Braní
jména Božího nadarmo (2020)
D.
Grof
Motto: „Nevezmeš jména Božího nadarmo.“ (2.
přikázání, Desatero Božích přikázání)
Úvod
Napsat článek, který se
alespoň krátce zaměří na porušování druhého přikázání Desatera Božích
přikázání, jsem zamýšlel velmi dlouho, protože mě vždy nesmírně hluboce zabolí,
když slyším mnohokrát za den všude kolem sebe tolik lidí bezmyšlenkovitě urážet
Boha, Jeho Matku a Jeho Svaté. Z toho tedy plyne, že se přesněji řečeno
chci zabývat především tou částí druhého přikázání, která nám zapovídá
zneuctívání Božího jména jeho vyslovováním lehkomyslně, ve hněvu nebo neuctivě,
a nebudu se zde zaobírat tím, když někdo hříšně přísahá nebo učiněný slib ruší
(viz výčet níže).
Bez hlubokého uvažování
je asi také všem jasné, že kdysi dávno nejspíš bylo častým zbožným zvykem
opakovat jméno Boží a vyjadřovat tak svůj vztah k Němu. Bohužel, z tohoto
zvyku postupem času zůstala jen prázdná slovní výplň a urážka Boha. Zkoumání
důvodů proč a jak k tomu došlo, ale také není předmětem tohoto článku.
Za stejně jasné
považuji, že brát jméno Boží nadarmo by absolutně neměli věřící a měla by to
být naprostá samozřejmost. Už jen proto, že pokud se někdo modlí modlitbu Otče
náš, v níž také říká: „posvěť se jméno Tvé“ a pak bere jméno Boží nadarmo,
je to přinejmenším schizofrenní.
Ne všichni katoličtí křesťané
však vědí, že, i když sami jméno Boží nadarmo neberou, mohou – a měli by –
s tím něco dělat, pokud tak činí někdo jiný, protože bychom neměli jen trpně
snášet tyto urážky Boha a Svatých. A o to poslední mi v tomto článku
jde především.
Co
přesně je braní jména Božího nadarmo?
Katechismy, které ještě
nebyly nasáklé jedem modernismu, přinášely zcela jednoznačné definice a
poučení. Velký katechismus katolického náboženství z roku 1947 (str.
81–82) přehledně uvádí:
„Co poroučí Bůh v druhém přikázání?
V druhém
přikázání poroučí Bůh světiti jméno Boží.
Kterak
světím jméno Boží?
Jméno
Boží světíme:
1)
když jej uctivě vyslovujeme;
2)
když skrze náležitou přísahu Boha za svědka bereme;
3)
když učiněné sliby věrně plníme.
Kdo
zneuctívá jméno Boží?
1)
kdo je vyslovuje lehkomyslně, ve hněvu nebo neuctivě;
2)
kdo hříšně přísahá,
3)
kdo učiněný slib ruší.“
A když jsme si již
v úvodu článku řekli, že se zaměříme na bod první, poučuje nás v této
věci výše zmíněný katechismus, že:
„Jméno Boží neuctivě vyslovuje, kdo buď jméno Boží nebo jména svatých a
svatých věcí lehkomyslně vyslovuje nebo je ke klení zneužívá. Klíti jest buď
sobě nebo jiným zlého přáti; při tom se často užívá svatých anebo i zlých slov
a jmen.“
Pokud si otevřeme jiný,
mezi tradičními katolíky právem velmi oblíbený, Katechismus katolického
náboženství, který sestavil ThDr. František Tomášek, čteme následující:
„Druhým
přikázáním Bůh zapovídá hříchy proti svému jménu.“ A prohřešuje se proti němu ten, „kdo je vyslovuje lehkovážně nebo ve
hněvu, kdo neuctivě mluví o Bohu, o svatých osobách anebo věcech a kdo se Bohu
rouhá“.
Již ve Starém zákoně
(Izaj. 6:3) se píše: „Svatý, svatý, svatý
jest Hospodin, Bůh zástupů, plna je všecka země slávy jeho.“
Proto, poučuje nás výše
zmíněný katechismus, Boží jméno užíváme „jen
když se modlíme, anebo když vážně o Bohu mluvíme. Stejně užíváme i jména Ježíš
a Kristus. Podobně je úcty hodno jméno Matky Boží Panny Marie .... i ostatních
svatých.“ To znamená, že jejich jména nevoláme bez potřeby a lehkovážně.
Ale nejen to, totéž platí pro vše, co je posvátné. Ani taková slova se nemají
vyslovovat lehkovážně (např. „krucifix“ apod.)
