Neděle dvacátá třetí po
svatém Duchu
Obsah: Žena nemocná
pevně důvěřovala v Krista a byla ozdravena; lidé, kteří byli v domě Jajrově, se
Kristu Pánu posmívali a byli zahanbeni. Jaká má býti naše naděje? Co jest naděje?
Tedy 1. základem má býti Bůh a zásluhy Ježíše Krista; 2. pokud toužíme po něčem,
má býti a) dobře spořádaná, b) živá; 3. pokud záleží v důvěře, má býti a)
pokorná, b) pevná. – Tak spořádejme svou naději a nebudeme nikdy zklamáni.
Dotknu-li
se jen roucha jeho, uzdravena budu. (Mat. 9, 21)
Veliká byla důvěra
nemocné ženy, která přistoupila potají k Pánu Ježíši, aby se dotkla Jeho
roucha. Slyšela o Kristu Pánu dojista mnoho, věděla, že pomohl již mnohým, že
koná zázraky, že pomáhá tu, když nikdo pomoci nemůže, a proto praví sama u
sebe: Když se dotknu jen roucha Jeho, budu zdráva. Avšak dojista, že byla také
veliká její touha, se kterou přistoupila ku Pánu Ježíši. Vždyť byla již po dvanáct
dlouhých roků stižena nemocí těžkou, a ačkoliv užila všech možných prostředků,
nepomohl žádný. Přistoupila tedy k Pánu Ježíši s velikou touhou a i velikou důvěrou,
čili s dokonalou nadějí na uzdravení, a dosáhla, čeho očekávala. – Podobně také
třeba souditi o knížeti, který přišel k Pánu Ježíši, aby vzkřísil jeho dceru.
Také on velice toužil po uzdravení dcery, také on pevně důvěřoval v Pána Ježíše,
také on doufal náležitě, a dosáhl toho, po čem toužil.
Zcela jinak se
zachovali lidé, kteří byli již v domě onoho knížete čili představeného školy židovské,
jenž dle svatých evangelistů Marka (5, 22) a Lukáše (8, 41) slul Jajrus. O těch
nelze pochybovati, že také toužili po tom, nebo že si toho také přáli, kdyby
nebyla zemřela dcera Jajrova – vždyť s Jajrem nad jejím úmrtím plakali – ale důvěry
v Pána Ježíše neměli; když jim Pán Ježíš řekl, že dívka neumřela, nýbrž že jen
spí, smáli se Pánu Ježíši. Neměli tudíž naděje pravé, měli jen touhu, ale neměli
důvěry, proto byli zahanbeni.
Také nás v životě
pozemském potkávají různá neštěstí. A jako se tehdáž v domě Jajrově a na cestě
k němu lidé zachovali rozličně, tak jednáme také my. Nahlédneme-li na výsledky,
se kterými se oni lidé setkali, zajisté že by si nikdo z nás nepřál, aby se nám
vedlo tak, jak se vedlo těm lidem, kteří v Pána Ježíše neměli důvěry, a kteří
proto byli zahanbeni; nýbrž všichni toužíme dojista po tom, abychom byli jako
Jajrus a jako ona žena v neštěstí svém zachráněni, a tak také potěšeni.
Proč se dostalo Jajrovi
a ženě od Pána Ježíše pomoci tak veliké? Proč je Pán potěšil a zástup zahanbil?
Proto, že důvěřovali v Pána, a zástup nedůvěřoval, čili proto, že v Pána Ježíše
náležitě doufali. Z toho vidíme, že, má-li se nám dostati od Pána Ježíše potěšení
podobného v neštěstích, která nás stihají, jest také nevyhnutelně potřebí,
abychom v Něho doufali náležitě. Rozjímejme tudíž o otázce, jaká má býti naše
naděje, abychom toho, co očekáváme, také dosáhli.
Křesťanskou
nadějí rozumíme ctnost, kterou od Pána Boha očekáváme pro zásluhy Ježíše Krista
všeho, čeho nám jest potřebí k našemu spasení.
Poněvadž pak očekáváme jen to, co si přejeme, a o čem důvěřujeme, že se nám
toho dostane, patří ku křesťanské naději jako k naději vůbec touha po něčem a důvěra,
že toho dosáhneme. Z toho patrno, že při křesťanské naději třeba míti na zřeteli
hlavně tři věci: 1. Boha, ve kteréhož doufáme, 2. touhu, kterouž si něčeho od
Boha přejeme, a 3. důvěru, se kterouž to, čeho si přejeme, od Boha očekáváme. A
má-li býti naše naděje spořádána dobře, má-li se líbiti Bohu a tak nás také potěšiti,
jest nevyhnutelně potřebí, aby byla správná vzhledem na tyto tři věci všecky.
