Desatero přikázání pro skrupulózní lidi (2013)
P. Thomas M. Santana, CSsR
P. Don Miller, CSsR, zakladatel nakladatelství Liguori Publications a organizace Scrupulous Anonymous, zveřejnil v roce 1968 „Desatero přikázání pro skrupulózní lidi“. Okamžitě se stalo hitem. Moje verze z roku 1996 byla také dobře přijata.
O sedmnáct let později je čas na další revizi. Od doby zveřejnění původního Desatera přikázání pro skrupulózní lidi jsme se o skrupulóznosti mnohé dozvěděli a tato revidovaná přikázání mohou odporovat některým částem prvních dvou verzí. Kde tomu tak je, poskytnu čtenářům pastorační radu, abych jim pomohl pochopit důvod tohoto rozporu.
Věřím, že toto revidované a aktualizované Desatero přikázání pro skrupulózní lidi bude užitečným nástrojem pro duchovní formování členů organizace Scrupulous Anonymous. Tato přikázání nezaručují pokoj a osvobození od přehnané úzkostlivosti, ale jejich praktikování je krok správným směrem. Věřit v Boží milost a důvěřovat ji, je mnohem zdravější, než nechat skrupulóznost řídit naše rozhodnutí. Když budeme tato přikázání praktikovat – nikoliv dokonale, ale s normální lidskou snahou – budou cestou Boží milosti a pomoci.
Úvod
Přikázání 1 až 4 se zaměřují na svátost pokání.
Když P. Don napsal původní desatero, chápal skrupulóznost tradičním způsobem jako „projev citlivého svědomí“. Byl přesvědčen, že nejlepší léčbou je dobrá katechetická rada a vedení ze strany zkušeného zpovědníka.
Dnes však víme, že skrupulóznost je formou obsedantně-kompulzivní poruchy (OCD) s náboženským projevem a že katechetická formace bude mít na člověka, jehož skrupulóznost má základ v OCD, jen malý nebo žádný účinek. Lidé se skrupulózností o hříchu přemýšlejí a studují ho opakovaně, ale s malým užitkem či bez užitku. Nemůžete vymyslet nebo se naučit cestu ven z OCD.
Minimálně je vyžadována změna chování, které závažným způsobem omezuje přijetí svátosti pokání. Nedoporučuje se každodenní nebo každotýdenní přijímání této svátosti. Je pastoračně prospěšné omezit přijímání této svátosti na nejvýš jedenkrát měsíčně. Lidé se skrupulózností by ideálně měli tuto svátost přijímat pouze během adventu a postní doby, tradičních kajících liturgických období. Nutné je také poučení a pastorační vedení ze strany moudrého a chápajícího zpovědníka a/nebo duchovního vůdce.
Přikázání 5 a 6 se zaměřují na chování a na neovladatelné a nežádoucí myšlenky, které podněcují obavy ze svatokrádeže a/nebo neúcty k Bohu a světcům. Obě přikázání se vypořádávají se strachem ze ztráty kontroly: Přikázání 5 se zabývá zlými myšlenkami a žádostmi a Přikázání 6 se zaměřuje na vyjadřování pocitů a emocí.
Přikázání 7 a 8 se zaměřují na pochybnosti, konkrétně na otázky odporování vůči vašemu zpovědníkovi a jeho pokynům, a zmatení, pokud jde o vaše povinnosti.
Přikázání 9 a 10 se zabývají zdánlivě stálým strachem, který zažívají lidé se skrupulózností, a na potřebu vložit individuální důvěru v Ježíše, který je cesta, pravda a život.
***
1) Bez výjimky se nebudete zpovídat z hříchů, které jste už vyznali
Asi nejneodbytnější zkušeností skrupulózního stavu je pochybnost doprovázená neustálou úzkostí: „Vyznal jsem důkladně a úplně hříchy?“ Proto je skrupulóznost často nazývána „nemocí pochybování“. Úzkost vyvolaná pochybností nás připravuje o Kristův pokoj, který je díky milosti naším přirozeným právem.
