Dopis rektora semináře – Modernismus jako příčina masakru ve Rwandě (1995)
Biskup Richard Williamson
Winona, 5. dubna 1995
jaký byl skutečný příběh, který stál za děsivým masakrem, při němž loni ve Rwandě ve střední Africe zahynulo asi půl milionu lidí? Mezi našimi přáteli ve Francii koluje fascinující a dobře podložená odpověď, která zní: modernismus nebo demokratismus v katolické Církvi. Teologie není jen teorie – kvůli teologickým omylům tečou potoky krve!
Právě zmíněná odpověď musí být podložena argumenty, protože porušuje zásady, které dnes mnozí lidé, včetně zbožných katolíků, ctí, pokud jde o to, jak by měla být společnost řízena. Tento dopis je příliš stručný na to, aby tyto argumenty mohl více než jen nastínit, ale ať zde katolíci tento nástin vidí, protože pokud pak mohou přijmout plnost argumentů s důvěrou, tím lépe pochopí podstatu jednak modernismu, který se týká nás všech, a jednak problému ve Rwandě, který může znovu vzplanout.
Stručně řečeno, Bůh stvořil různé lidi s velmi odlišnými povahami, například některé jako přirozené vůdce, mnohé jako přirozené následovníky, takže díky různým lidským darům, které se vzájemně doplňují, můžou všichni lidé společně vytvářet harmonickou společnost na zemi a obcování svatých v nebi.
To je zásadní princip zdravého rozumu i katolicismu, který byl ve Rwandě porušen rovnostářským a demokratickým modernismem, což mělo katastrofální následky. Protože však tento princip tolik odporuje dnes rozšířenému pojetí rovnosti mezi lidmi, obraťme se okamžitě na sv. Pia X., který se autoritativně vyjádřil na počátku svého pontifikátu v motu proprio z 18. prosince 1903:
„I. Lidská společnost, jak ji Bůh ustanovil, je složena z nerovných prvků, stejně jako jsou nerovné části lidského těla: učinit je všechny rovnými je nemožné, a vedlo by to ke zničení samotné společnosti.
II. Rovnost různých členů společnosti spočívá pouze v tom, že všichni lidé pocházejí od Boha Stvořitele; byli vykoupeni Ježíšem Kristem a budou Bohem souzeni a odměněni nebo potrestáni podle přesné míry svých zásluh a vin.
III. Z toho plyne, že je v souladu s Božím řádem, aby v lidské společnosti byli vládci a poddaní, zaměstnavatelé a dělníci, bohatí a chudí, vzdělaní a nevzdělaní, urození a prostí. Ti všichni, spojeni poutem lásky, si mají navzájem pomáhat k dosažení svého konečného cíle v nebi; a zde na zemi k materiálnímu i mravnímu dobru.“
Takové zásadní prohlášení, které Pius X. plně zaštítil svou „apoštolskou autoritou“ by dnes bylo nepochybně odmítnuto jako „elitářství“, „rasismus“ nebo lstivěji jako „směšování náboženství a politiky“, protože naráží na moderní představy o lidské rovnosti. Nevylučuje například ctěná ústava vůdčí republiky [rozuměj USA – pozn. překl.] našeho věku všechny „šlechtické tituly“ (I, 9, 10) z konstituování republiky? Nemá však tato republika nyní zcela jistě svou vládnoucí vyšší třídu, známou spíše jako liberální establishment východního pobřeží? A není problémem této vládnoucí třídy nikoliv její existence, ale její liberalismus?
Podobně v malé „zemi tisíce kopců“, Rwandě, ztracené před příchodem prvního bělocha v roce 1894 ve středu Afriky – po osm století před jeho příchodem pokojně vládla menšina pasteveckých Tutsiů většině zemědělských Hutů, protože Tutsiové jako kmen k tomu měli přirozené vlohy a celkově byli dost moudří na to, aby tyto dary nezneužívali.
Tento přirozený pořádek nebyl narušen, ani když brzy poté přišel katolicismus s belgickými misionáři, kteří po první světové válce vyučovali pravé náboženství. Tutsiové a Hutuové, kteří hovoří stejným jazykem, se vesele mísili při několikatýdenních oslavách, které se konaly na počest zasvěcení jejich společné země Kristu Králi tutsijským králem Mutarou III. v roce 1933.
