neděle 19. července 2020

Komentář Eleison DCLXXIX – Drexelův návrat (2020)


Komentář Eleison DCLXXIX – Drexelův návrat (2020)
(679)
18. července 2020
DREXELŮV NÁVRAT    
Druhý vatikánský koncil (1962–1965) byl velikou událostí v dějinách Církve, která byla naplánována jeho hybateli a osnovateli, aby oklamala velký počet katolíků – kléru i laiků – a přiměla je nahradit pravou katolickou Církev jejich Novocírkví přizpůsobenou moderní době. Trápením pro věřící katolíky však od té doby bylo, že tato zrada katolické Pravdy pocházela od autorit pravé Církve. Katolíci se však od kolébky učili, že mají tyto autority vždy poslouchat a nikdy nekritizovat. Dokonce i Náš Pán a Naše Paní když hovořili k lidem, zřídkakdy kritizovali své vlastní kněze, aby tím nepohoršovali katolické duše.
Zde však šlo o zvláštní zájem knihy Víra je větší než poslušnost. Protože pokud tato poselství, která byla předána prostřednictvím P. Drexela, skutečně pocházejí od Našeho Pána samotného, jak si nárokují, pak zde sám Bůh kritizoval biskupy, teology a kněze zodpovědné za to, že z koncilu vzešla tato Novocírkev, a zjevně katolíky dispensoval od jejich obvyklé povinnosti nikdy nekritizovat kněze. Bůh zde katolíkům říkal, že mnoho jejich pastýřů – nikoliv všichni – se proměnili ve vlky. „Vím, jaké trápení vaše věrné duše snášejí,“ říkají tato poselství, „ale držte se své víry a nenechte tyto zrádce ji změnit. Oni se mýlí, vy máte pravdu, jak ukáže čas, a velká bude vaše odměna, pokud vytrváte.“
Takové poselství mohlo vyřešit jedno z trápení pravých věřících po koncilu, ale mělo tendenci také vytvořit jiná trápení: Co pak s nevěrnými autoritami Církve? Zvláště co s papežem? Všeobecné vnímání papežské neomylnosti jde mnohem dál, než je její striktní definice z roku 1870 se čtyřmi podmínkami. Jak tedy mohl Jan XXIII. svolat koncil vlků a jak jej mohl Pavel VI. dovést do konce a stát v čele toho, jak byl následně realizován v praxi? Toto trápení je takové, že se mnozí seriózní a věřící katolíci od konce 70. let – krátce poté, co P. Drexel zemřel – začali utíkat například k sedesvakantismu, podle nějž koncilní papeži vůbec nebyli papeži. Řešení, které nabízí poselství P. Drexela je spíš to, že Pavel VI. sám nebyl jedním z vlků. Je jasně kritizován (přinejmenším ve dvou poselstvích), ale měl také dobré úmysly, nebyl si vědom všeho, co jeho podřízení dělají, trápil se tím, co se děje s Církví.
Přesto musí člověk říct, že osobní odpovědnost Pavla VI. za koncilní pohromu byla ohromná. Někteří stoupenci katolické Tradice z toho tedy vyvodí závěr, že „Náš Pán“, o němž mluví P. Drexel, určitě není skutečným Naším Pánem, ale jen jakýmsi výplodem Drexelových „zbožných“ úvah. V takovém případě bychom shovívavost těchto poselství vůči Pavlu VI. vysvětlili tak, že vyřešila trápení mnoha „dobrých“ biskupů a kněží oné doby – koncilní biskupové byli strašní, ale papež ne. Na druhou stranu, jestliže poselství přece jen pocházela od Našeho Pána, pak si člověk může říct, že v nich byl Náš Pán vůči Pavlu VI. shovívavý možná proto, aby odvrátil reakci katolíků, kteří by byli v pokušení více či méně si zoufat nad strukturální Církví Našeho Pána – On sám tím říkal, že za ní stále stojí a nepotřeboval k tomu říct nic nepravdivého, aby to vyjádřil.
Deo volente, toto vydání „Komentářů“ je úvodem k druhé minisérii, která reaguje na knihu Víra je větší než poslušnost, a to kvůli hodnotám, které v těchto poselstvích předaných v 70. letech P. Drexelovi tyto „Komentáře“ nacházejí. Měly by následovat tři „Komentáře“ o krizi v Církvi, biskupech a Pavlu VI. tak, jak jsou tato témata prezentována v knize Víra je větší než poslušnost. Pak by čtenáři těchto „Komentářů“ měli být schopní lépe posoudit, zda poselství pocházejí od Našeho Pána. V každém případě je jasné, že se v této krizi Církve musí sami rozhodnout.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof