Je Fatima rozptylováním nebo je
důležitější, než kdy jindy? (2017)
Steve Skojec
25.
května 2017
V poslední
výměně názorů v sociálních médiích po otištění našeho článku P.
Amorth: Padre Pio znal třetí tajemství, si někdo, koho jsem potkal,
stěžoval, že všeobecné zaměření tradičních katolíků na fatimské poselství je
„rozptylováním pozornosti“. Zdá se, že existuje velké pohrdání „fatimisty“ jako
je P. Gruner, jako by byli jediným důvodem, proč jsou lidé tak podezřívaví
ohledně oficiální linie o zjeveních Naší Paní v roce 1917.
P.
Grunerovi z Fatima Center se samozřejmě podařilo být postavou, která
rozděluje, jak pravidelně ukazují debaty zde v naší sekci komentářů. Onomu
stěžovateli jsem se však bránil, že člověk se vůbec nemusí odvolávat na
takovéto „fatimisty“, aby viděl, že to, co nám bylo řečeno o tomto konkrétním
soukromém zjevení – se svým velmi veřejným rozměrem pro Církev a svět – nedává
smysl.
Proč
však záleží na Fatimě? Proč o ní nadále mluvíme, jestliže, jak jsem nedávno
řekl, se skutečně nemůžeme dostat k jádru jejího tajemství?
Jako
neodborník vám mohu říct, že pro mě je Fatima nejpozoruhodnějším Božím
příkladem sklánějícím se skrze Naší Blahoslavenou Matku dolů do špíny a zkaženosti
naší doby, aby nás varoval ohledně toho, co děláme, a dal nám i naději.
Také
jsem přesvědčen – a to je pro katolického věřícího tolik pohoršeného chováním
kléru asi nedůležitější – že Fatima je připomínka, že bez ohledu na to, jak
věci v Církvi jsou, nebe na nás nezapomnělo, a že všechno to, co snášíme,
bylo nejen předpovězeno, ale i zahrnuto do Božího plánu.
Ve
Fatimě je také pocit naléhavosti. Pocit, kvůli varováním Naší Paní, že existují
tikající hodiny Boží trpělivosti vůči Jeho hříšným dětem, které vyprší. A
tak se stoletým výročím Fatimy, které prožíváme, toto téma provokuje
intenzivnější úvahy.
Mým
dnešním záměrem je vytáhnout na světlo a prozkoumat nedávné komentáře pronesené
v tomto ohledu několika důležitými katolickými postavami: kardinálem
Raymondem Burkem, kardinálem Francisem Arinzem a Marcem Tosattim.
19.
května kardinál Burke znovu podnítil diskuzi o Fatimě, když podnikl překvapivý
krok a požádal veřejně o zasvěcení Ruska. Šéfredaktor LifeSiteNews (LSN) John Henry Westen byl přítomen kardinálově
proslovu na Římském fóru života a dal mi laskavě svolení přetisknout svůj
článek shrnující tuto událost.
Ve
zprávě LSN byl Burke citován následovně:
Výzva k zasvěcení Ruska je pro
některé kontroverzní, ale kardinál Burke se prostě a přímočaře vyjádřil
k důvodům pro svou výzvu. „Požadované zasvěcení je zároveň uznáním
důležitosti, kterou Rusko nadále má v Božím plánu na mír, a znamením
hluboké lásky pro naše bratry a sestry v Rusku,“ řekl.
„Papež svatý [sic] Jan Pavel II.
zajisté zasvětil svět včetně Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie 25. března
1984,“ řekl kardinál Burke. „Ale dnes opět slyšíme výzvu Naší Paní Fatimské
k zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému Srdci v souladu s jejím
výslovným příkazem.“
To
by samo o sobě bylo dost pozoruhodné. Ačkoliv zde Burke uznává nedokonalé
zasvěcení světa z roku 1984, v němž Rusko nebylo konkrétně zmíněno, a
naráží na jeho potenciální účinek, trvá nicméně na tom, že Rusko by mělo být
zasvěceno znovu, tentokrát výslovně.
Tato odchylka od pozice Vatikánu, že zasvěcení již bylo dostatečně provedeno –
což má podpořit dopis z roku 1989, který byl údajně napsán sestrou Lucií a
potvrzoval, že nebe „přijalo“ toto zasvěcení z roku 1984, a následně [to
má podpořit] i doprovodné prohlášení Kongregace pro nauku Víry, že „jakákoliv
další diskuze nebo požadavek nemá žádný základ“ – zajisté přitáhlo pozornost
lidí.
Co
však ve zprávě LSN nebylo zmíněno, byly dokonce ještě přímější komentáře
kardinála Burkeho v úvodu tohoto proslovu, jehož plný text byl nyní
zpřístupněn na nedocenitelném webu Voice
of the Family:
Ve
skutečnosti se zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie neudálo tak,
jak požadovala, a smírné Svaté přijímání o prvních sobotách se nestalo praxí
univerzální Církve.
Z toho vyplynulo strašlivé utrpení druhé světové války a její dozvuky,
rozšíření ateistického komunismu, které mělo ve skutečnosti za následek
pronásledování mnoha národů a Církve v těchto národech a vyhlazení
některých národů. Druhá část tajemství také končí se spolehlivou nadějí, že
Neposkvrněné Srdce Panny Marie zvítězí skrze poslušnost vůči jejímu mateřskému
příkazu.
Tato
část jeho poznámek je zajímavě formulována. Zdá se, jako by vyjádření „druhá
světová válka a její dozvuky“ zamýšlelo říct, že zasvěcení se tehdy neodehrálo, a tím, že se zmiňuje
zasvěcení provedené papežem Janem Pavlem II., ponechává otevřený závěr, že nyní provedeno bylo. Když se však dá do
souvislosti s Burkeho pozdějšími komentáři, že by se mělo provést výslovně
– a se skutečností, že smírné Svaté přijímání o prvních sobotách stále není praxí univerzální Církve – vede
mě to k přesvědčení, že ve skutečnosti říká, že nevěří, že toto zasvěcení vůbec kdy bylo patřičně provedeno.
V poznámkách
úplného Burkeova proslovu se také nalézá tato důležitá úvaha:
Vracím se nyní ke třetí části
fatimského tajemství nebo poselství. Aniž bychom vstupovali do diskuze týkající
se toho, zda byla třetí část tajemství zcela odkryta, zdá se z nejrespektovanějších
studií zjevení Naší Paní Fatimské jasné, že má co dělat s ďábelskými
silami vypuštěnými do světa v naší době a vstupujícími do samotného života
Církve, jež odvádějí lidi od pravdy víry a tudíž i od Boží Lásky proudící ze
skvostného probodnutého Ježíšova Srdce. Bratr Michel de la Sainte Trinité
ve své monumentální studii o zjeveních Naší Paní Fatimské, pokud jde o třetí
část tajemství nebo to, co je často nazýváno třetím tajemstvím, píše následující:
Krátce řečeno, vítězství
Neposkvrněného Srdce Panny Marie se nepochybně odkazuje mnohem více na třetí
tajemství než na druhé. Protože obnovení míru bude darem z nebe, není
správně řečeno vítězstvím Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Její vítězství je jiného řádu,
nadpřirozeného, a pak kromě toho i pozemského. Prvně to bude vítězství Víry,
které ukončí dobu apostaze a velkých nedokonalostí kněží.
Jakkoliv
strašné jsou hmotné tresty spojené s neposlušnou vzpourou člověka před
Bohem, nekonečně hrozivější jsou duchovní tresty, protože mají co dělat
s plodem těžkého hříchu: věčnou smrtí.
Jak je jasné, pouze Víra, která staví člověka do spojení jednoty srdce
s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým skrze rozjímání o Neposkvrněném Srdci
Panny Marie, může člověka zachránit před duchovními tresty, které vzpoura proti
Bohu nutně přináší jejím pachatelům a celé společnosti i Církvi.
Za
povšimnutí zde stojí dva důležité body:
1) Kardinál
Burke zde uznává, že Naše Paní varovala nejen před nadvládou zla ve světě, ale
i v Církvi samotné.