Povinnost nezneužívat
jméno Boží se také nevztahuje jen na některé jedno jméno, ale, jak vypočítává Katechismus
z nařízení sněmu Tridentského (str. 362, Ot. IV) na všechna „která se Bohu dávají; neboť mnoho dáno jest
Bohu jmen, jako Hospodin, Všemohoucí, Pán zástupů, Král králů, Silný, a jiná
toho spůsobu, jež se čtou v písmech svatých, a kteráž rovnou a tutouž úctu
mají všecka“.
Proč
by se nemělo brát jméno Boží nadarmo
Další základní otázkou
je, proč by se vlastně nemělo brát jméno Boží nadarmo. Obecně řečeno je to z následujících
důvodů. Lidé byli stvořeni Bohem, Bůh však nebyl stvořen nikým. Když to
rozvedeme, musíme si uvědomit, že pro lidi platí, že za normálních okolností
dostávají své jméno od rodičů a úplně první lidé dostali své jméno od Boha. To
znamená, že nám ho dává někdo druhý, nedáváme si ho sami. Naproti tomu jednou
z pozoruhodných věcí na Bohu je to, že Jemu nikdo jméno nedal. On Sám
zvolil a vyjevil Své jméno. Nebyli jsme to my, kdo určil Jeho jméno a nejsme to
my, kdo říkáme, kým je. Bůh má svrchovanou autoritu a Boží jméno je tak přede
všemi jmény.
On sám řekl: „‘Jsem, který jsem.‘ A dodal: ‘Takto
promluvíš k synům Izraele: Poslal mě k vám Jsem.‘ Bůh ještě Mojžíšovi
řekl: ‘Takto promluvíš k synům Izraele: Poslal mě k vám Hospodin, Bůh
vašich otců – Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno a
tak budu připomínán po všechna pokolení.“ (Exodus 3:14–15)
Tato pasáž mimochodem znamená,
že Božímu lidu nebylo úplně zakázáno užívat a vyslovovat Boží jméno, jak se
mylně domnívají mnozí ortodoxní židé, kteří z obavy, aby jméno Boží
neužili špatně, druhé přikázání zjevně berou mnohem striktněji, než jak Bůh
zamýšlel. (Vždyť jen ve Starém zákoně se Boží jméno používá skoro 7 000
krát!) Navíc, když se k Bohu obracíme Jeho jménem, posiluje to náš
láskyplný vztah s Ním.
Bůh tedy nezakazuje
používání Svého jména obecně a zcela, ale zakazuje jeho zneužívání. Nemáme jej
brát nadarmo, používat jej jako vyprázdněné slovo, slovní vycpávku. Znamená to,
že o Bohu nemáme mluvit lehkomyslně, bezmyšlenkovitě nebo dokonce lehkovážně.
Boží jméno má totiž, jak vyplývá z výše zmíněné pasáže, hluboký duchovní
význam – Jsem, který jsem. Bůh je
absolutní Já, je v neomezeném smyslu Jsoucí, je Bytí samo o sobě. Proto
používat jméno Boží tak, jako by ve skutečnosti neexistoval, je profanace
v pravém smyslu toho slova, je to přímý útok na Jeho čest a slávu.
Pokud jde o výše
zmíněné, ve Starém zákoně se také explicitně píše:
„Neužívej
jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména
nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu.“ (Exodus 20:7)
Když tedy Bůh říká, že
kdokoliv, kdo bude Jeho jméno brát nadarmo, bude za to nést odpovědnost, měli
bychom to brát vážně. Na jiném místě Starého zákona se uvádí i trest pro
takového rouhače:
„Hospodin pak promluvil k Mojžíšovi: „Vyveď
rouhače ven z tábora. Všichni, kdo to slyšeli, ať vloží ruce na jeho hlavu a
celá obec ať ho ukamenuje. Potom promluv k synům Izraele: Kdokoli by zlořečil
svému Bohu, ponese svůj hřích. Kdo by se rouhal jménu Hospodina, musí zemřít!
Celá obec jej bez milosti ukamenuje. Bude-li se rouhat Božímu jménu, zemře, ať
je to host anebo domácí.“ (Leviticus 24:13–16)
Takovýto drakonický
trest by dnes nikomu nehrozil, ani kdyby daná společnost žila plně
v souladu s Božím zákonem. Nicméně nám tento úryvek ze Starého zákonu
ilustruje, jak vážně se na takový přestupek pohlíželo.
V naší plytké době
jde spíše než o přímou snahu urážet Boha o naprostou a absolutní lhostejnost, o
blazeovaný nezájem, případně o provokaci, pokud takový člověk ví, že nás toto
jeho jednání uráží.
