Mlčení Bratrstva: Co se stalo s prorockým hlasem FSSPX? (2025)
Chris Jackson
29. května 2025
„Nesmíme se bát říkat, že ti, kdo mlčí, zrazují věřící. Když člověk vidí, že věřící upadají do omylu, že se nechávají svést omylem, herezí, má povinnost křičet pravdu ze střech, hlásat nauku.“ – arcibiskup Lefebvre
Po mnoho let bylo Bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX) hlasem volajícího na poušti. Když se zdálo, že Církev opustila své vlastní tradice a s otevřeným náručím objala moderní svět, bylo to FSSPX, které se postavilo, odmítlo se přizpůsobit a odsuzovalo s apoštolskou jasností omyly. Varovalo před „novým náboženstvím“, rozpoznávalo nebezpečí ekumenismu a nebojácně vyzývalo modernistický Řím k obrácení. Ať už člověk s jeho kanonickým postavením souhlasil nebo ne, jen málokdo mohl popřít morální odvahu, kterou ukazovalo, když téměř každý jiný tradiční hlas byl umlčen nebo pohlcen.
Něco se však změnilo.
Za pontifikátu Jana Pavla II. a Benedikta XVI. bylo FSSPX hlasité, útočné a duchovně bojovné. Za Františka a nyní za Lva XIV. byl tento hlas umlčen. Nejde jen o tón, ale o poslání. FSSPX v 90. letech a na začátku nového tisíciletí skvěle fungovalo. FSSPX roku 2025 působí, jako by ztratilo svou ostrost – je uhlazené, profesionálně vedené, ale už ne tak ostře nekompromisní jako dřív.
Co se stalo s Bratrstvem, které kdysi stálo v opozici k omylům doby bez ohledu na následky?
Odvaha starého FSSPX: veřejná napomenutí, plamenná kázání a jasná nauka
Jedním z nejjasnějších příkladů ducha starého FSSPX byla historická okupace kostela Saint-Nicolas-du-Chardonnet v Paříži v roce 1977. Tradiční katolíci pod vedením nebojácného monsignora Françoise Ducaud-Bourgeta si fyzicky vzali zpět kostel pro latinskou mši svatou a odmítli ustoupit i pod tlakem policie a odsouzení médií. Akt odporu nebyl jen symbolický, bylo to živoucí vyjádření ochoty FSSPX zaujímat pevný postoj tváří v tvář institucionální apostazi. Byl to okamžik, který inspiroval tisíce lidí a znamenal skutečný bod zlomu. Kde jsou dnes takoví kněží?
Během vlády Jana Pavla II. si FSSPX nebralo servítky. Jeho kritiky byly jednoznačné. Modlitební setkání v Assisi v roce 1986 bylo kritizováno jako veřejné pohoršení: „rouhavý panteon náboženství“. Arcibiskup Lefebvre a jeho nástupci ho chápali jako zradu prvního přikázání a misijního pověření Církve. Publikace FSSPX jako byly The Angelus a Fideliter běžně otiskovaly kousavé teologické kritiky pontifikátu, analyzovaly koncilní texty, rozebíraly proslovy a srovnávaly je se stálým Magisteriem.
Když v roce 2005 na stolec usedl Benedikt XVI., mnozí doufali v posun zpět k Tradici. A Benedikt XVI. v některých ohledech skutečně zmírnil zacházení s tradicionalisty, zejména prostřednictvím Summorum Pontificum. Ale FSSPX mělo stále jasno: Benedikt XVI. je pořád papežem Druhého vatikánského koncilu. Podporoval ekumenismus, náboženskou svobodu a kolegialitu, tedy právě ty omyly, proti kterým bylo Bratrstvo založeno.
