Svěcení FSSPX budou pokračovat, ale několik zjevných problémů zůstává nevyřešeno (2026)
Dopis plný skrytých napětí.
19. února 2026
Poznámka REX!: Autor článku je sedesvakantista, který nicméně prezentuje závažné argumenty ohledně stávající situace FSSPX.
***
Před pár hodinami vyšla nejnovější epizoda „mýdlové opery“ kolem biskupských svěcení FSSPX, když Bratrstvo zveřejnilo odpověď generálního představeného, otce Davida Pagliaraniho, „kardinálu“ Víctoru Manuelu Fernándezovi.
Počátkem února 2026 se napětí mezi Římem a FSSPX zintenzívnilo, když Bratrstvo oznámilo svůj úmysl přikročit k biskupským svěcením 1. července 2026 bez papežského mandátu a dovolávalo se stavu nouze s cílem zajistit pokračování svého apoštolátu. Svatý stolec odpověděl rychle. Řím prostřednictvím Dikasteria pro nauku víry, které vede kardinál Víctor Manuel Fernández, a se schválením „papeže“ Lva XIV. varoval, že taková svěcení by představovala rozhodný rozkol s církevním společenstvím a nesla by vážné kanonické důsledky. Vatikán zároveň nabídl obnovení věroučného rozhovoru s cílem vyjasnit „minimální požadavky pro plné společenství“, zejména pokud jde o věrnost Druhému vatikánskému koncilu a pokoncilnímu Magisteriu, za podmínky, že plánovaná svěcení budou odložena. Na tento návrh otec Davide Pagliarani, generální představený Bratrstva, odpovídá ve svém dopise z 18. února 2026.
Abychom použili výraz zesnulého velkého biskupa Richarda Williamsona, dopis je „pěkný“. Dopis otce Pagliaraniho se nese v tónu zdvořilosti a zdrženlivosti. Vyjadřuje vděčnost za setkání a v zásadě vítá věroučné rozhovory. Ale v pozadí jeho diplomatického jazyka tkví hluboký rozpor, který odhaluje nevyřešené napětí v jádru postoje Bratrstva.
Ústřední tvrzení dopisu je vyjádřeno s pozoruhodnou upřímností: „Oba předem víme, že se nemůžeme shodnout věroučně.“ Generální představený správně tvrdí, že dohoda je nemožná, protože „základní směřování přijaté od Druhého vatikánského koncilu“ představuje rozkol s Tradicí. Pagliarani konstatuje, že to není teologický spor otevřený řešení, ale uzavřená otázka svědomí. Bratrstvo ve skutečnosti deklaruje, že šedesát let magisteriálního učení nelze smířit s katolickou Tradicí, jak ji chápe.
Jak jsem však dříve uvedl já i jiní komentátoři, tento postoj s sebou nese vážné důsledky. Pokud koncil a následné pontifikáty představují rozkol s Tradicí, pak řádné i univerzální Magisterium Církve po desítky let selhávalo ve svém veřejném vyučování a v pastoračním vedení. Nejde o nevýznamnou opatrnou kritiku, ale o ekleziologickou tezi obrovské váhy. Dopis se vyhýbá tomu, aby tento závěr uvedl výslovně, ale je logicky nevyhnutelný. Nelze zastávat názor, že ekumenický koncil – přijatý a realizovaný v praxi následnými papeži – ztělesňuje věroučný rozkol, a současně potvrzovat plné společenství s tou samou autoritou, která ho vyhlásila a dále jej podporuje.
Dopis dále argumentuje, že výklad koncilu je už definitivně stanoven v pokoncilních dokumentech a reformách, a proto dialog nemůže smysluplně znovu definovat „minimální požadavky“ pro společenství. Toto uvažování je výmluvné. Na jednu stranu Bratrstvo popírá legitimitu věroučného a pastoračního směřování zavedeného koncilem. Na druhou uznává, že Svatý stolec toto směřování šest desítek let neustále potvrzuje. Důsledek je neúprosný: vnímaný rozkol není náhodný či lokální, ale systematický a trvalý. Takové tvrzení zpochybňuje neporušitelnost viditelné učitelské autority Církve.