2) Kardinál
Burke zdůrazňuje nebezpečí pekla jako něčeho mnohem vážnějšího než „hmotných
trestů spojených s neposlušnou vzpourou člověka před Bohem...“ Když má
člověk toto na paměti, nutí ho to zpochybňovat ty, kteří teoretizují, že když
Naše Paní slíbila, že Rusko „bude obráceno“, že tím myslela pouze obrácení od
ateistického materialistického komunismu. Zdá se pravděpodobnější, že namísto
toho myslela autentické a spásné obrácení k pravé Víře.
Rád
bych strávil trochu víc času s prvním z těchto dvou bodů – tématem
apostaze v Církvi. Je důležité poznamenat, že tato myšlenka není obsažena
nikde v odtajněných textech samotných. Tři fatimská tajemství, jak byla předložena
veřejnosti Vatikánem, nezmiňují nebo dokonce ani jen nenaznačují
apostazi v Církvi. Jsme varováni před nebezpečími pekla, války,
mučednictví a pronásledování, ale nic o apostazi uvnitř katolicismu.
A
přesto je přesně toto tím, co kardinál Luigi Ciappi, teologický poradce pěti
papežů, napsal v dopise z roku 1995: „Ve třetím tajemství se mezi
jinými věcmi předpovídá, že velká apostaze
v Církvi začne od vrcholu.“
Dr.
Alice von Hildebrand potvrdila, že ona a její muž Dietrich slyšeli v roce
1965 totéž poselství z úst Msgr. Maria Boehma, dlouholetého redaktora
vatikánských oficiálních novin L´Osservatore
Romano, když prohlašoval, že třetí tajemství nebylo odkryto v čas (do
roku 1960, jak Naše Paní požadovala), kvůli jeho „děsivému“ obsahu. Když se ho
ptali, co je na něm tak děsivého, Msgr. Boehm odpověděl: „infiltrace Církve až
na úplný vrchol“.
P.
Gabriele Amorth také říká, že toto mu řekl svatý
Padre Pio o třetím tajemství: „Víte, Gabrieli? Je to Satan, kdo byl
uveden do náručí Církve a během velmi krátké doby bude vládnout falešné
církvi.“ P. Amorth dále řekl: „Nic z toho [z pozemských trestů] pro něj [P.
Pia] nemělo význam, jakkoliv strašné se to jevilo být, s výjimkou velké
apostaze v Církvi. To byla věc, která jej opravdu velice trápila, a za níž
se modlil a obětoval velkou část svého utrpení – ukřižovaný z lásky.“
Je dost zvláštní, že toto
také tvrdí dokumenty dvou údajných „skutečných třetích tajemství“, které se
objevily. První z nich přichází prostřednictvím článku v německé
publikaci Neues Europa ve vydání
z října 1963, o němž někteří tvrdili, že obsahuje slova „skutečného
třetího tajemství“ obklopená apokryfním textem. [Český překlad tohoto tajemství
je obsažen v článku zde.
– pozn. překl.] Byla to tato verze, která byla údajně rozluštěna P. Luigim
Villou, dalším přítelem Padre Pia, a která v jedné části říkala: „Nikde na
světě není řád a Satan vládne na nejvyšších místech a určuje tak běh událostí.
Dokonce se mu podaří dostat se až na vrchol Církve.“
A pak je zde ta verze
údajného „skutečného třetího tajemství“, která si získala pozornost v nové
knize španělského novináře José Maríi Zavala. Vyhlašuje, že odbornice na
grafologii Begoña Slocker de Arce, potvrdila, že byla
napsána vlastní rukou sestry Lucie. V této verzi začíná text hned
odhalením: „Nyní ti odhalím třetí část tajemství: tato část se týká apostaze
v Církvi!“ a dále popisuje vizi papeže nesoucího spoluvinu na zlu a ohyzdný
chrám zamořený apostazí. [Český překlad tohoto tajemství je obsažen
v článku zde.
– pozn. překl.]
Apostaze v Církvi.
To je téma, které, jak se zdá, ve vztahu k Fatimě nikdy neustává, navzdory
oficiálnímu textu tří tajemství. A bohužel, je jistě zjevné, že apostaze
v Církvi je v roce 2017 reálným a současným nebezpečím.
