Proviňují se tradicionalisté
farizejstvím? (2019)
Jedním
z nejčastěji se znovuobjevujících a nejpalčivějších obvinění vznášených
proti tradičním katolíkům je nařčení z „farizejství“ nebo „legalismu“. To je
velmi závažné tvrzení: konec konců byli farizejové lidskými činiteli
odpovědnými za ukřižování Krista a odkazovalo se na ně jako na „plémě zmijí“
(Mt. 23:33). Farizejů se Ježíš zeptal na strašlivou otázku: „Jak uniknete
pekelnému trestu?“ Proto by tradiční katolíci měli na toto obvinění odpovědět
s maximální vážností, a nikoliv ho jen přejít, když liberální katolíci,
protestanti nebo konzervativní katolíci začnou kolem sebe házet tímhle slovem
začínajícím na „F“.
Hanlivá síla
spjatá s nálepkou „farizej“ nespočívá v samotném tom slově, ale
v tom, co toto slovo obrazně vnáší do myšlení. Když někdo nazve
tradicionalistu farizejem, samozřejmě neříká, že jsme stoupenci vlivné sekty v judaismu
v 1. století. Spíše vznáší tutéž kritiku, kterou Kristus vznášel proti
náboženské hierarchii Své doby: že se příliš staráme o vnější věci, že naše
zbožnost je celá hraná, že naše lnutí k tradici je rigidní a bez života. Přesto
jsou všechna tato obvinění velice proměnlivá a otevřená mnoha výkladům. Vraťme
se zpět k Písmu svatému a definujme, co přesně je podstatou farizeje, a
pak to porovnejme s tradičními katolíky, abychom viděli, mají-li naši
hanobitelé pravdu. Podle Písma svatého Náš Pán vztahuje na farizeje
následující:
- „Mluví, ale nejednají.“ (Mt. 23:3)
- „A všechny své skutky činí, aby je lidé viděli.“ (Mt. 23:5)
- „opustili jste ... spravedlnost, milosrdenství a věrnost“ (Mt. 23:23)
- „čistíte číši a mísu po povrchu, uvnitř jste však plni loupeže a nečistoty“ (Mt. 23:25)
- „zevně se sice jeví [lidem] úhlednými, uvnitř však jsou plny kostí z mrtvých a všeliké nečistoty“ (Mt. 23:27)
- „posílám k vám proroky a mudrce a učitele. Některé z nich zabijete a ukřižujete..“ (Mt. 23:34)
- „Tak rušíte slovo Boží svým podáním...“ (Mk. 7:13)
- „žádáte znamení“ (Mk. 8:11-12)
To je jen
několik tvrzení vyřčených v Písmu svatém o farizejích. Chovají se však
tradiční katolíci stejně? Mluví tradicionalisté, ale nejednají? Chápu, že někde
mohou existovat jednotliví tradicionalisté, kteří mohou upadnout do
farizejství. Nejen, že připustím, že se to stává, ale mohu dokonce i chápat,
jak by člověk mohl argumentovat, že tradicionalismus zaměřený na předpisy bez
působení milosti by k tomu skutečně mohl vést. Navzdory tomu si však
myslím, že na zemi neexistuje žádná více „praktikující“ skupina katolíků než
tradicionalisté. Zbožnost je mezi tradicionalisty živější než mezi mnoha
progresivními farnostmi. Činí tradicionalisté „své skutky, aby je lidé viděli“?
Pokud to vztáhneme na liturgii, pak je odpověď určitě ne. Každý ví, že
tridentská mše se soustřeďuje na Boha, nikoliv na lidi. S knězem sloužícím
ad orientem ani není největší tajemství
mše pro lid vůbec viditelné. Sv. Hostie je konsekrována mimo pohledy [lidí],
dokud není náhle pozdvižena k úctě všech jako slunce vycházející ráno
zpoza hor.
