Neustálé hledání nové syntézy (2007)
John Vennari
Více latiny v nové mši, svatostánek na ústředním místě kostela, inkulturace, omezené intercommunio s protestanty, to jsou jen některé z návrhů papeže Benedikta XVI., které nabízí v Sacramentum Caritatis, nově vydané apoštolské exhortaci k eucharistii (článek je z roku 2007 – pozn. překl.).
Dokument s datem 22. února 2007, který byl vydán 13. března je „postsynodní apoštolskou exhortací“, která je výsledkem diskuze, jež se odehrála na jedenáctém řádném všeobecném shromáždění Biskupské synody, která se konala 2. - 23. října 2005 ve Vatikánu.
Struktura synody je taková, že se biskupové z příslušných zemí shromáždí na několik týdnů v Římě, diskutují, pronášejí proslovy a intervence. Celý tento průběh je součástí zápisu a spolu se závěrečným dokumentem ze synody je předložen papeži, který s určeným sborem spolupracovníku dokument projde a vytvoří návrh finálního dokumentu „postsynodní apoštolské exhortace“. Tento dokument musí vpravdě v kolegiálním duchu nějak reprezentovat kolektivní názory biskupů, kteří se akce zúčastnili.
Pro lepší pochopení povahy nejnovější apoštolské exhortace nám proto pomůže, jestliže stručně probereme nový pokoncilní koncept „synody“.
Kardinál Ratzinger podává Svaté přijímání na ruku protestantskému bratrovi Rogeru Schutzovi při zádušní mši za Jana Pavla II. Apoštolská exhortace takovéto zneužití povoluje.
Skrze synodu stále pokračuje aggiornamento
Dne 15. září 1965, deset týdnu před ukončením Druhého vatikánského koncilu, vydal papež Pavel VI. své motu proprio Apostolica Solicitudo, v němž ohlásil ustanovení synody jakožto trvalé církevní instituce.
Před Tridentským koncilem byla synoda srovnatelná se všeobecným koncilem, ale v menším stupni [důležitosti]. Po Tridentu se synoda stala pouhým místním shromážděním biskupů a kněží příležitostně svolávaným kvůli specifické potřebě nebo problému. Ustanovení synody na Druhém vatikánském koncilu je něčím zcela odlišným.
Progresivistický National Catholic Report se radoval z toho, že ustavení synody „se zdá být vyvrcholením koncilem znovu objevené kolegiality“. (1) Proto má být synoda jako stálá instituce dotažením koncilního závazku ke kolegialitě. Synodě se dostalo příznivé zmínky v zřídkakdy citovaném koncilním dokumentu Christus Dominus, #5.
Synoda, jak si ji představoval Druhý vatikánský koncil, měla být konzultačním, nikoliv rozhodovacím orgánem. Jezuitský časopis America ji popisuje jako:
„konzultační shromáždění reprezentativní skupiny biskupů světa svolávané periodicky papežem, jemuž má nabídnout informace z první ruky a radu ve vybraných tématech dle výčtu, který biskupové navrhnou.“ (3)
Motu proprio Pavla VI. také stanovilo, že synoda „může také mít rozhodovací pravomoc, je-li jí taková pravomoc propůjčena papežem, který v takových případech potvrdí rozhodnutí synody.“
Jinými slovy, papež stále toto kolegiální shromáždění řídí, protože má svobodu později rozhodnout, zda vezme v potaz různá její rozhodnutí. Ale ustanovení synody si na papeži více méně vynucuje, aby hrál podle „pravidel“ kolegiality, i když ještě úplně neobětoval svůj primát.
Konec konců synoda byla ustanovena, aby prosazovala uskutečňování Druhého vatikánského koncilu ve světě. Takto to definoval otec Kenneth Boyak, který pracuje s NCCB. (4)
Podobně Tad Szulc ve své biografii papeže Jana Pavla II. objasnil, že synoda je „stálým orgánem pro naplňování rozhodnutí Druhého vatikánského koncilu.“ (5)
Účelem synody je tedy udržovat aggiornamento při životě pomocí principu kolegiality. Synoda je stále přítomným prodloužením Druhého vatikánského koncilu do budoucnosti.
