Hlas polnice: Nedokončená symfonie (2019)
Život biskupa Richarda Williamsona ve čtyřech větách
Sean Johnson – Recenze knihy Davida Allena
***
A. Pozadí:
Hlas polnice je nádherně zosnovaná biografie jedné z nejkontroverznějších postav
katolické Církve: rodilého anglického biskupa Richarda Nelsona Williamsona (1)
(narozen 8. března 1940).
Biografie sepsaná dlouholetým přítelem a důvěrníkem Dr. Davidem Allenem
Whitem (2) (profesorem literatury americké námořní akademie na odpočinku), je
konečným výtvorem takřka sedmi let výzkumu, osobních rozhovorů, korespondence a
spolupráce s biskupem samotným. Přesně kvůli
tomuto důvěrnému spojení a komunikaci mezi životopiscem a subjektem musí být
považována za autoritativní a pravděpodobně zůstane oním definitivním zdrojem ohledně dané osoby a subjektu biskupa
Richarda Williamsona.
Profesionální zkušenost a kvalifikace tohoto životopisce také zvyšují
autoritativnost povahy tohoto díla.
Protože dr. White již dříve publikoval práce o biskupovi de Castro Mayerovi
z Brazílie (3) a arcibiskupu Marcelu Lefebvrovi (4), je zkušeným
životopiscem, který demonstruje, že dobře zná primární i sekundární zdrojové
materiály, a že má patřičnou přirozenou schopnost uspořádat data do souvislého
a soudržného portrétu svého subjektu v rámci širšího historického kontextu
své doby tak, aby dosáhl komplexnějšího pochopení tohoto subjektu u čtenáře.
Hlas polnice není žádnou výjimkou a dokonce i nejinformovanější z čtenářů o tomto
subjektu si vědomě povšimnou, že jejich znalost biskupa Williamsona roste, jak
touto biografií postupují dál.
Důležitější než profesionální kvalifikace a zkušenost dr. Whitea jakožto
životopisce jsou však jeho schopnosti jakožto
učitele (odvozené od této kvalifikace) konstruovat, dekonstruovat a
rekonstruovat literaturu, aby lépe pochopil a vysvětlil „autorův záměr“. A o
tom nyní musíme něco říct, protože on tuto schopnost použil, aby vytvořil a
sestrojil novou a unikátní literární formu, která v oblasti životopisectví
dříve neexistovala.
Dr. White vytvořil a zkomponoval biografii
v symfonické formě, a tím otevřel nové pole v oblasti
životopisectví. (5)
B. Formát a „autorův záměr“
Než vysvětlím, jak Dr. White vystavěl svou „symfonii“, musíme nejprve
vylíčit krátký příběh, pro případ, že by se čtenář po mém popisu ptal, zda byl
toto skutečně záměr Dr. Whitea, nebo spíš jen jakási mocná racionalizace a
imaginace ze strany recenzenta:
V březnu 2002 jsem měl jako seminarista FSSPX to štěstí navštívit
konferenci dr. Whitea o Shakespearově „Kupci
benátském“. (6) Během této prezentace dr. White vyložil, že Shakespeare byl
výjimečným umělcem. Jeho hry byly vědomě schematizovány a programovány. Měl
plán a ten dovedl k uskutečnění, než si sedl, aby psal. Počínaje úžasným
propletením „tří spojených zápletek“, přes katolický výklad „spravedlnosti
tlumené milosrdenstvím“, až po kontrast mezi judaistickým a křesťanským duchem:
to vše bylo záměrné až do sebemenšího detailu. (7)
Dr. White nazval tuto techniku „autorovým záměrem“ a pro účel této recenze
je to důležitá myšlenka, kterou je potřeba mít na paměti, protože se opět
manifestuje při tvorbě Hlasu polnice,
kde dr. White mistrovským tahem tuto Shakespearovu metodu vzal a
prostřednictvím dvojího chápání vzdal současný hold biskupu Williamsonovi a
biskupově velké lásce vůči Shakespearovi a Beethovenovi tím, že „složil“
biskupovu biografii dle této symfonické formy dle Shakespearovy metody.
