Půjdu opravdu do pekla jen pro
jeden smrtelný hřích? (2014)
28. září
2014
Had řekl: „Nikoliv, nepropadnete smrti.“ (srov. Ge.
3:4)
„Když se
spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví podle
všech ohavností, jichž se dopouští svévolník, měl by žít? Žádné jeho
spravedlivé činy, které konal, nebudou připomínány, zemře za to, že se
zpronevěřil, za svůj hřích, kterým se prohřešil.“ (Ezechiel 18:24)
„Opravdu si myslíte, že mě Bůh pošle do pekla jen
proto, že jsem vynechal nedělní mši?!...“
Na to musíme
odpovědět: „Pokud zemřete bez skutečné lítosti, určitě půjdete do pekla.“
Když Náš Pán
promlouvá k Ezechielovi, objasňuje, že jeden smrtelný hřích zapříčiňuje
nejen ztrátu stavu milosti, ale také ztrátu všech předešlých zásluh. Protože skrze
jediný smrtelný hřích, jímž se spravedlivý člověk odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví podle všech
ohavností, bude všechno dobré, co [předtím] učinil, odsunuto stranou a
zapomenuto, a on nebude žít, ale zemře
na věky.
Bez
posvěcující milosti habituálně přítomné v duši, nemůže být žádný člověk
vůbec spasen. Otázka věčného údělu nějakého člověka spočívá v tomhle:
Jestliže by zemřel ve stavu milosti, s Božským životem přítomným ve své
duši, bude žít věčně v nebi. Kdyby měl zemřít ve smrtelném hříchu, bez
Božského života přítomného skrze milost ve své duši, bude navěky umírat
v pekle.
Zvažme, proč
všechny dobré skutky celého života nestačí, aby spasily člověka, který umírá ve
stavu smrtelného hříchu.
Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a
bude se dopouštět bezpráví podle všech ohavností ... žádné jeho spravedlivé
činy, které konal, nebudou připomínány... (Ezechiel 18:24)
Zásluha přesná a zásluha slušnosti
To, co může
být pro některé obtížné přijmout, je skutečnost, že všechny předešlé zásluhy
jsou ztraceny skrze jediný smrtelný hřích. Někteří jsou v pokušení říct:
„I když spáchám smrtelný hřích, cožpak Bůh nebude soudit podle celého mého
života? Cožpak si nebude pamatovat mnoho dobrých věcí, jež jsem učinil
v minulosti?“ Chápeme-li však správně zásluhy, je jasné, že všechny
předešlé dobré skutky a zásluhy jsou zcela ztraceny skrze jediný smrtelný
hřích.
Zásluhy se
dělí na zásluhy přesné [meritum de condigno] a zásluhy slušnosti [meritum de
congruo]. Zásluha přesná je hodnota dobrých skutků člověka, když se považují za
pocházející od Ducha Svatého. Zásluha slušnosti je hodnota týchž dobrých
skutků, když se považují za pocházející od člověka samotného, který je přítelem
Božím. Oba typy zásluh se dají získat pouze, když je člověk ve stavu milosti –
protože bez posvěcující milosti není Duch Svatý přítomen v jeho duši po
způsobu, jenž získává přesnou milost; a navíc člověk není přítelem Božím, ale
jeho nepřítelem, a tudíž nemůže získat zásluhu slušnosti.
Proč člověk ztrácí všechnu předešlou milost skrze
jeden smrtelný hřích
Jakmile je
Božský život odříznut skrze pád do smrtelného hříchu, je stejně tak ztracen
všechen růst onoho Božského života. Z tohoto důvodu předcházející skutky
dobra, jež byly samy o sobě záslužné i pro věčný život, jsou zcela zapomenuty a
odsunuty stranou jediným smrtelným hříchem – stejně jako žádné množství dřívější
potravy nemůže být k současnému prospěchu těla.
Jestliže
činíme takovéto srovnání života duše s životem těla, vyjasňuje se, že
smrtelný hřích (který zabíjí duši) maže všechnu předešlou milost. Zvažte případ
člověka, který žil dlouhý a šťastný život a po léta se dobře staral o své tělo.
A teď, poté, co onen člověk zemřel, může se někdo dívat na to tělo a trvat na
tom, že musí být živé, protože konec konců žilo tolik let a dostávalo po ta
léta tak dobrou péči? Samozřejmě, že není!
Stejným
způsobem uvažujte o duši, která žila ve stavu milosti po mnoho let a jež byla
živena svátostmi a dalšími milostmi. A teď, kdyby tato duše měla upadnout do
smrtelného hříchu a duchovně umřít, může se na ono tělo duše někdo dívat a
trvat na tom, že musí být ještě živé, protože bylo ve stavu milosti po tolik
předcházejících let? Samozřejmě, že ne!
