Růžencové křížové tažení, které osvobodilo Rakousko od komunismu (2024)
Elizabeth Lozowski
11. září 2024
„Válka [první světová] skončí. Jestliže však lidé nepřestanou urážet Boha, vypukne během pontifikátu papeže Pia XI. ještě horší válka. Až spatříte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké znamení od Boha, že se chystá ztrestat svět za jeho zločiny prostřednictvím války, hladomoru a pronásledování Církve a Svatého otce.“
„Jestliže Má přání lidé vyplní, Rusko se obrátí a nastane mír; pokud ale ne, rozšíří se jeho omyly po celém světě...“
Varování v roce 1917: Rusko rozšíří své omyly po celém světě.
Naše Paní z Fatimy předala třem dětským pasáčkům toto prorocké poselství krátce před koncem první světové války. Její předpovědi se bohužel naplnily. Lidé dál uráželi Boha a krátké období míru proměnili v honbu za hříšnými a svůdnými rozkošemi v době, která je známá jako bouřlivá dvacátá léta. Jak je spravedlivé, Bůh uložil trest, který Panna Maria předpověděla: Přišla horší válka, která zuřila dlouhé čtyři roky.
Ničivá druhá světová válka srovnala se zemí mnoho evropských měst a vyžádala si 40–50 milionů obětí v celé Evropě. Když byla nakonec dojednána mírová smlouva, Německo a jeho spojenci byli nuceni přijmout tvrdé kárné podmínky.
Sovětský svaz, jedna ze spojeneckých mocností na straně Velké Británie, Francie a Spojených států, dostal velký podíl na vítězné kořisti: získal kontrolu nad rozsáhlými oblastmi východní Evropy, včetně zemí, které okupoval, jako je Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko a východní Německo. Komunismus využil situace, aby šířil svou propagandu a upevnil kontrolu nad těmito zeměmi. Na rozdíl od jiných spojeneckých zemí komunisté brzy ukázali, že nemají v úmyslu vzdát se cenných území, která jim byla přidělena mírovou smlouvou.
Rakousko se stává obětí Sovětů
Rakousko bylo jednou z obětí železné ruky Sovětů. Během války bylo Rakousko anektováno nacistickým Německem, čímž se stalo obětí i spolupachatelem v následné diskusi o odpovědnosti Rakouska za nacistické válečné zločiny.
Po válce bylo Rakousko rozděleno a předáno čtyřem mocnostem. Rusko získalo bohatý vídeňský region. Dole, Stalinův portrét vezený centrem Vídně v roce 1952.
Rakouská vlajka vedle vlajky se srpem a kladivem na vídeňské tramvaji v roce 1945.
Přetrvávající podezření o spoluvině Rakouska s nacisty vedlo čtyři velmoci – Spojené státy, Británii, Francii a Sovětský svaz – k rozdělení země na čtyři sektory kontrolované vítěznými mocnostmi. Rakousko si mohlo ponechat vlastní vládu, protože se plně nepodřídilo nacistickému převzetí moci, avšak jakákoli nová legislativa mohla být vetována jednomyslným hlasováním všech čtyř mocností.
Komunistické síly okupovaly nejbohatší průmyslový a zemědělský region, který zahrnoval hlavní město Vídeň. Komunisté se zmocnili naftařských a přepravních společností, továren a železnic v regionu pod záminkou, že je využívali nacisté. Jediným způsobem, jak by se rakouští majitelé podniků, kteří se potýkali s problémy, mohli podílet na výnosech, bylo odkoupení průmyslových odvětví za nepřiměřenou cenu.
„Podrobený národ“ byl také nucen platit za potraviny a ošacení Rudé armády, což pro již tak vyčerpanou rakouskou pokladnu představovalo značnou částku. Sovětští vojáci také páchali zločiny rabování a znásilňování, které důstojníci dostatečným způsobem netrestali, protože se svými muži často sympatizovali.
Komunisté infiltrovali rakouskou společnost a pokoušeli se rozdmýchávat nepokoje. I když rakouská komunistická strana v poválečných volbách získala jen malou podporu, přítomnost Rudé armády ve Vídni ji dodávala odvahu.
V září 1950 se zdálo, že komunistická strana chystá převrat k uchopení moci. Dělníci rozzlobení poválečnou politikou rakouské vlády a podnícení komunistickým duchem třídního boje deset dní stávkovali. Nakonec byly stávky potlačeny a hrozba komunistické revoluce skončila.
Sovětský svaz se k puči, vedenému převážně rakouskými komunisty, nijak nehlásil, ale nemohl popřít podporu komunistické doktríny, která neustále ohrožovala rakouskou vládu.
Jak předpověděla Naše Paní z Fatimy, Rusko šířilo své omyly po celém světě. Královna nebe však měla plán na osvobození Rakouska z komunistické tyranie bez použití zbraní i slov prostřednictvím jednoho z nejmocnějších nástrojů proti zlu, jakého se katolík může chopit – svatého růžence.
P. Pavlicek a Naše Paní z Fatimy
Petrus Otto Pavlicek se narodil v Innsbrucku v roce 1902. I když byl vychováván jako zbožný katolík, opustil ve svém mládí Církev a vedl neuspořádaný život. V roce 1935 se obrátil poté, co málem zemřel kvůli nemoci. Navzdory mnoha překážkám se rozhodl zasvětit kněžství a nakonec byl v roce 1941 vysvěcen na kapucínského kněze.
P. Petrus Pavlicek stál v čele smírné růžencové křížové výpravy; dole, středověká socha Panny Marie z Mariazell v proslulé svatyni v Rakousku.
O rok později byl P. Pavlicek odveden do německé armády jako zdravotník. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie v roce 1944 byl zajat Američany. Od nich se dozvěděl o Naší Paní z Fatimy, jejíž poselství posílila jeho oddanost svatému růženci, který se po svém propuštění 16. července 1945 snažil propagovat.
P. Pavlicek inspirovaný fatimským poselstvím začal růženec vnímat jako odpověď na osvobození Rakouska od komunistické nadvlády. Odjel do Mariazell, nejoblíbenějšího rakouského poutního místa, kde se nachází zázračná dřevěná socha Panny Marie, aby se pomodlil o Boží vedení.
Zatímco se 2. února 1947 před sochou modlil, uslyšel tato slova Naší Paní: „Udělej, co ti říkám a bude mír.“ Přesvědčen o pravdivosti jejích slov, zahájil P. Pavlicek smírné křížové tažení svatého růžence.
Ti, kteří se k tomuto smírnému růžencovému křížovému tažení připojili, se modlili nejen za osvobození Rakouska, ale také za obrácení hříšníků a za skutečný mír slíbený Naší Paní z Fatimy. Veřejná růžencová shromáždění s narůstajícími zástupy lidí vedená P. Pavlicekem se konala každého 13. dne v měsíci od roku 1947 do roku 1955.
I když P. Pavlicek postrádal finanční prostředky, podařilo se získat sochu Panny Marie z Fatimy od jednoho portugalského biskupa, na kterého udělala dojem horlivost tohoto rakouského kněze. Tuto sochu, která P. Pavliceka doprovázela při jeho procesích po celém Rakousku, vytvořil stejný sochař, který vyrobil původní poutní sochu ve Fatimě. Když cestoval po vesnicích, vyzýval hříšníky a špatné katolíky k pokání a vyslechl cestou tisíce zpovědí.
Měsíční růžencová procesí se rozrostla natolik, že se P. Pavlicek rozhodl zavést každoroční procesí a vyzval k účasti všechny vídeňské farnosti. Vybral si datum 12. září, svátek Nejsvětějšího jména Panny Marie. Právě v tento den roku 1683 byla Vídeň díky moci růžence a statečnosti polského krále Jana III. Sobieského osvobozena od osmanské hrozby.
