neděle 15. dubna 2018

Komentář Eleison DLXI – Anti-„lefebvristický“ argument – II (2018)


Komentář Eleison DLXI – Anti-„lefebvristický“ argument – II (2018)
(561)
14. dubna 2018
ANTI-„LEFEBVRISTICKÝ“ ARGUMENT – II
Existuje důvod, proč se pan N.M. (viz „Komentář minulý týden), aby se vypořádal s problémem koncilních papežů, uchyluje k dramatickému řešení, kdy prohlašuje, že vůbec nejsou papeži? Zdálo by se, že ano. Katolická Církev je lidská (společnost lidí) i Božská (zvláště oživovaná Duchem Svatým), a je důležité ty dvě věci neplést. Lidé jako takoví jsou omylní. Jen Bůh je neomylný. Chybou katolíků, kteří se jako N.M. uchylují k onomu dramatickému řešení je, že lidským papežům přisuzují příliš mnoho neomylnosti, která může pocházet jen od Boha. Vezměme si názorný příklad z jakékoliv moderní domácnosti.
Když dám elektrickou zástrčku do zásuvky ve zdi, elektrický proud nepřichází ze zástrčky, přichází z elektrárny skrze zeď a zásuvku do zástrčky a jakýkoliv přístroj potřebuje elektrický proud. Elektrárna je Bůh. Zeď a zásuvka je Církev. Proud je církevní neomylnost přicházející od Boha. Zástrčka je čtyřmi podmínkami, které může do zásuvky zasunout jenom papež. Těmi podmínkami samozřejmě je, že 1) hovoří jako papež, 2) aby jednou provždy stanovil 3) článek víry nebo mravů 4) s úmyslem zavázat všechny katolíky, aby jej přijali. Skrze papežovo zapojení těchto čtyř podmínek má on a jenom on jakožto člověk zaručený přístup k Božské neomylnosti Církve. Je na papeži, aby ty čtyři podmínky zapojil. Je na Bohu, aby zapojil neomylnost.
Také samozřejmě tato konkrétní zásuvka, známá jako mimořádný učitelský úřad Církve, není jediným přístupem lidí k neomylnosti Církve. Přistupují k ní mnohem více skrze řádný učitelský úřad Církve, jímž je katolická Tradice, neboli to, co všichni učitelé Církve, papeži a biskupové zvlášť učili po celém světě od doby, kdy Ježíš Kristus jako Bůh svěřil onen poklad Víry Své Církvi, potvrzený neomylně u apoštolů o letnicích a jimi předávaný, dokud poslední z nich neumřel. Od té doby byla tato nauka v rukách omylných lidí, jimž Bůh ponechal jejich svobodnou vůli učit omyl, jestliže se tak rozhodli činit. Pokud by však někdy lidská chyba zpochybnila, co patří nebo nepatří do neomylné nauky, dal Bůh Své Církvi také mimořádný učitelský úřad, právě proto, aby jednou provždy stanovil, co patří a co nepatří do řádného učitelského úřadu. A tak se má řádný učitelský úřad k mimořádnému učitelskému úřadu jako pes k ocasu a nikoliv jako ocas ke psu!
Problémem bezpočtu katolíků od slavnostní definice církevní neomylnosti v roce 1870 je, že protože přístup mimořádného učitelského úřadu k neomylnosti Církve je automaticky zaručen způsobem, jakým přístup řádného učitelského úřadu není, zdá se pak mimořádný učitelský úřad nadřazený a katolíci mají sklon zveličovat mimořádný učitelský úřad a přenášet na papeže osobně onu neomylnost, která ve skutečnosti patří automaticky pouze Církvi. To znamená, že když papež udělá vážné chyby, jako jsou chyby koncilních papežů, pak jediné možné vysvětlení je, že nejsou papeži. Nebo jestliže jsou papeži, pak člověk musí následovat jejich chyby. Tato logika je dobrá, ale premisa je mylná. Papeži nejsou tak neomylní. Mohou dělat závažné chyby, jak ukázal Druhý vatikánský koncil a jeho koncilní papeži, jako nikdy předtím v celé historii Církve! Církev však zůstává neomylná a proto vím, že katolická Tradice potrvá do konce světa navzdory tomu úplně nejhoršímu, co se mohou kteříkoliv bídní papeži snažit udělat mezitím.
Jak ale vím, že papeži jakožto papeži patří pouze privilegovaný přístup (čtyři podmínky) k elektrickému proudu (neomylnost) a nikoliv proud sám, který patří zdi (Církvi)? Protože sama definice o neomylnosti z roku 1870 to říká! Stačí jen přečíst si: když papež zapojí ony čtyři podmínky (zmíněné výše), pak se těší „oné neomylnosti, kterou chtěl mít vyzbrojenu božský Spasitel svoji Církev, při konečném rozhodování o nauce ve věcech víry nebo mravů..
Katoličtí papeži tedy mohou dělat strašlivé chyby, aniž by Církev byla o cokoliv méně neomylná.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof