Dopis rektora semináře – Náboženská svoboda (1996)
Biskup Richard Williamson
Winona, 3. listopadu 1996
existuje jedna složitá a citlivá záležitost, kterou chci znovu otevřít, protože právě tato záležitost způsobuje katolíkům nevědomé, ale nesmírné škody na jejich nitru. Tou záležitostí je náboženská svoboda.
Znovu otevřít tuto záležitost může být bolestivé, ale je to nezbytné například kvůli nedávnému článku jedné katolické spisovatelky zde ve Spojených státech, která jednou rukou boří to, co druhou staví, protože i když nenávidí Druhý vatikánský koncil, věří v jeden z jeho klíčových omylů, totiž v náboženskou svobodu. Jelikož tato spisovatelka chápe katolickou nauku jinak, pojďme ji nazvat N.J. [„nauka jinak“] a pokračovat v argumentaci.
Rozpornost N.J. se objevila na začátku tohoto roku v článku, který kritizoval přednášku dr. Johna Rao s názvem „Proč se katolíci nemůžou sami bránit“. Přehled z ní jsem vloni posílal spolu s tímto dopisem. Možná si pamatujete, že dr. Rao argumentoval, že za zhroucení katolické Církve v posledním půlstoletí nesou vinu sami katolíci, protože podlehli pluralismu, tedy rozšířenému modernímu přesvědčení, že všechna různá náboženství mají mít svobodu pokojně koexistovat (náboženská svoboda). Jakmile totiž myšlení, které zastává jedinou Pravdu jako katolicismus, přijme existenci více pravd, jeho přilnutí k oné jediné Pravdě se nutně oslabí, až může vést ke ztrátě katolické Víry. Jak řekl dr. Rao, tuto rozkladnou sílu pluralismu vůči Pravdě můžeme pozorovat zejména ve Spojených státech amerických, kde pluralismus, původně importovaný z Evropy, natolik zakořenil a vzkvétal, že byl znovu exportován do Říma na Druhý vatikánský koncil, aby se odtud skrze Církev šířil po celém světě.
Námitka N.J. vůči analýze dr. Rao je v podstatě dvojí. Za prvé, N.J. obecně rozlišuje pluralismus v Církvi, tedy v nadpřirozené oblasti, od pluralismu ve státě, tedy v přirozené oblasti. N.J. samozřejmě říká, že přijmout pluralitu pravd v nadpřirozené oblasti není pro katolíky, kteří vědí, že existuje jediná náboženská Pravda, možné, ale přijmout pluralitu vyznání či náboženství v přirozené oblasti státu je nejen „naprostou nutností v moderních systémech demokracie, pokud to zaručí pokojnou koexistenci různých náboženských komunit“, ale je to dokonce pozitivně dobré, protože například „volná soutěž různých křesťanských náboženství… se dobře osvědčila při prosazování absolutní nadřazenosti Římskokatolické církve nad všemi ostatními křesťanskými sektami.“
Za druhé tedy, jako odpověď na obvinění dr. Rao proti pluralismu ve Spojených státech amerických zvlášť, N.J. namítá, že „vynikající křesťanský společenský řád americké republiky přivedl k životu nejvíc prosperující křesťanský národ moderní doby a zároveň podnítil úžasný růst katolické Církve na této polokouli“.
V těchto dvou bodech – obecném i konkrétním – je uvažování N.J. mezi americkými katolíky stejně běžné, jako je uvažování dr. Rao výjimečné. Přesto má pravdu dr. Rao, a N.J. si protiřečí, nebo jinak řečeno, dr. Rao je katolík a N.J. je liberálka. Protože obecné určuje konkrétní, začněme její první námitkou.
Aby N.J. odpověděla na obvinění dr. Rao, že pluralismus je tím, co ochromuje katolíky, rozlišuje pluralismus v Církvi, který, jak připouští, by katolíky skutečně rozložil, od pluralismu ve státě, který by podle ní měli katolíci nejen přijmout, ale také se z něj radovat. Toto rozlišení však spočívá na odluce Církev od státu, tedy na liberálním principu, který pravá Církev trvale odsuzovala. Rozlišení N.J. chce však tuto odluku zavést do myšlení. Ve vyšší neboli „nadpřirozené“ části mého myšlení chce, aby pluralita pravd byla nepřijatelná, zatímco v nižší neboli „přirozené“ části chce, aby byla pluralita pravd přijatelná.
Jak však Matka Církev ví a učí, pravda ani pravdivé myšlení takto nefungují. Takto funguje pouze rozdělené myšlení. Buď pravda vylučuje omyl ve vyšší i nižší části mého myšlení, nebo ho nevylučuje ani v jedné. Nemůže ho však vylučovat v jedné, a nikoliv v druhé, kromě případu rozděleného myšlení. Protože je však Pravda jedna, snaží se i myšlení být jednotné, takže rozdělené myšlení je nestabilní a bude hledat stabilitu v jednotě.
Pokud tedy odmítám pluralismus v Církvi, ale přijímám pluralismus ve státě, nastane jedna ze dvou věcí: buď budu pevně přesvědčen, že pluralita pravd je v Církvi nepřijatelná, a dojdu ke katolickému postoji, že je stejně nepřijatelná i ve státě (ačkoliv stát bude omyl potlačovat pouze tehdy, pokud je to možné a pro spásu duší za daných okolností rozumné), nebo budu liberál přesvědčený o rozumnosti pluralismu ve státě, a jako tolik amerických katolíků se budu ke katolické Církvi jako k jediné pravé Církvi hlásit pouze formálně. O takových katolících (mezi něž patří až příliš mnoho „tradicionalistů“) lze říct, že jejich skutečným náboženstvím není jejich katolicismus, ale to, co ve skutečně drží jejich myšlení a život pohromadě, totiž jejich liberalismus nebo amerikanismus.
Dobrý příklad přirozeného odmítnutí rozdělení myšlení, a tedy i nepřirozenosti liberální odluky Církve a státu, nabídl Edwin Faust v článku v časopise Angelus z července 1995. Popisoval, že během svého dětství v Pennsylvánii v 50. letech 20. století „jen nemnozí uvažovali o tom, že by Bůh a vlast mohli být ve vzájemném nepřátelství“, zejména proto, že oba byli nepřáteli komunismu. „Vychovávaný v nevědomosti o dějinách a podporovaný amerikanistickým sentimentem, utvářel se ve mně ten zvyk katolického myšlení, který zavírá oči před sváry mezi Vírou a republikou. Později, když se tyto sváry projevily, daly vzniknout cynismu. Moje mysl se jevila jako soubor přesvědčení, jako množství dílků skládačky, které k sobě nepasovaly. Jako u tolika mladých lidí, kteří si teprve začínají osvojovat zvyk sebereflexe, na mě dolehla tíha rozporů a chtěl jsem odvrhnout vše, co mě do té doby učili, a začít znovu.
Ve stejném duchu je rozporuplné vylučovat omyl z Církve, ale ne ze státu, jak navrhuje N.J. – a tento rozpor se, vzhledem k dědičnému hříchu, obvykle vyřeší ve prospěch toho, že omyl bude přípustný v obojím. Marně N.J. nenávidí Druhý vatikánský koncil, když rozdělení, které navrhuje mezi pluralismem Církve a státu, v sobě v kostce obsahuje celý Druhý vatikánský koncil!
Také to, tvrdí dr. Rao, dělá z lidského myšlení břečku. Jak k tomu dochází? Aby se náboženství vůbec mohla lišit, musí si v některých věroučných bodech navzájem odporovat (zejména v otázce Božství našeho Pána Ježíše Krista nebo v Božském ustanovení Jeho jediné katolické Církve). Pokud má tedy stát zacházet se všemi náboženstvími stejně, bude tím u občanů podporovat smíření s rozporem, přinejmenším v náboženských otázkách. Ale pokud na rozporech v náboženství nezáleží, pak nezáleží ani na pravdě v náboženství. A pokud nezáleží na pravdě v náboženství, jak může vůbec záležet na náboženství? (A pokud nezáleží na pravdě v náboženství, na jaké pravdě záleží? Myšlení je břečka, cit se stává vším.)
George Washington, zakládající prezident Spojených států, chtěl, aby náboženství – jakékoliv náboženství – podpořilo morálku nového národa. Jak však může náboženství pochybné pravdivosti cokoliv podpořit? Lidské myšlení tím degraduje na úroveň bezmyšlenkovité činnosti. Aby mohlo náboženství skutečně poskytovat oporu, musí mít pravdu. Jenže stát, který je nábožensky pluralistický, podkopává pravdivost veškerého náboženství.
To, že byl Bůh během posledních čtyřiceti let vytlačen z amerických veřejných škol, není – jak tvrdí slušní vlastenci navazující na George Washingtona – navzdory prvnímu dodatku ústavy, ale je to – jak tvrdí neslušní, ale logičtí liberálové – právě kvůli prvnímu dodatku. Slušnost dlouhodobě nestačí na logiku. Na principech záleží. Pokud tedy otcové zakladatelé odkázali republice, kterou založili, slušné instinkty, ale liberální principy, mohl tento rozpor nějaký čas přetrvat, ale dříve či později v myšlení převládnou principy, a republika se neúprosně rozpadá. Pokud si dnes Američané přejí zachránit cokoliv z toho, co bylo v jejich republice skutečně dobré, musí ji znovu založit na plně katolických principech.
Proto, když se dostáváme k druhé námitce N.J., má pravdu pouze povrchně, když tvrdí, že „vynikající křesťanský společenský řád americké republiky“ podnítil „úžasný růst katolické Církve na této polokouli“. Tento „úžasný růst“ se v 60. letech 20. století zhroutil, protože katolické cihly držely pohromadě nikoliv katolickou maltou, ale liberálním pískem, jak poznamenává Edwin Faust. Byl tedy ten „úžasný růst“ tak úžasný? A je katolicismus typu Binga Crosbyho skutečně katolický?
Námitka: Církev se v 60. letech zhroutila po celém
světě, nejen v USA.
Odpověď: Pravda, všechny národy byly prohnilé svou vlastní hnilobou, ale za prvé,
je jistě prospěšnější mluvit na této straně Atlantiku o tom, jak se rozklad
projevil zde, a za druhé, jak správně říká dr. Rao (rodilý Newyorčan), virus
pluralismu, původně importovaný z Evropy (z Anglie) do Ameriky, byl z USA
exportován zpět na Druhý vatikánský koncil. Podstata problému je věroučná, ne
národní, ale protože Spojené státy byly založeny na náboženské svobodě, problém
je v USA navíc i národní, nejen věroučný. Proto se pro tento virus místně užívá
název „amerikanismus“.
N.J. má tedy povrchně pravdu, když říká, že americký společenský řád napomohl růstu Církve, ale dr. Rao má hlubokou pravdu, když tvrdí, že pluralismus, na němž tento řád spočíval, katolickou Církev podkopal. N.J. jistě namítne, že Lev XIII. v encyklice „Longinqua Oceani“ chválil americký společenský řád, ale tento odstavec Lva XIII. je třeba číst v kontextu a ve světle všeho ostatního, co na toto téma napsal, zejména v jeho velké encyklice „Libertas“, kde důrazně odsuzuje náboženskou svobodu, odluku Církve od státu, svobodu tisku atd.
[…]
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