1. Pohnutkou křesťanské naděje má
tudíž býti Bůh; člověk má vše, čeho
mu jest potřebí k životu věčnému, očekávati od Boha a má si toho přáti od Boha.
Nemůže býti jinak. Vždyť křesťanská naděje jest ctnost Božská. Božskou pak
sluje proto, že z Boha vychází, čili o Boha se opírá, a k Bohu vede. Avšak poněvadž
po vykoupení, kterého se nám dostalo Kristem Pánem, vše, čeho se nám dostává od
Boha, dostává se nám pro zásluhy Ježíše Krista, máme od Boha vše očekávati ne pro zásluhy své, nýbrž pro zásluhy Pána
Ježíše. – V Bohu naději svou skládal již v zákoně starém král David, an volá: „V Boha jsem
doufal, nebudu se báti, co by mi učinil člověk.“ (55, 11). Doufal tedy v Boha,
a proto se nebál nepřátel svých. Zakusil toho sám na sobě již dříve. Co se ho
napronásledoval Saul ve své moci, k jehož službám bylo i vojsko, ale nic mu neuškodil,
často se zdálo, že ho již jistě zahubí, ale Bůh zachránil toho, jenž doufal v Něho.
Stál David nedaleko Saula; Saul ve své těžkomyslnosti a pomstychtivosti hodil
po něm kopí tak z blízka, že se zdálo, že ho kopí ani nemůže nepostihnouti; avšak
David se sehnul a kopí bez úrazu udeřilo do stěny. (I. Král. 19, 10) V Boha a v
zásluhy Ježíše Krista doufali všichni
svatí a světice Boží v zákoně novém, a proto překonali šťastně všecky nepřátele
svého spasení, a dostalo se jim zachránění tu, když se myslilo, že zahynou jistě.
Jest pravda, že často trpěli a strádali, jest pravda, že byli někdy i zahanbeni
na nějakou dobu před světem; ale jejich životy dokazují, že konečně zvítězili přece.
Proto se nedivme, že nás tak často a tak dojemně vybízejí, abychom doufali v
Boha, abychom od Něho očekávali vše pro zásluhy Ježíše Krista. Svatý Bernard dosvědčuje téměř na každé
stránce svých spisů, že jediný Bůh jest pohnutkou jeho veškeré naděje. Vždyť
volá ve svatém zanícení k Bohu takto: „Ty, ó Pane, a to jediný, jsi má naděje!
Cokoliv činím, myslím, trpím, přeju si, Ty, ó Pane! jsi má naděje. Ty jsi jediný
předmětem všech zaslíbení, Ty jsi jediný důvodem mého veškerého očekávání. Nechť
se jiní chlubí svými zásluhami, ať se vypínají proto, že nesou břímě dne i
horka, že se v sobotu dvakrát postí, že nejsou jako jiní lidé; toho všeho
nechci já, já chci přilnouti jen k Tobě, svému Bohu, jen v Tobě jest má naděje
veškerá.“ A jak tento světec Páně psal, tak také kázal lidu i kněžím, tak také
vždycky činil.
