úterý 13. září 2016

Okamžik smrti (2016)

 
Okamžik smrti (2016)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze 11. září 2016
***
17. neděle po seslání Ducha Svatého
Drazí bratři!
Víme, že Bůh jistým lidem vyjevil okamžik jejich smrti: Víme to z martyrologia – svatému Polykarpovi nebo svaté Růženě Limské – víme to ze soukromých zjevení světcům, například svaté Brigitě Švédské, ale také z Písma svatého.
Duch Svatý zjevil Simeonovi, že neuzří smrt, dokud neuvidí Krista Pána. (Lk 2:26) Měl tedy alespoň tušení a udržoval se připravený.
A svatý Petr píše: „Proto vám chci stále připomínat ty věci, ačkoliv je znáte a jste utvrzeni v té pravdě, kterou jste přijali. Pokládám však za svou povinnost, pokud žiji v tomto stanu, abych vás povzbuzoval připomínáním toho. Vím, že můj stan bude brzy svinut, jak mi Pán náš, Ježíš Kristus, zjevil. I vynasnažím se, abyste to také po mé smrti měli stále na paměti.“ (2. list sv. Apoštola Petra 1:12-15)
Ano, je to velké požehnání znát okamžik smrti, ale je větším požehnáním umřít a být připraven umřít.
Tyto události se odehrály před mnoha staletími. A přesto i dnes nacházíme lidi, jimž Bůh vyjevil okamžik jejich pozemské smrti. Dám vám dva příklady.
První se týká studenta z kláštera v Kremsmünsteru v Rakousku:
Profesor doktor P. Adalbero Huemer, klasický filolog na střední škole a kanovník tohoto kláštera, musel jednou v zastoupení kláštera jet do Vídně. Vybral si vhodný ranní vlak a přijel do Vídně kolem 11 hodin. Náhodou na západním vlakovém nádraží potkal bývalého studenta z Kremsmünsteru, který mu řekl:
„Víte, profesore, že po krátké nemoci zemřel Paul E.? Bude pohřben na ústředním hřbitově dnes v 15:30. Bohužel nebudu moct být na pohřebních obřadech, protože musím odjet na cesty. Zde je parte.“ Profesor Huemer byl hluboce pohnut. Nevěděl, že tento mladý muž zemřel, protože neobdržel parte.
Student Paul E. byl v klášteře jedním z jeho oblíbených žáků. Profesor Huemer se podíval na parte, aby věděl, ve které části hřbitova se bude pohřeb konat a rozhodl se vzdát poslední poctu tomuto studentovi, který zemřel mladý. S sebou měl superpelici a biret.
Jakmile skončil své pochůzky, jel tramvají na ústřední hřbitov. Protože se opozdil, okamžitě se připojil ke knězi, který právě opouštěl sakristii a odcházel na pohřeb. A pak se stalo něco zvláštního. Když profesor Huemer a celebrující kněz vešli do márnice, matka zesnulého vykřikla a na chvíli omdlela.
Po pohřbu se profesor představil zarmoucené rodině a ta mu pověděla o následující zvláštní události, která vysvětlovala šok truchlící matky, když jej spatřila.
Jednoho rána během jeho smrtelné nemoci se zdálo, že se stav jejího syna pozoruhodným způsobem zlepšil. Když vyjádřila svou radost, její syn se na ni se smutným úsměvem podíval a řekl: „Nenech se zmást zdáním, mami! Vím, že brzy umřu! Minulou noc jsem viděl svůj vlastní pohřeb!“
Ubohá žena neukázala, jak hluboce jí tato slova zasáhla. Snažila se být veselá a optimistická a řekla: „I já jsem často měla sen o hřbitově a neumřela jsem!“ „Mami,“ odpověděl její syn, „jsem si jistý, že jsem nesnil. Vše jsem jasně viděl. Dokonce i profesor Huemer byl na pohřbu!“
Paní E. se pokoušela rozmlouvat svému synovi tyto zasmušilé myšlenky. „Podle skutečnosti, že jsi viděl profesora Huemera si můžeš uvědomit, že je to jen sen. On učí v Kremsmünsteru, jak by mohl přijet do Vídně, aby navštívil tvůj pohřeb?“ Nemohla však slova svého syna dostat z hlavy. Když tento mladý muž umřel, úmyslně zapomněla poslat do Kremsmünsteru parte.
Ve svém podvědomí se tajně bála, že by se vidění zesnulého mohlo naplnit. To vysvětlilo její šok, když se profesor Huemer neočekávaně objevil na pohřbu.
Druhý příklad se stal ve františkánském klášteře poblíž Kolína, kde žil otec jménem Odorich. Kolem půlnoci se náhle probudil. Protože byl přesvědčen, že je nejvyšší čas na ranní modlitby, vstal, rychle se oblékl a omámený spánkem spěchal do kostela. Když pospíchal skrz sakristii, aby se dostal do chóru, již slyšel mnichy zpívat žalmy. K jeho velkému překvapení však byly dveře kostela zamčené.
Šel pro klíč, otevřel dveře a nalezl kostel jasně osvětlený. Mniši stáli na místech, ale nezpívali laudy, jak očekával, ale modlitby za mrtvé. Teprve pak si všimnul otevřené rakve v presbyteráři. Bratr Odorich vůbec nechápal. Nikdo z jeho bratří nebyl nemocný! Jeden z nich však musel náhle zemřít během noci! Přistoupil k rakvi, aby zjistil, kdo je tím zesnulým – a viděl ležet v rakvi sám sebe. A nyní zřetelně slyšel hlas zmiňující jeho jméno v oraci pohřebního obřadu:
“Praesta, quaesumus, Domine, ut anima famuli tui Odorici sacerdotis, quam sacris muneribus decorasti, in coelesti sede gloriosa semper exsultet.” („Popřej, prosíme, Pane, aby se duše služebníka Tvého Odoricha, kněze, kterou jsi posvátnými dary ozdobil, ve slavném nebeském příbytku navždy radovala.“)
A pak se ty postavy staly matně průhlednými, světlo samo ustalo a otec byl sám v temné chrámové lodi. V tu chvíli odbil zvon jednu hodinu. Otec Odorich tápavě šel zpět ke dveřím sakristie. Jako znamení, že nesnil, zanechal klíč ve dveřích. Ráno řekl službě o svém vidění. Přesvědčený, že došel konce svého pozemského života, strávil následující den v přípravách na svou smrt. Na konci téhož dne si začal stěžovat na srdeční potíže. Měl problémy s dýcháním a než mohl být přivolán lékař, se sípáním zemřel ve své cele.
Drazí bratři!
Ačkoliv nevíme hodinu své smrti, buďme bdělí, buďme připravení! Nic pro našeho Spasitele nebylo v posledních hodinách důležitější, než dát nám toto napomenutí. Amen.
Překlad: D. Grof