Tři nezbytné vlastnosti (1982)
pro tradiční
římské katolíky
P. Francis Fenton
My, tradiční
katolíci, jsme zapojeni do nejvýznamnějšího podniku na světě, do zachování
římskokatolické Víry. V tradičním katolicismu máme nejdrahocennější
poklady na zemi, pravou mši, svátosti, plnost zjevené pravdy a mravní zákon
Boží. Zachovat čistou a neporušenou Víru, kterou nám dal Bůh, a slovem a
příkladem přivést naše nekatolické bližní k jedné, pravé, a věčné Církvi
Kristově – to je výjimečná výsada i zavazující povinnost každého skutečného
římského katolíka. Protože jsme [biblickým] zbytkem, byl by tento úkol obtížný
i za příznivých okolností. Jelikož však žijeme ve světě a v národě, kde je
Bůh popírán a Jeho mravní zákon mnohými zesměšňován a ignorován, stává se tento
úkol výzvou ohromných rozměrů. Navzdory všem překážkám na naší cestě – přičemž
mezi nejpřednějšími překážkami je koncilní „katolická“ církev – zůstává naší
prvořadou povinností prožívat z milosti Boží svou Víru ve svém osobním
životě dle svých nejlepších schopností, a rozličnými způsoby, jež máme
k dispozici, hrát svou roli při tom, aby tato Víra měla dopad na nemorální
a nemravné ovzduší, v němž je náš národ pohroužen. Takový je jedinečný, slavný
a náročný apoštolát tradičního římského katolíka.
Jen Bůh samozřejmě
bude konečným Soudcem úspěšnosti našich snah a u Něj se spíš počítá upřímnost a
intenzita našeho odhodlání, nežli to, jaké konkrétní výsledky můžeme dosáhnout.
V průběhu dějin mnozí z těch jednotlivců, jejichž životy byly
skutečně úspěšné – tj. úspěšné dle Božích měřítek – byli v očích světa
zoufale neúspěšní. Nicméně Bůh očekává, že budeme ve všech věcech hrát svou
roli s milostmi, dary a hřivnami, jež nám dal. („Bůh nás stvořil bez nás,
ale nespasí nás bez nás“ – svatý Augustin). A to platí i v této věci.
Jestliže my, tradiční katolíci, máme uplatnit maximální dopad na tento pohanský
svět, pak musíme s nadpřirozenou motivací individuálně využít potenciál,
který máme ve formě svých darů od Boha, tak svědomitě, jak můžeme. Ať už jsou
konkrétní schopnosti, vlohy, dary, jež máme, jakékoliv – a jejich povaha a
stupeň se liší člověk od člověka – je naší povinností užívat je moudře a dobře
ve prospěch své Boží Víry. Mohl bych na základě svého pozorování poznamenat, že
mnozí tradiční katolíci, jakkoliv jejich osobní život může být chvályhodný,
projevují málo starosti o propagaci Víry vně okruhu své rodiny a přátel. Zápal
a oddanost členů některých nekatolických denominací vskutku zahanbují nebo by
měli zahanbovat většinu tradičních katolíků.
Mezi mnoha
vlastnostmi, jež by tradiční katolíci měli mít a rozvíjet, jestliže mají umět významně
působit ve prospěch Víry, bych v tomto článku vyzdvihl tři. Podle mého
názoru by tradiční katolicismus měl velký prospěch, kdyby tyto konkrétní
vlastnosti byly více vidět mezi mnoha jeho členy (Jsem si samozřejmě až příliš
dobře vědom mnohem zjevnějších překážek pokroku tradičního katolicismu jako
jsou koncilní církev, křiklavá nemravnost současné společnosti, sekulární
humanismus atd.).
První
z oněch vlastností je pevná víra. To je, aby bylo jasno, vždy základní
vlastnost pro plné prožívání Víry, je tomu však zvláště v této zmatené a
turbulentní době, kdy i ty nejzákladnější doktríny a mravní nauky našeho
náboženství jsou napadány nebo zpochybňovány „teologickými experty“ koncilní
církve. Dnes, asi jako nikdy předtím, musí být víra těch, kteří chtějí zůstat
římskými katolíky, nezlomná; víra, která odmítá dělat kompromisy nebo
v jakémkoliv ohledu ustupovat falešným naukám koncilní církve. Kolik je
těch, kteří dnes v oné církvi zůstávají, protože jejich víra je slabá a
váhavá – a tudíž neschopná rozpoznat subtilní ničení, které probíhá, a odolat
mu – ví jen Bůh. V každém případě, je dnes – kdy ďábel a jeho kohorty
působí tak aktivně a účinně, aby zničily každý poslední pozůstatek pravdy a
morálky a svatosti – nutné, aby naše víra byla pevná a neotřesitelná a abychom
si ji z milostí Boží takovou zachovávali.
Další
základní vlastností pro tradičního římského katolíka je duševní a emoční
stálost. Může se to zdát tak naprosto zjevné, že to nepotřebuje žádný komentář.
