P. Ant. Čala, O.P.
Tridentský sněm slavnostně definoval: „Řekne-li někdo, že oběť mše svaté je pouze oběť chvály a díků, nebo pouhá vzpomínka na oběť dokonanou na kříži, nikoli však oběť smírná, nebo že prospívá pouze přijímajícím a že nemá býti obětována za živé a zemřelé, za hříchy, tresty, zadostiučinění a jiné potřeby, budiž vyloučen z Církve.“ (1) V této definici Církev prohlašuje, že mše svatá jest oběť chvály, díků, smíření a prosby. Poněvadž mše svatá jest jediná pravá a vlastní oběť Nového zákona, musí míti všechny cíle oběti ve vlastním slova smyslu. Je však známo, že vždy byly rozlišovány čtyři druhy obětí: oběť chvály, díků, smíru a prosby. Tedy i mše svatá musí míti tyto čtyři cíle. Mimo to mše svatá je splnění a dokonání všech starozákonních obětí, které měly též tento čtverý cíl. Proto mše svatá je musí nejen nahradit, nýbrž i převýšit svou účinností, tak, jako skutečnost převyšuje předobrazy a náznaky, které jsou jen stínem skutečnosti.
I. Oběť klanění a chvály
Bůh je Tvůrce a Pán nebes i země. Všechno tvorstvo udržuje v jeho bytí a vede je k činnosti. Proto všechno tvorstvo je povinno vzdávati Bohu chválu, vždyť především proto bylo stvořeno. Všechno neživé tvorstvo, všechny rostliny i živočichové tak činí, aniž o tom vědí, činí tak z vrozené náklonnosti. V tom smyslu žalmista praví: „Nebesa i země vypravují slávu Boží.“ (2) I člověk obdržel všechno od Boha. Proto i člověk je povinen uznati svrchovanou velebnost Boží a svou naprostou závislost na Bohu, je povinen klaněti se Bohu a chváliti jeho nekonečnou dobrotu.
Než co je všechno klanění všeho tvorstva nebes i země proti velebnosti nekonečného Boha? Konečné a omezené tvorstvo je schopno jen konečného úkonu. Nebudeme tedy nikdy schopni uctívati Boha tak, jak toho zasluhuje jeho nekonečná velebnost? Sami za sebe nikdy. Ale Bůh nám to umožnil prostřednictvím Ježíše Krista, prostřednictvím oběti Kristovy na kříži, která jest ustavičně obnovována na našich oltářích. Prostřednictvím Ježíše Krista můžeme vzdávati Bohu poctu nekonečnou, která se rovná jeho nekonečné velebnosti. Jediná mše svatá vzdá Bohu větší slávu, než všechny pocty lidstva všech zemí a všech věků.
Čím dokonalejší jest oběť, tím větší slávu vzdá tomu, jemuž je přinášena. Ale mše svatá jest oběť nejdokonalejší, neboť na oltáři neobětuje pouze člověk, nýbrž sám Syn Boží přináší sebe samého Otci nebeskému jako oběť klanění a chvály. Proto oběť mše svaté má cenu nekonečnou, proto převyšuje všechny pocty všeho tvorstva všech věků. Není možno představiti si větší poctu, než je ta, kterou Ježíš Kristus vzdává Bohu v eucharistické oběti.
Pocta, kterou Kristus vzdává Bohu v oběti eucharistické, nás uschopňuje ctíti Boha dokonale a klaněti se mu náležitě. Neboť eucharistickou oběť přináší Bohu s Kristem také celá Církev prostřednictvím svých kněží, aby jménem všech svých údů vzdala Bohu náležitou poctu. Všichni věřící tudíž přinášejí Bohu oběť Kristovu, a proto mší svatou všichni vzdávají Bohu dokonalou poctu.
Naše vlastní pocta, kterou vzdáváme Bohu svými vlastními úkony, bývá často slabá a ubohá. Spojme ji tedy s nejdokonalejším klaněním Ježíše Krista v eucharistické oběti. Toto spojení jí dodá zcela zvláštní ceny, povznese ji a učiní ji Bohu příjemnou.
II. Oběť díků
Bůh je původce všeho dobra. Všechno, co máme, máme jen od Boha. Proto jsme povinni vzdávati Bohu díky za jeho nekonečnou dobrotu a štědrost. A tuto svou povinnost nedovedeme splniti lépe, než obětí mše svaté, která je zvána eucharistickou obětí, to jest obětí díků.