A podobně smýšlela,
mluvila a jednala svatá Terezie. Vždyť
na jednom místě volá takto: „Nyní jsem se přesvědčila lépe než kdy jindy, že
nelze spoléhati na sliby lidské. Jediný přítel, na kterého možno spoléhati vždycky,
jest můj Bůh v nebesích. Když na toho spoléhám, zdá se mi, že bych mohla
odolali všemu, co jest na tomto světě, kdyby se to proti mně spiklo všecko.“
Tak, nejmilejší,
doufali v Boha světci, a tak v Něho máme doufati také my. Ano, Bůh má býti důvodem
naší naděje prvním a posledním, a nemáme ničeho od Pána Boha očekávati pro zásluhy
své, nýbrž pro zásluhy Ježíše Krista. Tak doufal v Boha svatý František Xaverský. Když chtěl jednou jíti kázat evangelium
zvláštním zarytým pohanům, varovali ho přátelé jeho, a pláčem ho prosili, aby
se nevydával v takové nebezpečenství. Ale světec Páně odpověděl: „V Boha skládám
všecku naději.“ Když pak viděli, že neprospějí všecky prosby, nechtěli mu dáti
loď, na které by se přeplavil na cíl cesty své. Ale svatý František zvolal: „Nedáte-li
mi loď, vrhnu se i bez lodi do vln, a Bůh mne dojista přivede k cíli cesty mé.“
Vidouce přátelé, že ani to neprospěje, dávali mu aspoň prostředek, kterého by užil,
kdyby nějak pozoroval, že bylo mu dáno jedu. Avšak veliký světec Boží ani toho
neužil, i ten zamítl řka, že by měl malou důvěru v Boha, kdyby se domníval, že
ho v práci pro Jeho čest a spásu nesmrtelných duší nezachrání. Tak doufaje v
jediného Boha, vydal se na cestu, a práce jeho byla korunována výsledkem
podivuhodným. – Řekne snad někdo: „Kdybych se jen vydal v podobné
nebezpečenství jako svatý František Xaverský a vzdal se vší pomoci lidské,
zajisté že bych zahynul, sotva bych se dodělal takových úspěchů jako on.“ K
tomu odpovídám: „Může se tak ovšem státi; avšak příčina neblahého výsledku by
nebyla v Bohu, nýbrž v člověku. Bůh jest všemohoucí vždycky a ke všem, může
vykonati všecko všem; ale málo jest lidí, kteří v Něho tak doufají jako svatý
František, a proto málo komu se dostane takové odměny naděje, jako jemu.“
2. Tážeme-li se dále, jaká
má býti křesťanská naděje, pokud záleží v touze po rozličných věcech
dobrých, které od Pána Boha očekáváme, odpovídá nám svatá víra, že má býti dobře
spořádaná a živá.
a) Má býti dobře spořádaná, to jest nemáme toužiti
po všech věcech dobrých stejně, nýbrž po některých
více, po jiných méně, dle toho, jak nám jich jest potřebí k dosažení života
věčného, nebo jak nám aspoň na této cestě nepřekážejí. Někteří lidé hledí na všecko
jenom očima tělesnýma, a nezřídka touží po věcech hříšných, nebo po takových,
kterých jim není nevyhnutelně potřebí, nebo po takových, které by jim na cestě
k životu věčnému docela překážely. Ano nezřídka se stává, že se člověk za takové
věci docela k Pánu Bohu modlí. To jest naděje nespořádaná, takových věcí od
Boha očekávati nemáme; po těch toužiti, jest hřích, a Bůh hřích podporovati nemůže.
– Tak mnohý člověk ve své zaslepenosti přeje si, aby Bůh navštívil neštěstím
nepřítele jeho, aby mu nežehnal na jeho statcích, aby ho navštívil nemocí a
podobně, a nepřeje si nic tak vroucně, jako toto zlo. Taková touha jest pravý a
skutečný hřích, a očekává-li člověk od Pána Boha, aby Bůh byl pomocníkem jeho
msty, jest to naděje nespořádaná, hříšná. A tu jest mi upozorniti na hříšnou a
opovážlivou touhu mnohých katolických křesťanů, kteří si přejí a očekávají od Boha docela smrt svých bližních, a to takových,
se kterými jsou nebo aspoň mají býti spojeni páskou lásky nejněžnější. Často slýcháme
nebo čteme, že manžel touží po smrti manželčině nebo naopak, ano že, když jim Bůh
přání jejich nevyplní, snaží vyplniti je sami; jak často také, bohužel, možno čísti
nebo slyšeti, že ubozí staří rodičové, kteří si po svém dření a lopocení udělali
dosti malý výměnek, jsou obtíží svým vlastním synům nebo dcerám, kteří si přejí
a nemohou se toho ani dočkati, aby si Bůh již vzal ty, ku kterýmž mají býti
nejvděčnějšími! – Jak mnohá dívka, která se stala matkou nepoctivě, přeje si,
aby dítko jejího hříchu co nejdříve zemřelo! Jak mnohý muž, který pojal za manželku
vdovu s dítkami, z jejichž jmění snad i sám žije, přeje si vroucně, aby tyto
sirotky co nejdříve Bůh si vzal, aby si on mohl vzíti jejich jmění, a jak mnohá
matka s přáním takovým docela souhlasí, zapomínajíc na manžela prvého úplně!
Nezřídka touží také lidé
po statcích tohoto světa, a modlí se
docela k Pánu Bohu, aby hodně žehnal pilné práci jejich; a netouží po tom všem
ze žádného jiného důvodu než proto, aby buď mohli povoliti všem svým vášním a
dopřáti si všeho, co si jen hříšné tělo přáti může, nebo aby se nad jiné své
bratry a sestry vypínali a jimi pohrdali. – To vše jest naděje nespořádaná, po
takových věcech nebo takových účelích nikdy nemáme toužiti.