Pokud něco,
tak jsou to Novus Ordo a progresivní druhy liturgií, které se slouží, „aby je
lidé viděli“. Principem za těmito liturgiemi je horizontalismus – to, že účelem
liturgie je povznášet a oslavovat naše bližní. Jak může liturgie, jejíž důraz
je jako u tradiční latinské mše na adoraci Boha, být obviňována, že je taková,
aby „ji lidé viděli“, zatímco ta liturgie, jejíž jasný účel je často definován
jako, že je o společenství, je vychvalována jako, že je opravdovější a na Boha
zaměřená? To je převrácené myšlení.
A co
obvinění, že farizejové opomíjejí „spravedlnost, milosrdenství a věrnost“? Stálým
pokušením je dodržovat [jen] vnější náboženské předpisy bez nutných
doprovodných vnitřních dispozic. Nikdo však nemůže soudit srdce člověka a
z tohoto důvodu nemůžeme učinit jakékoliv obecné prohlášení o tom, zda
jsou víc či méně „šlechetní“ tradicionalisté nebo konzervativci nebo
liberálové: potkal jsem skutečné šelmy v každé té kategorii. Jedním bodem
k zamyšlení však je toto: který katolík spíše bude šlechetnější – ten,
jehož celková stavba je symbolicky a obřadně uspořádána k Bohu, který je
Láska, nebo ten, jehož liturgie a svátostný život je zbaven symbolismu či
tradice a je vykonáván banálním způsobem s minimalistickými tendencemi?
Kromě toho však byl vznesen i skutečný argument, že tradiční katolicismus je
prospěšnější chudým.
A co
Kristova slova, že farizejové „se zevně jeví úhlednými“, jsou však plní
prázdnoty a špatní vnitru? Platí to o tradicionalistech? Někteří mohou říct, že
toto by se mohlo vykládat jako odsouzení onoho stupně umělecké, strukturní a
liturgické znamenitosti, která se nachází v tradiční latinské mši (tj. že
vnějškově se naše mše jeví nádherné, ale vnitřně jsou prázdné). Je-li toto
argumentem, pak je to klasické zaměňování legitimní znamenitosti za
„vychloubání“. Jestliže kněz má nádherná a nákladná roucha, je obviňován, že je
okázalý; je-li bohoslužebné náčiní vyrobeno z drahých kovů, obviněním je,
že kněz/farnost plýtvá penězi na něco nepodstatného, když by mohly být lépe
utraceny někde jinde (což je ozvěna Jidášovy stížnosti v Janově evangeliu
12:5); kážou-li se homilie, jež sdělují čistou Kristovu nauku, jsou příliš
výběrová, akademická, rozvratnická atd. Je-li liturgická hudba provozována
nádherně a dle tradice Církve, je sbormistr obviňován, že se chce „předvádět“.
Krátce řečeno, na každého, kdo si myslí, že liturgie by měla být pěstována
dobře, se shlíží spatra, protože má přístup „svatější než druzí“.
Katolický
komentátor Mark Shea uplatňuje stejný přístup, pokud jde o lidi, kteří trvají
na tom, že by se měly následovat liturgické rubriky a že se má udržovat
důstojnost liturgie. Říká: „Někteří lidé jsou hypochondři, kteří si představují
zranění tam, kde žádné není, nebo kteří velmi zveličují malá roztrpčení jako
veliká“ a [dále argumentuje] že frustrace ohledně problémů s Novus Ordo
jsou prostě jen kvůli „přecitlivělosti“.
Jak na to
odpovíme? Měli bychom si uvědomit, že to vůbec není o tom být svatější než
druhý. Ve skutečnosti právě naopak. Trvat na správném sloužení liturgie je
z několika důvodů skutkem pokory: 1) Potvrzuje to hlubokou pokoru člověka
před strašlivým tajemstvím odehrávajícím se na oltáři, 2) Je to pokora, protože
zdvořile přijímáme to, co nám bylo předáno Otci a nedovolujeme si to domýšlivě
měnit a upravovat, aby to vyhovovalo duchu času, a 3) Vždy je to pokora uposlechnout
spíše než nalézat chyby, což je to, co byla reforma z roku 1970: hledání
chyb u tradiční liturgie Církve a domýšlivost, že moderní člověk to udělá lépe,
než jak to fungovalo 1500 let. Toto je opovážlivost a přístup typu „svatější
než ty“, protože moderní člověk trvá na tom, že je svatější a moudřejší než
světci a učitelé v historii Církve.
