Jaká jsou znamení konce světa? Můžeme je rozluštit? (2024)
Robert Lazu Kmita
11. listopadu 2024
Každá seriózní diskuse o „znameních času“ vyžaduje nejen notnou dávku opatrnosti, ale také široké a důkladné porozumění všem tradičním výkladům, od sv. Pavla přes ctihodného Bartoloměje Holzhausera a blahoslavenou Annu Kateřinu Emmerichovou, až po sv. Hildegardu z Bingenu, sv. Roberta Bellarmina a sv. Alfonse Maria z Liguori. Kromě toho je naprosto nezbytný moudrý výběr textů – zejména vzhledem k tomu, že v každé době bylo mnoho těch, kteří věřili, že se blíží konec světa. Největším rizikem, kterému je třeba předcházet, je však neřest senzacechtivosti.
V éře internetu a hromadných sdělovacích prostředků je přání zaujmout pozornost širokého obecenstva jedním z nejběžnějších pokušení. Není proto žádným překvapením, že zájem o apokalypsu a znamení časů je velký. Přímo úměrný počtu apokalyptických výkladů je nedostatek serióznosti většiny z nich – často hraničí se směšností. Nedávno jsem se například dobře pobavil, když v reakci na jistý příspěvek na youtubovém kanálu dr. Taylora Marshalla, který spekuloval o tom, že král Karel III. je Antikristem, dr. Joseph Shaw vtipně odpověděl: „Dejte si pozor, Marshalle, někdo by mohl za Antikrista označit vás!“ (1) Pokud je totiž přístup povrchní a senzacechtivý, výsledky jsou banální a taková obvinění (jako ta proti Jeho Veličenstvu králi Karlu III.) diskreditují seriózní úvahy o zásadních tématech.
I přes všechna rizika však uznáváme platnost výroku kardinála Josepha Ratzingera z jeho slavné disertace o teologii dějin podle sv. Bonaventury:
„Především v dobách největších krizí lidských dějin nacházíme lidi, kteří se zabývají teologií a filozofií dějin.“ (2)
Pro ty, kdo si uvědomují nebývalé rozměry současné krize ve světě a v Církvi, totiž nemůže být žádné téma „žhavější“ než úvahy o znameních času. Otázky, které se sotva odvažujeme vyslovit nahlas, zní takto: „Je možné, že se blížíme konci cesty? Mohl by být konec dějin blízko?“ Než však začneme diskutovat o skutečných znameních, jak jsou zprostředkována v posvátných textech biblického kánonu, musíme se nejprve zabývat „nulovou“ otázkou: i kdyby nám byla v Písmu svatém zanechána určitá znamení, můžeme si být jisti, že je dokážeme interpretovat? Přesněji řečeno, je legitimní, abychom se jim snažili porozumět? Těm, kdo neznají uvažování sv. Augustina, se moje otázka může zdát přinejmenším podivná, pospíším si tedy s určitým vysvětlením.
Opatrná skepse sv. Augustina
Sv. Augustin žil a zemřel krátce před pádem Římské říše v roce 476. Sv. Augustin se intenzivně zabýval eschatologickými otázkami. Až do jeho posledního velkého díla De Civitate Dei (O Boží obci) obsahují jeho spisy četné postřehy o eschatologických znameních obecně a o projevech Antikrista v dějinách zvláště. Asi z určité opatrnosti rozvinul teorii, která se zdála zavřít dveře spekulacím o konci dějin. Jeho argument je prostý: Spasitel Ježíš Kristus sám řekl: „O tom dni však nebo o té hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, toliko Otec.“ (Mk 13:32)
Pokud je naše neznalost takového tématu výsledkem Božího rozhodnutí, jak bychom se mohli odvážit myslet si, že bychom mohli rozluštit a rozpoznat Antikrista? Takové jednání by totiž naznačovalo určitou – byť jen přibližnou – znalost o druhém příchodu Spasitele. Kdyby měl někdo schopnost takového poznání, neodporovalo by to kategorickému výroku v Markově evangeliu „o té hodině neví nikdo“? Sv. Augustin byl přesvědčen, že odporovalo. A přesto byl navzdory ohromnému vlivu, který měl na křesťanskou teologii, jeho argument často přehlížen – nebo dokonce zcela ignorován. Sv. Tomáš Akvinský, který byl v mnoha ohledech hluboce ovlivněn Augustinovým odkazem, nabídl svůj vlastní – duchovně-alegorický – výklad Augustinova postoje. Tridentský koncil však po vzoru některých církevních otců – jako byl svatý Cyril Jeruzalémský –, kteří se s Augustinem rozcházeli, definitivně uzavřel diskusi krátkým, ale velmi jasným prohlášením zaznamenaným v Římském katechismu (1566):
„Když náš Pán a Spasitel mluví o posledním dni, prohlašuje, že jednoho dne nastane všeobecný soud, a popisuje znamení jeho příchodu, abychom je viděli a poznali, že se blíží konec světa (Mt 24:33).“ (3)
Co nás učí Římský katechismus
Učení Katechismu je velmi jasné: Křesťani mohou na základě výkladu eschatologických znamení z biblických proroctví vědět a chápat, že konec světa je blízko. To samozřejmě v žádném případě neznamená přesnou znalost času Spasitelova druhého příchodu (což vylučuje text z Matoušova evangelia 24:9), ale spíše pochopení jeho blízkosti. O této možnosti mluvil víc než tisíc let před Tridentským koncilem jeden z největších světců a učitelů Církve sv. Cyril Jeruzalémský. Ve svém nezapomenutelném díle Mystagógické katechese vysvětlil následující:
„Protože však, když očekáváme Krista, potřebujeme znát znamení konce, abychom se uchránili před klamem, zkázou a bludem falešného Antikrista, přišel apoštol, inspirovaný Bohem, z Božího úradku k pravému učiteli a řekl: »Pověz nám, kdy to bude a co bude znamením tvého příchodu a konce světa?« (Mt 24:3) Očekáváme, že opět přijdeš, ale »satan se přeměňuje v anděla světla« (2 Kor 11:14). I vy, moji posluchači, kteří Ho nyní vidíte očima mysli, naslouchejte, jak vám opakuje stejná slova: »Dávejte si pozor, aby vás nikdo nesvedl z cesty.« Tento výrok vám radí, abyste věnovali pozornost našim slovům. Není to totiž historie toho, co bylo, ale proroctví budoucnosti a toho, co se jistě stane. Ne že bychom prorokovali, neboť toho nejsme hodni, ale předkládáme vám, co je psáno, a oznamujeme znamení. Všímejte si, kolik z proroctví se splnilo a kolik ještě zůstává, a mějte se na pozoru.“ (4)
Jaká jsou velká znamení blížícího se dne posledního soudu?
Pokud přijmeme, že do určité míry můžeme rozšifrovat znamení blízkosti konce dějin, jaká pak jsou nejvýznamnější znamení? Tato otázka je zcela oprávněná vzhledem k tomu, že sám Kristus prohlásil, že některé katastrofické události ve skutečnosti nejsou indikátory apokalypsy:
„Budete slyšeti o válkách a pověsti o bojích. Hleďte, ať se nezaleknete, neboť to musí nastati; ale to ještě není konec.“ (Mt 24:6)
Proto většina pohrom, jakkoliv jsou strašné, nejsou znameními konce. Jaká tedy jsou magna signa? Dva z posledních učitelů křesťanské Tradice, sv. Robert Bellarmin a sv. Alfons Maria z Liguori, se pokusili o komplexní shrnutí této problematiky. Ve svém malém pojednání o Antikristu zahrnutém v prvním svazku nazvaném De Romano Pontifice (1586) jeho monumentálního díla Disputationes de Controversiis Christianae Fidei adversus hujus temporis Haereticos (Rozpravy o sporných otázkách křesťanské víry), Bellarmin vysvětluje, že Duch Svatý poskytl šest takových rozpoznatelných znamení v Písmu svatém:
„Dvě předcházejí Antikristu, totiž hlásání Evangelia a zpustošení Římské říše; dvě ho doprovázejí, jistě kázání Enocha a Eliáše, a velké a pozoruhodné pronásledování, tak silné, že veřejné náboženství zcela zanikne; a dvě následná znamení, totiž pád Antikrista po třech a půl letech a konec světa, který v současnosti stále ještě existuje.“ (5)
O téměř dvě století později napsal sv. Alfons komentář „sur les fins dernières“ („o posledních věcech“), kde se vrátil k diskuzi o velkých znameních konce světa. Ve stručném úvodu opatrně tvrdil, že jen vyjadřuje svůj vlastní názor na tyto věci a svým slovům přisuzoval jen „čistě lidskou autoritu“. Vezměme si z této opatrnosti jednoho z nejučenějších světců historie poučení! Jaká znamení však doctor zelantissimus rozpoznal?