Zavalův text je tím
nejaktuálnějším příkladem a tak bych se rád obrátil na Marca Tossatiho, který na
Zavalovu knihu směřoval naši pozornost. Již jsem psal o svých obavách
týkajících se sporného původu Zavalova textu navzdory tvrzením, že byl sepsán
rukou sestry Lucie. Někteří čtenáři se ptali, proč bychom takovému dokumentu
měli vůbec věnovat pozornost.
Krátká odpověď? Protože
je mediálně vděčný a je kouskem v mnohem větší skládačce.
Se stejnými otázkami
Maike Hickinson mým jménem zastihnul Tosattiho, aby se jej zeptal, proč se
rozhodl napsat o tomto dokumentu a Zavalových tvrzeních. Tossati zdvořile
poskytl velmi promyšlenou a podrobnou odpověď, která o věcech obklopujících
fatimskou otázku hovoří šířeji, než jen konkrétnosti Zavalova textu:
Pokud
jde o Fatimu, nijak tento dokument nehodnotím. Mojí politikou však je poskytnout
– aniž bych předstíral být soudcem – všechny možné části poznání svým čtenářům,
i když jsem skeptik. Bylo zajímavé podat zprávu o prudkosti, s jakou
hovořili odborníci. Samozřejmě obhajují svou práci; mohou se mýlit a nemusí mít
originální dokument [s nímž by ve své analýze pracovali – pozn. edit.] To, co o
tomto celém příběhu můžeme říct ... je: S jistotou nevíme, jaký druh
dokumentů odešel od sestry Lucie do Vatikánu. Možná existovalo něco sepsaného
sestrou Lucií, aby vysvětlila svůj osobní výklad tajemství, co však nebylo
posouzeno jako SKUTEČNÁ část tohoto tajemství. A tak lidé, kteří říkají, že
bylo zveřejněno celé tajemství, mohou mít po formální stránce pravdu, ale
určitě jsou v tomto příběhu mezery a chybějící místa, které nebyly
vyjasněny – a možná nikdy nebudou.
Loris
Capovilla, sekretář [papeže] Jana XXIII., citoval, že papež po přečtení tohoto
tajemství řekl: „Nevydávám žádný soud.“ a Capovilla v rozhovoru
poskytnutém autorovi těchto řádků dodal: „Mlčení před něčím, co může být
manifestací Božího a nebo nemusí.“ V této linii myšlení odpověděl sekretář
Jana Pavla II., nyní kardinál Stanislaw Dziwisz, když jsem se ho během cesty
v Africe zeptal na Fatimu: „Není vždy snadné chápat, co Panna Maria říká,
a co říká sestra Lucie.“
Poté,
co jsme řekli toto, musíme zdůraznit, že existuje široké pole spekulací,
protože tento příběh je plný nesrovnalostí a rozporů.
Například
v roce 1957 biskup João Pereira Venancio, který byl pověřen doručením tajemství vatikánskému
nunciovi, hovoří o různých obálkách. A když podržel obálku proti světlu, aby se
podíval na list uvnitř obálky, říká, že toto poselství by mělo být takřka 24
řádků dlouhé. Ta část, kterou z tajemství známe, je zajisté mnohem delší.
A opět: pro dvě první části tajemství máme vidění a pak výklad. Pro třetí část
máme pouze vidění. Existují však někteří, kteří si myslí, že poslední slova
Panny Marie: „V Portugalsku bude dogma Víry vždy zachováno atd.“ jsou úvodem
k vysvětlení, které nebylo nikdy známo, nebo jehož existence nebyla nikdy
oficiálně připuštěna. Když se v roce 1952 otec Schweigel S.J. vrátil
z Fatimy, kde poznal toto tajemství, řekl bratrům v Russicu, že má
dvě části. Jedna se vztahuje k papeži a druhá k víře. A když kardinál
Loris Capovilla, sekretář Jana XXIII., hovořil s odborníkem na Fatimu
Solideem Paolinim, připustil, že existují dva dokumenty (obálky), aniž by toto
tvrzení blíže rozvedl. Pak se jej Solideo Paolini zeptal:
„Pak
tedy existují dva texty třetího tajemství?“ A Capovilla odpověděl: „Přesně!“
Zároveň
nesmíme nechat bez povšimnutí fakt, že lidé, kteří za ta léta přišli do styku
se spisem „Tajemství“ nebo hovořili se sestrou Lucií, říkali, že tam byla část
související s vážnou krizí v Církvi a ve víře. Nepodporuji tedy
dokument z roku 2010 [tj. dokument zmiňovaný Zavalou], protože nemám
nástroje, jak to učinit, nebo s jistotou říct, že je to padělek. Vidím jej
jako část většího obrázku, který stále představuje mnoho zamlžených bodů....