Papež Benedikt XVI. je skutečně mužem koncilu, který progresivista Marcel Prelot oslavoval jako vítězství liberálního katolicismu. Druhý vatikánský koncil je ústředním bodem světonázoru papeže Benedikta XVI. a jeho pohledu na tradici. Proto nepřekvapuje, že papež použil synodu jako prostředek k tomu, aby představil svůj dlouholetý plán na reformu reformy – program, který doufá obnovit v Církvi do jisté míry zdravý rozum. Tato reforma reformy je však, navzdory některým dobrým bodům, odsouzena k neúspěchu, protože jejím výchozím bodem není antimodernismus papeže Pia X., ani antiliberalismus papeže Pia IX., ale je jím Druhý vatikánský koncil, který však tento otřes především způsobil.
Kardinál Ratzinger a liturgická reforma
Papež Benedikt XVI., ještě jako kardinál Ratzinger, neskrýval svou nespokojenost s výsledky liturgické revoluce Druhého vatikánského koncilu. Ačkoliv kardinálova vyjádření vždy postrádala naukovou přesnost, jakou měla vyjádření kardinála Ottavianiho, uznával nicméně, že liturgicky došlo k jistému selhání.
V Předmluvě k francouzskému vydání díla Msgr. Gambera Reforma římské liturgie: její problémy a pozadí kardinál Ratzinger lituje, že pokoncilní liturgická revoluce nepokračovala podle jeho představ. Napsal: „...namísto liturgie jako plodu vývoje se dostavila liturgie uměle vytvořená. Opustili jsme organický, živoucí proces růstu a nahradili jsme jej – jako v tovární výrobě – jakýmsi konstruktem, banálním, uměle vytvořeným produktem.“ (6)
Podobné cítění kardinál Ratzinger projevil ve své knize Duch liturgie a také v knize Bůh a svět, která je 460 stránkovým přepisem třídenního rozhovoru Petera Seewalda s kardinálem z roku 2000. Kardinál Ratzinger zde řekl: „ Já sám jsem v tomto smyslu hovořil o reformě reformy. Ale podle mě by to měl být především výchovný proces, který by ukončil pošlapávání liturgie všemi těmi vlastními výmysly.“ (7)
Na otázku, zda by se mše měla opět sloužit v latině, kardinál odpověděl: „To už jako všeobecná praxe není možné a asi to jako takové není žádoucí. Řekl bych, že je přinejmenším jasné, že bohoslužba slova by měla být v rodném jazyce daného národa. Ale jinak jsem nakloněn nové otevřenosti k užívání latiny.“ (8)
Kardinál Ratzinger také v knize Bůh a svět řekl, že je nakloněn snětí zákazu u „formy liturgie, která byla platně užívána do roku 1970.“ (9)
Jak však bylo zmíněno, papež Benedikt XVI. je neochvějně mužem Druhého vatikánského koncilu. Vylučuje překonání destruktivního koncilního liberalismu, protože je sám příznivě nakloněn dvěma klíčovým modernistickým principům koncilu: ekumenismu a náboženské svobodě. Řešením, které navrhoval, byl a stále je pokus vrátit se zpět a objevit „skutečný“ Druhý vatikánský koncil. „Jediným způsobem, jak učinit Druhý vatikánský koncil věrohodným,“ říká, „je prezentovat jej, jaký je: jako jednu část neporušené, jedinečné tradice Církve a její víry.“
Tím si však klade prakticky nemožný úkol, protože ústřední prvky koncilu (tj. ekumenismus a náboženská svoboda) jsou jasnou odchylkou od stálého Magisteria Církve. (10). Nicméně celá jeho církevní kariéra a jeho nynější program jako papeže, je o snaze zformovat novou syntézu tradiční předkoncilní katolické nauky a progresivistických koncilních novot – syntézu jen o trochu konzervativnější než byla syntéza papeže Jana Pavla II. Nová apoštolská exhortace je názorným příkladem tohoto hledání nové syntézy.
31 790 slov!