Farizejství
je přehnané zaměřování se na pravidla pro pravidla, což je přesným opakem toho,
co tradicionalisté chtějí. Nechceme zmnožovat pravidla nebo uvalovat na
katolíky [další] pravidla: prostě jen chceme, aby byl Bůh uctíván a aby se věci
dělaly správně. Je farizejstvím očekávat, že katolíci budou dodržovat právě ta
pravidla, u nichž vyznávají, že k nim lnou? Myslím si, že jsme dnes ve
velkém nebezpečí přespřílišné familiárnosti vůči Bohu a musíme si
uvědomit, že věci, jež v liturgii děláme, Jej mohou urážet a urážejí,
jestliže se neprovádějí správně, a že dělat věci správně není „předvádění se“.
Předváděli se židovští kněží, když pokryli Archu čistým zlatem? Když vyzdobili
náprsník velekněze nákladnými drahokamy? Když vydali ohromné sumy peněz na
zbudování Chrámu? Samozřejmě, že ne. Ve Starém zákoně to byl Sám Bůh, kdo
takové věci žádal, z prostého faktu, že to, co je pro člověka
nejnákladnější a nejdrahocennější, je tím, co nejpřiměřeněji odráží hrozivou
slávu a čistotu Boha. Není to předvádění se, jako nebylo předváděním se, když se
Archa pokryla zlatem. Je to o prostém konstatování Reality, na níž nám tyto
nákladné liturgické předměty ukazují. Samotná pravidla nás nespasí, ale
vytvářejí počáteční bod.
A co
pronásledování? „Pronásledují“ tradiční katolíci netradicionalisty? Naopak, jsou
to tradicionalisté, jímž se posledních několik desítek let říká, že jsou
schizmatici, rebelové atd., a jedná se s nimi jako s druhořadými
katolíky. Kdyby mohl být někdo obviněn z něčího pronásledování, byli by to
ti se stálým zájmem urputně katolíkům vnucovat ducha Druhého vatikánského
koncilu.
A nakonec,
„ruší“ tradicionalisté slovo Boží svými výklady? Kontextem tohoto tvrzení je
Ježíšovo odsouzení farizejů za jejich výklad ohledně darování peněz Chrámu,
kterému se říkalo zásvětný dar (Mk. 7:11), a který [výklad] šel proti podpoře
starých rodičů. Jinak řečeno, farizejský výklad odporuje a ruší přikázání Boží
ctít svou matku a otce. Toto obvinění [z farizejství] je protestanty vznášeno
proti katolíkům tak často, že jsem překvapen, že by se kterýkoliv katolík
otočil a použil jej vůči jinému katolíkovi. Jestliže je kromě toho
tradicionalista z tohoto důvodu odsuzován, tak je pak odsuzován i každý
jiný katolík, protože tradicionalista se drží Víry, jak byla praktikována všemi
katolíky ještě před pár desítkami let. Proto, jestliže my [údajně] rušíme Boží
přikázání, pak tak činili všichni světci a učitelé, kteří používali stejnou
liturgii a praktikovali tutéž disciplínu. Měli by si vzpomenout na slova sv.
Edmunda Kampiána vůči svým protestantským věznitelům při svém soudním procesu:
„Když odsuzujete nás, odsuzujete své vlastní předky.“
A nakonec,
obvinění z „farizejství“ vůči tradicionalistům je založeno na zavádějící
představě, že je špatné očekávat, že se něco udělá správně. Je to smutný výrok
o stavu naší Církve, když ti, kteří prostě chtějí, aby se zachovávala slušnost
a udržoval pořádek, jsou dáváni dohromady se stejnými zlotřilci, kteří
zavraždili Krista.
Zdroj: Unam Sanctam Catholicam
Překlad: D. Grof
