Komentář Eleison DCLV – Nepostradatelný papež – I (2020)
(655)
1. února
2020
NEPOSTRADATELNÝ
PAPEŽ – I
Jak roky plynou jeden
za druhým, aniž by se duševně chorá situace Církve zdála zlepšovat, katolíci,
kteří následují Tradici, se sami sebe stále ptají, proč alespoň naši tradiční
kněží nemohou držet spolu a přestat navzájem bojovat? Oni všichni věří
v tutéž Tradici Církve, všichni se shodují, že Druhý vatikánský koncil byl
pro Církev pohromou. Oni všichni vědí, že boj mezi kněžími není pro stoupence
Tradice moc povznášející a odrazuje je. Proč tedy potom nemohou zapomenout na
své rozdíly a soustředit se na to, co všechny z nich sjednocuje, tj. na
to, co Církev učí a dělá a co vždy učila a dělala, aby spasila duše? Tato
otázka má odpověď, a aby se katolíkům pomohlo vytrvat ve Víře, možná se jim
musí v pravidelných intervalech připomínat.
Když stále předpokládáme,
že tato krize Církve není ničím normálním v dějinách Církve, ale je
integrální součástí jediné předehry k jedinému konci světa, pak pokud
existuje v těchto „Komentářích“ dvojice slov, která se nejčastěji volí
k definování struktury této krize, je to „Pravda“ a „Autorita“. Tato krize
měla svůj původ mnohem dále v minulosti, než u Druhého vatikánského
koncilu, zvláště v „reformaci“, kterou rozpoutal Luther (1483–1546), ale
zatímco do Druhého vatikánského koncilu katolická Církev bojovala proti tomu,
aby udržela protestantský jed mimo sebe, na Druhém vatikánském koncilu se
nejvyšší katolická autorita, dva papežové a 2 000 biskupů vzdali tohoto boje a
pustili jed dovnitř. To znamená, že koncilní texty se vyznačují dvojznačností,
protože se musel zachovat katolický zevnějšek, ale pod tímto zevnějškem
skutečná myšlenka textů, „duch koncilu“, směřuje k asimilaci liberalismu a
modernismu, které následovaly po protestantismu a které vyprázdní všechen
zbývající katolicismus, jakmile se jim to dovolí.
To znamená, že na
koncilu katolická Autorita v podstatě opustila katolickou Pravdu a přijala
nauku, která je víc v souladu s moderní dobou. A protože se tak
katolická Autorita a katolická Pravda rozdělily, pak katolíci, aby zůstali
katolíky, museli – a stále musí – činit strašlivou volbu: buď se přimknou
k církevním autoritám počínaje papežem směrem dolů a upustí od katolické
nauky, nebo se přimknou k nauce a opustí katolickou Autoritu, nebo si
zvolí jeden z mnoha možných kompromisů někde mezi těmito dvěma póly. V každém
případě stádo se rozprchlo, a není to jeho vina v porovnání s vinou
oněch dvou Pastýřů a 2 000 pastýřů, kteří byli odpovědní za to, že
církevní Autorita na koncilu zradila církevní Pravdu. V tomto rozdělení
mezi Pravdou a Autoritou leží jádro dnešní padesát let staré krize.
A protože Pravda je pro
jediné pravé náboženství jediného pravého Boha životně důležitá, a Jeho vlastní
autorita je nezbytná pro ochranu této jediné Pravdy před všemi dopady u lidí
prvotního hříchu, pak jediným možným řešením krize, které ukončí tuto
schizofrenii a roztříštěnost stáda, je to, že se Pastýř a pastýřové, papež a
biskupové vrátí ke katolické Pravdě. To se v Církvi a Bratrstvu sv.
Pia X., které podle všeho zdání stále usiluje o to, dostat se zpět pod autoritu
koncilních duchovních, zcela jistě ještě neděje. (A arcibiskup Lefebvre? „Ten
je mrtvý,“ řeknou někteří!)
A tak dokud všemohoucí
Bůh – nikdo menší to udělat nemůže! – nepostaví papeže zpět na nohy a papež se na
oplátku „neobrátí a nebude posilou svým bratřím“ (Lk. XXII, 32), tzn. že srovná
biskupy světa, může se tato krize pouze zhoršovat, dokud nedostaneme za
vyučenou a Bůh se nad námi nesmiluje. Do té doby, jak říká anglické přísloví, „co
nelze vyléčit, musí se přestát“.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