Pokoncilní dokumenty se nevyznačují stručností a účelností slov. Přesně naopak mají sklon být mnohomluvnými stohy dokumentů, častokrát plnými bezstarostných rozjímání, kde je potřeba pořádná porce výdrže, aby u nich člověk setrval do konce.
Nová apoštolská exhortace není žádnou výjimkou. Tento dokument má včetně poznámek 31 790 slov. Člověk dumá nad tím, kdo si asi skutečně udělá čas na to, aby si přečetl celý tento text. (11)
Následující text nemá v úmyslu být vyčerpávající studií tohoto dokumentu, ale pojedná o některých z jeho ústředních bodů, přičemž začne u nejpozitivnějších prvků a následně se posune k problémovějším aspektům.
Dokument:
· Podporuje více latiny a gregoriánského chorálu ve mších všeobecně a při mezinárodních mších zvláště.
· Žádá, aby byl svatostánek v kostelích umístěn na ústředním místě.
· Potvrzuje církevní kázeň s ohledem na kněžský celibát.
· Znovu potvrzuje nepřipouštění rozvedených a znovu sezdaných katolíku ke Svatému přijímání.
· Podporuje eucharistickou adoraci včetně trvalé adorace.
· Požaduje všeobecné zlepšení homilií.
V Sacramenutm Caritatis se nikde nezmiňuje svatokrádežné přijímání na ruku a „laičtí pomocníci“ při eucharistii, což je zvláštním opomenutím v dokumentu, který má za cíl zvýšit zbožnou úctu k Eucharistii. Jen nemnoho praktik podpořilo neúctu ke Svátosti oltářní více než přijímání na ruku a laičtí pomocníci.
Světský tisk se zvláště zajímal o to, co papež Benedikt XVI. říká o katolických politicích. Associated Press dal své zprávě titulek „Papež odmítá ustoupit ohledně znovu sezdaných katolíků, katolickým politikům říká, že se mají podřídit církevní linii“. (12)
Dokument však bohužel neobsahuje žádnou hrozbu trestu katolickým politikům, kteří se církevní linie nedrží a nechává prostě na místním biskupovi, aby rozhodl, zda odmítne Svaté přijímání vzpurnému politikovi.
Pokud jde o katolické politiky, papež napsal, že vydávání veřejného svědectví o víře se požaduje zvláště po politicích, kteří rozhodují o věcech jako je potrat, eutanazie, „rodina založená na manželství muže a ženy. A prosazování obecného dobra ve všech jeho hodnotách. S těmito hodnotami se nedá obchodovat. V důsledku toho se katoličtí politici a zákonodárci musí při vědomí své hluboké odpovědnosti před společností a na základě správně formovaného svědomí zvláště cítit vázáni tím, aby prosazovali a podporovali zákony inspirované hodnotami zakládajícími se na lidské přirozenosti.“
Dokument dále říká, že „biskupové jsou vázáni tím, aby stále znovu potvrzovali tyto hodnoty, což je součástí jejich odpovědnosti nad svěřeným jim stádem.“
Když byl kardinál Angelo Scola, který dokument představil na vatikánské tiskové konferenci, dotazován, zda to znamená, že katolickým politikům by mohlo být odmítnuto Svaté přijímání, řekl, že „[dokument ] neříká to, co nechce říci“. (13) Jinými slovy, papež netrvá na tom, aby „katolickým“ politikům, kteří jsou pro potraty, pro eutanazii a jsou prohomosexuální, bylo odmítnuto Svaté přijímání. Rozhodnutí je ponecháno na místním biskupovi.
Associated Press napsal, že s odvoláním na to, že papež Benedikt ponechal věc na rozhodnutí biskupů, řekla Lisa Sowle Cahill, teoložka na Bostonské univerzitě, že „liberálové mohou být vděční, že [papež] důrazněji netrvá na omezení pastorační přizpůsobivosti.“ (14)
Jinak řečeno, propotratoví „katoličtí“ politici jako jsou Nancy Polosiová, Ted Kennedy a John Kerry, a stejně tak i hodnostáři přístupní kompromisům jako je washingtonský arcibiskup Wuerl se dle nejnovější apoštolské exhortace nemají čeho obávat. Papežovo prohlášení o hodnotách „s nimiž nelze obchodovat“ tak ztrácí všechnu svoji sílu. Katolíci po celém světě budou nadále svědky skandálů a svatokrádeží při volném podávání svátostí „katolickým“ politikům, kteří ignorují církevní nauku a podporují věci, které jsou proti Kristu.