Co ohledně Fatimy vůbec
není zamlžené, je její varování o pekle.
V rozhovoru ze 14.
května [2017] kardinál Francis Arinze, emeritní prefekt Kongregace pro
bohoslužbu a svátosti, hovořil o tomto tématu s LifeSite News.
Lidé,
kteří ignorují peklo, jako místo „vymyšlené“ Církví, aby strašila lidi, aby
jednali určitým způsobem, si potřebují vyslechnout poselství Naší Paní
Fatimské, řekl kardinál Arinze z Nigérie. Ukázala třem dětským pasáčkům,
že peklo existuje a není prázdné, dodal.
„Jsou
lidé, kteří nechtějí, abychom hovořili o pekle. Ale peklo není něco, co bylo
vymyšleno ve Vatikánu...“
[...]
Arinze
řekl, že popírat existenci pekla, aby mohli žít, jak chtějí, je pro lidi jako když
univerzitní student klame sám sebe, aby uvěřil, že na konci roku neexistuje
žádná zkouška, takže se nemusí učit.
„Jestliže
se nechcete učit, slibuji vám, že u zkoušky neuspějete. Je zbytečné říkat, že
žádná zkouška nebude. Bude. Lidé tedy nevyřeší problém pekla tím, že řeknou, že
to děsí malé děti nebo že je to pobuřuje,“ řekl.
Arinze
poukázal na to, že je to sám Ježíš Kristus, který v Evangeliu potvrzuje
reálnost pekla jako místa „kde bude pláč a skřípění zubů.“
„Sám
Kristus to řekl. Hovořil o těch, kteří budou vyvrženi ven do tmy. Hovořil o
těch, kteří budou potrestáni navždy. A Kristus je Syn Boží. Je-li někdo
milosrdný, je to on. Jestliže nám tedy řekl tohle, je v našem vlastním
zájmu vzít to vážně,“ řekl.
Kardinál
Arinze se zamyslel nad požadavkem Naší Paní na zasvěcení Ruska a řekl, že kdyby se jejího požadavku dbalo,
ušetřilo by to světu mnoho trápení způsobeného komunismem.
„Komunismus
znamená popření Boží existence a pokouší se vybudovat systém, který nebere Boha
v potaz. Nejen to, ale i systém, který půjde pozitivně a agresivně proti
Bohu Stvořiteli a také člověku. Protože jakmile popřete Boha, také jste
způsobili újmu člověku, protože naše velikost závisí na Bohu,“ řekl.
[...]
„Takže
ti, kteří znají historii, počet zavražděných lidí v jedné zemi po druhé – [chápou,
že] svět na tom nebyl nikdy tak zle. Zjevně tedy Blahoslavená Panna Maria
chtěla před tím vším zachránit svět. Cožpak to není vážné? Když zmínila Rusko,
není to proto, že je to centrum, kde ten problém začal?,“ dodal.
Arinze
řekl, že poselství Naší Paní ve Fatimě je právě tak relevantní dnes jako bylo
před sto lety. Lidé potřebují brát její poselství vyvarovat se hříchu, modlit
se a konat smír za hřích „velmi vážně“.
Jestliže apostaze
v Církvi a hřích ve světě jsou těmi problémy, nakonec se jako vždy opět
vracíme k ústřednímu tématu Fatimy – jímž je formulování řešení, jež nám
Naše Paní na tato zla poskytla: modlitba, pokání a smír za hřích.
Jestliže nám tyto věci
fatimské poselství drží stále před očima, člověk jen stěží chápe, jak by kdy
mohlo být nazýváno „rozptylováním pozornosti“.
Zdroj: OnePeterFive
Překlad: D.
Grof
