středa 17. července 2019

Tři nezbytné vlastnosti (1982)


Tři nezbytné vlastnosti (1982)
pro tradiční římské katolíky
P. Francis Fenton
My, tradiční katolíci, jsme zapojeni do nejvýznamnějšího podniku na světě, do zachování římskokatolické Víry. V tradičním katolicismu máme nejdrahocennější poklady na zemi, pravou mši, svátosti, plnost zjevené pravdy a mravní zákon Boží. Zachovat čistou a neporušenou Víru, kterou nám dal Bůh, a slovem a příkladem přivést naše nekatolické bližní k jedné, pravé, a věčné Církvi Kristově – to je výjimečná výsada i zavazující povinnost každého skutečného římského katolíka. Protože jsme [biblickým] zbytkem, byl by tento úkol obtížný i za příznivých okolností. Jelikož však žijeme ve světě a v národě, kde je Bůh popírán a Jeho mravní zákon mnohými zesměšňován a ignorován, stává se tento úkol výzvou ohromných rozměrů. Navzdory všem překážkám na naší cestě – přičemž mezi nejpřednějšími překážkami je koncilní „katolická“ církev – zůstává naší prvořadou povinností prožívat z milosti Boží svou Víru ve svém osobním životě dle svých nejlepších schopností, a rozličnými způsoby, jež máme k dispozici, hrát svou roli při tom, aby tato Víra měla dopad na nemorální a nemravné ovzduší, v němž je náš národ pohroužen. Takový je jedinečný, slavný a náročný apoštolát tradičního římského katolíka.
Jen Bůh samozřejmě bude konečným Soudcem úspěšnosti našich snah a u Něj se spíš počítá upřímnost a intenzita našeho odhodlání, nežli to, jaké konkrétní výsledky můžeme dosáhnout. V průběhu dějin mnozí z těch jednotlivců, jejichž životy byly skutečně úspěšné – tj. úspěšné dle Božích měřítek – byli v očích světa zoufale neúspěšní. Nicméně Bůh očekává, že budeme ve všech věcech hrát svou roli s milostmi, dary a hřivnami, jež nám dal. („Bůh nás stvořil bez nás, ale nespasí nás bez nás“ – svatý Augustin). A to platí i v této věci. Jestliže my, tradiční katolíci, máme uplatnit maximální dopad na tento pohanský svět, pak musíme s nadpřirozenou motivací individuálně využít potenciál, který máme ve formě svých darů od Boha, tak svědomitě, jak můžeme. Ať už jsou konkrétní schopnosti, vlohy, dary, jež máme, jakékoliv – a jejich povaha a stupeň se liší člověk od člověka – je naší povinností užívat je moudře a dobře ve prospěch své Boží Víry. Mohl bych na základě svého pozorování poznamenat, že mnozí tradiční katolíci, jakkoliv jejich osobní život může být chvályhodný, projevují málo starosti o propagaci Víry vně okruhu své rodiny a přátel. Zápal a oddanost členů některých nekatolických denominací vskutku zahanbují nebo by měli zahanbovat většinu tradičních katolíků.
Mezi mnoha vlastnostmi, jež by tradiční katolíci měli mít a rozvíjet, jestliže mají umět významně působit ve prospěch Víry, bych v tomto článku vyzdvihl tři. Podle mého názoru by tradiční katolicismus měl velký prospěch, kdyby tyto konkrétní vlastnosti byly více vidět mezi mnoha jeho členy (Jsem si samozřejmě až příliš dobře vědom mnohem zjevnějších překážek pokroku tradičního katolicismu jako jsou koncilní církev, křiklavá nemravnost současné společnosti, sekulární humanismus atd.).
První z oněch vlastností je pevná víra. To je, aby bylo jasno, vždy základní vlastnost pro plné prožívání Víry, je tomu však zvláště v této zmatené a turbulentní době, kdy i ty nejzákladnější doktríny a mravní nauky našeho náboženství jsou napadány nebo zpochybňovány „teologickými experty“ koncilní církve. Dnes, asi jako nikdy předtím, musí být víra těch, kteří chtějí zůstat římskými katolíky, nezlomná; víra, která odmítá dělat kompromisy nebo v jakémkoliv ohledu ustupovat falešným naukám koncilní církve. Kolik je těch, kteří dnes v oné církvi zůstávají, protože jejich víra je slabá a váhavá – a tudíž neschopná rozpoznat subtilní ničení, které probíhá, a odolat mu – ví jen Bůh. V každém případě, je dnes – kdy ďábel a jeho kohorty působí tak aktivně a účinně, aby zničily každý poslední pozůstatek pravdy a morálky a svatosti – nutné, aby naše víra byla pevná a neotřesitelná a abychom si ji z milostí Boží takovou zachovávali.