Prvním je hlásání Evangelia po celém světě, stejně jako to tvrdil sv. Robert. Druhým je velké odpadnutí značného počtu křesťanů. Třetím je úplné zničení Říše a dokonce i názvu „římská“. Bellarminovo druhé znamení je tedy podrobněji popsáno pod Alfonsovým druhým a třetím znamením. Čtvrtým znamením je příchod Kristova posledního protivníka a pátým kázání Enocha a Eliáše. Zničení Antikrista je zahrnuto ve velkém znamení jeho historického projevení, po němž bude přirozeně následovat konec. Jak můžeme vidět, navzdory jemným rozdílům panuje mezi oběma učiteli naprostý soulad. Přesto dáme poslední slovo církevní autoritě, která otázku těchto znamení vyjasnila v druhém zásadním zdroji – po Písmu svatém –, který bereme v potaz, totiž v Římském katechismu. Zde se, v pasáži, která se výslovně týká naší otázky, uvádí:
„Písmo svaté nás zpravuje, že všeobecnému soudu budou předcházet tato tři hlavní znamení: hlásání Evangelia po celém světě, odpadnutí od víry a příchod Antikrista. Náš Pán říká, že toto evangelium o Království, bude hlásáno po celém světě na svědectví všem národům a pak přijde konec. Apoštol nás také napomíná, abychom se nikým nenechali svést, jako by onen den Páně již nastával, neboť nepřijde-li nejprve vzpoura a neobjeví-li se člověk hříchu, soud nepřijde.“ (6)
Navzdory zdání není mezi učením Katechismu a naukami obou učitelů žádný rozpor. Katechismus se omezuje na základní hlavní eschatologická znamení. První z nich – hlásání Evangelia po celém světě – odkazuje na globální rozšíření Evangelia. Druhé, které zahrnuje zničení Římské říše, zdůrazňuje nejvážnější aspekt: odpadnutí – tedy opuštění pravé víry – ve velkém měřítku. Je také pozoruhodné, že tato událost se může týkat pouze křesťanů posledního věku, neboť jen ti, kteří znají víru, mohou odpadnout. A nakonec historické projevení se Antikrista (třetí znamení zmiňované v Katechismu) samozřejmě může zahrnovat zjevení a kázání Enocha a Eliáše i zničení Antikrista před slavným návratem Krista.
Každé z těchto hlavních znamení proto vyžaduje pečlivou a opatrnou úvahu. Ačkoliv se budu zabývat všemi znameními, o nichž se zmiňuje sv. Robert a sv. Alfons, rozdělím je do tří kategorií, které uvádí Římský katechismus. Získáme tak jasný obraz obecného rámce, který by nám dovolil interpretovat biblické texty týkající se blízkosti druhého příchodu našeho Pána Ježíše Krista. I když uznávám možnost omylu, domnívám se, že současná historická chvíle vyžaduje nejen serióznost takového zkoumání, ale především hlubokou pokoru – jak je vyjádřena ve slovech, která adresujeme Bohu v modlitbě Pater Noster:
„Fiat voluntas Tua, sicut in coelo, et in terra.“
Poznámky
(1) Joseph Shaw (Editor), A Defence of Monarchy. Catholics Under a Protestant King, Angelico Press, 2023, str. 147.
(2) Joseph Ratzinger, The Theology of History in Saint Bonaventure, Franciscan Herald Press, 1971–1989, p. v.
(3) Catechism of the Council of Trent for Parish Priests, překlad John McHugh O.P. a Charles J. Callan O.P., New York, 1923, str. 83. Původní latinský text lze nalézt in Ex Decreto Concilii Tridentini ad Parochos, Editio Stereotypa Quinta, Lipsiae, Ex Officina Bernhardi Tauchnitz, MDCCCLVI (1856), Quaestio IV, str. 67: „Quare Dominus et Salvator noster, quum de extremo die loqueretur, declaravit futurum aliquando generale iudicium, signaque adventantis eius temporis descripsit, ut, quum illa viderimus, finem saeculi prope esse intelligamus.“
(4) The Works of Saint Cyril of Jerusalem, (The Fathers of the Church Series, sv. 64), Svazek 2, překlad Leo P. McCauley S.J. a Anthony A. Stephenson, The Catholic University of America Press, 1970, str. 56–57. Původní řecký text lze nalézt in Patrologiae Cursus Completus, Series Graeca, Accurante J.-P. Migne, Patrologiae Graecae Tomus XXXIII, Cyrillus Hierosolymitamus, Petrus II, Timotheus Alexandrini, Alii, Parisiis, 1857, sl. 875–876.
(5) Viz první odstavec kapitoly IV: The First proof: the Rule of the antiChrist has not yet begun, in St. Robert Bellarmine S.J., Antichrist, překlad Ryan Grant, předmluva P. Philip Wolfe, Mediatrix Press, 2016, str. 24.
(6) Catechism of the Council of Trent for Parish Priests, ed.cit., str. 84.
Zdroj: The Remnant
Překlad: D. Grof