Ve svém článku Jméno Ježíš věc
moc hezky shrnul P. Jakub Deml, když napsal: „Kdokoliv se mine Ježíše Krista, mine se cíle a ztrácí smysl života.
Takoví lidé jsou jaloví, a proto smutní. Aby zastřeli své rozpaky, berou Jméno
Boží nadarmo, vlekou je za sebou jako odsouzenec na řetěze železnou kouli, a
poněvadž jim zpomaluje krok, a oni víc a více slábnou, také pomyšlením, že se
na věky nezbaví těchto okovů, poněvadž se nechtějí podrobit Nejvyššímu Dobru:
oni se vztekají, klejí, nadávají a jako ďáblu, otci lži, tak i jim se zdá, že
si aspoň uleví, když Jméno Nejsvětější budou vyplivovat do bláta, před opilou
či vilnou společností, nebo nejraději do obličeje aspoň Kristova sluhy, není-li
vidět Pána…“
Ale zpět k Písmu
svatému. Nejen ve Starém zákoně, ale i v Novém zákoně lze najít
pozoruhodné pasáže, které nám osvětlují, jakou váhu má jméno Boží. Vybírám, ze
Skutků apoštolů (3:1–16)
„Petr a Jan šli do chrámu k
modlitbě na devátou hodinu. Tu nesli jakéhosi muže, který byl chromý od
narození. ... Když uzřel, jak Petr a Jan chtějí vejíti do chrámu, prosil o
almužnu. ... Petr řekl: „Zlata a stříbra nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu
Ježíše Krista Nazaretského [vstaň a] choď!“ ... Vyskočiv postavil se a chodil. ...
[S]eběhl se k nim pln úžasu veškerý lid ... Když to Petr uzřel, promluvil k
lidu: „Muži izraelští, proč se tomu divíte anebo proč hledíte na nás, jako
bychom byli svou mocí nebo silou způsobili, že tento chodí? ... Vy jste zapřeli
Svatého a Spravedlivého ... Původce života jste usmrtili, ale Bůh ho vzkřísil z
mrtvých; my jsme toho svědky. A pro víru v jméno jeho dodalo jeho jméno síly
tomuto (člověku), kterého vidíte i znáte. Ano, ta víra, která jest od něho,
dala mu to plné zdraví před očima vás všech.“
Při čtení tohoto úryvku
si nutně musíme uvědomit, jak ohromná je moc onoho jména, i to, že se nejedná
jen o nějaké obyčejné slovo, když jeho pouhým vyslovením lze uzdravovat chromé
nebo dokonce křísit mrtvé! Jak ohromná moc je v něm obsažena a jak
ohromnou profanaci znamená ho užívat mimoděk, ve vzteku, jako klení!
Již zmíněný Katechismus
z nařízení sněmu Tridentského (str. 362) nás poučuje jednoznačně, když na
otázku:
„Proč
Bůh tento rozkaz o uctění svého vlastního jména obzvláštně dáti ráčil?“,
odpovídá:
„Ačkoliv
v prvním Božím přikázání, v němž se nám velí Boha nábožně a svatě
ctíti, to, co na druhém místě následuje, nutně se obsahuje, (Neboť kdo velí,
aby mu čest se vzdávala, tentýž žádá, aby se o něm s největší uctivostí
mluvilo, a což tomu odporného, tohoto zapovídá; což i ona slova Hospodinova u
Malachiáše proroka zřejmě naznačují (Mal. 1, 6) ): „Syn
ctí otce, a služebník pána svého; jestliže jsem já otec, kdež je čest má: avšak pro důležitost věci Bůh tento zákon
o poctě svého Božského a nesjvětějšího jména ještě obzvláštně ráčil dáti, a nám
to předepsati slovy zřetelnými a jasnými.“
Co
dělat, když někdo bere jméno Boží nadarmo?
Dostáváme se
k jádru toho, proč jsem se tento článek rozhodl napsat. Pokud někdo bere
jméno Boží nadarmo, musíme si jako katolíci položit základní otázky: Co máme
dělat: Máme napomínat, upozorňovat, vysvětlovat, nebo něco jiného?
