středa 30. dubna 2014

Koncilní církev (2013)

 
Koncilní církev (2013)
Dopis dominikánů z Avrillé
14. září 2013
Drahé rodiny, přátelé a dobrodinci,
Letos v létě jsme obdrželi milost tří kněžských svěcení. Deo Gratias! Další tři kněží pro Církev. Ano, ale pro Církev, která je v takovém stavu, že oni skutečně musí být „bojovníky za víru“ jak nazval první mnichy našeho řádu papež Honorius III. Zde je několik úvah o této věci. Prosíme, modlete se, aby naši noví kněží byli věrní svému povolání. V dopise datovaném 25. června 1976 a adresovaném arcibiskupu Lefebvrovi Msgr. Govanni Benneli (zástupce státního sekretáře) v zastoupení papeže Pavla VI. jako první použil výraz: „Koncilní církev“:
[Mají-li seminaristé z Éconu] dobrou vůli a jsou-li vážně připraveni na kněžskou službu v pravé víře ke koncilní církvi, postaráme se o nejlepší řešení pro ně.
Arcibiskup Lefebvre si tohoto vyjádření povšimnul. Když byl postižen suspenzí a divinis za to, že vysvětil kandidáty [na kněžství] 29. června téhož roku 1976, napsal 29. července:
Co může být jasnější! V budoucnu musí člověk poslouchat a věřit koncilní církvi a nikoliv již katolické Církvi. To je přesně náš problém. My jsme suspendováni a divinis koncilní církví a pro koncilní církev, jejíž částí být nechceme. Tato koncilní církev je schizmatická, protože se odštěpuje od katolické Církve všech časů svými novými dogmaty, novým kněžstvím, novými institucemi a novou formou bohoslužby již dříve Církví v mnoha oficiálních a definitivních dokumentech zavrženou.
Několik obránců katolické Tradice komentovalo ono vyjádření. Mezi jinými si ocitujme Jeana Madirana (ze zvláštního vydání Itinéraires, duben 1977: La condamnation sauvage de Mgr. Lefebvre, str. 113-115):
S tím, že zde v současnosti jsou dvě Církve s jedním a týmž Pavlem VI. v čele obou, nemůžeme nic dělat, nic si nevymýšlíme, jen poznamenáváme, že tak to je.
Gustavo Corcao v časopise Itinéraires z listopadu 1974 a pak otec Bruckberger v L´Aurore 18. března 1976 veřejně upozornili: náboženská krize již jako v 16. století nespočívá v tom, že máme dva nebo tři [vzdoro]papeže pro jednu Církev. Krize dnes je to, že máme jednoho papeže pro dvě Církve, katolickou Církev a pokoncilní církev.
Mezi různými studiemi, které na toto téma vyšly, si zmiňme:
Článek o „Porovnání eklesiologie“ publikovaný v Le Sel de la Terre 1 v létě 1992. Autor se zabývá některými úvahami arcibiskupa Lefebvra týkajícími se čtyř znaků Církve a novou eklesiologií (novou naukou Církve), kterou vyjevil papež Jan Pavel II. při promulgování nového Kodexu kanonického práva. Autor ukazuje, že koncilní církev je realitou odlišnou od katolické Církve a má čtyři znaky: je ekumenická, humanistická, věřící a koncilní (namísto jedna, svatá, všeobecná, apoštolská).
Úvodník z Le Sel de la Terre 59 (zima 2006/2007), [s názvem] „Jedna hierarchie pro dvě Církve“ (česky zde), při objasňování čtyř znaků společenství definoval novou koncilní církev takto: Je to společnost těch, kteří jsou pokřtění a kteří se podvolují nařízením současného papeže a biskupů v jejich touze prosazovat koncilní ekumenismus, a kteří tedy uznávají učení Druhého vatikánského koncilu, novou liturgii a nový Kodex kanonického práva.
Poté úvodník zodpověděl námitku: „Není možné, že by tatáž hierarchie řídila dvě Církve“, protože jestliže člověk řídí jinou církev než katolickou Církev, pak je apostata. Jestliže papež řídí jinou církev, není již papežem; člověk upadá do sedesvakantismu.
Omylem této námitky je představovat si koncilní církev jako společnost, která formálně způsobuje schizma nebo herezi jako to činí pravoslavní nebo protestanti. Například pokud lnu k anglikánské církvi, jsem formálně schizmatik a dokonce i heretik a proto již nejsem členem katolické Církve.
Přesto mohu být koncilní – to jest ekumenický – a stále si uchovávat katolickou Víru. Bez pochyby uvádím svou víru a víru jiných v nebezpečí, ale bezprostředně se jí nezříkám. Proto členové hierarchie zůstávají členy katolické hierarchie, i když jsou koncilní, za předpokladu, že neprosazují své omyly až do bodu popření katolické Víry.