C. Symfonie
Aby člověk plně docenil Hlas polnice,
musí nejprve pochopit, co je symfonie. Docela prostě je symfonie propracovaná
hudební kompozice pro celý orchestr, obvykle ve čtyřech větách, z nichž
alespoň jedna je tradičně ve formě sonáty.
Zjevně nejdůležitějšími částmi symfonie jsou instrumentální nebo
orchestrální sekce: dechové nástroje, smyčcové nástroje, dechové dřevěné
nástroje a bicí nástroje. Ty však musí být uvedeny navzájem do souladu
dirigentem, jinak vyprodukují kakofonii.
Dr. White, jako autor, je podobný dirigentovi a volí, kdy a jak se
orchestrální sekce objeví, aby vytvořily krásný zvuk (portrét).
Tyto rozličné orchestrální sekce také mají své analogické protějšky, které
se v biografii prolínají a projevují se jako opakující se motivy:
Namísto přemýšlení o dechových nástrojích, bicích nástrojích, smyčcových
nástrojích a dřevěných dechových nástrojích je čtenář v pokušení přemýšlet
o: Beatles, anglických mučednících, sólech na trubku a slovních hudebních
mezihrách, jež všechny dohromady tvoří podmanivou směs.
1. Beatles: Komentáře nebo
informace od Beatles nebo o Beatles (reprezentujících revoluci a vše, co je
špatné u modernity dle dobře známých biskupových zmínek k témuž), nebo
citáty ukazující žalostný stav světa, v němž nicméně biskup Williamson
putoval k Církvi a k Écône.
2. Angličtí mučedníci: Zádumčivé
a inspirativní líčení životů anglických mučedníků (a čtenář se nemůže vyhnout
domněnce, že biskup Williamson tak dále pokračuje v anglické tradici ve
formě „bílého mučednictví“. (8)): Vypovězení z Argentiny po „rozhovoru o
holocaustu“; odloučení ve Wimbledonu; vyloučení z FSSPX za to, že zastával
postoj arcibiskupa Lefebvra týkající se nemožnosti praktické dohody
s modernistickým Římem, dokud se neobrátí k Tradici.
3. Sóla na trubku: Výňatky z
„Dopisů rektora“ biskupa Williamsona nebo z „Komentářů eleison“, jež vyvolaly
vášnivé odezvy nebo způsobily kontroverze (11. září, „holocaust“, zvuk hudby
nebo ženy v kalhotách). Ty do jisté míry určily vnímání biskupa
Williamsona světem a tato dobře umístěná „sóla na trubku“ (přičemž biskup
Williamson je tímto nástrojem, nebo jak naznačuje titulek, hlasem trubky
[polnice]) se často vynoří v klidnějších chvílích biografie, stejně jako
se vynořila ve skutečném životě: kontroverze z ničeho nic!
4. Slovní hudební mezihry:
Příhodný výběr poezie týkající se různých témat, jež se v biografii
diskutují.
Toto jsou však jen nástroje,
které se používají, aby vytvořily „symfonii“. Co symfonie samotná? Jak je
uspořádána a jak se vyvíjí? V tomto bodě se analogie stává explicitní a
tato kniha dokonce přebírá řazení a terminologii symfonie:
1. Allegro moderato: („hrát
mírně rychle“). Tato první „věta“ je nazvána „Portrét biskupa jako mladého
muže“. Pokrývá období od jeho dětství (a zajímavou rodovou historii) po
dospělost a jeho učitelskou kariéru až do doby jeho rozhodnutí stát se katolíkem
v prosinci 1970 (formálně byl přijat v lednu 1971). Tato sekce je
„allegro moderato“, protože pokrývá velkou oblast, aniž by byla zběžná. Velká
část této sekce obsahuje osobní detaily, jež byly doposud privátní a neznámé.
2. Andante: („hrát volně, krokem“).
Tato druhá „věta“ je nazvána „Od semináře k semináři“. Tato sekce líčí
cestu Richarda Williamsona ke kněžství: Odmítnutí diecézním seminářem a znovu
Londýnskou oratoří, a nakonec posun ze strany Prozřetelnosti do FSSPX, přes
jeho kněžské svěcení a biskupskou konsekraci až po jeho náhlý odchod
z argentinského semináře hned po rozhovoru o „holocaustu“. Čtenář
v této větě najde mnoho dříve nezveřejněných detailů týkajících se rané
rivality mezi biskupem Williamsonem a biskupem Fellayem od roku 1994 dále
(například přání biskupa Fellayho přesunout biskupa Williamsona z Winony
už v roce 1999), atd., jež jsou velice osvětlující, pokud jde o závěrečné
vyloučení biskupa Williamsona a sjednocování FSSPX [s Římem].
3. Scherzo: („rychlá, živá nebo
žertovná kompozice obvykle tvořící větu v symfonii nebo sonátě“): Tato
třetí věta je nazvána „Výbušné dopisy“ a je z velké části složena
z „jaderných výbuchů“ Jeho Excelence, jež jsou příčinou jeho kontroverzní
reputace. „V době revoluce říkat pravdu je revoluční čin.“ (Orwell) Na tom, že
nic z toho, co Jeho Excelence řekla, by v normálním smyslu (9) nemělo
být nic kontroverzní, nezáleželo. Svět bude tolerovat pouze biskupy, kteří
hříchy omlouvají, a ti, kteří nebudou svou nauku ohýbat, aby se přizpůsobila
modernímu vnímání, jím budou nenáviděni. Ženy v kalhotách, 11. září,
„holocaust“ a Zvuk hudby a další proslulá jablka sváru jsou v tomto textu
všechna obsažena.
4. Rondo: („Hudební forma
s opakujícím se hlavním motivem, často se nacházející ve finální větě
sonáty nebo koncertu.“) Tato čtvrtá a finální věta této symfonie je nazvána
„Variace Veritas“ a zkoumá světonázor biskupa Williamsona, jakož i základy
tohoto světonázoru. První motiv této věty přemýšlí nad realitou, jak je známá
scholastické filozofii, a to, jak se tento biskup stal velikým obhájcem sv.
Tomáše Akvinského. Druhý motiv v rámci této věty se vztahuje
k historii a diskutuje biskupovo chápání historie Církve dle vidění
Ctihodného Holzhausera (neboli toho, co se stalo známým jako
„Sedm věků Církve“). Třetí motiv v rámci této věty probírá spiknutí, jako
jsou „holocaust“, 11. září atd.
Nakonec knihu/symfonii zakončuje Coda:
(„Závěrečná pasáž díla nebo věty, která obvykle tvoří přídavek k základní
struktuře; závěrečná událost, poznámka nebo sekce.“) Tato stručná sekce se
otevírá děsivým citátem z proroka Jeremiáše 6:17:
„Ustanovil jsem nad vámi strážné: Věnujte
pozornost hlasu polnice! Ale oni řekli: Nebudeme dávat pozor.“ (10)
To více či méně shrnuje biskupův život. Jeho vlastní Bratrstvo se
k němu otočilo zády (a pak jej bodlo). Nechtělo jeho tradicionalismus, ale
moderní „normálnost“. V tom biskup Williamson následuje svého velkého
učitele arcibiskupa Lefebvra, podobně vypuzeného „koncilní církví“, která se
spřátelila s moderností čtyřicet let před tím, než to učinilo FSSPX.
