj krajan!“, řekl
Otec Bruno s radostí a ignoroval hrubé přijetí. „Ó, jak jsem šťastný!“
Starý muž byl překvapený
a zeptal se: „Jste také z Německa?“ – „Ano“, odpověděl řeholník, a tak
začal rozhovor. Pacient však požádal, aby nemluvili o náboženství a víře.
„Jinak,“ dodal, „začnu klít, abyste zcela jistě odešel a nechal mě o samotě.“
Kněz se se soucitem
podíval na starého, zpustlého muže. Navzdory všemu se nevzdal naděje, že
zachrání jeho duši. Rozhodl se za něj modlit a utěšoval se skutečností, že má stále
ještě čas, protože starý muž musel zůstat v nemocnici déle.
V dalších dnech Otec
Bruno musel stále znovu přemýšlet o pekle, do nějž tento starý muž brzy přijde.
Pak však byl náhle
přivolán k tomuto nemocnému muži, který trpěl záchvatem slabosti. Učinil
vše, aby jej přiměl přijmout svátosti; bylo to však marné. Záchvat pominul.
Pacient se uklidnil. Otec Bruno jej varoval, aby přijal nezbytné kroky, jinak
zcela jistě půjde do pekla.
Starý muž odpověděl:
„Nevěřím v peklo.“ – „Takže nechcete věřit tomu,“ řekl řeholník
s údivem, „co Kristus slavně učil, co učí katolická Církev a Písmo svaté,
tomu, čemu věří všichni křesťané, že existuje zatracení?“
„Ó, věřil bych
v peklo,“ odpověděl stařec, „ale nevěřím, že peklo trvá navždy.“ „Myslíte,
že Pán Ježíš jedná podle vaší víry?“- „Já jen tvrdím, že peklo není věčné,“
odpověděl starý muž. „Pak to ale není peklo, ale jen očistec,“ řekl kněz,
„přemýšlejte o tom, prosím, znovu!“ A tak to šlo tam a sem, dokud Otec Bruno
neopustil ten pokoj.
Během následujících dnů
byl Otec Bruno ochromen opravdovou hrůzou, že by i on sám mohl jít do pekla.
Obecně plnil své povinnosti, ale celý jeho život se zdál být prázdným snem. Do
základů otřesen prosil Boha o milost a soucit za tolik ztracených hodin. Chtěl
vstoupit do ještě přísnějšího řádu, aby činil pokání.
Pak jej ale vidíme zpět u
lůžka onoho starého muže. Opět se jej zeptal, co si myslí o pekle. „Dejte mi
pokoj!“, odpověděl. „Jsem-li odsouzen do pekla, rád tam spočinu.“ – „Kdo říká,
že byste měl být odsouzen? Stane se to pouze, je-li to vaše rozhodnutí; ale
jestliže se obrátíte, Bůh vám dá zvláštní milosti, jinak by vás povolal už před
lety.“ – „Je příliš pozdě obrátit se,“ zasmál se pacient s děsivě planoucíma
očima.
Pak k němu Otec
Bruno přišel, jemně a tiše vzal jeho pravou ruku a mírným hlasem promluvil:
„Drahý bratře! Ne, není příliš pozdě, je stále jedenáct hodin. Spasitel, Syn
Boží, prolil Svou Krev také za tebe. Za tvou nesmrtelnou duši trpěl a umřel na
kříži.“ Stařec pozorně poslouchal slova kněze.
„Otče,“ řekl, „jste ke
mně velmi přátelský a já už nechci klít. Ale nemyslím si, že bych mohl být
spasen. To, co jste řekl o Kristu, mě příliš převyšuje a je pro mě příliš moc.
Snad máte zvláštní znamení, jímž můžete prokázat, že Kristus opravdu prolil
Svou Krev pro mě.“
Otec Bruno odpověděl:
„Kéž vám Náš Pán odpustí vaši strašlivou zatvrzelost! Pán to tak učil! Jestliže
nevěříte, stane se vám to, co se stalo boháči v podobenství o boháči a
Lazarovi. Boháč, který byl v pekle, chtěl zvláštní znamení pro své bratry.