Jsme povinni vzdávati Bohu díky za nesčetné dary přirozené. Ale daleko více jsme mu povinnni za dary nadpřirozené, jež nám udílí, za všechny milosti, za to, že nás tak miloval, že „neušetřil ani svého jednorozeného Syna, nýbrž vydal jej za nás.“ (3) Snáze bychom sčetli hvězdy na obloze, než všechny dary, jimiž nás Bůh ustavičně zahrnuje. Jako slunce neustále vyzařuje své paprsky, tak Bůh nás ustavičně zahrnuje svými dary.
Cena těchto darů vyniká ještě více, když uvážíme, že Ten, který nám je dává, je Nekonečný, a že nám je dává ze své nesmírné dobroty a lásky. (4) A komu dává Bůh tyto dary? Nám ubohým, hříšným lidem.
Když uvážíme velikost darů Božích, vznešenost Boží a svou ubohost, je možno, abychom zůstali chladni, je možno, abychom nebyli naplněni vděčností? Ale i kdybychom Bohu zasvětili a obětovali svou duši i své tělo, i kdybychom mu obětovali celý svůj život a všechno, co máme, ještě by se naše vděčnost nevyrovnala darům Božím. Nekonečné dary Boží nikdy nemohou býti dostatečně splaceny našimi konečnými úkony a dary.
A tu zase všemohoucnost a dobrota Boží pomáhá naší slabosti a nedostatečnosti; prostřednictvím Ježíše Krista nám umožňuje vzdávati Bohu náležité díky. Ježíš Kristus v Eucharistii vzdává Bohu díky, jako je vzdával po celý svůj život, i při poslední večeři (5), i při oběti na Kalvarii; za všechna dobrodiní, která Bůh lidstvu udělil, dává Bohu v oběť sebe samého, své přesvaté tělo a svou předrahou krev. A poněvadž jeho člověčenství je spojeno s božstvím v jedné osobě věčného Slova, jeho oběť má cenu nekonečnou. Mše svatá je tedy nejdokonalejší díkůčinění, nekonečné díkůčinění, které Ježíš Kristus vzdává Bohu za nás, aby doplnil naši slabost a nedostatečnost. „Kdybys i celé dvorstvo nebeské vzýval,“ praví Martin z Kochemu, „a kdyby blažení duchové pospolu s tebou a se všemi zbožnými dušemi na zemi bez přestání s andělskou nábožností Boha velebili a jemu děkovali, přece by mu tak velikých a milých díků neprokázali, jaké mu prokazuje jeho Božský Syn skrze jedinou mši svatou.“ (6)
Eucharistická oběť je však též naše oběť. My všichni, jako údy mystického těla Kristova spoluobětujeme s Kristem. A proto prostřednictvím Ježíše Krista v eucharistické oběti vzdáváme Bohu náležitý dík za všechny dary, jimiž nás zahrnuje.
Využíváme však náležitě této možnosti nejvyššího díkůčinění? Často prosíme Boha o různá dobrodiní. Nezapomínáme však poděkovati mu za ně náležitě v eucharistické oběti? Mnozí křesťané stále jen prosí za různá dočasná dobra, a snad i za dary nadpřirozené, za milost a spásu. Všechny jejich modlitby a celá jejich bohopocta jest jen ustavičné žebrání. Zapomínají, že první a nejdůležitější povinnost člověka je klanění a díkůčinění a že eucharistická oběť je po výtce oběť díků.
III. Oběť smíru
Církev na sněmu tridentském slavnostně prohlásila, že mše svatá není jen oběť chvály a díků, nýbrž i oběť smíru.
Když lidstvo zhřešilo, potřebovalo smíru. Volalo k Bohu o slitování, prosilo o prominutí viny a trestu. Vědomí své hříšnosti vyjadřovalo v obětech očistných čili v obětech „za hříchy“. Tyto oběti byly ve Starém zákoně nejčastější a nejdůležitější. Avšak mše svatá je splnění a dokonání všech obětí starozákonních, jimiž byla předobrazena. Proto musí býti také obětí očistnou, smírnou; neboť skutečnost Nového zákona nemůže býti menší než předobrazy a náznaky starozákonní.