Bratrstvo vydávalo uctivé, ale tvrdé kritiky jeho spisů včetně Deus Caritas Est a bilo na poplach ohledně kontinuity, kterou se Benedikt XVI. snažil vytvořit mezi koncilem a Tradicí. V žádném případě nenaznačovalo, že krize skončila. Ani nikdy nenaznačovalo, že smíření by mělo nastat za cenu mlčení. Jeho kázání odrážela tuto naléhavou potřebu – kázání byla často přímá, teologicky nekompromisní a neúprosně pojmenovávala krizi a její příčiny.
Jeho teologické kritiky byly posíleny skutečnými církevními činy. Nadále formovalo kněze, světilo biskupy a rozšiřovalo kaple, a přitom vydávalo veřejná varování ohledně modernistického Říma. Krátce řečeno, FSSPX mělo poslání a otevřeně a vzdorovitě ho naplňovalo.
Bod obratu: Řím oslovuje, probíhají vnitřní čistky a mění se způsob komunikace s veřejností
Po roce 2009 se věci začaly měnit.
Řím otevřel dveře k věroučným rozhovorům s FSSPX. Benedikt XVI. sňal „exkomunikace“ ze čtyř biskupů. Na povrchu to vypadalo jako pokrok. Cena za tyto rozhovory se však brzy ukázala. Jakmile začaly v letech 2011–2012 kolovat zvěsti o možné dohodě, objevily se vnitřní rozpory. Biskup Williamson byl vyloučen. Kněží známí svými tvrdými postoji začali mizet z veřejného prostoru.
Nastala čistka.
Ti, kteří léta odvážně odsuzovali krizi v Církvi, zejména v kázáních a publikacích, byli nahrazeni klidnějšími hlasy, opatrnějšími muži, muži ochotnými k „dialogu“. Kázání se posunula. Kněží Bratrstva už nadále konkrétně nezmiňovali papeže kvůli jeho heretickým výrokům. Už nevysvětlovali, jak ekumenické aktivity odporují encyklikám Mortalium Animos nebo Quanta Cura. Kázání se teď proměnila v „duchovní rozjímání“ – možná obohacující pro jednotlivce, ale záměrně apolitická a vyhýbající se jakékoliv zmínce o krizi.
Bratrstvo začalo měnit své sdělení. Tón se stal uhlazeným, korporátním, hygienickým. Vášeň se vytratila.
FSSPX, které kdysi běsnilo proti modernistickému Vatikánu, nyní vydávalo tisková prohlášení, v nichž „vítalo“ gesta Svatého stolce, a to i tehdy, když tato gesta pocházela od Františka, který svými věroučnými a liturgickými prohřešky daleko předčil své předchůdce.
Františkova léta: Od proroků k diplomatům
Za Františka dosáhla krize nového vrcholu, Pačamama. Abú Zabí. Amazonská synoda. Synoda o synodalitě. Pronásledování latinské mše svaté. Svatořečení Jana Pavla II. a Pavla VI. Svaté přijímání pro rozvedené a znovusezdané. Papežské mlčení k žehnání stejnopohlavním párům v Německu. Veřejná chvála Luthera. Prohlášení, že „rozmanitost náboženství je Bohem chtěná“.
Co řeklo FSSPX?
Velmi málo.
• Když vyšel apoštolský list Traditionis Custodes, Bratrstvo ho označilo za „znepokojující záležitost“, ale zdůraznilo svou vlastní imunitu a vyzvalo věřící, kteří byli vytlačeni [z farností, kde se zakázalo sloužení tradiční mše svaté], aby navštěvovali kaple FSSPX. Žádné odsouzení. Žádný bouřlivý protest. Žádné „rouhání“ nebo „zrada“ jako za časů Assisi.
• Když František podepsal deklaraci z Abú Zabí, FSSPX vydalo uměřené prohlášení o teologickém „vyjasnění“ a vyhnulo se jakémukoliv přímému obvinění z hereze nebo věroučné roztržky.
• Když byla ve vatikánských zahradách intronizována Pačamama, FSSPX reagovalo pozdě a nevýrazně s obecnou kritikou synkretismu jako takového a ani v titulku nezmínilo Františka nebo tuto událost.
