František
znovu přemítal nad osudem Jidáše (2020)
Marian T.
Horvat, Ph.D.
24. dubna 2020
Moje přítelkyně Jana – která byla
vychována v koncilní církvi – nevěděla, že středa Svatého týdne byla vždy
[v angličtině] nazývána „špehova středa“ nebo „středa zrady“ [v češtině lidově
„škaredá středa“ podle škaredícího se Jidáše – pozn. překl.]. „Špeh“ je odkaz
na Jidáše, který toho dne zradil Našeho Pána a prodal jej židům za 30
stříbrných. To znamená, že mezi učedníky byl ve středu Svatého týdne zrádce.
Moje přítelkyně Jana však věděla,
že Církev vždy Písmo svaté vykládala tak, že za trest za tento hanebný zločin
šel zoufalý a nekající se Jidáš do pekla. Sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský
spolu s mnoha dalšími učiteli Církve a světci chápali jako zjevenou pravdu, že
Jidáš je zavržen v pekle.
Jidáš s
černou svatozáří, která označuje jeho zradu (středověký rukopis)
Z tohoto důvodu byl na středověkých
malbách prezentován s černou svatozáří – byl apoštolem vyvoleným následovat
Krista a místo toho se oddal Satanovi a byl za trest svržen do pekla.
Protože má přítelkyně Jana to
věděla, rozrušilo ji, že se letos (2020) papež František rozhodl během „středy
zrady“ vrátit k jednomu ze svých oblíbených témat – ke své náklonnosti k
Jidášovi a ke svým pochybám, že šel do pekla.
Jak jsem poukázala v jiném článku, František
při různých příležitostech sugeroval, že Jidáš nebyl zrádcem, ale spíše tím,
kdo byl zrazen kněžími, kteří jej odmítli, když se pokoušel vrátit 30
stříbrných. Jidáš je podle Františka tím, kdo byl nepochopen, kdo byl „zachvácen
dusivou vinou“, je to Ježíšova milovaná „ztracená ovce“, kterou Kristus nazval „přítelem“.
Pokud je toto pravda, pak se Církev dvacet
století mýlila, když Jidáše situovala do pekla.
Kázání během
„středy zrady“
Během své mše v Santa Marta ve
středu ve Svatý týden František řekl, že sám Kristus nikdy nenazval Jidáše
„zrádcem“: „Ježíš řekl, že bude zrazen, ale neřekl [Jidášovi], že je ´zrádce´.
Nikdy neříká: ´Odejdi, zrádče.´ Nikdy. Vlastně jej nazývá ´přítelem´ a políbí
jej.“ (L´Osservatore Romano, 9. dubna
2020, str. 10)
František: „Jak
skončil Jidáš? Nevím.“…navzdory Kristovým tvrdým slovům, že je zatracen
Zde se František odkazuje na
Kristova slova Jidášovi, když vešel do Olivové zahrady, aby Pána zradil
polibkem: „Příteli, polibkem zrazuješ Syna člověka?“
Mylně tvrdí, že Kristus nazval
Jidáše „přítelem“, protože mu chtěl dát rozhřešení, pokud jde o nadcházející
Jidášovu zradu. To je novátorský výklad. Církev vždy učila, že Kristus nabízel
Jidášovi poslední šanci, aby se odvrátil od svého hanebného zločinu. Jidáš však
tuto šanci odmítl. Sv. Augustin tvrdí, že dostal tuto šlechetnou výzvu, aby se
mohl vyhnout svému vlastnímu zatracení, ale odmítl ji a setrval ve svém zlém
úmyslu.
Sám Náš Pán Ježíš Kristus odkazuje
na Jidáše jako na zatracenou duši. Kristus
mluví o apoštolech a říká: „Když jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve
jménu tvém; ochránil jsem ty, které jsi mi dal, a nikdo z nich nezahynul, leda
ten syn záhuby, aby se naplnilo Písmo.“ (Jan 17:12)
Tvrdá a
jednoznačná slova z Kristových úst!
O zradě Jidáše podává zprávu sv.
Marek: „A při jídle řekl: ´Vpravdě pravím vám: Jeden z vás mě zradí.´ I
zarmoutili se velmi a jeden přes druhého počali říkati: ´Což jsem to já, Pane?´
On však odpověděl: ´Kdo si se mnou omáčí ruku v míse, ten mě zradí.´“ (Mk.
14: 18-21)
„Syn člověka sice jde, jak jest o
něm psáno, ale běda tomu člověku, jímž bude Syn člověka zrazen! Tomu člověku by bylo
lépe, kdyby se nenarodil!“
To je Boží zatracení Jidáše.
Neexistují žádné možné pochyby o jeho věčném zatracení. František však tato
slova a posvátnou Tradici odhazuje pryč a s klidným pocitem přichází s
vlastními spekulacemi…
Neexistuje
žádné „Jidášovo tajemství“
Papež Bergoglio pokračuje ve svých
úvahách o tom, co nazývá „Jidášovým tajemstvím“:
„Jaké je toto tajemství? Nevím. Don Primo
Mazzolari to vysvětluje lépe než já. Ano, utěšuje mě rozjímat nad oním sloupem
ve Vezelay. Jak skončil Jidáš? Nevím. Ježíš zde důrazně hrozí. Důrazně hrozí: ´Běda
tomu člověku, jímž bude Syn člověka zrazen! Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se
nenarodil!´ Znamená to však, že je Jidáš v pekle? Nevím. Dívám se na ten
sloup. A slyším Ježíšovo slovo: ´Přítel´.“ (tamtéž)
Progresivista
P. Mazzolari, jehož František obdivuje; dole, sloup ve Vezelay s oběšeným Jidášem
Podle Františka nemluvil Ježíš,
který je Vážnost sama, vážně, když řekl: „Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se
nenarodil!“ (Mt 26:24, Mk 14:21) Jak jinak lze tato slova vykládat, než že se
Jidáš na rozdíl od Petra nekál. Ne, když Kristus říká, že by bylo pro Jidáše
lepší, aby se nenarodil, je to totéž jako by řekl, že zrádce ztratil svou duši.
Velice ošklivý obraz Jidáše visícího
ze stromu s vyhřezlými vnitřnostmi nám také zanechal sv. Petr ve Skutcích
apoštolů: „On (Jidáš) získal pole ze mzdy nepravosti; ale
spadl střemhlav, rozpukl se v půli a vyhřezly všechny jeho vnitřnosti.“ (1:18)
To není obrázek člověka, v němž
má Ježíš zalíbení, ale spíše zatracené duše. Zde
jsem již probírala sloup ve Vezelay, který vidíte výše. Je těžké pochopit, jak tento obrázek oběšeného Jidáše může
skýtat útěchu Františkovi, kterému se líbí natolik, že má jeho kopii ve své
pracovně v Casa Santa Marta.
František se odvolává na P. Prima
Mazzolariho jako na svého inspirátora při novém chápání Jidáše, které předkládá
světu. To nepřekvapuje, protože tento progresivistický kněz z Bozzolo
(1890–1959) je považován za průkopníka Druhého vatikánského koncilu. Už v 50.
letech 20. století byl stoupencem Nové teologie a hlásal miserabilistickou
Církev chudých, náboženskou svobodu a ekumenismus.
To, kvůli čemu se však stal neblaze
proslulým nejvíc, bylo kázání, které P. Mazzolari pronesl na Zelený čtvrtek
v roce 1958 pod názvem „Miluji však také Jidáše“. V něm žádal soucit
pro „našeho ubohého bratra Jidáše“ a tvrdil, že kvůli nekonečnému Božímu
milosrdenství si Jidáš zasluhuje naši lásku, protože byl pravděpodobně spasen.
(srov. L´Osservatore Romano, 9. dubna
2020, str. 10)
Stejně jako
věže na katedrále ve Štrasburku jsou milosrdenství a spravedlnost harmonickými
atributy Boha
Od Druhého vatikánského koncilu jsou
katolíci formováni k tomu, aby věřili v Boha, který má tolik
milosrdenství, že na spravedlnost se zapomíná. Církev nás však učí, že
spravedlnost a milosrdenství jsou, stejně jako dvě podpůrné strany středověké
gotické klenby, rovnocennými atributy Boha. Bůh by nebyl Bohem bez
milosrdenství a spravedlnosti.
Atila Guimarães v článku zde poukazuje
na to, že Bůh, který by netrestal zlo, by byl útokem na dobro. Boží
spravedlnost vyžaduje trest, protože spravedlnost je potřebná, aby dobro činila
konzistentním.
Bergoglio a Mazzolari předkládají
absurdního Boha, který s nekajícím se hříšníkem jedná stejně, jako
s dobrým člověkem. Kdyby byl Bůh takový, nebylo by potřeba peklo. A přesně
to hlásá teologie Druhého vatikánského koncilu.
Jsem přesvědčena, že
v kázáních, jako je to, které František pronesl na „škaredou středu“, není
nic dobrého. Záměr a výsledek je tentýž: prezentovat karikaturu Boha, vytvořit
pochybnost ohledně existence pekla, učinit hanebný zločin bohovraždy
nedůležitým, zmást již zmatené katolíky a zničit nezničitelnou nauku Církve.
František
naznačuje, že byl Jidáš spasen…
Zdroj: Tradition In Action
Překlad:
D. Grof