Když se odstraní pochybnost a/nebo úzkost, skrupulózní stav se značně zmírní, i když se nevyléčí.
Odolávání nutkání vyznávat nejisté hříchy, které jste už vyznali, je pastoračním nápravným prostředkem, který vám přinese pokoj. Když se odmítnete zabývat pocitem pochybností a odoláte tak nutkání oživovat a posilovat svou skrupulóznost, vlna úzkosti vás přejde – a vy se můžete těšit z klidu, který nevyhnutelně nastane. Ano, je to těžké. Ano, je to hrůzu nahánějící. Ano, vyžaduje to praxi.
Lze toho však dosáhnout a výsledek je potěšitelný.
2) Budete se zpovídat jen z hříchů, které jsou jasné a určité
Toto přikázání se dostává k samé podstatě boje se skrupulózností a vede skrupulózní svědomí k tomu, aby akceptovalo, že nejisté hříchy se nepočítají. Nemusíte vyznávat něco, co jasně a jistě neexistuje. Ve skutečnosti je škodlivé vyznávat to, co je nejisté. Taková praxe vůbec nepomáhá a musí se jí odolávat. Skoro slyším, jak někteří z vás říkají: „Nejsem si jistý, zda pochybuji o tom, že jsem zhřešil, nebo se snažím sám sobě namluvit, že pochybuji o tom, že jsem zhřešil.“ Prostě už to, že takto přemýšlíte, názorně dokazuje vaši pochybnost. A právě zde přichází na řadu toto přikázání: Budete se zpovídat jen z hříchů, které jsou jasné a určité.
Mnozí lidé, kteří jsou skrupulózní, si myslí, že lidé, kteří skrupule nemají, jsou jaksi zcela bez pochybností. Je však mýtus, že existuje zdravý stav mysli, v němž je vše jasné, černobílé a poznatelné bez nejmenších potíží. Někteří lidé v takovém stavu žijí, ale je to stav, který je stejně problematický jako OCD.
Pochybnosti jsou přirozené a normální. Nejsou známkou hříšnosti – jsou známkou lidskosti.
Toto druhé přikázání také podporuje jasnou a určitou zpověď. Kajícník pojmenovává svou hříšnost jasně a bez váhání, bez omluv a nesčetných detailů.
Pokud si je zpovědník nejistý, co nepochybně vyznáváte, je jeho odpovědností přeptat se na vyjasnění. Pokud se na vyjasnění neptá, můžete zcela věřit tomu, že vám jasně a určitě porozuměl.
3) Po zpovědi nebudete opakovat své pokání ani žádná slova svého pokání – a to z žádného důvodu
P. Don Miller, který poprvé publikoval verzi tohoto přikázání v roce 1968, se často setkával se skrupulózními lidmi, kteří pochybovali o účinnosti své zpovědi, pokud se pokání nepomodlili dokonale nebo jej dokonale nesplnili. P. Miller se pokoušel své čtenáře ujistit, že dokonalost není vyžadována – že stačí jejich úsilí, ať už úplné nebo neúplné.
Když jsem [do přikázání výše] jasně doplnil: „a to z žádného důvodu“, zpřísnil jsem původní [verzi] přikázání, abych vyloučil výmluvy, které by lidé mohli používat a své pokání opakovat.
Katechismus katolické Církve jasně učí, že „rozhřešení odstraňuje hřích“ (1459). To, co v rámci svátosti pokání odstraňuje hřích, je vyznání hříchů a rozhřešení ze strany kněze, nikoliv dokonalý či nedokonalý akt člověka, který se zpovídá.
Pokání je aktem vykonaným kajícníkem, „aby napravil škodu způsobenou hříchem a choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka“ (1494). Liší se od rozhřešení hříchů a přijetí svátosti pokání. Rozhřešení není závislé na dovršení pokání, ať už je vykonáno úmyslně nebo náhodně, dokonale nebo nedokonale.