Aby Vídeň po letech dosáhla podobného vítězství, připojili se ke každoročnímu průvodu významní státní představitelé, včetně ministra zahraničí Leopolda Figla a spolkového kancléře Julia Raaba. Ministr Figl na adresu P. Pavliceka vznosně prohlásil: „I kdybychom byli přítomni jen my dva, půjdu. Moje země si to žádá!“ Jak se ukázalo, tisíce Rakušanů se každoročně scházely, aby prosily Pannu Marii o přímluvu.
Ministr zahraničí Figl a spolkový kancléř Raab vedou růžencové procesí ulicemi Vídně.
P. Pavlicek chtěl, aby se růženec každý den modlila alespoň desetina obyvatel Rakouska, asi 700 tisíc lidí. Jeho cíle bylo dosaženo v roce 1955, když se k modlitbě růžence zavázalo více než půl milionu Rakušanů. Podle některých odhadů se k modlitbě zavázalo 700 tisíc Rakušanů.
Shodou okolností zhruba stejný počet Rakušanů před lety oficiálně vstoupil do nacistické strany. Bylo to jako by Panna Maria vyzývala stejný počet duší, aby odčinily hříchy Rakušanů, kteří dali přednost národnímu socialismu před svobodou katolické Církve.
Napětí studené války zázračně mizí a Rakousko se osvobozuje
Počátkem 50. let 20. století narostlo napětí mezi Sovětským svazem a ostatními evropskými velmocemi:
Začala studená válka. Mnohé země se obávaly nové války a začaly se připravovat na sovětskou blokádu. Komunistický diktátor Josif Stalin zaujal agresivní postoj a vyvolal napětí mezi spojeneckými národy. Stalin měl v úmyslu šířit komunismus ve světě a k dosažení svého cíle používal násilné prostředky.
Stalinova smrt v roce 1953 přinesla mírný posun v ruské politice a komunističtí vůdci byli otevřenější vůči míru. Stále však pevně drželi všechna svá nabytá území a nebyli ochotní se jich vzdát. Pokračující jednání a konference k ukončení napětí studené války příliš nepřispěly.
V roce 1955 byla podepsána Rakouská státní smlouva, která zemi osvobodila od komunistické vlády.
24. března 1955 – ve stejném roce, kdy P. Pavlicek obdržel růžencový závazek půl milionu Rakušanů – pozvali komunisté Rakušany nečekaně na další mírovou konferenci. Od konce války se konalo více než 260 takových setkání, aniž by došlo k jakémukoliv pokroku ohledně rakouské nezávislosti.
Před odjezdem vyhledal kancléř Julius Raab P. Pavliceka, aby ho poprosil o intenzivní modlitbu: „Prosím, modlete se a požádejte své lidi, aby se modlili ještě usilovněji než kdy dřív.“
Na konferenci se shromáždily všechny okupační mocnosti – Spojené státy, Británie, Francie a Sovětský svaz. K velkému údivu všech komunisté souhlasili s poskytnutím nezávislosti Rakouska a odchodu z rakouského území s jedinou podmínkou, že Rakousko zůstane neutrální zemí.
Tisíce Rakušanů se připojují k růžencovému křížovému tažení, aby poděkovaly Naší Paní za osvobození země od komunistů v roce 1955.
Všechny čtyři země podepsaly 15. května 1955 Rakouskou státní smlouvu. Je to jedinkrát, kdy se během studené války Sovětský svaz stáhnul z nějaké země a podepsal dohodu se Spojenými státy. 26. října opustil Rakousko poslední ruský voják, což je vítězství, kterého se jiné okupované země dočkaly až mnohem později.
Rozjásaní Rakušané se shromáždili v ulicích Vídně a vítězně kráčely v procesí se sochou Naší Paní z Fatimy. Kancléř Raab si uvědomoval, že tento úspěch má jen málo společného s jeho osobou, a prohlásil: „My, jejichž srdce jsou plná víry, dnes voláme k nebi v radostné modlitbě: Jsme svobodní. Ó, Maria, děkujeme Ti!“
Na jeho slova slyší tisíce Rakušanů, kteří rok co rok přicházejí na svátek 12. září do Vídně, aby poděkovali Naší Paní z Fatimy za osvobození své země a modlili se za mír a obrácení hříšníků.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof
