Otázka kanonického uznání (2019)
Je
schismatickým postojem říct, že kanonické uznání není realizovatelné před tím,
než se Řím vrátí k Tradici?
Maubert
22. června
2019
publikováno
v Le Sel de la Terre č. 107
***
Důvody pro souhlasnou odpověď
- První důvod
Odmítnutí
jurisdikce, jež nám je nabídnuta, se rovná popírání veškeré jurisdikce, která
pochází od papeže. Odmítat však jurisdikční primát římského pontifika je
charakteristickou vlastností schizmatiků.
- Druhý důvod
Popírat
společenství s papežem a většinou věřících v průběhu stále více let nám přineslo
schizmatický postoj: necítíme potřebu začlenit se do „viditelného rozmezí“
Církve, takže jsme ztratili Sensus
Ecclesiae [církevní vědomí].
- Třetí důvod
Stát stranou
církevních autorit, když po nás požadují, abychom opustili víru a starobylou
liturgii, je pochopitelné a omlouvá „schizma“; ale protože dnes jsme přijímáni
„jací jsme“, stalo se naše chování bezdůvodným a schizma je formální.
- Čtvrtý důvod
Místo
Tradice musí být v „oficiálním rozmezí“ Církve, aby zůstávala [Tradice]
viditelná.
Názory tvrdící opak
Nadále
vyznávat víru všech časů a slavit tradiční bohoslužbu mimo koncilní církev
nikdy nebylo arcibiskupem Lefebvrem považováno za schizma: „skutečně reprezentujeme katolickou Církev“,
(1) říkal, a tak to bylo i po biskupských svěceních v roce 1988, právě
poté, co jej Jan Pavel II. exkomunikoval.
Proč bychom
nyní měli být schizmatičtí, když zastáváme vůči modernistickému Římu tentýž
postoj?
Detailní odpověď
- Co je schizma?
Schizma,
říká kardinál Billot, odporuje jednotě společenství. [...] Je zapříčiněno dvěma
způsoby:
- Za prvé, jestliže
člověk přímo odmítne poslušnost nejvyššímu pontifikovi a nepřijímá to, co mu
nařizuje, nikoliv z hlediska toho, co se nařizuje (protože to by se
rovnalo pouhé neposlušnosti), ale z hlediska autority, která nařizuje, tj.
odmítá uznat papeže jako hlavu a představeného.
- Za druhé,
jestliže se člověk přímo odděluje od společenství katolických věřících
například tak, že se chová jako oddělená skupina. (2)
Na první
pohled se tradicionalisté zdají být schizmatičtí dvěma způsoby:
- absence
účinného vztahu závislosti naznačuje, že neuznávají autoritu papeže;
- a zdá se,
že vytvářejí jistý druh „malé církve“ a jsou nazýváni „lefebvristé“ nebo
„integristé“, přičemž se odmítají mísit s ostatními věřícími.
- Pouto víry jako první
Když však
papež Lev XIII. v encyklice Satis
Cognitum hovoří o Církvi, říká toto:
„Nezbytným základem této niterné a dokonalé
svornosti mezi lidmi je však shoda a sourodost mysli; z toho pak také
přirozeně vyplývá souzvuk ve vůli a jednomyslnost v jednání. To je
důvodem, proč podle svého božského úradku dal příkaz, aby v jeho Církvi
panovala jednota ve víře: ctnost víry je totiž mezi všemi podmínkami sjednocení
člověka s Bohem, a proto jsme také přijali jméno věřících.“
O několik
let později Pius XI. ve své magisteriální encyklice, Mortalium Animos, odsuzující falešný ekumenismus, znovu pojednává
tutéž myšlenku:
„Poněvadž tedy láska spočívá na základě
neporušené a upřímné víry, musí učedníci Kristovi býti navzájem spojeni svazkem
jednoty víry.“
Z těchto papežských nauk vyplývá, že
v Církvi existuje fundamentálnější jednota než jednota společenství: je to
jednota víry. A aby byla jednota víry skutečná, je pro ni naprosto nezbytné,
aby měla jednotu víry. Proto je jasné, že prvními schizmatiky jsou heretici:
„Hereze,“ říká kardinál Billot, „je schizmatem, protože přímo odporuje
jednotě víry.“ Člověk může odporovat jednotě společenství, aniž by
odporoval jednotě víry, ale nemůže odporovat jednotě víry, aniž by neodporoval
jednotě společenství, protože ta první je základem té druhé.