Ať v této věci nedochází k nedorozumění. Církev učí, že jediná dokonalá náprava za hřích – jediné dokonalé zadostiučinění za hřích – se nachází v Ježíši Kristu, „který sám podal smír za naše hříchy jednou provždy“ (1460). Podle Tridentského koncilu (1551), jak ho cituje Katechismus, platí, že:
„Toto zadostiučinění, které konáme za své hříchy, není natolik naše, aby neexistovalo skrze Ježíše Krista: my totiž, kteří sami od sebe nemůžeme nic, můžeme všechno s pomocí toho, který nám dává sílu.“ (DS 1691, Fp 4:13)
I ten nejdokonalejší akt pokání vykonaný s patřičnou přičinlivostí, bez rozptylování a bez zaškobrtnutí o slova či pojmy, by byl nedokonalý. Jen Ježíš Kristus skrze své umučení, smrt a vzkříšení je schopen dokonalého aktu zadostiučinění. My se můžeme podílet na jeho spásném aktu, je to však jeho spásný akt, ne náš. Nezávisí na našich myšlenkách či pocitech, je to naprostý dar – milost posvěcující, projevená a přijatá.
4) Nebudete se obávat, že porušujete eucharistický půst, pokud jste do úst nevložili jídlo nebo pití a nespolkli ho
Velká část obav z porušení postu před Svatým přijímáním se soustřeďuje na vedlejší záležitosti. Například rtěnka nebo jelení lůj na rty nejsou jídlem. Léky na předpis nejsou jídlem, i když jsou ochucené. Sněhové vločky nejsou jídlem.
Půst nemůžete porušit, pokud se úmyslně nerozhodnete jíst stejným způsobem, jakým byste se rozhodli jíst jídlo nebo rychlé oberstvení. Není povoleno žádné přemýšlení o náhodném spolknutí něčeho, co není považováno za jídlo.
V každém případě s porušením půstu není spojen žádný trest za hřích. Půst jako takový není morální povinností, je to zbožná praxe, jejímž záměrem je ukázat dodatečnou úctu ke Svátosti oltářní ve formě Svatého přijímání. Toto o tom říká Kodex kanonického práva [z roku 1983]:
Kán. 919
§ 1. Kdo hodlá přijmout eucharistii, zdrží se alespoň po dobu jedné hodiny před svatým přijímáním jakéhokoliv pokrmu a nápoje, pouze s výjimkou vody a léku.
§ 2. Kněz, který v týž den dvakrát nebo třikrát slouží mši, smí něco sníst před druhou nebo třetí celebrací, i když nedodrží rozmezí jedné hodiny.
§ 3. Staří lidé, nemocní a ti, kdo o ně pečují, mohou přijmout eucharistii i tehdy, jestliže něco pojedli během jedné hodiny před svatým přijímáním.
To, že samotný Kodex uvádí výjimky při použití této zbožné praxe, jasně podtrhuje, že je tato praxe věcí církevní disciplíny. Rozhodně se nejedná o morální povinnost, kterou nelze dispensovat, a která se musí dodržovat s náležitou pečlivostí.
Ani v nanejvýš konzervativních výkladech tohoto zákona ve všech periodicích, která jsem konzultoval, jsem nenalezl žádný odkaz na hřích nebo kanonický trest. Všichni autoři se shodují, že eucharistický půst je primárně zbožnou praxí.
Lidé se skrupulemi obvykle v těchto věcech nemají sklony k lehkomyslnosti a měli by se s Boží milostí zbavit úzkosti spojené s touto zbožnou praxí.
5) Nebudete se znepokojovat intenzivními a živými myšlenkami, žádostmi a představami týkajícími se sexu a náboženství, pokud si je záměrně nevytvoříte za účelem urážky Boha
Všichni lidé mají živé myšlenky a žádosti. Síla lidské představivosti odráží naši schopnost snít a tvořit. Vzhledem k tomu, že je představivost darem od Boha, vzdává se Mu čest a sláva, když tento dar využíváme ve službě našim bratrům a sestrám.