Avšak jest nevyhnutelně
zachovati pořádek i vzhledem na dobré věci, po kterých toužíme. Především máme toužiti po Bohu. Bůh jest nejen naším
Otcem, nýbrž také naším posledním nejvyšším cílem, a ztratíme-li Boha, ztratíme
všecko. Máme tudíž především toužiti po tom, aby nám Bůh dával sebe sama, a to jak
v životě přítomném tak v životě věčném. Proto máme po Bohu nejvíce toužiti po Jeho milosti a po odpuštění hříchu,
jakož i po věčné blaženosti; čili po
Bohu máme nejvíce toužiti po dobrodiních duševních, která napomáhají k životu věčnému.
Pak teprve máme toužiti po dobrodiních tělesných, pozemských, po zdraví, po vědomostech, po statcích,
ale jenom potud, pokud nám pomáhají k dosažení života věčného nebo nám v tomto
díle nejdůležitějším aspoň nepřekážejí.
A nyní pohlédněme sami
na sebe a tažme se, jak jest spořádaná naše naděje. Mnohý z nás touží snad také
po věcech hříšných nebo k účelům hříšným, a když se mu jich od Boha nedostává,
rmoutí se a proti Bohu reptá; jiný touží po slávě lidské, po statcích tohoto světa,
a když jich dosti nemá, reptá proti spravedlnosti Boží; a málo, velmi málo jest
těch lidí, kteří touží na prvém místě po Bohu a po dobrodiních duševních. Nyní
jest mnoho lidí, kteří jsoucnost Boží docela popírají, kteří žijí docela této
zemi, jejichž starost a péče jest upoutána jen na tu hroudu zemskou, nepovznášejíc
se k ničemu vyššímu a dokonalejšímu. V tom smyslu se mnoho mluví a mnoho píše,
a mnohý katolický křesťan má za to, že
jest potřebí s vlky výti, a že nemůže býti člověk z jiných, a smýšlí podobně.
– Jestli jsme pochybili, zanechme této cesty špatné a hříšné, odtrhněme srdcí
svých od věcí pouze hmotných, Bůh jest opravdu, v Něm jest náš cíl opravdu, a
proto povznesme své žádosti a touhy k Němu, a k těm věcem, kteréž vedou k Němu.
Zvíře má svůj konec v zemi, proto jest již hlava jeho obrácena k zemi; hlava naše
jest povznesena vzhůru, k Bohu, ukazujíc nám také místo, kde mají býti hlavně
naše myšlenky a naše žádosti.
b) Naděje, pokud záleží
v touze, má býti dále také živá, to
jest člověk nemá po dobru jen toužiti, nýbrž má také sám vše, čeho jest k dosažení
toho dobra potřebí, ochotně a svědomitě plniti. Kristus Pán řekl sám o sobě, že
nepřišel proto, aby Mu bylo slouženo, nýbrž proto, aby sloužil jiným, čili
pracoval (Mat. 20, 28); a jinde řekl, že nepřišel poslat na zemi pokoje, ale meč
(Mat. 10, 34), to jest že ten, kdo chce
podle učení Jeho žíti a života věčného dosíci, nemůže klidně odpočívati, nýbrž
muší statečné bojovati proti všem nepřátelům svého spasení; a mluvě o dosažení
věci pro každého člověka nejdůležitější, to jest o blaženosti věčné, řekl: „Království
nebeské násilí trpí, a kteříž násilí činí, uchvacují je“ (Mat. 11,12), to jest:
„Kdo chce dosáhnouti života věčného, musí se nevyhnutelně přičiniti a namáhati;
a jestli tak neučiní, života věčného nedojde.“ Proto nepostačí po Bohu, po životě věčném, po milosti Boží, po záslužných
skutcích, po dobrodiních pozemských, pokud napomáhají k dosažení života věčného,
jen toužiti, nýbrž jest nevyhnutelně potřebí
také učiniti všecko, co Bůh za tím účelem přikazuje. – Svatý Karel Boromejský, jehož památku slavíme zítra, říkával: „Jest
sice pravda, že máme od Boha vždy to nejlepší doufati; ale také jest pravda, že
máme pokud možno nejlépe také činiti.“ A dle tohoto pravidla také jednal. Proto
vždy pilně pracoval, ani jediné hodiny marně neprozahálel, ano i v noci vstával,
aby se vroucně k Bohu modlil a tak Mu věrně sloužil. Když mu kdysi přátelé jeho
připomenuli, že tímto počínáním podkopává své zdraví tělesné, odpověděl: „Navštíví-li
mne Bůh nemocí, nebo po smrti v hrobě jistě si tělo dosti odpočine, nyní tedy ať
pilně pracuje. Kdo pro nebe pilně nepracuje, nedosáhne ho; neboť království
nebeské násilí trpí.“ – Tak jednejme také my. V Boha pevně doufejme, ale sami
také pilně pracujme, a těch prostředků, které nám Bůh dal k našemu spasení, rádi
a ochotně užívejme.