Mezi účinky oběti Kristovy na kříži Písmo svaté vypočítává také odpuštění hříchů, smíření lidstva s Bohem. Avšak mše svatá je nekrvavá obnova oběti kříže, je zpřítomnění a pokračování oběti kalvarské, mše svatá je táž oběť, kterou Kristus přinesl na kříži. Proto mše svatá je také oběť očistná jako oběť na kříži; přivlastňuje věřícím zásluhy, které Kristus získal svou smrtí na kříži. Spasitel při ustanovení Eucharistie sám praví, že jeho krev bude vylita „na odpuštění hříchů“. A sv. Pavel praví, že kněz „je ustanoven pro lidi ve věcech, které se vztahují k Bohu, aby přinášel dary a oběti za hříchy“. (7)
Celá křesťanská tradice se shoduje v tom, že mše svatá je oběť očistná a smírná. Zvyk obětovati mši svatou za zemřelé je zaznamenán již ve 2. století po Kristu. Tertulián píše: „Oběti za zemřelé konáme ve výroční den.“ (8) Sv. Cyril Jerusalemský praví: „Obětujeme Bohu modlitby za zemřelé, i když byli hříšníky, a nejen modlitby, nýbrž Ježíše Krista, obětovaného za naše hříchy, abychom přelaskavého Boha usmířili jak za ně, tak za nás.“ (9) Sv. Augustin výslovně praví, že zemřelým se pomáhá modlitbou Církve a eucharistickou obětí; a dodává: „Podle učení Otců a prakse celé Církve svatá oběť je přinášena také za ty, kteří zemřeli ve spojení s tělem a krví Kristovou, když se na ně vzpomíná na předepsaném místě a konají se za ně modlitby.“ (10)
Mše svatá je tedy oběť smírná, jak je patrné z obětí starozákonních, z Písma svatého i z celé tradice Církve. Je ovšem obětí smírnou poněkud jiným způsobem než oběť na Kalvarii. Oběť kalvarská nám totiž zjednala odpuštění hříchů a všechny milosti, kdežto eucharistická oběť nám je pouze přivlastňuje. (11)
Jaké účinky však působí mše svatá jako smírná oběť a jak je působí? Všeobecně můžeme říci, že účinnost eucharistické oběti se vztahuje na hříchy a na tresty za hříchy.
Mše svatá nemůže smýti přímo ani smrtelné hříchy ani všední. K přímému očišťování člověka od hříchu a k přímému posvěcování ustanovil Bůh svaté svátosti. Oběť mše svaté směřuje přímo k uctívání Boha, ke klanění a díkůčinění; k posvěcení člověka směřuje jen nepřímo, tím totiž, že usmiřuje spravedlivý hněv Boží, protože Ježíš Kristus podává zadostiučinění za hříšníka; působí, aby Bůh netrestal, nýbrž, aby byl nakloněn k odpuštění hříchu a trestu. V tom smyslu praví sněm tridentský; „Pán, usmířen přinášením této oběti, uděluje milost a dar pokání, odpouští i největší zločiny a hříchy.“ (12)
Totéž platí i o všedních hříších. I všední hříchy smývá mše svatá jen nepřímo tím, že člověku zjednává dar lítosti a pokání, nutný k odpuštění těchto chyb.
Konečně mše svatá zahlazuje také časné tresty, které by měl člověk vytrpět za své hříchy buď zde na světě nebo v očistci. Ale tento účinek působí mše svatá bezprostředně tím, že Bohu splácí náš dluh z pokladu zásluh Kristových na kříži. Vždyť proto Ježíš Kristus tolik trpěl, abychom my byli ušetřeni utrpení, jehož zasluhujeme za své hříchy.
Odpuštění trestu za hříchy působí eucharistická oběť neomylně a vždycky. Není však jisto, zda je mší svatou odpuštěn celý trest anebo jen část. Proto je dovoleno opětovati mši svatou na týž úmysl za tutéž osobu. Účast na tomto účinku ovšem nutně vyžaduje stav milosti; neboť dokud je člověk ve smrtelném hříchu, je nepřítelem Božím, a proto mu nemůže býti odpuštěn žádný trest. A zase čím lépe je člověk uzpůsoben, tím více trestů mu bude odpuštěno mší svatou, jak praví sv. Tomáš: „Ačkoli tato oběť svou velikostí sama stačí k zadostiučinění za všechny tresty, přece zadostčiní za ty, za které je obětována nebo také za obětující, podle velikosti jejich zbožnosti, a ne za celý trest.“ (13)
Smírný účinek eucharistické oběti má pro nás ohromný význam. Všichni hřešíme, všichni urážíme Boha denně mnohokrát. Proto dříve než se můžeme odvážiti prosit Boha o nějaké dary, musíme napřed usmířiti jeho hněv. Všichni ustavičně potřebujeme slitování Božího. Nuže, oběť kříže, obnovovaná na oltáři, je nevyčerpatelným zdrojem smíru a milosrdenství. Proto přicházejme co nejčastěji čerpati z tohoto zdroje odpuštění hříchů i trestů za hříchy. Spojujme své slzy a svá umrtvování s obětí Ježíše Krista, aby se jim tak dostalo větší ceny před Bohem.
