Dopis rektora semináře – Sv. Pius X jako příklad pravé křesťanské lásky (1996)
Biskup Richard Williamson
Winona, 3. srpna 1996
konkrétní příklady často přesvědčí lidi lépe než abstraktní principy. Minulý měsíc jsme se zabývali rozdílem mezi zdánlivou a skutečnou křesťanskou láskou. Tento měsíc uvedeme pozoruhodný příklad z počátku tohoto století, který kromě toho nabízí mnoho dalších dobrých lekcí.
Nedávno se ve Francii objevila kniha (možná se jednoho dne objeví i v anglickém překladu) s názvem „Chování Pia X. v boji proti modernismu“. Kniha obsahuje francouzský překlad dokumentu z roku 1950, který sloužil při procesu blahořečení a svatořečení tohoto svatého papeže k prozkoumání a vyjasnění „jistých námitek týkajících se chování tohoto Božího služebníka při vítězství nad modernismem“.
Námitky se týkaly tří hlavních bodů, ale všechny směřovaly k obvinění, že postrádal křesťanskou lásku. Odpověď, kterou prokázaly v knize citované dokumenty, je, že Pius X. byl naplněn křesťanskou láskou dokonce i vůči liberálům, které napomínal a kontroloval. Ale pochopení této skutečné křesťanské lásky vyžaduje, jak jsme probírali minulý měsíc, skutečnou Víru (žádná láska bez předchozího poznání), což je důvod proč liberálové – protože nemají pravou Víru – nechápali tehdy a nechápou ani teď křesťanskou lásku Pia X.
Prvním ze tří bodů byl postoj Pia X. ke katolickému žurnalismu. Tehdy i dnes existovaly uvnitř Církve mezi integrálními katolíky na jedné straně a světskými liberály na straně druhé všechny odstíny liberálních katolíků, nebo katolických liberálů, kteří usilovali o zmírnění antagonismu mezi Církví a moderním světem. Co se týče tisku, liberální katolíci povzbuzovali katolický tisk (nebo jeho část), aby získal čtenáře a vliv mezi liberály světa tím, že by zmírnil své katolické přesvědčení a ideály a „toleroval“ liberální omyly. Pius X. řekl ne a odmítal takzvaný „průnikový tisk“: „Pravda nepotřebuje žádné přestrojení; naše vlajka musí být rozvinuta; pouze tím, že budeme přímí a otevření, můžeme udělat alespoň trochu dobra, kterému budou naši protivníci jistě odporovat, ale zároveň jimi bude respektováno, tak, abychom si získali jejich obdiv a postupně je přivedli k dobru.“ (Dopis z 20. října 1912 P. Cicerimu)
Toto rozlišení mezi skutečně katolickým tiskem a pololiberálním tiskem je nezbytné jako podklad pro pochopení druhé ze tří námitek proti blahořečení Pia X.: jeho chování během velké kontroverze, která počátkem roku 1911 zuřila v Církvi na severu Itálie mezi kardinálem Ferrarim z Milána a monsignory Gottardem a Andreou Scottonovými z Breganzy, bratry kněžími a redaktory časopisu nazvaného „Záchrana“.
Tento časopis založili v roce 1890 z podnětu papeže Lva XIII., který se stal jeho pravidelným čtenářem, aby katolíky varoval před tehdejšími konkrétními nebezpečími, jako byl scientismus (přehnaná důvěra v moderní vědu) a hédonismus (nezřízené vyhledávání rozkoše). Když se tedy Pius X. stal papežem a v roce 1907 vydal svou velkou encykliku „Pascendi“ proti ještě většímu nebezpečí uvnitř Církve – zrádné herezi modernismu, jejímž prostřednictvím se církevní představitelé snažili, při zachování všech vnějších forem Víry, proměnit její vnitřní podstatu přizpůsobením se moderní bezbožnosti – bylo pro bratry Scottonovy přirozené, že se postavili na obranu papežovy věci. Bohužel taková jasnost a odvaha byly v takzvaně katolickém tisku vzácné. Pia X. zarmoutil obecný nedostatek porozumění a podpory. A tak bratři Scottonovi v roce 1908 obdrželi od Pia X. prostřednictvím jeho státního sekretáře vřelý povzbuzující vzkaz.
Možná vždy nepostupovali rozvážně nebo uměřeně, pokud jde o razanci svých útoků proti modernismu, ale opírali se o veřejně známá fakta a interní informace, když v roce 1910 prohlásili, že v milánském semináři je „líheň modernismu“. Kardinál Ferrari byl pobouřen: jak si může katolický časopis dovolit takto zpochybnit čest a bezúhonnost semináře s jeho profesory a představenými, a celé diecéze i s jejím kardinálem? „Dobrý“ kardinál byl přesvědčen, že v jeho semináři ani diecézi není po modernismu ani stopy.
Když si však v lednu 1911 stěžoval na bratry Scottonovy v Římě, kardinál De Lai odpověděl jménem papeže Pia X., že ať už je situace v milánském semináři jakákoliv, důkazy ukazují, že v milánské diecézi je modernismu víc než dost. A i kdyby bratři Scottonové vystupovali nepřiměřeně, současné nebezpečí, které modernismus a média pro Církev představují, rozhodně není vhodným okamžikem k tomu, aby se tvrdě zakročilo proti skutečným obráncům Víry, jakými jsou bratři Scottonové.
V únoru liberálové využili tohoto sporu mezi duchovními k vyvolání rozruchu v médiích, což přimělo Pia X., aby všechny zúčastněné vyzval k ukončení polemiky. Ke konci února však monsignor Gottardo Scotton poskytl novinám rozhovor, kvůli kterému si kardinál Ferrari znovu stěžoval v Římě v naději, že Řím bratry Scottonovi umlčí.
Kardinál De Lai opět odpověděl, že bratři Scottonovi sice jistě pochybili, ale opravdu si dobrý milánský kardinál neuvědomuje, že skutečným jádrem rozruchu není modernismus v milánské diecézi, ale odpor antimodernistů? Liberální katolíci chtěli bratry Scottonovi umlčet, aby už nemuseli poslouchat, že svět a Církev jsou neslučitelné.
Počátkem března monsignorové Scottonové každý zvlášť napsali do Říma, že udělají cokoliv, o co budou požádání, aby napravili své pochybení, zatímco kardinál Ferrari do Říma mimo jiné napsal na obranu liberálně katolického listu „Unie“, o němž vycítil, že je zpochybňován. Na konci března se sám Pius X. chopil pera, aby napsal kardinálu Ferrarovi.
Papež stejně jako kardinál De Lai připustil, že monsignorové Scottonové vystoupili nepřiměřeně, ale řekl, že byli vyprovokováni – možná ne věroučným modernismem v milánské diecézi, ale určitě rozšířeným praktickým modernismem. Jinak řečeno, možná se vyučovala správná věrouka, ale byla volně uplatňována. A Pius X. uvedl příklad milánského kléru, který plně podporoval list „Unie“, přestože z katolického hlediska měl podle něj mnohé nedostatky, zatímco tentýž klérus usiloval o zničení „Záchrany“.
Dne 3. dubna odpověděl kardinál Ferrari papeži a víceméně obhajoval postoj své diecéze vůči liberálně katolickému listu „Unie“. Ale 14. dubna učinil kardinál ještě překvapivější krok: necelé tři týdny poté, co mu papež osobně napsal dopis se seznamem oprávněných výhrad vůči „Unii“, přednesl na teologickém semináři v Miláně projev, v němž tento list důrazně obhajoval a prohlásil, že tak činí v souladu s vůlí papeže!
Když se tento projev dostal do rukou Pia X., byl pohoršen a hluboce raněn – natolik, že řekl, že žádná jiná bolest jeho pontifikátu se tomuto zklamání nevyrovná: „Představte si kardinála, který – na Velký pátek, s klidným svědomím – svede tolik ubohých bohoslovců, kteří se už zítra rozejdou po celé diecézi a budou šířit názory svého arcibiskupa, jako by to byla vůle papeže. Řekněte mi, nezasloužím si snad soucit, když říkám: ‚Nevím, kam se obrátit‘,“ napsal svému věrnému kardinálu De Laiovi, který dopis postoupil milánskému kardinálovi.
Ten odpověděl se záplavou slz. Má zlomené srdce z toho, že urazil papeže. Je ponížen. Bude tou bolestí zasažen až do konce svých dnů. Prosí o odpuštění. Nikdy nechtěl zranit papeže. Nikdy neřekl jediné neuctivé slovo vůči papeži atd. Pokud jde o proslov k seminaristům, nikdy nezamýšlel, že bude zaznamenán, ani zveřejněn. Chtěl jen říct, že „Unie“ by se měla dále zlepšovat. V diecézi nenastalo žádné vážné pohoršení. Je připraven vzít zpět vše, co řekl, a v případě potřeby se dostaví do Říma.
Když si papež Pius X. přečetl tento dopis, odpověděl, že ve skutečnosti nastalo v milánské diecézi velké pohoršení, protože kardinálova obrana „Unie“ byla jasná a jasně pochopená. Ať kardinál toto pohoršení napraví tím, že všem dotčeným objasní skutečný postoj papeže, ale do Říma ať nejezdí.
Tento poslední pokyn měl uklidnit situaci, aby kontroverze mohla tiše odeznít, ale liberálové to překroutili jako odmítnutí papeže naslouchat svým kardinálům! A tak, když po smrti Pia X. přijel kardinál Ferrari do Říma na konkláve, které mělo zvolit jeho nástupce, odpověděl kardinál příkře italskému senátorovi, který poukázal na pohnutí a úctu lidu k zesnulému papeži: „Ano, ale bude muset skládat účty Bohu za to, že opustil své biskupy tváří v tvář obviněním, která proti nim byla vznesena!“
Jak poznamenal monsignor Benigni, kardinál Ferrari skutečně nic nepochopil.
Drazí čtenáři, nedokážu říct, zda jste z tak stručného souhrnu kontroverze, rozebrané na šedesáti stranách knihy, dostali dostatek informací, abyste pochopili tento verdikt monsignora Benigniho (ústřední část třetí námitky proti jednání Pia X., o které bude potřeba napsat další dopis). Mohu vás pouze ujistit, že na základě dokumentů samotných vypadá kardinál Ferrari jako klasický případ liberální choroby naší doby: člověk, který je přesvědčen, že je katolík a že je láskyplný, ale je slepý k tomu, co Víra a křesťanská láska skutečně znamenají (II Tim III, 5).
A tato choroba v té době dosáhla až na úroveň kardinálů, ale od papeže ještě tehdy přicházelo katolické zdraví. Umíte si představit, co se stane, když tato choroba zasáhne samotného papeže?
Odpověď jsme dostali před několika lety, když papež blahořečil kardinála Ferrariho. To je fakt.
Drazí čtenáři, jak může Pán Bůh proniknout k našemu zkaženému a zvrácenému pokolení? Jistě jen skrze drtivý trest.
Modlete se vytrvale. Modlete se v tichosti. Modlete se růženec. Modlete se bez ustání, říká sv. Pavel. Zůstala jen modlitba, říkal Padre Pio, který zemřel v roce 1968. A načerpejte odvahu z přiloženého časopisu VERBUM. Těchto devět nových kněží je odpovědí na modlitby. Bůh nás neopustí, neopustíme-li my Jeho.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