3. Pokud záleží naděje v důvěře, se kterou od Pána
Boha vše dobré očekáváme, má býti pevná, ale také pokorná.
a) Má býti pevná, to jest nemáme ani v nejmenším
pochybovati o tom, že nám Bůh dá to, po čem toužíme; bude-li to ovšem opravdu k
našemu duševnímu prospěchu. Že máme tak pevně od Pána Boha vše očekávati, poznáváme
již z toho, když jen poněkud uvážíme, kdo jest Bůh a jaký jest. Vždyť Bůh jest
nejvyšší Pán všehomíra, na kterémž všecko závisí, jehož poslouchají andělé v
nebi a vše, co jest i zde na zemi, ano co jest v pekle. Pouhým rozhodnutím vůle
mohl by Bůh stvořiti světy nové a ten, který jest, zničiti. Bůh jest všemohoucí,
proto může učiniti všecko, co samo v sobě není možné. On jest také nejvýš
dobrotivý, a proto nám všecko opravdu prospěšné dáti chce. Jestli tedy Bůh všecko
dobré může a opravdu dáti chce, jak bychom mohli pochybovati o tom, že nám dá
to, co nám opravdu prospěje? Tak pevně doufal v Boha Job, jenž svým přátelům řekl: „Kdyby mne Hospodin i zabil, budu v Něho
doufati“ (13, 15); tak v Něho doufal nábožný Tobiáš, tak ctnostná Zuzana,
a nebyl z nich zklamán nikdo. Tak máme doufati v Boha i my, a nebudeme
zahanbeni ani my.
b) Avšak ačkoliv má býti
důvěra v Boha pevná, má přece býti vždycky také pokorná, to jest má býti vždy spojena s tím vědomím,
že pro své hříchy jsme nehodní, aby nám Bůh prokázal ta dobrodiní, po kterých
toužíme, a která od Něho s důvěrou očekáváme. Svatý apoštol Pavel píše: „Ničeho sobě povědom nejsem, ale tím ještě
nejsem ospravedlněn; neb kdo mne soudí, Pán jest.“ (I. Kor. 4, 4) A tak máme smýšleti
všichni. Kdybychom sebe více vykonali, sebe více trpěli, vždy máme dle slov
Kristových opakovati: „Služebníci neužiteční jsme; co jsme povinni byli učiniti,
učinili jsme.“ (Luk. 17, 10) Myslíme-li na Boha při své naději, má býti tak
pevná, že si pevnější ani mysliti nelze; avšak myslíme-li na sebe, má nás
pronikati nedůvěra, že jsme vykonali vše, co jsme měli vykonati, ano když můžeme
i býti jisti, že jsme tak učinili, nemáme důvodu, abychom mohli právem od Boha
něco očekávati, poněvadž cokoliv dobrého vykonáme, vykonáme jen z milosti Boží;
proto máme býti pokorni ve všem.
Přičiňme se, nejmilejší,
s pomocí Boží, aby tak byla spořádána naděje naše vždy. Hlavní její pohnutkou
budiž vždy Bůh a zásluhy Ježíše Krista; očekávejme od Boha také vždy na prvém místě
to, co jest opravdu k našemu prospěchu duševnímu, ano prvním předmětem naší naděje
budiž Bůh; vykonejme také vždy to, co nám k vyplnění našeho přání přikazuje Bůh;
očekávejme od Boha vše s nezvratnou důvěrou, ale buďme při tom vždy pokorni.
Tak byla spořádána naděje knížete, o kterém jest řeč v dnešním svatém
evangeliu; tak doufala také v Krista Pána žena, která byla po dvanáct roků
nemocná, a dosáhli toho, po čem toužili oba. Tak se také stane nám, a budeme
moci jednou zvolati se svatým apoštolem Pavlem: „Nadějí spaseni jsme.“ (Řím. 8,
24) Amen.
Zdroj:
P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 626
Zpracoval:
Jakub Albert