Ve skutečnosti, žádná „nabádání“ [tj. exhortace] z apoštolské exhortace nikterak nezavazují, protože dokument neobsahuje žádnou hrozbu trestu vůči katolickým laikům, kněžím nebo biskupům, kteří je nenaplní. Arcibiskup Adrian Doyle z Hobartu z Tasmánie, který se účastnil biskupské synody, již řekl, že papežovo upřednostňování latinských modliteb „pravděpodobně nezmění podobu slavení mše na úrovni farnosti.“ (15) Pro většinu zůstane vše při starém.
Inkulturace a intercommunio
Část nové syntézy zahrnuje pokus dodat serióznosti módním zneužitím, která se od koncilu objevila. Apoštolská exhortace říká, že by při mši mělo zůstat pozdravení pokoje, ale mělo by to být důstojné pozdravení pokoje – potřeste si rukou s těmi v nejbližším okolí namísto toho, že budete ztřeštěně chodit po celém kostele a objímat se. Podobně „obětování darů“ laiky má zůstat, ale má být důstojným obětováním darů laiky. Dá-li Bůh, bude nám jednoho dne dán papež, který úplně zruší tyto směšné praktiky.
Jedním z obtížnějších aspektů tohoto dokumentu je zachování zneužití „inkulturace“, což znamená zavádění pohanských prvků a prvků místní kultury do liturgie – oblíbená novota Jana Pavla II. Ještě větším problémem je rozšířené povolení intercommunia s protestanty třebaže údajně „omezeným“ způsobem.
Není to překvapivé, protože kardinál Ratzinger pohoršil mnohé, když podal Svaté přijímání protestantovi Rogeru Schutzovi z Taizé při zádušní mši za Jana Pavla II. Tento akt nadšeně uvítali různí protestanti, z nichž jedním byl jistý luterán, který pro United Press International řekl, že také přijal Svaté přijímání od kardinála Ratzingera. (16) Nikde v tomto dokumentu nelze nalézt pevnou katolickou nauku o této věci, která je obsažena v Kodexu kanonického práva z roku 1917: „Je zakázáno podávat svátosti heretikům nebo schizmatikům, kteří o ně žádají, dokonce i když se mýlí v dobré víře, pokud nejprve neodmítnout své omyly a nesmíří se s Církví“ (Kánon 731, 2). (17) Tento jasný katolický princip je ekumenismem Druhého vatikánského koncilu zatemněn.
Opět vidíme působení hegeliánské „nové syntézy“ v apoštolské exhortaci.
Druhý vatikánský koncil: zamýšlená roztržka s tradicí
Při současném uspořádání věcí je nerealistické očekávat od dnešní hierarchie pravdivé zhodnocení nové mše. Přestože je jakýkoliv upřímný krok k obnově zdravého rozumu v liturgii, kázni a nauce vítán, nová syntéza, která se pokouší zachránit Druhý vatikánský koncil, může vést jedině k většímu chaosu a zmatení. Prostě není správné pokládat Druhý vatikánský koncil „za část neporušené...jedinečné tradice Církve a její víry,“ protože jediným účelem koncilu v hlavách progresivistů, kteří dokumenty navrhovali, bylo vykořenit u katolíků mnohé katolické nauky, zvláště pravdu, že katolická Církev je jedinou pravou Církví ustanovenou Ježíšem Kristem, mimo níž není spásy. Protestantizovaná nová mše i koncilní Konstituce o posvátné liturgii se na tomto novém koncilním konceptu zakládají.