Tento mocný dar hluboce závisí na našich smyslových vjemech. To, co vidíme, cítíme, slyšíme, pociťujeme a ochutnáváme je součástí toho, co znamená být živou bytostí. Takto Bůh zamýšlel lidský život.
Když například cítíme vůni čerstvě upečeného chleba, můžeme se zhluboka nadechnout a vychutnat si plnost té vůně. Úmyslně si čicháme k chlebu a chceme si vychutnat tu vůni – toto jednání má náš úplný souhlas a zcela vyjadřuje náš záměr a úmysl. Naše ostatní smysly se ale neuzavírají – stejně jako čicháme, tak také ochutnáváme, pociťujeme a dotýkáme se.
Co by se mohlo stát, kdyby naše smysly po vzoru příjemného pocitu z čerstvého chleba projevily podobný pocit, jak ho zažíváme v romantické chvíli? Znamená takový pocit – který je nejspíš silně sexuální – že jsme se úmyslně rozhodli hřešit proti Bohu? Ne, je to prostě jen pocit, který vyjadřuje jedna část našich smyslů v reakci na jinou část našich smyslů. Pouze vnímání vůně čerstvého chleba je záměrné, další pocit je prostě doplňkový a není zamýšlený.
Tato vzájemná souhra myšlenek, pocitů, představivosti a všech našich tvůrčích a smyslových reakcí je zcela normální. Bůh chce, abychom takto prožívali život a těšili se z něj. Lidé, kteří takto život neprožívají, trpí vážnou fyzickou a/nebo patologickou nemocí.
Většina našich zkušeností není tak úzce zaměřená jako tato. Obvykle se nezaměřujeme na jeden smyslový projev, ale spíše prožíváme celou škálu takových projevů ve všem, co zažíváme. Občas své smyslové schopnosti úmyslně zaměřujeme na jednu konkrétní aktivitu nebo prožitek jako v příkladu s chlebem. Jindy naše smyslové dary přitahují naši pozornost způsobem, který není úmyslný či svobodně zvolený, je však nicméně prožívaný a možná si ho i užíváme.
Například si odpoledne uděláme přestávku v práci a jdeme se projít ven, abychom se na chvíli nadýchali čerstvého vzduchu. Koutkem oka zahlédneme ženu, která je plná života, plná energie a je velmi přitažlivá. Připomíná nám sebe, když jsme byli v jejím věku nebo nám možná připomíná naši milovanou manželku a my zjistíme, že sníme s otevřenýma očima o době dávno minulé. Toto snění může přinést zpět emoční zážitek, který byl součástí našeho vztahu a my si jej teď živě a silně připomínáme a užíváme si to.
Vyvolali jsme nějak tuto vzpomínku a rozhodli jsme o tom, aby se naše představivost vydala na cestu, kdy si vybavujeme živé detaily chvíle, která je dávno pryč? Ne, rozhodli jsme se, že se půjdeme projít a nadýchat čerstvého vzduchu. Kdekoliv a kdykoliv se však mohou vyskytnout doplňující momenty. Abychom se jim vyhnuli, měli bychom se z opatrnosti rozhodnout takové zážitky ze svého života vyloučit? Ne. To rozhodně není Boží vůle.
Obecně vzato, není to paměť nebo smyslové vnímání, kterého se lidé se skrupulózností bojí. Dokonce se nebojí ani hříchu.
To, čeho se lidé se skrupulózností bojí víc než čehokoliv jiného, je to, že by neměli vše pod kontrolou. Jejich chyba, která není úmyslná ani hříšná, je v tom, že si myslí, že lidé bez skrupulóznosti mají své smysly, představy a reakce vždy plně pod kontrolou.
Nic však není dál od pravdy. K Božímu stvoření patří každodenní zkušenost, že nemáte vše pod kontrolou.
