Polemická laskavost a liberalismus (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Liberalismus
nikdy nepřenáší boj na solidní půdu; příliš dobře ví, že v diskuzi o
principech se musí setkat s neodvratnou porážkou. Upřednostňuje taktiku
vzájemného obviňování a, za působení spravedlivého bičování, s kňouráním
obviňuje katolíky z nedostatku laskavosti v jejich polemikách. To je
také půda, jíž mají jistí katolíci nakažení liberalismem zvyk přijímat.
Podívejme se, co v tomto směru můžeme říct.
My katolíci
v tomto bodě, stejně jako ve všech dalších, máme rozum na své straně, zatímco
liberálové mají pouze jeho stín. Na prvním místě se katolík může se svým
liberálním protivníkem, je-li takový [tj. otevřený liberál], vypořádat otevřeně.
O tom nemůže nikdo pochybovat. Jestliže nějaký autor nebo novinář otevřeně
vyzná liberalismus a neskrývá své liberální záliby, jaká újma mu může být
učiněna, když se nazve liberálem? Si
palam res est, repetitio injuria non est: „Říct to, co všichni vědí, není
žádná újma.“ Ještě pádnější odůvodnění: říct o svém bližním to, co každou
chvíli sám o sobě říká, nemůže oprávněně pohoršovat. A přesto, kolik liberálů,
zvláště těch klidného a umírněného druhu, považuje vyjádření „liberál“ a
„přítel liberálů“, jež na ně katoličtí protivníci aplikují, jako urážlivé a
nelaskavé!
Nazvat veřejné
obhájce a hlasatele liberalismu špatnými, za předpokladu, že liberalismus je
špatná věc, není žádný nedostatek laskavosti.
V tomto
případě lze aplikovat zákon spravedlnosti, platný v každé době. Dnešní
katolíci v tomto ohledu nejsou žádnými inovátory. Prostě se držíme
starobylé stálé praxe. Propagátoři a podněcovatelé hereze, jakož i její autoři,
byli ve všech dobách nazýváni heretiky. Jako vždy Církev považovala herezi za
velice vážné zlo, tak vždy také její stoupence nazývala špatnými a zvrácenými.
Projděte si seznam církevních autorů – pak uvidíte, jak apoštolové zacházeli
s prvními heretiky, jak je Otcové a moderní polemici a Církev sama ve svém
oficiálním jazyce pronásledovala. Není tedy žádný hřích proti lásce nazývat zlo;
jeho autory, stoupence a jeho učedníky špatnými; všechny jeho činy, slova a
spisy zlými, ohavnými a podlými. Krátce řečeno, vlk se vždy nazýval vlkem; a
když tak byl nazván, nikdy nikdo nevěřil, že stádu a pastýři bylo učiněno zle.
Jestliže
propagace dobra a nutnost bojovat se zlem vyžadují použití poněkud drsných
termínů proti omylu a jeho podporovatelům, zajisté není toto použití proti
lásce. Je to přímý následek nebo důsledek onoho principu, který jsme právě
názorně ukázali. Musíme zlo vyhlašovat za hnusné a odporné. Tohoto výsledku
nemůžeme dosáhnout, aniž bychom poukázali, jak a proč je hnusný, odporný a
opovrženíhodný. Křesťanské řečnické umění všech dob vždy proti bezbožnosti
používalo nejráznější a nejdůraznější rétoriku z arzenálu lidské mluvy. Ve
spisech velkých přeborníků křesťanství se trvale používá ironie, kletby,
zavrhování a nejdrtivější přídomky. Proto je jediným zákonem správný okamžik a
pravda.
Existuje
však další ospravedlnění pro takové užití. Propagace pro širokou veřejnost a apologetika
nemohou sloužit vytříbeným a svázaným akademickým formám. Abychom přesvědčili
lid, musíme hovořit k jeho srdci a představivosti, jež mohou být pohnuty
jen horlivým, vynikajícím a vášnivým jazykem. Být vášnivý, neznamená být
zavrženíhodný – když naše roznícení je svatým zápalem pravdy.
Domnělá
hrubost moderní ultramontánní žurnalistky nejen zaostává za liberální
žurnalistikou, ale je dostatečně ospravedlnitelná každou stránkou děl našich
velkých katolických polemiků jiných dob. To se dá snadno ověřit. Sv. Jan
Křtitel nazývá farizeje „zmijí plémě“; Ježíš Kristus, Náš Božský Spasitel, na
ně chrlí přídomky jako „pokrytci, obílené hroby, zvrácené a cizoložné
pokolení“, aniž by si myslel, že z tohoto důvodu poskvrňuje posvátnost Své
vlídné mluvy. Sv. Pavel kritizuje schizmatické Kréťany jako „vždy lháře, zlé
šelmy, líná břicha“. Tentýž apoštol nazývá čaroděje Elymase „svůdcem, plným
všeliké lsti a zchytralosti, synem ďábla, nepřítelem veškeré spravedlnosti“.
Když
otevřeme díla Otců, nalezneme tutéž ráznou kritiku hereze a heretiků. Když se
sv. Jeroným pře s Vigilantiem, vmetá mu do tváře jeho dřívější
povolání majitele hostince: „Od svého dětství,“ říká mu, „ses učil jiné věci
než teologii a věnoval ses jiným snahám. Zároveň prověřovat hodnotu svých
peněžních účtů a hodnotu textů Písma svatého, ochutnávat vína a chápat smysl
proroků a apoštolů zajisté nejsou povolání, jež může tentýž člověk vykonávat se
ctí.“ Při jiné příležitosti, když napadal téhož Vigilantia, který popíral
ctnost panenství a postu, se jej sv. Jeroným se svou obvyklou živostí ptá,
jestli tak hovořil, „aby neoslabil tržby ve svém hostinci?“ Dobré nebe, jaký
povyk by to vyvolalo, kdyby jeden z našich ultramontánních diskutérů psal
proti nějakému liberálnímu kritikovi nebo heretikovi naší doby tímto způsobem!