Dokonce i dokument Lumen Gentium mnohými považovaný za „nejpravověrnější“ ze všech koncilních dokumentů, byl úmyslně členěn tak, aby pojal nové koncilní nauky o ekumenismu. Koncilní dokument Dei Verbum (spolu se všemi ostatními dokumenty) se záměrně vyhnul „protimodernistickému“ přístupu sv. Pia X. A zpracovatelé návrhů koncilních textů se záměrně vyhnuli užívání tomistické terminologie, protože by jim to neumožnilo dát Druhému vatikánskému koncilu ekumenický rozměr. To vše v roce 1966 s potutelnou radostí připustil mladý otec Joseph Ratzinger a vyjádřil plnou podporu novému ekumenickému přístupu. (18)
Proto zatímco dnešní církevní vůdčí osobnosti stále hledají svou hegelovskou novou syntézu modernismu a katolicismu, my se budeme přidržovat katolické víry, jak se vždy učila „ve stejném významu a se stejným výkladem“, jak nám přikazuje První vatikánský koncil i Protimodernistická přísaha. Také se budeme držet „přijatých a schválených obřadů tradičně užívaných při slavnostním podávání svátostí“, čímž jsou všichni katolíci vázáni. (19)
Poctivý náhled na novou mši
Jedním z prostředků, jak zabránit ničivé revoluci, je připomínat si Ottavianiho intervenci, která je prozíravou Kritickou studií nové mše, jíž zpracoval kardinál Ottaviani a skupina římských teologů. Kardinál Ottaviani zde papeži Pavlu VI. správně říká, že nový mešní řád „se nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu.“ (20)
Kritická studie dále vysvětluje, že kvůli tomu, že nová mše bod po bodu odráží protestantskou bohoslužbu, může „uspokojit i ty nejliberálnější protestanty“.
Jak bylo na Catholic Family News opakovaně uvedeno, kardinál Ottaviani a římští teologové provedli kritiku nového mešního řádu sepsaného v původní latinské verzi, to jest v „nejčistší formě“ v její „nejlepší podobě“! Latinizovaný nový mešní řád, který prosazuje apoštolská exhortace je však pořád tatáž protestantizovaná liturgie právem odsouzená Ottavianiho intervencí.
Vlastně již před koncilem směřovala „liturgická obnova“ k protestantismu. V roce 1956 napsal progresivistický liturgik Gerard Ellard, S.J.: „Nyní, kdy učenci pečlivě studují úpravy mše, stává se jasným, že reforma nevyhnutelně znamená přizpůsobit některé vnější aspekty mše tak, aby důvěrněji připomínaly nekatolickou bohoslužbu. Naši nekatoličtí bratři takové změny přivítají.“ (21)
Takovouto protestantizaci mše měl Pavel VI. v úmyslu. Jak již bylo jinde citováno, Jean Guitton, blízký přítel Pavla VI., řekl v polovině 90. let v rozhovoru pro rádio toto: „Úmyslem Pavla VI., pokud jde o mši, bylo reformování katolické liturgie takovým způsobem, že by se takřka kryla s protestantskou liturgií – ale zajímavé je to, že to Pavel VI. učinil proto, aby se co nejvíce, jak je jen to možné, přiblížil k protestantské Večeři Páně... Pavel VI. měl ekumenický úmysl ze mše odstranit, nebo alespoň upravit, nebo přinejmenším rozvolnit to, co bylo příliš katolické v tradičním smyslu – a opakuji, přiblížit katolickou mši blíže kalvínské mši.“ (22)
Ve světle této protestantizace liturgie Kritická studie kardinála Ottavianiho znovu opakuje katolickou povinnost přidržovat se tradice:
„Je jasno, že Nový mešní řád už nechce vyjadřovat víru Tridentského sněmu, s níž je však katolické svědomí navždy svázáno. Opravdový katolík je tedy počínaje promulgací Nového mešního řádu postaven před tragickou nutnost volby.“
Volbou římského katolíka může být jedině pravá katolická liturgie, která nejdokonaleji vyjadřuje katolickou víru: latinská tridentská mše.