6) Nebudete se znepokojovat silnými a intenzivními pocity včetně sexuálních, ani emociálními vzplanutími, pokud si je záměrně nevytvoříte za účelem urážky Boha
Vše, co jsem s vámi sdílel a co se týká myšlenek a žádostí lze také přímo vztáhnout na pocity a emoce. Konkrétní myšlenka nebo žádost je také často doprovázena pocity a emocemi. Bůh nám dal schopnost vyjadřovat naše emoce a když to činíme, přímo tím vzdáváme čest a slávu Bohu.
Ve velmi vzácných případech může být vhodné potlačit nějaký pocit nebo výraz jako nevhodný, obvykle je však zdravé nechat pocity a emoce projevit. Například by bylo nevhodné začít se smát na akci, kde se očekává ticho a kde je to normální reakce. Takový smích by byl chápán jako nedospělý.
Toto přikázání by bylo zbytečné, kdyby nám šlo pouze o formování správných sociálních dovedností. Mnozí lidé se skrupulemi se však rozhodnou potlačovat, ignorovat nebo zlehčovat intenzivní pocity a emoce jen proto, že se nechtějí cítit jako že nad sebou ztratili kontrolu. Mnozí lidé se skrupulózností jsou přesvědčeni, že ztráta trvalého smyslu pro disciplínu nějakým způsobem Boha popuzuje a že nikdy není vhodné úmyslně vyjadřovat emoce.
Nic však není dál od pravdy.
Je-li vtip zábavný, zasmějte se nahlas. Pokud cítíte hněv, protože se vám stala nespravedlnost, pak je pocit hněvu správnou reakcí. Pokud se cítíte smutní a začnete plakat, vyplačte se. Smích, pláč a to, že cítíte hněv, nejsou hříšné skutky – ani vážné, ani smrtelné, ani lehké.
7) Poslechnete svého zpovědníka, když vám řekne, abyste nikdy neopakovali generální zpověď hříchů, které jste již vyznali jemu nebo jinému zpovědníkovi
Toto přikázání zahrnuje tři věci: opakování generální zpovědi hříchů vašemu zpovědníkovi, opakování generální zpovědi hříchů jiným zpovědníkům a uposlechnutí duchovní rady vašeho zpovědníka ve všech věcech svědomí.
Klíčovou součástí skrupulóznosti je zdánlivě nikdy nekončící nutkání opakovat určité chování zakládající se na mylné představě, že když se jednotlivý akt – v tomto případě generální zpověď – vykoná dokonale, jednou provždy se pochybnost vyřeší.
Kdyby bylo tak jednoduché vyléčit skrupulóznost, každého bychom povzbuzovali k tomu, aby usiloval o tuto dokonalost a věnoval se jejímu praktikování. I kdyby se však dalo dosáhnout dokonalosti, pořád by tato praxe nebyla dostatečná a neosvobodila by lidi se skrupulemi od strachu a úzkosti.
Opakování není řešení. Je škodlivým projevem obsedantnosti a nutkavosti, který doprovází skrupulóznost. Obsedantní a nutkavé opakování jednoho jednání je nezdravé a kontraproduktivní. Opakování je porucha, která se chytře maskuje jako protilátka proti pochybnostem, strachu a úzkosti. Je to skrupulózní svědomí v akci.
Zpovědníci zakazují opakování zpovědí ne proto, aby kajícníka připravili o svátostnou milost, ale proto, že zpovědníci chápou, že opakování je škodlivé a kontraproduktivní.
Celý scénář se ještě zkomplikuje druhou částí tohoto přikázání, když se kajícníci snaží toto pravidlo obejít tím, že jdou za dalšími zpovědníky. Je přinejmenším nečestné vyhledat jiného zpovědníka, abych mohl pokračovat v tomto repetitivním chování. Může to být i forma podvodného jednání.
Opakování zpovědí, ať už u stejného zpovědníka, nebo u jiných, je škodlivé a nenapomáhá duchovnímu růstu, ani zdravému zvládání skrupulóznosti. Opakování není aktem zbožnosti nebo pobožnosti, je aktem zoufalství, který zpovědníka i kajícníka zanechává nespokojeného a nenaplněného. Generální zpověď pak není svátostným lékem a jen podporuje obsesi a nutkání. Pochybnosti se vracejí s ještě větší silou a potenciálem nadále zraňovat.