Problémy nastaly, až když modernismus začal mezi válkami ve velké míře infikovat katolíky v Evropě – člověk je Bůh, takže člověk, nikoliv Kristus je králem, takže všichni lidé jsou králové, takže jeden člověk musí mít jeden hlas. Jak se tento demokratismus šířil do Rwandy, tak byli Hutuové postupně indoktrinováni svými duchovními a vůdci ideou neúnosností svého nedemokratického postavení jednoho kmene ovládaného druhým, nad nímž měli početní převahu tři ku jedné. A navíc, nepředváděli běloši v letech 1939 až 1945 celému světu divadlo, když ve jménu „křížové výpravy za demokracii“ prolévali potoky krve? Demokracie je zjevně posvátná! Krveprolití mezi černochy se stalo nevyhnutelným.
První velké vraždění Tutsiů se odehrálo v roce 1963 a od roku 1973 následovala řada vzájemných masakrů Hutů a Tutsiů, která vyvrcholila, nikoliv však nutně skončila, hrůzou půl milionu mrtvých v loňském roce.
Předpokládejme, že tato analýza je správná. Předpokládejme, že rovnostářský demokratismus, podle něhož jsou všichni lidé suverénní, a tudíž si rovni, je v lidské společnosti smrtícím virem. Jak se tomuto viru podařilo proniknout do katolické Církve v Evropě v meziválečném období, zvláště když jej Pius X. (1903–1914) tak nedávno odsuzoval, jak je uvedeno výše? Fascinující otázka. Odpověď: Pius XI, který byl papežem po většinu oněch meziválečných let (1922–1939), nebyl Piem X. A tak Pius XI. vydal v roce 1925 teoreticky skvělou encykliku o společenské vládě Krista Krále („Quas Primas“), ale hned následujícího roku v praxi, v činu, který mluví (jako obvykle) hlasitěji než slova, pokračoval v hlásání, jistě nevědomky, společenské vlády člověka tím, že odsoudil předvoj antidemokratů z „Action Francaise“.
Tehdy jasné katolické mozky (např. kardinál Billot) viděly a říkaly, že papežova levá ruka boří to, co jeho pravá slova budují, že jeho jednání navzdory zdání duchovnosti směřuje Církev k pohromě, ale taková varování byla utopena pod sborovým hlasem „zbožných“ katolíků, kteří protestovali, že papež nemůže dělat nic špatného, že demokracie není tak špatná věc, že „Action Francaise“ je fašistická atd., přičemž tito „zbožní“ katolíci ke svému překvapení a potěšení zjistili, že svět a média jsou pro jednou na jejich straně! Stejně jako na Druhém vatikánském koncilu! Není pochyb o tom, že se svět konečně obrátil na víru!
Bohužel, bohužel.
Jedním z prvních kroků Pia XII. jakožto nástupce Pia XI. v roce 1939 bylo zrušení odsouzení „Action Francaise“ – nemohl ani on udělat nic špatného? – bylo však už příliš pozdě. Demokratické myšlení už bylo v Církvi ve Francii a Evropě dobře upevněno, a odtud se šířilo do Rwandy s následky, které jsme viděli.
V tuhle chvíli mohou někteří z vás čtenářů opět pojmout podezření, že Bratrstvo sv. Pia X. (nebo alespoň jeden z jeho biskupů) má navíc skrytý politický, fašistický a antiamerický program. Znovu ujišťujeme každého takového čtenáře, že nás politika nezajímá jinak než jako projev náboženských problémů, že nedůvěřujeme fašismu, v nejlepším případě pouhému antikomunismu, že tyto problémy vyřeší, a že nemáme nic proti Americe jako takové, naopak, problémem je liberalismus, maskovaný jako politika, ale ve skutečnosti antináboženství.
Drazí přátelé, toto antináboženství je na pokraji toho, aby nám zbořilo dům — jak Církev, tak svět — přímo nad hlavou. Čas na pokusy nebo na to, že „půjdu svou cestou“ s třicátými, čtyřicátými a padesátými lety, už pominul. Možná tehdy bylo možné zachránit více duší tím, že bychom odmítli principy „Action Française“, ale teď už ne! Rok 1995 vyžaduje celou pravdu o minulosti. Člověk nemůže být obviněn, pokud jeho předvídavost není dokonalá, ale je jako pštros, pokud chce mít méně než dokonalý pohled zpět. Čas „zbožného“ katolicismu je pryč!
Modlete se. Modlete se růženec. Modlete se růženec každý den. Matka Boží nám stále může získat od svého Božího Syna spásu a získá ji, pokud se modlíme její svatý růženec. A nezapomeňte na věroučné setkání pro muže ve Winoně od 25. do 29. července, kde se ukáže, že myšlení Bratrstva sv. Pia X. není fašistické, ale papežské!
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