A pokud by
tato duše měla být Soudcem shledána mrtvá, jeho spravedlivý výrok o ní nemůže
být ničím jiným, než že se uzná její duchovní smrt. A jestliže je duše duchovně
mrtvá, když přichází před Soudný stolec, bude umírat věčnou smrtí v pekle
– protože pouze živí mohou být přijati k životu nebeskému. Nic
z předešlého života nebude mít pro takovou duši žádný prospěch, protože ta
je teď mrtvá.
Musí Bůh navrátit milosti duši po pokání?
Navíc Bůh
nemá žádnou povinnost vrátit duši její předešlý stav, když by nakonec měla
litovat. Přestože máme naději, že to ve své milosrdnosti učiní, musí být jasné,
že nemá žádnou takovou povinnost a že si duše nemůže činit jakýkoliv nárok na
tento dar.
Všechny ty
zásluhy a dobré skutky jsou ztracené následkem smrti oné duše ve smrtelném
hříchu. Jestliže by litovala a vrátila se k Pánu, aby mohla žít, je naprosto
pravdivé, že Bůh ji odpustí a odsune stranou všechny její předešlé hříchy, ale
neplyne z toho, že se tím upomene na všechny dobré skutky a zásluhy.
Nicméně
můžeme doufat, že Bůh to pro tuto duši udělá. Můžeme doufat, že dokonce i po
pádu Dobrý Bůh pozvedne tuto duši přinejmenším částečně zpět [do stavu] jak
byla – a že v její prospěch připíše alespoň některé z jejich
předešlých zásluh.
Pobožnost k Panně Marii a obnova po pádu
Abychom byli
jasní: Nikdo nemá žádný nárok na obnovu předešlých zásluh po pádu do smrtelného
hříchu. Sv. Ludvík Maria z Montfortu naznačuje, kam bychom se měli obracet
a v koho bychom měli důvěřovat, jestliže toužíme uchovat si své zásluhy a
předešlé dobré činy i uprostřed své vlastní nestálosti a nedokonalosti. Musíme
se obracet na Pannu Marii.
Uvažte
následující slova z „Tajemství Mariina“, jež, i když ne přímo, říkají, že Maria
bude uchovávat naše zásluhy, i když bychom měli padnout, což nám dává
přinejmenším všechny důvody mít velkou důvěru v nejvíce milující ze všech
matek:
„Přijetím
této pobožnosti vkládáme své milosti, zásluhy a ctnosti do bezpečné úschovy
tím, že z Marie činíme jejich pokladnici.“
„Je to jako
bychom jí řekli: ´Podívej, má drahá Matko, zde je dobro, jež jsem učinil skrze
milost tvého drahého Syna. Nejsem schopen je udržet kvůli své slabosti a
nestálosti, a také proto, že na mě ve dne v noci útočí mnoho zlých
nepřátel. Bohužel, každý den vidíme libanonské cedry padat do bláta, a orlové,
jež se vznesli k slunci, se stávají ptáky temnoty, tisíc spravedlivých
padá nalevo a deset tisíc napravo. Ale, nejmocnější Královno, pevně mě drž,
abych nepadnul. Stráži všechno mé bohatství, abych o něj nebyl oloupen. Svěřuji
vše, co mám, tobě, protože dobře vím, kým jsi, a proto se cele svěřuji tobě. Ty
jsi věrná Bohu i člověku, a nedopustíš, aby se nic, co ti svěřuji, zkazilo. Jsi
mocná a nic ti nemůže uškodit nebo tě oloupit o nic, co držíš.“
„Když
následujete Marii, nezbloudíte; když se k ní modlíte, nebudete si zoufat;
když je vaše mysl v ní, nebudete bloudit; když vás drží, neupadnete; když
vás ochraňuje, nebudete mít strach; když vás provází, nebudete cítit žádnou
únavu; když je na vaší straně, doputujete bezpečně domů.“ (svatý Bernard)
„A znovu,
ona zadržuje svého Syna, aby nás udeřil; ona zabraňuje ďáblovi, aby nám
uškodil; ona zachovává ctnost v nás; ona zabraňuje, aby naše zásluhy a
naše milosti byly ztraceny.“
„Tato slova
sv. Bernarda v podstatě vysvětlují vše, co jsem řekl. Kdybych měl jen
tento jediný motiv, který by mě poháněl, abych si vybral tuto pobožnost,
konkrétně to, aby mě zachovávala v milosti Boží a tuto milost ve mně
zvyšovala, mé srdce by hořelo touhou po ní.“
Zdroj: The New Theological Movement
Překlad: D. Grof
