František znovu přemítal nad osudem Jidáše (2020)

František znovu přemítal nad osudem Jidáše (2020)

Marian T. Horvat, Ph.D.

24. dubna 2020

Moje přítelkyně Jana – která byla vychována v koncilní církvi – nevěděla, že středa Svatého týdne byla vždy [v angličtině] nazývána „špehova středa“ nebo „středa zrady“ [v češtině lidově „škaredá středa“ podle škaredícího se Jidáše – pozn. překl.]. „Špeh“ je odkaz na Jidáše, který toho dne zradil Našeho Pána a prodal jej židům za 30 stříbrných. To znamená, že mezi učedníky byl ve středu Svatého týdne zrádce.

Moje přítelkyně Jana však věděla, že Církev vždy Písmo svaté vykládala tak, že za trest za tento hanebný zločin šel zoufalý a nekající se Jidáš do pekla. Sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský spolu s mnoha dalšími učiteli Církve a světci chápali jako zjevenou pravdu, že Jidáš je zavržen v pekle.

Jidáš s černou svatozáří, která označuje jeho zradu (středověký rukopis)

Z tohoto důvodu byl na středověkých malbách prezentován s černou svatozáří – byl apoštolem vyvoleným následovat Krista a místo toho se oddal Satanovi a byl za trest svržen do pekla.

Protože má přítelkyně Jana to věděla, rozrušilo ji, že se letos (2020) papež František rozhodl během „středy zrady“ vrátit k jednomu ze svých oblíbených témat – ke své náklonnosti k Jidášovi a ke svým pochybám, že šel do pekla.

Jak jsem poukázala v jiném článku, František při různých příležitostech sugeroval, že Jidáš nebyl zrádcem, ale spíše tím, kdo byl zrazen kněžími, kteří jej odmítli, když se pokoušel vrátit 30 stříbrných. Jidáš je podle Františka tím, kdo byl nepochopen, kdo byl „zachvácen dusivou vinou“, je to Ježíšova milovaná „ztracená ovce“, kterou Kristus nazval „přítelem“.

Pokud je toto pravda, pak se Církev dvacet století mýlila, když Jidáše situovala do pekla.

Kázání během „středy zrady“

Během své mše v Santa Marta ve středu ve Svatý týden František řekl, že sám Kristus nikdy nenazval Jidáše „zrádcem“: „Ježíš řekl, že bude zrazen, ale neřekl [Jidášovi], že je ´zrádce´. Nikdy neříká: ´Odejdi, zrádče.´ Nikdy. Vlastně jej nazývá ´přítelem´ a políbí jej.“ (L´Osservatore Romano, 9. dubna 2020, str. 10)

František: „Jak skončil Jidáš? Nevím.“…navzdory Kristovým tvrdým slovům, že je zatracen

Zde se František odkazuje na Kristova slova Jidášovi, když vešel do Olivové zahrady, aby Pána zradil polibkem: „Příteli, polibkem zrazuješ Syna člověka?“

Mylně tvrdí, že Kristus nazval Jidáše „přítelem“, protože mu chtěl dát rozhřešení, pokud jde o nadcházející Jidášovu zradu. To je novátorský výklad. Církev vždy učila, že Kristus nabízel Jidášovi poslední šanci, aby se odvrátil od svého hanebného zločinu. Jidáš však tuto šanci odmítl. Sv. Augustin tvrdí, že dostal tuto šlechetnou výzvu, aby se mohl vyhnout svému vlastnímu zatracení, ale odmítl ji a setrval ve svém zlém úmyslu.

Sám Náš Pán Ježíš Kristus odkazuje na Jidáše jako na zatracenou duši.  Kristus mluví o apoštolech a říká: „Když jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve jménu tvém; ochránil jsem ty, které jsi mi dal, a nikdo z nich nezahynul, leda ten syn záhuby, aby se naplnilo Písmo.“ (Jan 17:12)

Tvrdá a jednoznačná slova z Kristových úst!