A na závěr uvádím postřeh arcibiskupa Lefebvra, jehož jediný odstavec o nebezpečích nové mše stojí za víc, než celých 31 790 těžkopádných slov apoštolská exhortace:
„Psychologicky, pastoračně a teologicky,“ řekl arcibiskup Lefebvre, „je pro katolíky nemožné se vzdát liturgie, která je pravým vyjádřením a oporou jejich víry, a přijmout nové obřady vymyšlené heretiky, aniž by tak svou víru nevystavili nejvážnějšímu nebezpečí. Není možné po dobu neurčitou napodobovat protestanty a nestát se jimi. Kolik věřících, kolik mladých kněží, kolik biskupů ztratilo svou víru od doby, kdy byly přijaty reformy? Člověk nemůže ignorovat přirozenost a víru a uniknout jejich odplatě.“ (23)
Poznámky:
(1) „Synod to Revive for Another Try”, Desmond O̓ Grady, National Catholic Reporter, 30. srpna 1974.
(2) Christus Dominus je dokumentem Druhého vatikánského koncilu o biskupech, promulgován byl 28. října 1965.
(3) America, 30. listopadu 1974, str. 374
(4) Když jsem navštívil setkání „Evangelizace vaší farnosti“ v západním New Yorku na konci 90. let, zeptal jsem se otce Boyaka, CSP, co je účelem synody. Dal mi tuto odpověď.
(5) Pope John Paul II, the Biography, Tad Szulc, [New York: Scribner, 1995], str. 257.
(6) Anglické vydání The Reform of the Roman Liturgy: Its Problems and Background, Msgr. Klaus Gamber [Harrison: Foundation for Catholic Reform, 1993], zadní obálka.
(7) God in the World, rozhovor Petera Seewalda s kardinálem Ratzingerem, [San Francisco: Ignatius Press, 2002], str. 416.
(8) tamtéž str. 417
(9) tamtéž str. 416
(10) Viz např.: „Vatican II vs. the Unity Willed by Christ”, J. Vennari, Catholic Family News, prosinec 2000.
(11) Já ho četl celý.
(12) Associated Press, Frances D’Emilio, 13. března 2007.
(13) „Papež říká, že je celibát pro kněze povinný“, Irish Times, 14. března 2007.
(14) „Pope Refuses to Relent on Remarried Catholics, Tells Catholic Politicians to toe Church Line”, Associated Press, Frances D’Emilio, 13. března 2007.
(15) „Pope Blesses Some of that Old Time Religion”, Sydney Morning Herald, 14. března 2007.
(16) Viz „Pope Benedict XVI and Eucharistic Sacrilege”, Catholic Family News, září 2005. Viz též „At 78, Ratzinger a Rising Star”, United Press International, 15. dubna 2005.
(17) Citováno z Moral and Pastoral Theology, Henry Davis, S.J., 1935, Sv. III. Podrobnější diskuzi na téma modernistického praktikování intercommunia lze nalézt v „A Star-Spangled Heresy”, (Catholic Family News, květen 1998), u příležitosti, kdy prezident Clinton obdržel Svaté přijímání na katolické mši v Jižní Africe.
(18) Toto je detailně obsaženo ve stati „Vatican II vs. the Unity Willed by Christ”, J. Vennari, Catholic Family News, prosinec 2000.
(19) Úplné pojednání o této dogmatické pravdě viz stať otce Paula Kramera The Suicide of Altering the Faith in the Liturgy.
(20) Celá Ottavianiho intervence je dostupná zde.
(21) Citováno z The Organic Development of the Liturgy, Alcuin Reid OSB, [St. Michael’s Abbey Press], str. 258. Citováno z přepisu proslovu s názvem “False Ecumenism” Anthonyho Frasera z roku 2005.
(22) Rozhovor pro rádio 19. prosince, citováno ze stati Anthonyho Frasera, “Ecumenism – a Disaster for the Church”, Apropos, č. 18, 1996 (Skotsko), str. 122.
(23) A Bishop Speaks, Arcibiskup Marcel Lefebvre, „Od luteránské evangelické mše k nové mši“[Kansas City: Angelus Press, 2007], str. 196.
Zdroj: Catholic Family News
Překlad: D. Grof