Další základní vlastností pro tradičního římského katolíka je duševní a emoční stálost. Může se to zdát tak naprosto zjevné, že to nepotřebuje žádný komentář. Bohužel tomu však v tomto případě tak není. Smutnou skutečností opravdu je, že byla učiněna – a nadále je činěna – nevyčíslitelná újma výstředními a absurdními prohlášeními a zaujímanými postoji ze strany některých, kteří se nazývají tradičními římskými katolíky. A protože sklon zevšeobecňovat je obvyklou slabostí lidské povahy, ve výsledku utrpí zdravé tradicionalistické hnutí jako celek. Každý radikální (v dobrém smyslu) podnik přitahuje okrajové elementy – a tradiční katolicismus není žádnou výjimkou. Vlastně jsem opravdu přesvědčen, že má více než obvyklé množství takových elementů – vizionáře, rigorózní lidi (ty, kteří jsou katoličtější než Církev), lidi s pokřivenými představami ve věcech mravů atd. Takoví lidé v různé míře postrádají duševní a/nebo emoční stálost a jsou hlavní přítěží pro věc tradičního katolicismu.
I když jsme oprávněně a vážně znepokojeni ohledně situace krátce diskutované v předešlém odstavci, nechť nám slouží jako připomínka, abychom také byli stejně znepokojeni ohledně uchování si své vlastní duševní a emoční stálosti (za předpokladu, že už ji máme!). Aby si člověk uchoval úplné duševní zdraví v šíleném světě, může si to něco žádat a může to představovat docela výzvu – a toto může být obzvlášť pravdivé, pokud jde o věc, která se přibližuje. Ohromná devastace, kterou Římskokatolická církev prošla v posledních zhruba dvou desetiletích, je traumatickou zkušeností pro mnohé, a je zdrojem hlubokého žalu pro bezpočet tradičních katolíků. A na dohled ani není konec těchto zkoušek a soužení obsažených v úkolu zachování Víry. Přesto všechno si však musíme udržet svou duchovní a emoční rovnováhu, jestliže máme účinně sloužit vznešenému apoštolátu, jemuž jsme se propůjčili. Jinak tomuto apoštolátu budeme na škodu. Zde také můžeme začasté dodat, že to, co velmi chybí, je prostý selský rozum, což je, jak to vidím, věc v řadách tradičních katolíků dosti vzácná. I když samotný selský rozum nevyřeší všechny naše problémy, myslím si, že může mnoho přispět k vyřešení některých z nich.
Třetí a poslední vlastností pro tradiční římské katolíky, kterou bych zde zmínil, je smysl pro humor. Zatímco ony dvě vlastnosti diskutované předtím (pevná víra a duševní/emoční stálost) jsou základní, bylo by možná přesné popsat tuto třetí vlastnost jako prostě důležitou. Jinak řečeno, zatímco účinnost a úspěšnost tradičního katolicismu jsou mimo jiné věci velmi závislé na pevné víře a duševní/emoční rovnováze, mít smysl pro humor není u jeho členstva naprosto nutným požadavkem k zajištění účinnosti a úspěšnosti.
Pokud jsme tomuhle porozuměli, jsem pevně přesvědčen, že zdravý smysl pro humor je životně důležitým faktorem mezi vlastnostmi normálního tradičního katolíka. Je pravda, že není nic legračního nebo zábavného na úkolech, na nichž se podílíme. Právě naopak, jsou nejvážnější a nejdůležitější na celém světě. A ani v nejmenším nezamýšlím naznačovat, že by se k nim mělo přistupovat s něčím menším než s tou nejvážnější pozorností, jaké jsme schopni. Ale tvrdím, že v tom všem má své místo smysl pro humor. Pomáhá kupříkladu člověku uchovat si duševní zdraví – a to myslím se vší vážností. Člověk, který je neustále zasmušilý, mrzutý, skleslý, není pro tradiční věc žádným přínosem. Takové rysy světci neměli. Ve skutečnosti byl smysl pro humor poznávacím znamením některých světců, například sv. Filipa Neriho. V každém případě uprostřed vší té vřavy a bědování a zklamání a problémů, jež nás obklopují, si zachovejme nebo vypěstujme zdraví prospěšný smysl pro humor. Určitě nám nezpůsobí žádnou újmu a je, dle mého názoru, skutečným přínosem pro věc tradičního katolicismu.
Takové jsou tedy tři z mnoha nezbytných vlastností tradičního římského katolíka. Dvě z nich jsou základní (pevná víra a duševní/emoční stálost) a třetí (smysl pro humor) je, alespoň dle mého názoru, důležitá. Tyto tři jsem vybral, abych je v tomto článku okomentoval, protože jsem přesvědčen, že by se tradiční katolicismus velice zkvalitnil, kdyby větší počet jeho členů v různé míře nepostrádal tu či onu z těchto vlastností. Nakolik tradiční římský katolík postrádá pevnou víru, natolik je zranitelný ze strany falešného katolicismu koncilní církve. A nakolik člověk postrádá to či ono v duševní a/nebo emoční stálosti (jejíž udržení může dnes představovat celkem výzvu!), natolik je, i když nechtěně, na škodu tradičnímu apoštolátu. A bez zdravého smyslu pro humor by se udržení této stálosti mohlo stát ztraceným případem.
Překlad: D. Grof