S opakováním zpovědi souvisí i nutkání opakovaně zpytovat svědomí – dolovat ze svého svědomí hřích. Pro lidi se skrupulemi je zpytování svědomí kontraproduktivní. Zabývat se zpytováním ani generální zpovědí se nedoporučuje a nemělo by být součástí vaší duchovní praxe.
Ponechte všechny hříchy, ze kterých jste se zpovídali ve svátosti pokání, v rukách Božích. Důvěřujte v jeho milující milosrdenství a odpuštění.
Třetí částí tohoto přikázání je pokyn, řídit se duchovními radami vašeho zpovědníka ve všech věcech svědomí. Pokud jste si se svým zpovědníkem vybudovali vztah důvěry, nezapomínejte, že má vždy na paměti vaše nejlepší potřeby. Pomáhá vám zvládat vaše skrupulózní svědomí. Vede vás a řídí s trpělivým a chápajícím srdcem. Je jednou z cest dobré Boží milosti, která vám byla dána.
Stálým pokynem velkých světců v průběhu věků a všech kněží skupiny Scrupulous Anonymous v průběhu let bylo, řídit se ve všech věcech Božími duchovními radami. Když si zvolíte cestu, kterou Jeho silná vůdčí ruka nepodporuje, děláte krok zpět ve svém duchovním růstu a rozvoji.
Určitě není hříchem rozhodnout se neřídit jeho pokyny, je to však kontraproduktivní a vůbec to nepomáhá.
8) Když budete pochybovat o své povinnosti něco udělat či neudělat, budete svou pochybnost chápat tak, že žádná povinnost neexistuje
Toto přikázání se zakládá na morální zásadě, že pochybné zákony a povinnosti skrupulózní svědomí nezavazují. Velký světec a náš patron, sv. Alfons z Liguori, učil, že tato morální zásada je „obvyklou vůlí skrupulózního člověka neurážet Boha“. Sv. Alfons byl důvěrně obeznámen s bojem skrupulózního svědomí. Chápal, že lidé se skrupulemi se chtějí především zalíbit Bohu. Jazykem jeho doby to byla „vrozená touha“.
Jestliže například nějaký člověk pochybuje, zda je určitý den zasvěceným svátkem v jeho domovské diecézi – a tento člověk s určitostí neví, zda se jedná nebo nejedná o zasvěcený svátek – měl by to chápat tak, že žádná povinnost neexistuje.
Zdůvodňuje se to tím, že kdyby člověk s jistotou věděl, že jde o zasvěcený svátek, otázka účasti či neúčasti na mši by vůbec nepřicházela v úvahu, protože lidé se skrupulemi se obvykle snaží dodržovat všechny církevní zákony bez pochybností. (Příkladem může být čtvrtek Nanebevstoupení Páně, který se v některých diecézích slaví v tento den a v jiných diecézích se přesouvá na neděli).
Kněží skupiny Scrupulous Anonymous se o tom v průběhu let opětovně ujistili, když si četli slova sv. Alfonse. Jako světec, učitel Církve, biskup a morální teolog měl (má) jedinečnou kvalifikaci k tomu, aby autoritativně poučoval o formování morálního svědomí.
Je dobré vědět, že učení tohoto velmi moudrého světce je tak jasné a přímočaré. „Není to hřích“ jsou slova, která nás nejvíce uklidňují, a slova, která většina skrupulózních lidí s úlevou slyší, když je to třeba.
9) Když budete mít pochybnosti, budete předpokládat, že čin nebo opomenutí, o kterém máte pochybnosti, není hříšný, a budete pokračovat bez obav z hříchu
Záměrem tohoto přikázání je osvobodit nás od ochromujícího strachu a úzkosti. Sv. Alfons říká: „Skrupulózní lidé mají sklon se obávat, že vše, co dělají, je hříšné. Zpovědník by jim měl přikázat, aby jednali bez zábran a překonali svou úzkost.“
Jinak řečeno, lidé v zajetí strachu a úzkosti způsobené skrupulózností by měli vědomě jednat proti nutkání, které je ochromuje, a místo toho si zvolit cestu, která by mohla vést ke zdraví a svobodě.