Dokonce i v nepočetných případech, kdy FSSPX reagovalo, jako byla například publikovaná analýza Fiducia Supplicans, což bylo prohlášení Vatikánu povolující žehnání stejnopohlavních párů, byl tón umírněný, nezaujatý a nezvykle nevzrušený. Prohlášení, které bylo vydáno prostřednictvím oficiálního webu FSSPX News a nikoliv některým z představených distriktu nebo biskupů, vyjadřovalo znepokojení nad věroučným zmatkem, ale vyhýbalo se přímé konfrontaci s osobním souhlasem papeže nebo výzvě k odporu. Zmizelo prorocké rozhořčení, které bylo kdysi namířeno i proti menším pohoršením; místo něj se objevil tlumený esej, který se četl spíše jako akademická zpráva než jako výkřik na poplach.
To, co by kdysi vyvolalo duchovní výzvu do zbraně, nyní vyvolalo pouze tiskovou zprávu s poznámkami pod čarou.
A nyní, za vlády Lva XIV., tento model pokračuje.
Fullertonův dopis: Uhlazená úcta ve věku apostaze
Snad žádný dokument neilustruje nový tón FSSPX lépe než dopis z 21. května 2025, který vydal P. John Fullerton, představený Amerického distriktu FSSPX, v němž se věnuje volbě Lva XIV. To, co mělo být příležitostí k vyjádření vážného znepokojení nebo přinejmenším ke střízlivému, teologicky podloženému varování, se místo toho stalo pečlivě připraveným cvičením v institucionální diplomacii. Dopis by se vlastně dal zaměnit za něco, co vydalo FSSP nebo Opus Dei.
Od úvodního odstavce je dopis prodchnutý procedurální úctou a zdrženlivým komentářem. Volba kardinála Prevosta je nazývána „významnou událostí“ a věřící jsou povzbuzováni, aby s nadějí hleděli do budoucnosti a nezkoumali věroučné plody nového pontifikátu, ale porovnávali jeho gesta s gesty jeho „předchůdce“. Kterého předchůdce? Ani zde není vůbec žádná zmínka o Františkovi, pouze odkaz na papeže Lva XIII. z doby před více než sto lety. Jakoby cesta k pochopení pontifikátu Lva XIV. ležela v devatenáctém století, a nikoliv v revoluci posledních dvanácti let.
Následuje zarážející nejasnost. Místo toho, aby dopis jmenoval známé prohřešky Lva XIV. – jeho chválu deklarace z Abú Zabí, jeho věrnost synodální revoluci, jeho nadšené jmenování šéfek dikasterií –, varuje věřící, aby se nenechali „příliš ovlivnit“ internetovým světem nebo „experty“, kteří papežova slova podrobně zkoumají. Jinými slovy, nevěřte vlastním očím. Nečtěte, co se píše. Nepřemýšlejte o jeho veřejných vystoupeních. Místo toho se prostě modlete. Doufejte. Předpokládejte to nejlepší. Buďte zticha.
Toto rétorické vyhýbání se není jen zklamáním, je to pastorační nedbalost. V minulých desetiletích FSSPX formovalo svědomí tím, že ho připravovalo na posuzování modernismu optikou katolické Tradice. Nyní nařizuje věřícím, aby nesoudili, odsunuli své obavy na vedlejší kolej a podřídili se neurčitému a mlhavému „duchu lásky“.
Nejkřiklavějším opomenutím je jakákoliv, ať už explicitní nebo implicitní, zmínka o věroučné krizi, které Církev čelí za vlády Lva XIV. Je to tentýž muž, který kanonizoval Františka prostřednictvím tweetu, chválil ducha Nostra Aetate a zdvojnásobil ekumenické a environmentální trajektorie posledních dvanácti let. A přesto nezaznělo jediné varovné slovo. Není navržen ani náznak věroučného rozlišování. Místo toho Fullerton končí sentimentální výzvou, že Lev XIV. by mohl „kráčet ve stopách sv. Petra“, jako by k Františkovu pontifikátu nikdy nedošlo.