V Codě klade dr. White otázku za milion dolarů: „Co tedy vytvářelo
tohoto anglického biskupa?“
Odpověď je prostá a přímá: „Především věřil naukám katolické víry a ve svém
jádru a do hlubiny duše věděl, že tyto nauky musí být obnoveny a ctěny.“
D. Závěr:
Dr. White udělal to, co bylo nejvíc potřeba udělat: Zanechal světu a
budoucím generacím vyčerpávající popis jednoho z nejzajímavějších a
nejkontroverznějších mužů pokoncilní Církve. „Sluha není nad svého pána.
Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat.“ A vskutku
pronásledují: Od Ježíše Krista přes Marcela Lefebvra až po Richarda Williamsona.
Přesto je pro to vše stále milován některými z nás (i když jsme jeho
„problémové děti!“).
Hlas polnice nutně přijde na přetřes v jakékoliv budoucí diskuzi o otázce: „Kdo
je/byl biskup Williamson?“
Nakonec si všimněte, že dr. White poznamenává, že tato „symfonie“ je
doposud nedokončená (tj. biskup je stále s námi). Závěr je zatím nejistý.
Poznámky:
1) Týdenní Komentáře
Eleison biskupa Williamsona (stejně jako mnoho záznamů jeho kázání, přednášek a
sebraných dopisů) lze nalézt zde: https://stmarcelinitiative.com/
2) O dr. Whiteovi jeho
vlastními slovy: https://www.olrl.org/stories/drwhite.shtml
5) Ti, kteří jsou
obeznámeni s předešlými díly dr. Whitea, ale také četli Hlas polnice, si snadno povšimnou posunu
a vývoje transcendence dr. Whitea: Od vynikající, ale tradiční biografie biskupa
de Castro Mayera v The Mouth of the
Lion, ke složitější a rozsáhlejší mozaikové prezentaci arcibiskupa Lefebvra
v The Horn of the Unicorn, až po
současné dílo, které je organizováno a prezentováno jako hudební kompozice.
6) Čtyřdílný záznam
těchto přednášek si lze objednat zde: http://stmarcelinitiative.com/bookstore/products/The-Christian-Comedy-of-Shakespeare%27s-The-Merchant-of-Venice-%252d-Part-I.html
7) Kdysi jsem
vysvětloval prezentaci dr. Whitea u několika takových shakespearovských motivů
přítelkyni, tradicionalistické katoličce, a když jsem byl hotov, ta dáma se
odmlčela a řekla: „Někdy musíte přemýšlet nad tím, jestli tohle všechno
Shakespeare zamýšlel, nebo zda je to jen vynalézavost dr. Whitea připisujícího
Shakespearovi to, co ve skutečnosti v mysli tohoto dramatika nebylo.“
Kdybych neměl to štěstí, že jsem navštívil přednášku dr. Whitea, možná bych
přemýšlel nějak podobně. Existují dvě příčiny takové nevěřícnosti: Velikost a
mimořádná inteligence Shakespeara a hrubost obyčejného člověka. Velikost
Shakespearova rozumu způsobuje to, že pochybujeme o tom, že je taková hloubka
opravdu možná, a na druhou stranu většina z nás natolik nechápe to, co
Shakespeare zamýšlel, že si myslíme, že vlastně nebyl žádným velkým borcem. Ale
lidé jako dr. White umí zachytit a vyložit tyto nádherné pravdy, které činí
Shakespeara Shakespearem, a když tak činí, zpřístupňuje nám tohoto barda. Dr.
White je konec konců povoláním profesor.
8) Někdo, kdo je hluboce
pronásledován pro své katolické přesvědčení, kdo však nezemřel prolitím krve.
9) Jestliže subjektivní
uvažuje realitu, jak ji vnímáme, a objektivní uvažuje realitu, jaká ve
skutečnosti je, normativní otázka uvažuje realitu, jaká by měla být.
10) Tento citát se
nemusí vztahovat pouze na koncilní církev nebo na modernizující klérus a věřící
FSSPX, ale dokonce i na jisté části v Odporu (stejně jako se FSSPX
později obrátilo zády k arcibiskupu Lefebvrovi po jeho smrti).
Zdroj: archiv překladatele
Překlad: D. Grof