Sv. Alfons pokračuje: „Zpovědník může skrupulózním lidem přikázat, aby přemohli svou úzkost a nebrali ji v úvahu tím, že svobodně udělají vše, co jim úzkost říká, aby nedělali. Zpovědník může kajícníka ujistit, že se z takové věci nemusí zpovídat.“
Sv. Alfons říká, že ochromující pocit strnulosti a úzkosti se zakládá na „neopodstatněném strachu“. Strach a úzkost nejsou pocitem viny nebo výčitkami svědomí, které kajícník pociťuje v důsledku svého jednání nebo nečinnosti. Strach a úzkost jsou pouhými příznaky skrupulóznosti.
Neschopnost posoudit rozdíl mezi skutečností hříchu a strachem z hříchu je příznakem skrupulóznosti. Sv. Alfons říká, že když k tomu dojde, zpovědník i kajícník by měli předpokládat, že v životě Božího lidu působí moc milosti a nepředpokládat, že existuje hřích tam, kde se žádný nestal.
Abychom to shrnuli: Když si vytváříte domněnky, předpokládejte milost, ne hřích.
10) Budete naprosto důvěřovat Ježíši Kristu a budete vědět, že vás miluje tak, jak to dokáže jen Bůh, a že nikdy nedopustí, abyste ztratili svou duši
Jedním z nejsilnějších zážitků, který můžeme zakusit, je uvědomit si, že nás Bůh miluje přesně takové, jací jsme – ne takové, jací bychom jednoho dne mohli být. Když tuto skutečnost díky daru Boží milosti zakoušíme, začínáme prožívat svobodu a jistotu víry, které s tímto požehnáním přicházejí.
Toto požehnání není vyhrazeno jen několika vyvoleným. Je zamýšleno pro celý Boží lid ve všech dobách a na všech místech.
Pro mě je tato pravda osvobozující. Už jsem takový, jaký jsem, se všemi svými silnými stránkami a vlohami i se všemi svými slabostmi a sklony. Vědět hluboko ve svém srdci a v zákoutích svého ducha, že mě Bůh miluje přesně takového, jaký jsem, mi dává rámec pro sebezdokonalování a další růst: Mohu růst, když jsem vybízen, abych rostl – nejde o podmínku k získání této lásky, ale spíše o důsledek této lásky. Bůh, který mě zve ke každodennímu růstu ve své milosti, na mě nečeká jen na konci cesty jako odměna za vytrvalost. On se mnou kráčí na každém kroku této cesty.
Pro mnoho lidí se skrupulemi je zkušenost s Boží láskou často zkalená a zkreslená jejich velmi špatným vnímáním toho, kým jsou před Bohem. Skrupulóznost zamotává vlákno milosti, které umožňuje dar Božího života a dar Ducha, a zauzlí ho jako překážku Boží milosti a života. Když se to stane, prožíváme Boží lásku jako rakovinu, kterou je třeba odstranit.
Nic však nemůže být dále od pravdy. Boží láska nás podporuje a sytí. Boží slovo může odstranit temnotu, která zahaluje naše vnímání a soudy o nás samých a o našem vztahu s Bohem.
Začněte Izajášem 43:1–4. Promluví k vám Hospodinova slova, která vám připomenou, že „jsi mi drahý“. (1) Po Izajášovi se podívejte na list Římanům 8:26–39. Pavlův list nás ujišťuje, že Duch Svatý nám pomáhá v našich slabostech. (2)
Zakončete svou úvahu prvním listem apoštola Jana, v němž nám připomíná, že láska spočívá v tom, že víme, „ne že jsme my dříve milovali Boha, nýbrž že On (dříve) miloval nás“ (4,7–19). Tento zásadní poznatek správně klade důraz na Boží lásku k jeho lidu a stvoření, nikoliv na naši vlastní schopnost či neschopnost milovat. Tato slova mě uklidňují.