Otázka biskupských svěcení odhaluje další napětí. Dopis odmítá obvinění ze schizmatu a trvá na tom, že biskupské svěcení bez papežského mandátu nepředstavuje rozkol, pokud není doprovázeno schizmatickým úmyslem či udělením jurisdikce. Tím se schizma redukuje na subjektivní úmysl. Církevní společenství však není jen otázkou vnitřní dobré vůle, ale je viditelnou jednotou pod vedením římského pontifika. Přikročit k biskupským svěcením navzdory výslovnému papežskému zákazu, je objektivním jednáním proti hierarchické jednotě bez ohledu na motivy, jichž se dovolává. Dovolávání se nezbytnosti nemůže zrušit Boží zřízení Církve.
Odvolávání se Bratrstva na „duše“ a svátostnou potřebu funguje jako hlavní pastorační ospravedlnění. Bratrstvo požaduje pouze pokračování ve vysluhování svátostí a tvrdí, že neusiluje o žádné výsady, ani o kanonickou regularizaci, kterou považuje za neproveditelnou vzhledem k věroučným neshodám. Toto přiznání však odkrývá další zásadní problém: volí si stav kanonické neregulérnosti jako jedinou uskutečnitelnou cestu. Výsledkem je institucionalizovaná výjimka. Svátostná služba však není soukromým vlastnictvím vykonávaným nezávisle na poslání, ale je vnitřně církevní. Tím, že dopis normalizuje dlouhodobé působení mimo kanonickou strukturu, podporuje představu, že právní společenství je druhořadé oproti věroučnému sjednocení, jak soudí samo Bratrstvo.
Odvolávání se na křesťanskou lásku jako na jediný bod dohody je asi nejvýmluvnější pasáží. Pokud je věroučná shoda vyhlášena za nemožnou a hierarchická poslušnost zůstává zpochybňována, společenství se redukuje na vzájemnou dobrou vůli. Katolická jednota se však nezakládá jen na sdílených dobrých úmyslech. Spočívá na společném vyznání víry a podřízenosti viditelné hlavě Církve. Křesťanská láska nemůže nahradit věroučnou shodu. Předpokládá ji.
Nakonec dopis zobrazuje Bratrstvo jako trpělivé, pastorační a nespravedlivě vystavené tlaku. Varování Říma jsou popisována jako hrozby neslučitelné s bratrským dialogem. Zamýšlená svěcení nicméně sama představují rozhodný tlak. Podmínka Vatikánu, že dialog vyžaduje odložení činů, které by dále narušily jednotu, je prezentována jako nerozumná. Dialog však nemůže smysluplně pokračovat ve stínu jednostranné eskalace.
Dopis tak ztělesňuje paradox současného postoje Bratrstva. Vyznává oddanost Římské církvi, zatímco tvrdí, že její nedávné magisteriální směřování je zásadně vadné. Odmítá schizma, zatímco připravuje akty tradičně chápané jako schizmatické. Vítá dialog, zatímco předem prohlašuje, že věroučná shoda je nedosažitelná. Jakkoliv je jeho tón upřímný, vyjádřený postoj je postojem strukturálního odporu.
Dokud nebude konfrontován základní ekleziologický rozpor, totiž zda pokoncilní Magisterium disponuje závaznou autoritou, koloběh napětí, dialogu a rozkolu bude nevyhnutelně pokračovat.
Jak správně konstatoval jiný komentátor, FSSPX nemůže sedět na dvou židlích najednou. Jedinou cestou z kouta, do něhož se zahnalo, je veřejně připustit, že zkaženost v Římě NENÍ katolickou Církví, a že osoba zaujímající Petrův stolec je uchvatitel.
Zdroj: Radical Fidelity
Překlad: D. Grof