Otec Alain Lorans také na přednášce přednesené na 8. teologickém kongresu Si Si No No a nazvané „Jeden papež pro dvě Církve“ předkládá některé úvahy k tomuto tématu (viz Nouvelles de Chrétiené č. 115, leden-únor 2009). Autor trvá na diskontinuitě mezi těmito dvěma Církvemi a ukazuje, že se papež Benedikt XVI. se svou hermeneutikou kontinuity marně pokouší vyřešit tuto dichotomii.
Nejposlednější a nejdůkladnější studií v této věci je studie Jeho Excelence biskupa Tissiera de Mallerais. Byla publikována v Le Sel de la Terre 85 (léto 2013) a má název „Existuje koncilní církev?“.
Je jisté, že koncilní církev se nemůže klást na stejnou úroveň jako katolická Církev. Ta druhá je jedinou pravou Církví, jedinou Církví založenou Naším Pánem Ježíšem Kristem. Tato pravda však nezabraňuje tomu, aby existovala koncilní církev: strana, systém, společenství, které analogicky připomíná Církev, přechodně ji okupuje a odvrací ji od jejího cíle. Sen, který prosazovala Alta Vendita (černá lóže italského zednářství) se stal realitou. Papežové Řehoř XVI. a Pius IX. publikovali zednářské dokumenty k této věci. Zde je výňatek z těchto dokumentů, který se datuje do roku 1820:
Co musíme žádat, usilovat o to a čekat na to, jako Židé na Mesiáše, je papež podle našich potřeb. Chcete přivodit (...) aby klérus pochodoval pod vaším praporem, přičemž by si myslel, že pochoduje pod praporem apoštolů. (...) Budete hlásat revoluci v tiáře a pluviálu kráčející s křížem a standartou, revoluci takřka bez úsilí, která podpálí všechny čtyři konce světa.
Zde je další výňatek z dopisu „Nubia“ „Volpemu“ (kódovaná jména, aby bylo zachováno tajemství, které je v zednářství pravidlem) datovaný 3. dubna 1824:
Na naše ramena byl naložen těžký náklad, drahý Volpe. Musíme dosáhnout výchovy nemravnosti v Církvi a s malými dobře dávkovanými prostředky dosáhnout vítězství revoluce, i když poněkud chabě definovaného, prostřednictvím papeže. V tomto plánu, který se mi vždy zdál být plánem nadlidské vychytralosti, stále pokračujeme [jen]váhavě.
Vítězství revoluce skrze papeže je skutečně vrcholným útokem, jak říká arcibiskup Lefebvre, když výše zmíněné pasáže cituje ve své knize Zbavili Ho krouny. Zde je komentář, který podává:
„Nadlidská vychytralost“, říká Nubius, což znamená ďábelská vychytralost! Naplánovat podkopání Církve skrze papeže samotného je tím, co Msgr. Delassus nazývá vrcholným útokem, protože člověk si neumí představit cokoliv podvratnějšího pro Církev, než papeže získaného pro liberální ideje, papeže užívajícího moc klíčů sv. Petra ve službě proticírkve! Cožpak v tom teď od Druhého vatikánského koncilu, od nového Kodexu kanonického práva nežijeme? S falešným ekumenismem a falešnou náboženskou svobodou promulgovanou na Druhém vatikánském koncilu a vyučovanou papeži s mrazivou úporností navzdory vší zkáze vyvolávané po více než dvacet let!
Arcibiskup také řekl:
Církev je okupována touto proticírkví, kterou dobře známe a kterou dokonale znají papežové a kterou papežové po staletí zavrhovali. Brzy to budou čtyři století, kdy Církev nepřestala zavrhovat tuto proticírkev, která započala a rozvíjela se spolu s protestantismem, a která je u zrodu všech moderních omylů, ničí každou filozofii a vtahuje nás do všech omylů, které známe a které papežové zavrhovali: liberalismus, socialismus, komunismus, modernismus, sillonismus. Tím vším hyneme. Papežové činili vše, aby zavrhli tyto omyly, a pohleďte na muže, kteří jsou nyní na místech těch, kteří tyto omyly zavrhovali a kteří jsou nyní ve shodě s liberalismem a ekumenismem. Tento program nemůžeme přijmout. A čím více se věci vyjasňují, tím víc vidíme, že tento program (...) že všechny tyto omyly, byly rozpracovány v zednářských lóžích (21. června 1978, viz Le Sel de la Terre 50, str. 244).
Bohužel nic se od doby těchto úvah arcibiskupa Lefebvra nezměnilo. Ruiny se nyní kupí již takřka padesát let. My se jen musíme modlit, aby Náš Pán zničil budovu koncilní církve dechem Svých úst a aby nás mezitím udržel silné a velkomyslné v boji za Víru a pilné ve studiu tohoto tajemství nepravosti.
...
Překlad: D. Grof