Slovo bloggera 14 – Svátek Krista Krále (2024)
27. října 2024
Modlitba ke Kristu Králi
Pane Ježíši Kriste,
uznávám Tě za Krále světa. Všechno, co bylo stvořeno – pro Tebe je stvořeno. Jednej tedy se mnou podle svého práva. Obnovuji svůj křestní slib: Odříkám se zlého ducha, i všech skutků jeho i vší pýchy jeho. Slibuji, že budu žíti jako řádný křesťan. Zvláště se zavazuji, že vše vynaložím, aby zvítězila práva Boží a Tvé svaté Církve. Božské Srdce Ježíšovo, obětuji Ti své nepatrné skutky, aby všechna srdce uznala Tvé svaté království a aby zavládl Tvůj pokoj na celém světě.
Amen.
***
Vážení čtenáři,
v den dnešního svátku Ježíše Krista Krále, se završil třináctý rok fungování tohoto blogu. I po tolika letech vám chce stále přinášet podněty k zamyšlení a materiály a informace z cizojazyčného prostředí, které by jinak byly některým z vás hůře dostupné nebo zcela nedostupné. Říkat, že ne všechny příspěvky musejí nutně a úplně vyjadřovat názory autora, by znamenalo se opakovat. Autor také není schopen ovlivnit další využití či zneužití zde předkládaných informací třetími stranami a jejich svévolné úpravy v rozporu s originálním článkem. Taková už je bohužel dnešní doba. V každém případě je jen na vás čtenářích, jak s informacemi naložíte vy a jaké závěry z nich případně vyvodíte. Svobodné myšlení v souladu s přirozeným zákonem je naší výsadou.
Pokud mluvíme o možnosti samostatného a svobodného uvažování, zdá se, jako by se minulé děje takřka identicky ve společnosti odehrávaly i dnes, jen v modernějších kulisách. Znovu jsme svědky cenzurování názorů, prosazování jediného správného způsobu myšlení, právních i existenčních hrozeb. Znovu vidíme nové aparátčíky i udavače, agilní svazáky i Jidáše, gauleitery i podlézavce. Pravda, na věc už se jde většinou poněkud méně hrubě než v minulých režimech, ale o to rafinovaněji a lstivěji i díky moderním technologiím. Jako u každého systému, který se chystá prosadit svůj jediný možný „Weltanschauung“, se také začíná především od těch nejmladších za pomoci více či méně skrytého vymývání mozku. Ďábel svoje metody nemění. Déjà vu, chce se říct. Pokud tedy tento blog přispěje alespoň pár zrnky písku k narušení chodu tohoto obludného soukolí, je to autorovi dostatečnou satisfakcí.
Ani v církevním prostředí na tom pochopitelně nejsme o moc lépe. Všude kolem nás je vidět ono pověstné „ďábelské zmatení“, o němž mluvila sestra Lucie. Hierarchie z větší části mlčí nebo se dokonce přímo aktivně podílí na destrukci Církve a Bergoglio otevřeně a opakovaně mluví o různých cestách ke spáse jako by už neplatilo neměnné dogma, že mimo Církev není spásy. Většinu pokoncilních věřících to ponechává naprosto v klidu a prakticky nejsou schopní reflektovat nic, co u nich likviduje poslední zbytky katolicismu. Známý anglický kněz P. Basil Wrighton je už před více než čtyřiceti lety trefně nazval římskými protestanty.
Mimo tyto většinové římské protestanty existují také různé konzervativní skupiny kompromisních společenství, kterým jde spíše o tradiční estetiku a formu než o naukové problémy a těžko je lze proto považovat za tradičně katolické v pravém smyslu slova. Jak napovídá poslední vývoj, i tyto skupiny dosáhly svých limitů a neomodernistický Řím se s nimi s největší pravděpodobností dříve či později nelítostně vypořádá.
Skutečně tradičně katolických společenství je poměrně málo, přičemž některá navíc procházejí plíživou liberalizací, aniž by si toho jejich běžný příznivec všiml, zvláště pokud nemá možnost dlouhodobého srovnání se stavem v minulosti. U těch má smysl poukazovat na objektivní pochybení nebo konkrétní nepravdy, které si dovolí publikovat veřejně. Je ale například zbytečné reagovat na ty jejich představitele, kteří sami sebe s patosem na hranici směšnosti a takřka s husovským zápalem vidí jako jakési nové Jany Nepomucké. Život je zkrátka plný paradoxů. Nechme je tedy s jejich umanutostí dále hledat své vnější i vnitřní nepřátele a pro legitimizaci se dovolávat přijetí ze strany koncilní církve. Litovat lze jen jejich zmařeného potenciálu.
A aby bylo církevní spektrum dnešní zjitřené doby úplné, sluší se zmínit také sedesvakantisty. Zde se omezme na to, že u současného pontifikátu na rozdíl od těch předešlých mnohem jistěji nelze argumentaci sedesvakantismu ve světle katolických dogmat, učení církevních otců a Bergogliových výroků bez rozmyslu odmítnout. Nicméně není nezbytně nutné se zde v tuto chvíli k tomuto komplexnímu tématu vyjadřovat obšírněji.
Z neradostného hodnocení výše plyne především potřeba soustředit se na práci, která má smysl a slouží „k větší slávě Boží“ a k pomoci bližním. Z tohoto pohledu je potěšující, že i v tomto roce se díky pomoci jediného skutečně tradičně katolického českého nakladatelství Christianitas, které působí dobrovolnicky a jako apoštolát, podařilo realizovat další rozsáhlejší překladatelský počin a vydat knihu Pravdivý fatimský příběh. Ta obsahuje popis šesti fatimských zjevení z roku 1917 i osudy všech tří dětí a jejich rodin. V přílohách je pak podrobně vysvětlena pobožnost pěti prvních sobot, jsou zde jednotlivé modlitby, které děti obdržely, a další zajímavé informace. Vřele lze doporučit také další nové tituly tohoto nakladatelství jako jsou Liturgická revoluce, Církevní krize v otázkách a odpovědích nebo výpravný Katechismus v obrazech a jiné.
Z krátkého hodnocení výše plyne, že ve světe i v Církvi dnes zažíváme dobu nepokoje, zmatení, nejistoty a násilí, které se navíc s každým dalším rokem stupňují. O tom, jakým způsobem se zachovat a o co usilovat nás ve své encyklice Quas primas poučil papež Pius XI., když v ní v roce 1925 vyhlásil právě svátek Ježíše Krista Krále:
„Proto, když jsme připomenuli, že je třeba hledat mír Kristův v království Kristově, prohlásili jsme, že o něj budeme pracovat ze všech svých sil; pravíme »v království Kristově«, neboť ke zjednání a upevnění míru nevidíme účinnějšího prostředku než obnovu vlády Kristovy.“
Napomáhat svým skromným dílem k obnově Kristovy vlády je proto i nadále stěžejní náplní tohoto blogu.
Závěrem Slova bloggera je také samozřejmě milou povinností poděkovat všem, kteří autorovi dáváte zpětnou vazbu k fungování tohoto blogu a podporujete jej modlitbou, radami, náměty, povzbuzením i kritikou či jinak, neméně důležitě. Pán Bůh vám to oplať!
Vive Christus Rex!
autor