V dopise se píše, že Církev je „sužována krizí, která trvá téměř šedesát let“, ale nic nenasvědčuje tomu, že by nový pontifikát v této krizi pokračoval nebo ji prohluboval. Naopak se zdá, že naznačuje pravý opak, totiž že Lev XIV. by mohl být tím, kdo ji zvrátí. Nikde žádné pochopení toho, že program Lva XIV. je pokračováním Františkovy revoluce, ani toho, že jeho prvními veřejnými akty byly oslavy synodality, mezináboženské harmonie a obnovené „ekologické konverze“. Čtenář zůstává s nejasným dojmem, že věci jsou nejisté, ale nadějné, a úkolem laiků není analyzovat, mluvit, odporovat, ale modlit se a mít papeže „ve svém srdci“.
Aby to bylo jasné, modlitba za papeže je správná a dobrá. Vždy byla součástí tradiční liturgie a žádný věřící katolík by nepopřel její nezbytnost. Ale používat modlitbu jako náhražku za pravdu, nebo ještě hůře, jako způsob k umlčení legitimního znepokojení, není duchovní vedení. To je pěstování dobrých vztahů s veřejností.
FSSPX dřív takhle nemluvilo. V 80. a 90. letech jeho tisková prohlášení uváděla konkrétní jména. S chirurgickou přesností vykládalo omyly Dignitatis Humanae, Unitatis Redintegratio a Nostra Aetate. Neříkalo věřícím, aby se zdržovali soudu, dokud neuplyne více času, ale varovalo, že modernistická teologie infikovala Církev v nejvyšších patrech a že mlčení tváří v tvář takovému omylu je samo o sobě zradou víry.
Dopis P. Fullertona není zradou v tomto smyslu, je však varovným signálem. Odhaluje FSSPX, které se nyní snaží spíše pečovat o svůj veřejný profil, než hlásat pravdu bez kompromisu. Odhaluje Bratrstvo, které je stále opatrnější ohledně toho, jak je vnímáno Římem a veřejností. Odhaluje duchovní, kteří se více snaží působit „vlídně“ než prorocky.
Tak to dopadá, když je proroctví nahrazeno diplomacií. Když se společenství kněží, které bylo založeno, aby vzdorovalo revoluci, místo toho zdvořile modlí za vrchního revolucionáře bez jediného varovného slova, věřící zůstávají bez pastýřů, kteří mluví jasně. Kněží můžou stále sloužit mši svatou. Můžou stále vyučovat katechismus. Ale jejich mlčení v současné velké krizi, kdy na tom nejvíc záleží, bude znít hlasitěji než jakékoliv kázání.
Věřící FSSPX si zaslouží pravdu
Nic z toho neznamená, že by FSSPX bylo neúčinné nebo zbytečné. Poskytuje svátosti. Vzdělává děti. Formuje kněze. Pro tisíce rodin je posledním útočištěm v Církvi, která je často nepřátelská vůči svému vlastnímu dědictví.
A to je právě ta tragédie.
Věřící si totiž zaslouží víc než mlčení. Zaslouží si pravdu.
Když ti, kterým bylo svěřeno, aby byli učiteli a pastýři, dají přednost diplomacii před naukou, když zadržují údery ze strachu, že přijdou o přízeň, pak už neplní své apoštolské poslání. Pečují jen o zavedenou značku.
To neznamená, že FSSPX je špatné. Znamená to, že stojí na křižovatce. Jeho mlčení může být strategické. Možná je to strach. Může být výsledkem nevyslovené dohody s Římem.
Ať už je to cokoliv, není to hlas arcibiskupa Lefebvra. A není to FSSPX, které mnozí z nás kdysi znali.
Zdroj: Hiraeth In Exile
Překlad: D. Grof