Bohužel tomu však v tomto případě tak není. Smutnou skutečností opravdu je, že
byla učiněna – a nadále je činěna – nevyčíslitelná újma výstředními a
absurdními prohlášeními a zaujímanými postoji ze strany některých, kteří se nazývají
tradičními římskými katolíky. A protože sklon zevšeobecňovat je obvyklou
slabostí lidské povahy, ve výsledku utrpí zdravé tradicionalistické hnutí jako
celek. Každý radikální (v dobrém smyslu) podnik přitahuje okrajové elementy – a
tradiční katolicismus není žádnou výjimkou. Vlastně jsem opravdu přesvědčen, že
má více než obvyklé množství takových elementů – vizionáře, rigorózní lidi (ty,
kteří jsou katoličtější než Církev), lidi s pokřivenými představami ve
věcech mravů atd. Takoví lidé v různé míře postrádají duševní a/nebo
emoční stálost a jsou hlavní přítěží pro věc tradičního katolicismu.
I když jsme oprávněně
a vážně znepokojeni ohledně situace krátce diskutované v předešlém
odstavci, nechť nám slouží jako připomínka, abychom také byli stejně znepokojeni
ohledně uchování si své vlastní duševní a emoční stálosti (za předpokladu, že
už ji máme!). Aby si člověk uchoval úplné duševní zdraví v šíleném světě,
může si to něco žádat a může to představovat docela výzvu – a toto může být
obzvlášť pravdivé, pokud jde o věc, která se přibližuje. Ohromná devastace,
kterou Římskokatolická církev prošla v posledních zhruba dvou
desetiletích, je traumatickou zkušeností pro mnohé, a je zdrojem hlubokého žalu
pro bezpočet tradičních katolíků. A na dohled ani není konec těchto zkoušek a
soužení obsažených v úkolu zachování Víry. Přesto všechno si však musíme udržet
svou duchovní a emoční rovnováhu, jestliže máme účinně sloužit vznešenému
apoštolátu, jemuž jsme se propůjčili. Jinak tomuto apoštolátu budeme na škodu.
Zde také můžeme začasté dodat, že to, co velmi chybí, je prostý selský rozum,
což je, jak to vidím, věc v řadách tradičních katolíků dosti vzácná. I
když samotný selský rozum nevyřeší všechny naše problémy, myslím si, že může
mnoho přispět k vyřešení některých z nich.
Třetí a
poslední vlastností pro tradiční římské katolíky, kterou bych zde zmínil, je
smysl pro humor. Zatímco ony dvě vlastnosti diskutované předtím (pevná víra a
duševní/emoční stálost) jsou základní, bylo by možná přesné popsat tuto třetí
vlastnost jako prostě důležitou. Jinak řečeno, zatímco účinnost a úspěšnost
tradičního katolicismu jsou mimo jiné věci velmi závislé na pevné víře a
duševní/emoční rovnováze, mít smysl pro humor není u jeho členstva naprosto
nutným požadavkem k zajištění účinnosti a úspěšnosti.
Pokud jsme
tomuhle porozuměli, jsem pevně přesvědčen, že zdravý smysl pro humor je životně
důležitým faktorem mezi vlastnostmi normálního tradičního katolíka. Je pravda,
že není nic legračního nebo zábavného na úkolech, na nichž se podílíme. Právě
naopak, jsou nejvážnější a nejdůležitější na celém světě. A ani
v nejmenším nezamýšlím naznačovat, že by se k nim mělo přistupovat
s něčím menším než s tou nejvážnější pozorností, jaké jsme schopni.
Ale tvrdím, že v tom všem má své místo smysl pro humor. Pomáhá kupříkladu
člověku uchovat si duševní zdraví – a to myslím se vší vážností. Člověk, který
je neustále zasmušilý, mrzutý, skleslý, není pro tradiční věc žádným přínosem. Takové
rysy světci neměli. Ve skutečnosti byl smysl pro humor poznávacím znamením
některých světců, například sv. Filipa Neriho. V každém případě uprostřed
vší té vřavy a bědování a zklamání a problémů, jež nás obklopují, si zachovejme
nebo vypěstujme zdraví prospěšný smysl pro humor. Určitě nám nezpůsobí žádnou
újmu a je, dle mého názoru, skutečným přínosem pro věc tradičního katolicismu.
Takové jsou
tedy tři z mnoha nezbytných vlastností tradičního římského katolíka. Dvě
z nich jsou základní (pevná víra a duševní/emoční stálost) a třetí (smysl
pro humor) je, alespoň dle mého názoru, důležitá. Tyto tři jsem vybral, abych
je v tomto článku okomentoval, protože jsem přesvědčen, že by se tradiční
katolicismus velice zkvalitnil, kdyby větší počet jeho členů v různé míře
nepostrádal tu či onu z těchto vlastností. Nakolik tradiční římský katolík
postrádá pevnou víru, natolik je zranitelný ze strany falešného katolicismu
koncilní církve. A nakolik člověk postrádá to či ono v duševní a/nebo
emoční stálosti (jejíž udržení může dnes představovat celkem výzvu!), natolik
je, i když nechtěně, na škodu tradičnímu apoštolátu. A bez zdravého smyslu pro
humor by se udržení této stálosti mohlo stát ztraceným případem.
Zdroj: The
Athanasius
Překlad: D. Grof