IV. Oběť prosby
Mše svatá je také oběť prosebná. Tridentský sněm prohlašuje, že může býti obětována nejen za hříchy a tresty a jako zadostučinění, nýbrž i za jiné potřeby. Mše svatá byla vždy považována za nejúčinnější prostředek k dosažení potřebné pomoci.
Ve Starém zákoně byly přinášeny Bohu také různé oběti prosebné, které měly obětujícím získati různá dobra a uchrániti je od nehod. Avšak starozákonní oběti byly pouze předobraz oběti Nového zákona. Proto i mše svatá musí býti oběť prosebná, a to daleko účinnější, neboť skutečnost Nového zákona musí býti vyšší než starozákonní předobrazy. „Jestliže již ve Starém zákoně zabitý a obětovaný beránek, jakožto oběť pokojná, tak mnoho milostí vymohl u Boha těm, kteří ho obětovali, čím větší moc musí pak míti nevinný Beránek Boží, když bývá za nás na kříži zabit a od nás i s celým pokladem svých zásluh Bohu Otci obětován.“ (14)
Mše svatá je oběť prosebná právě tak jako oběť na Kalvarii; je to prosba vyjádřená úkonem. Na oltáři se za nás obětuje týž Kristus, který se za nás obětoval kdysi na Kalvarii. Představuje nebeskému Otci svou bolestnou smrt, svou krev, své rány, svou poslušnost a své zásluhy. Je možné, aby Bůh Otec při pohledu na to nevyslyšel svého milovaného Syna?
Oběť mše svaté dává našim prosbám daleko větší účinnost, protože při mši svaté se nemodlíme sami. Při mši svaté obětujeme a modlíme se s Kristem, naší Hlavou, a Kristus se modlí s námi a za nás. Čím úžeji se spojíme s Kristem, tím jistěji nás Bůh vyslyší. I když snad neobdržíme ihned, oč prosíme, naše modlitba nebyla marná. „Buď nám Bůh dá, oč prosíme, praví sv. Bernard, nebo nám dá ještě něco užitečnějšího.“ (15) A sv. Augustin praví: „Mnoho milostí není odmítnuto, nýbrž pouze odloženo na vhodnější dobu.“ (16)
Pronikneme-li dobře čtverý cíl eucharistické oběti, pak také pochopíme, proč Církev katolická prohlašuje: „Vyznáváme, že věřící křesťané nemohou vykonati žádného jiného tak svatého a božského díla, jako jest právě toto úžasné tajemství, v němž se skrze kněze na oltáři denně koná ona oživující oběť.“ (17)
1) Sess. 22, can. 3. Denz. n. 950.
2) Žalm 18, 2.
3) Řím. 8, 32.
4) Efes. 2,4.
5) Sr. Luk. 22, 19; I. Kor. 11, 24.
6) Martin z Kochemu: Výklad mše svaté, Praha 1933, str. 220.
7) Žid. 5, 1.
8) De cor. mil. 3.
9) Catech. Mystag. 5, 8-10.
10) Sermo 172, n. 2.
11) To budiž zároveň odpovědí na různé námitky protestantů: Eucharistickou obětí Kristus už nezískává nové zásluhy, ani jí není nesmírná oběť kříže doplňována, nýbrž eucharistická oběť (podobně jako svaté svátosti) je pouze prostředkem, jímž jsou věřícím přivlastňovány plody oběti Kristovy na Kalvarii.
12) Sess. 22, hl. 2; Denz. 940.
13) Sv. Tomáš: Theol. Summa, III, 79, 5.
14) Martin z Kochemu, uv. m. str. 224.
15) In Quadrag. Sermo 5.
16) In Joan. tr. 102.
17) Sněm trid. sess. 22, Decretum de observand. et evitand. in celebr. Missae.
Zdroj: Na hlubinu, ročník XII, číslo 5
Zpracoval: D. Grof