Dostal však odpověď: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, neuvěří, i kdyby
někdo z mrtvých vstal.“ (Lukáš 16:30-31)
Když hovořil, jeho oči se
podívaly přes tohoto zoufalého nemocného muže na obrázek Neposkvrněného početí
visící na zdi. Pak si všimnul malé šňůrky s medailkou kolem pacientova
krku. Otec Bruno na první pohled poznal, že to byla zázračná medailka, jíž
tento starý nevěřící nosil.
Chvějící se radostným
vzrušením, vzal tuto medailku do svých rukou a zeptal se pacienta: „Řekněte mi,
jak jste přišel ke své medailce? Víte, co znamená?“ – „Mám ji už dlouho; patří
mi a nikomu ji nedám; je to upomínka,“ odpověděl stařec. – „Určitě od vaší
matky,“ řekl Otec Bruno, „je stále naživu?“ – „Ne, ne od mé matky, ale od jiné
z Dolního Rýna,“ klidně odpověděl, „její malý chlapec spadnul do říčky.
Náhodou jsem jej viděl a vytáhnul jej. Ta žena mi velmi děkovala a nedala si
říct, dokud mi nedala tuto medailku, kterou vzala z krku toho malého
chlapce. Byla to milá, dobrá žena, a tak jsem si medailku vzal jako odměnu.
Trvala na tom, abych ji nosil celý život…a abych každý den udělal něco, o čem
teď nechci mluvit.“
V tu chvíli kněz
objal starce a zvolal: „Tisíckrát buď pochválen Pán Ježíš! Teď vám řeknu, o čem
nechcete hovořit. Jméno té vesnice, kde jste zachránil toho malého chlapce je…
A leží čtyři hodiny od města… A nyní je to přesně 32 let od té doby, kdy se
stala tato událost. Bylo to odpoledne. Říčka leží poblíž zahrady. Přešel jste
zahradu a před domem bylo na zdi vývěsní znamení pekařství.
Ten muž a žena chtěli,
abyste s nimi zůstal, ale vy jste odmítnul. Žena, která vám dala medailku,
chtěla, abyste se každý den pomodlil jeden Zdrávas Maria a modlitbičku: ´Ó
Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme!´ -
Dodržel jste ten slib?“
„Proč by ne?“, byla
odpověď. „Slíbil jsem to té milé paní a dodržel jsem jej. Jak to však můžete
vědět?“ – „Protože ta žena byla má vlastní matka, a protože to dítě, které jste
zachránil, jsem byl já“, zvolal Otec.
Sotva tomu mohl uvěřit a
opakovaně pohlížel na toho řeholníka. Nyní mu však Otec Bruno řekl, že neměl
žádný klid, dokud nebyl poslán ze svého kláštera do Kapského Města a dalších
přístavních měst, přímo do této nemocnice, kde byl jeho zachránce.
„Musel jsem vás tedy
následovat z domova na toto místo, abych zachránil vaši duši, jako jste vy
kdysi zachránil můj fyzický život. Bůh pro vás učinil takovýto zjevný zázrak
pouze proto, že jste se modlil alespoň jeden Zdrávas Maria každý den. Cožpak to
pro vás není dostatečným znamením a důkazem, abyste měl plnou naději pevně
věřit, že Spasitel prolil Svou Krev za vás, trpěl pro vás a dal vám plné
zadostiučinění? Budete nadále odporovat této výzvě jeho milosti?“
„Ne, ach ne, ať mi,
ubohému hříšníkovi, Pán odpustí; chci učinit to, co chcete“, byla pacientova
odpověď. A důvěrně svěřil svou životní zpověď kněžskému srdci toho, kterého
kdysi zachránil, a s velkou zbožností přijal Svaté přijímání. Byl nejvyšší
čas! Umřel brzy poté. Otec Bruno však žil dál a čím déle žil, tím náročnější a
kajícnější byl.
Drazí věřící!
Tento příběh vypadá jako
pohádka, ale je to pravdivý příběh! Kéž máme důvěru v Neposkvrněné početí!
Kéž nosíme tuto zázračnou medailku a modlíme se jeden Zdrávas Maria
s prosbou: „Ó Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se
k Tobě utíkáme!“ Amen.
Překlad: D. Grof