Poznámky
1) Izajáš 43:1–4
„Avšak nyní" – takto mluví Hospodin, stvořitel tvůj, Jakobe, tvůrce tvůj, Israeli, – „neboj se, neboť vykoupil jsem tebe; nazval jsem tě tvým jménem: „Můj jsi ty." Když půjdeš vodami, budu s tebou, nebo řekami, nepřikryjí tě; když budeš choditi v ohni, nespálíš se, plamen nebude hořeti na tobě. „Neboť já jsem Hospodin, Bůh tvůj, Svatý Israelův, spasitel tvůj. Dal jsem výkupným Egypt, Etiopsko a Sabu za tebe. Proto, že jsi mi drahý, ctihodný, a že tě miluji, národy dám za tebe, lidi za tvůj život.
2) List apoštola Pavla Římanům 8:26–39
Podobně i Duch spolu napomáhá naší slabosti. Zač bychom se měli modliti, jak je potřebí, nevíme; ale Duch sám se přimlouvá [za nás] vzdechy, jež slovy nelze vyjádřiti. Ten pak, jenž zpytuje srdce, ví, co Duch žádá, že se (totiž) podle Boha přimlouvá za věřící. Víme však, že těm, kdož milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, (jakožto) těm, kteří jsou podle (jeho) úradku povoláni [za svaté]. Neboť ty, o nichž to předzvěděl, ty také předurčil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby On byl prvorozený mezi mnohými bratřími. Ty pak, jež předurčil, ty také povolal; a které povolal, ty též ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil. Co tedy máme k tomu říci? Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale za nás za všechny ho vydal na smrt, jak i s ním nedá nám všecko? Kdo bude žalovati na vyvolené Boží? Bůh, jenž ospravedlňuje? Kdo jest, jenž by je odsoudil? Kristus Ježíš, který za nás umřel, ano i z mrtvých vstal, který je na pravici Boží, který se též přimlouvá za nás? Kdo nás tedy odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost nebo hlad nebo nahota nebo nebezpečenství nebo pronásledování nebo meč? Tak je psáno: „Neboť kvůli tobě jsme po celý den na smrt vydáváni; jsme pokládáni za ovce na zabití.“ Ale v tom všem dokonale vítězíme skrze Toho, jenž si nás zamiloval. Neboť jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani knížata [ani mocnosti], ani věci přítomné ani budoucí, ani síla, ani výška ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nebude nás moci odloučiti od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, Pánu našem.
3) První list apoštola Jana 4:7–19
Miláčkové, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, zrodil se z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha; vždyť Bůh je láska. V tom se ukázala na nás láska Boží, že Bůh seslal svého jednorozeného Syna na svět, abychom žili skrze něho. V tom je láska: ne že jsme my dříve milovali Boha, nýbrž že On (dříve) miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Miláčkové, jestliže nás Bůh tak miloval, i my máme milovati jeden druhého. Boha nikdo nikdy neviděl. Milujeme-li jeden druhého, zůstává v nás Bůh a láska k němu je v nás dokonalá. Že v něm zůstáváme a On v nás, poznáváme z toho, že nám dal z (darů) Ducha svého. A my jsme viděli a svědčíme, že Otec poslal svého Syna jako Spasitele světa. V každém, kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, zůstává Bůh a on v Bohu. A my jsme poznali lásku a uvěřili jsme v lásku, kterou má Bůh k nám. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm. V tom vrcholí naše láska [k Bohu], že můžeme míti důvěru v soudný den, poněvadž tak jako jest On, jsme i my na tomto světě. Bázně není v lásce, nýbrž dokonalá láska zahání bázeň, neboť bázeň působí trápení. Kdo se však bojí, není dokonalý v lásce. My tedy milujme [Boha], neboť On dříve miloval nás!
Zdroj: Scrupulous Anonymous
Překlad: D. Grof