O zradě Jidáše podává zprávu sv. Marek: „A při jídle řekl: ´Vpravdě pravím vám: Jeden z vás mě zradí.´ I zarmoutili se velmi a jeden přes druhého počali říkati: ´Což jsem to já, Pane?´ On však odpověděl: ´Kdo si se mnou omáčí ruku v míse, ten mě zradí.´“ (Mk. 14: 18-21)

„Syn člověka sice jde, jak jest o něm psáno, ale běda tomu člověku, jímž bude Syn člověka zrazen! Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nenarodil!“

To je Boží zatracení Jidáše. Neexistují žádné možné pochyby o jeho věčném zatracení. František však tato slova a posvátnou Tradici odhazuje pryč a s klidným pocitem přichází s vlastními spekulacemi…

Neexistuje žádné „Jidášovo tajemství“

Papež Bergoglio pokračuje ve svých úvahách o tom, co nazývá „Jidášovým tajemstvím“:

„Jaké je toto tajemství? Nevím. Don Primo Mazzolari to vysvětluje lépe než já. Ano, utěšuje mě rozjímat nad oním sloupem ve Vezelay. Jak skončil Jidáš? Nevím. Ježíš zde důrazně hrozí. Důrazně hrozí: ´Běda tomu člověku, jímž bude Syn člověka zrazen! Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nenarodil!´ Znamená to však, že je Jidáš v pekle? Nevím. Dívám se na ten sloup. A slyším Ježíšovo slovo: ´Přítel´.“ (tamtéž)

Progresivista P. Mazzolari, jehož František obdivuje; dole, sloup ve Vezelay s oběšeným Jidášem

Podle Františka nemluvil Ježíš, který je Vážnost sama, vážně, když řekl: „Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nenarodil!“ (Mt 26:24, Mk 14:21) Jak jinak lze tato slova vykládat, než že se Jidáš na rozdíl od Petra nekál. Ne, když Kristus říká, že by bylo pro Jidáše lepší, aby se nenarodil, je to totéž jako by řekl, že zrádce ztratil svou duši.

Velice ošklivý obraz Jidáše visícího ze stromu s vyhřezlými vnitřnostmi nám také zanechal sv. Petr ve Skutcích apoštolů: „On (Jidáš) získal pole ze mzdy nepravosti; ale spadl střemhlav, rozpukl se v půli a vyhřezly všechny jeho vnitřnosti.“ (1:18)

To není obrázek člověka, v němž má Ježíš zalíbení, ale spíše zatracené duše. Zde jsem již probírala sloup ve Vezelay, který vidíte výše. Je těžké pochopit, jak tento obrázek oběšeného Jidáše může skýtat útěchu Františkovi, kterému se líbí natolik, že má jeho kopii ve své pracovně v Casa Santa Marta.

František se odvolává na P. Prima Mazzolariho jako na svého inspirátora při novém chápání Jidáše, které předkládá světu. To nepřekvapuje, protože tento progresivistický kněz z Bozzolo (1890–1959) je považován za průkopníka Druhého vatikánského koncilu. Už v 50. letech 20. století byl stoupencem Nové teologie a hlásal miserabilistickou Církev chudých, náboženskou svobodu a ekumenismus.

To, kvůli čemu se však stal neblaze proslulým nejvíc, bylo kázání, které P. Mazzolari pronesl na Zelený čtvrtek v roce 1958 pod názvem „Miluji však také Jidáše“. V něm žádal soucit pro „našeho ubohého bratra Jidáše“ a tvrdil, že kvůli nekonečnému Božímu milosrdenství si Jidáš zasluhuje naši lásku, protože byl pravděpodobně spasen. (srov. L´Osservatore Romano, 9. dubna 2020, str. 10)

Stejně jako věže na katedrále ve Štrasburku jsou milosrdenství a spravedlnost harmonickými atributy Boha

Od Druhého vatikánského koncilu jsou katolíci formováni k tomu, aby věřili v Boha, který má tolik milosrdenství, že na spravedlnost se zapomíná. Církev nás však učí, že spravedlnost a milosrdenství jsou, stejně jako dvě podpůrné strany středověké gotické klenby, rovnocennými atributy Boha. Bůh by nebyl Bohem bez milosrdenství a spravedlnosti.

Atila Guimarães v článku zde poukazuje na to, že Bůh, který by netrestal zlo, by byl útokem na dobro. Boží spravedlnost vyžaduje trest, protože spravedlnost je potřebná, aby dobro činila konzistentním.

Bergoglio a Mazzolari předkládají absurdního Boha, který s nekajícím se hříšníkem jedná stejně, jako s dobrým člověkem. Kdyby byl Bůh takový, nebylo by potřeba peklo. A přesně to hlásá teologie Druhého vatikánského koncilu.

Jsem přesvědčena, že v kázáních, jako je to, které František pronesl na „škaredou středu“, není nic dobrého. Záměr a výsledek je tentýž: prezentovat karikaturu Boha, vytvořit pochybnost ohledně existence pekla, učinit hanebný zločin bohovraždy nedůležitým, zmást již zmatené katolíky a zničit nezničitelnou nauku Církve.

František naznačuje, že byl Jidáš spasen…

Zdroj: Tradition In Action

Překlad: D. Grof