Komentář Eleison DCCLIV – Jóbovo řešení (2021)
(754)
25. prosince 2021
JÓBOVO ŘEŠENÍ
Poté, co první tři kapitoly Knihy Jób představily problém utrpení zjevně nevinných duší, v dalších 34 kapitolách vzešla z debaty mezi Jóbem a čtyřmi jeho přáteli tři řešení: Elifaz, Baldad a Sofar říkali, že utrpení je vždy trestem, Eliu říkal, že to také může být varování. Sám Jób říkal, že je to neproniknutelné tajemství. Během diskuze však vícekrát zpochybnil svého Tvůrce, když svou vírou poznal, že díky Němu na něj přišlo utrpení. A tak, i když byla Jóbova trpělivost obdivuhodná – „Hospodin dal a Hospodin vzal, tak se stalo, buď jménu Hospodinovu požehnáno“ (I, 21) – nebyla nicméně dokonalá. Jób dal všemohoucímu Bohu otázky na zodpovězení.
Zde jsou: Proč se dostává života do duše roztrpčeným, kteří po smrti, jež nejde, dychtí? (III, 20–21) Proč si vybral Jóba, aby jej tolik stíhal? (X, 2–3) Proč [Hospodin] zahaluje obličej svůj a pokládá Jóba za svého nepřítele? (XIII, 23–24) Proč ti, kteří Jej znají, nevidí dny jeho (trestů)? (XXIV, 1–2) A nakonec: „Ó, by někdo byl, jenž slyšel by mne! (Zde můj podpis, Všemocný odpověz mi!) (XXXI, 35) Jób je „upřímný a poctivý“ (I, 1), ale ve svém utrpení se nepovznese nad to, aby Všemohoucího nevolal k odpovědnosti. Jób zřetelně není žádným sádrovým svatým, ale člověkem z masa a kostí s lidskými reakcemi.
Všemohoucí Bůh však zná Jóbovu ctnost i to, že to byla pouze Jóbova ctnost, která způsobila, že podstupuje Satanovu zkoušku. A tak ačkoliv neodpovídá nikomu a nemusí dávat Jóbovi odpověď, činí tak (XXXVIII–XLI), jakmile si Jób a jeho čtyři přátelé všichni řekli svoje. Není to odpověď, kterou bychom my sami nebo Jób očekávali, protože Hospodin Bůh neodpovídá na žádnou Jóbovu otázku přímo. Namísto toho se na jedněch z nejnádhernějších stránek v celém Písmu svatém, pokud jde o Jeho sebeodhalování, odvolává na svůj vlastní nesmírný majestát, který je nekonečně výše nad všemi čistě lidskými kalkulacemi. Měli bychom je [ty stánky] mít po ruce, dokud Boží Trest neukončí covidový nesmysl a všechno utrpení, které to rozpoutá.
Dobře, Jóbe. Zeptal ses Mě. Teď se tě zeptám Já! (XXXVIII, 2) „Kde jsi byl, když základy kladl jsem zemi? Který den života svého jsi přivolal jitro a zoře vykázal jsi místo její? Zda můžeš přitáhnouti svazky Kuřátek, aneb uvolniti pouta Orionu? Zda jsou známy tobě zákony povětří? Zdali dáváš koni sílu? Zda k slovu tvému vznáší se orel? Nebo máš jak Bůh mocné rámě, a jak on (svým) hlasem hřímáš? Nikdo není tak smělý, aby krokodýla dráždil, kdo tedy chtěl by postavit se přede mne?...“
Pod přívalem takových a mnoha dalších podobných otázek má Jób moudrost, aby vyznal (XL, 3–5): „Nejsem nikdo, co mohu říci? Nemám, co říci.“ Bylo mu však odpovězeno – Bůh je nekonečně vysoko nad všemi čistě lidskými myšlenkami – jeho myšlenky nejsou naše a naše cesty nejsou Jeho (Iz. LV, 8, 9) Jóbovy otázky možná nebyly zodpovězeny přímo, ale Jóbova touha po nějakých odpovědích byla utopena v neproniknutelném Božím majestátu. A Bůh dále varuje Jóba před pýchou, jak je ztělesněna ve dvou nejpyšnějších Božích stvořeních mezi zvířaty, hrochem, Behemotem (XL, 15–24), a krokodýlem, Leviatanem (XLI). Jób je pokořen a připouští, že jeho otázky byly nepatřičné – „..Protož mluvil jsem prve nerozvážně, co můj rozum nad obyčej přesahá. ... Protož kárám sebe samého, a činím pokání v prachu a popelu.“ (LII, 2–5)
Na závěr všeho Jóbova utrpení obviňuje Bůh Jóbovy čtyři přátele za jejich nevědomost a tvrdost vůči Jóbovi, Jóbovi samotnému však dává zpět jeho rodinu a blahobyt a to v množství větším než předtím (XLII, 7–17). Blahoslavené jsou ty duše, které nebudou nikdy zpochybňovat Boží záměry či plány ve všem tom zmatení a ránách, které vyvolá covidový nesmysl v příštích několika letech. My možná nevíme, co děláme, Bůh však ví od věčnosti, co dělá – chce nás dostat do nebe!
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