- Ti, kteří se odchylují od víry, páchají schizma
Když zvážíme
situaci Církve od Druhého vatikánského koncilu, vidíme, že lidé, kteří
zaujímají pozice autority, jsou prodchnutí liberalismem a modernismem. Zavedli
reformy, jež ničí Církev, protože odporují tradiční víře a bohoslužbě. A tím se
rozcházejí s Tradicí mnoha staletí, tj. s konečnou platností se
rozcházejí s jednotou víry; a jednota společenství, jíž se snaží
dosáhnout, je pouze pseudojednotou, protože ztratila svůj skutečný základ. Modernistická hierarchie je heretická,
dokud je modernistická: odporuje jednotě víry tím, že hlásá své omyly a
v důsledku toho odporuje jednotě společenství. Jinak řečeno, koncilní
církev je schizmatická, protože usiluje o dosažení jednoty, která již není
katolickou jednotou.
Arcibiskup
Lefebvre jasně řekl:
„Koncilní
církev je prakticky schizmatická. [...] Je to v podstatě exkomunikovaná
církev, protože je to modernistická církev. Papež chce vytvořit jednotu bez jednoty víry. To je společenství.
Společenství pro koho? pro co? v čem? To již není jednota. Ta může být dokonána
pouze v jednotě víry.“ (3)
- A papež?
Jak
vysvětluje kardinál Journet v Církvi
Vtěleného Slova (4), papež sám může
hřešit proti církevnímu společenství tím, že poruší jednotu směřování, což
by nastalo, kdyby neplnil svou povinnost a odmítal Církvi směřování, jež se od
něj oprávněně očekává ve jménu toho, který je větší než on, Krista, zakladatele
a neviditelného vůdce. A to je bohužel bolestná situace, v níž se od
koncilu nacházíme. Jestliže se arcibiskup Lefebvre držel stranou modernistické
hierarchie a koncilní církve, bylo to kvůli věrnosti Tradici, kdy odmítal
spáchat schizma a rozejít se s jednotou víry, jak byla v Církvi vždy
zachovávána. „Církev,“ řekl P. Calmel,
O.P., není mystickým tělem papeže, ale
Krista.“ (5) Jestliže tedy papež
selhává ve svém úřadu do té míry, že propaguje herezi a schizma, pak je lepší
uposlechnout Krista a zůstat věrný Církvi všech časů, i když to znamená snášet
hněv autorit u moci. Arcibiskup Lefebvre upřednostňoval držet se stranou od
této hierarchie a této falešné jednoty:
„Opustit tedy oficiální Církev? Do jisté míry
ano, samozřejmě. Jestliže jsou biskupové v herezi, je nutné opustit tyto
biskupy, jestliže člověk nechce ztratit svou duši. Jestliže odejdeme od těchto
lidí, je to naprosto totéž jako s lidmi, kteří mají AIDS. Nechceme ho
chytit. Oni však mají duchovní AIDS, [a] takovéto nakažlivé nemoci. Chceme-li
zůstat zdraví, nesmíme jít s nimi.“ (6)
- Původ našeho postoje
V praxi katolík nesmí chtít a nemůže být ve
společenství s hierarchií, která upřednostňuje modernismus, liberalismus a
ekumenismus, jež jsou odsouzeny papeži a směrují věřící na cesty cizí Tradici. Je lepší
snášet pronásledování, kritiku, přízviska „schizmatiků“ a „exkomunikovaných“,
nežli spolupracovat na podnicích této hierarchie a na ztrátě duší.
Poznámky:
1) Fideliter
70, str. 6
2) Kardinál
Billot, L´Eglise, sv. II, Publikace Courrier
de Rome, 2010, str. 69-70
3) Fideliter
70, str. 8
4) Kardinál
Journet, L´Eglise du Verbe Incarné,
Desclée de Brouwer, Fribourg, 1962, sv. II, str. 839
5) Pére
Roger-Thomas Calmel, O.P., Del´Eglise et
du pape, in Itinéraires 173,
květen 1973, str. 28
6) Přednáška
v Écône, 9. září 1988, citováno in Fideliter
66, str. 28
Zdroj: Dominicans
of Avrillé
Překlad: D. Grof