Co řekneme o
sv. Janovi Zlatoústém? Cožpak jeho proslulý výpad proti Eutropiovi není svou
osobní a bojovnou povahou srovnatelný s krutými výpady Cicera proti
Catilinovi a proti Verresovi? Mírný sv. Bernard neoslazoval svá slova, když
napadal nepřátele Víry. Když se obracel na Arnolda z Brescie, velkého
liberálního agitátora své doby, nazývá jej ve všech svých dopisech „svůdcem,
nádobou bezpráví, štírem, krutým vlkem“.
Smířlivý sv.
Tomáš Akvinský zapomíná na klid svých chladných sylogismů, když chrlí svou
divokou řeč proti Vilémovi ze St. Amour a jeho učedníkům: „Nepřátelé Boha,“
křičí, „služebníci ďábla, údy antikrista, zvrhlíci, zatracenci!“ Ani proslulý
Louis Veuillot nikdy nehovořil tak odvážně. Serafínský sv. Bonaventura, tolik
naplněný sladkostí, zaplavuje svého protivníka Gerarda takovými přídomky jako
„opovážlivec, nactiutrhač, duch zloby, bezbožník, nestoudný, neotesanec,
podvodník, zločinec, proradný, nevděčný!“ Mluvil sv. František Saleský,
jindy tak jemně vybraný a mírný, někdy měkce s heretiky své doby a země?
Promíjel jejich újmy, podával jim pomoc až do té míry, že zachraňoval životy
těch, kteří usilovali o jeho, ale u nepřátel Víry nezachovával ani
mírnost, ani ohledy. Když se jej jeden katolík, který chtěl vědět, jestli je
dovolené hovořit špatně o nějakém heretikovi, který propagoval mylné nauky, ptal,
odpověděl:
„Ano,
můžete, za podmínky, že se držíte přesné pravdy ohledně toho, co víte o
jeho špatném chování, a prezentujete to, co je pochybné jakožto pochybné dle
stupně pochyb, který v tomto ohledu můžete mít.“ Ve svém Úvodu do zbožného života, onoho
drahocenného a oblíbeného díla, se znovu vyjádřil: „Jestliže by neskrývaní
nepřátelé Boha a Církve měli být obviňováni a kritizováni se vší možnou silou,
křesťanská láska nám ukládá křičet „vlk“, když se vlk vkrade doprostřed stáda a
můžeme jej kdykoliv a na jakémkoliv místě potkat.“
Ale dost.
To, co největší katoličtí polemici a svatí udělali je nesporně dobrým příkladem
dokonce i pro nejpokornější obhájce Víry. Moderní ultramontanismus ještě nikdy
nepředčil zápal jejich kritizování hereze a heretiků. Křesťanská láska nám
zakazuje činit druhému, co bychom rozumně nenechali je činit nám. Všimněte si
příslovce rozumně. To zahrnuje celou podstatu této otázky.
Základní
rozdíl v této věci mezi námi a liberály spočívá v tom, že oni se na
apoštoly omylu dívají jako na svobodné občany, kteří prostě uplatňují své plné
právo myslet ve věcech náboženství, jak se jim líbí. My v nich naopak vidíme
neskrývané nepřátele Víry, jíž máme povinnost hájit. Nevidíme v jejich
omylech prostě jen svobodné názory, ale trestuhodné a formální hereze, jak nás
učí Boží zákon. Na základě smyšlené svobody svých vlastních názorů musí
liberálové nejen tolerovat, ale i respektovat ty naše; protože je svoboda
názoru v jejich očích nejkardinálnější ctností bez ohledu na to, jaký ten
názor je, musí to respektovat jako vyjádření rozumové svobody člověka. To, co u
nich utváří normu ctnosti, není to, co je myšleno, ale pouhé myšlení. Uznat
Boha nebo Jej popřít je dle normy liberalismu stejně rozumné a liberalismus je
velice nekonzistentní sám o sobě, když se snaží potírat katolické pravdy,
v jejichž zastávání je tolik uplatňování rozumové svobody
v liberálním smyslu, jako je v jejich odmítání. Náš katolický pohled
je však absolutní; existuje jen jedna pravda, v níž není žádné místo pro protiklad
nebo rozpor. Popírat tuto pravdu je nerozumné; znamená to klást nepravdu na
úroveň pravdy. To je pošetilost a hřích liberalismu. Odsuzovat tento hřích a
pošetilost je povinností a ctností. Odůvodněně proto říká jeden velký katolický
historik nepřátelům katolicismu: „Svými činy se stáváte neblaze proslulými a já
se ve svých spisech budu snažit ukázat tuto vaši neblahou proslulost.“ Stejným
způsobem Zákon dvanácti desek starověkých Římanů nařizoval mužným pokolením
raného Říma: Adversus hostem aeterna
auctoritas esto [Doslova: vůči nepříteli platí vlastnické právo na věky –
pozn. překl.], což může být přeloženo jako: „Žádné slitování
s nepřítelem.“
Zdroj:
Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix
Sardá Y Salvany, kapitola 20
Překlad:
D. Grof