Řekněme si rovnou, že napomínat
někoho, kdo se výslovně posmívá, nemá smysl a vede to jen k pomluvám,
výsměchu a dalším střetům. Písmo svaté to lakonicky shrnuje následovně: „Kdo poučuje drzouna, říká si o urážku, kdo
kárá darebáka, přijde k úrazu. Nekárej drzouna – jen by tě nenáviděl; pokárej moudrého – bude tě milovat.“ (Přísloví
9, 7-8)
Jinak řečeno, napomínat
nebo ještě lépe s krátkým vysvětlením poprosit například kolegu
v práci, aby nebral jméno Boží nadarmo, má smysl jen tehdy, je-li takový
člověk typem osobnosti, která je tomu otevřená. V takovém případě pak
někdy taková pevná a rozhodná obrana Božích práv a katolické věci naopak může u
takového člověka vyvolat respekt a úctu nebo dokonce prvotní zájem dozvědět se
o Víře víc. Ne nadarmo věta, která v Písmu svatém bezprostředně navazuje
na výše uvedený citát, říká: „Poděl se s
moudrým a ještě zmoudří, pouč spravedlivého a bude znalejší.“ (Přísloví 9,
9)
Ve stejném duchu mluví
i Tomášek ve svém katechismu: „Když
uslyšíš někoho vyslovovat jméno Boží nadarmo, napomeň ho, pokud je to možné a
vhodné.“
Pro účely tohoto článku
a toho, o co mi jde, je důležitější to, že Tomášek dodává: „Pokaždé však odpros
Pána Boha za tuto urážku tichou modlitbou: ´Budiž jméno Páně pochváleno´.“ Toto odprošení můžeme provést i jinými
podobnými slovy vlastní modlitby („Odpusť
mu/jí, Pane, neboť neví, co činí. Budiž pochváleno Tvé svaté jméno a jméno Tvé
blahoslavené Matky (Tvých svatých).“). Jiná možná formulace, jak jsem ji
kdysi četl v jednom materiálu je: „Jméno
Páně budiž velebeno, nyní i na věky“. Podobná slova odprošování by člověk
měl alespoň v duchu pronést vždy, když braní jména Božího slyší – ať
naživo, nebo třeba v rádiu. Až teprve tehdy si možná uvědomí, jak často se
jméno Boží kolem nás zneužívá. Někdy skoro nelze stihnout „neutralizovat“ tak
rychle, jak mluvčí Boha urážejí.
Nutné však je, abychom
jako křesťané nikdy nerezignovali. Pokud má smysl napomenout, napomeňme. Pokud
má smysl vysvětlovat, vysvětlujme. Pokud to smysl nemá, máme v Písmu
svatém jednoznačný pokyn: „Nedávejte
svaté věci psům, ani neházejte perly před svině, aby snad je nepošlapaly a pak
se neobrátily a vás neroztrhaly!“ (Mt. 7, 6) Vždy však alespoň v duchu odprošujme!
Pozitivní věcí pak je,
že Bůh je ke svým věrným velkorysý a ten, kdo takto odprošuje, získává kromě dobrého
pocitu, že hájí svého Pána, i odpustky. Konkrétně Tomášek ve svém katechismu (str.
105) výslovně uvádí, že za každé takové odprošování získává člověk 500 dní
odpustků.
Závěr
Závěrem můžeme stručně
shrnout: Braní jména Božího nadarmo je hřích, který Boha uráží a nezůstane bez
trestu, jak na více místech dosvědčuje Starý i Nový zákon. To, jak užíváme
jméno Boží, vypovídá o našem vztahu k Němu. Pokud se v našem okolí
vyskytuje někdo, kdo se pravidelně tohoto hříchu dopouští, je potřeba zvážit,
nakolik se s ním dá o věci hovořit, nakolik přijme napomenutí, do jaké
míry je ochoten nám naslouchat a jaký efekt celkově by naše napomenutí mělo a
zda situaci naopak nezhorší. Tam, kde je to vzhledem k okolnostem možné,
můžeme se pokusit s konkrétním člověkem promluvit. V tom případě však
musíme být schopní při znalosti katechismu jasně formulovat proč je takové
chování špatné, proč Boha uráží popřípadě, proč s takovým chováním máme
jako křesťané vážný problém. V každém případě bychom však pokaždé měli
takový hřích jiného člověka „neutralizovat“ a ihned Boha vhodnou formou
odprošovat. Je to z naší strany víc než vhodné a dokonce je Bůh natolik
milující, že si podobným jednáním získáváme odpustky, neboť se vlastně chápeme
milosti, kterou někdo jiný zahodil.
S využitím
materiálů:
Katechismus
z nařízení sněmu Tridentského k pastýřům duchovním a z rozkazu
Pia V. papeže římského na světlo vydaný, Kníž. aricbiskup. knihtiskárna, Praha
1867
Katechismus
katolického náboženství, ThDr. František Tomášek, Česká katolická charita,
Praha 1955
Velký
katechismus katolického náboženství, upravil Dr. Josef Hronek, Státní
nakladatelství, Praha 1947
