pátek 28. září 2018

Sv. Václav: Mučednický skon a odchod na věčnost (1939)


Sv. Václav: Mučednický skon a odchod na věčnost (1939)
Václav, posilněný k ránu kratším spánkem, probudil se za svítání hlasem kostelního zvonu, zvoucího k jitřním hodinkám. Pohlédnuv zamřížovaným oknem komnaty, uviděl jasnící se světlo. Pozdravil jeho paprsky jako pohled do nebe.
Vstal rychle z lůžka, říkaje ranní modlitby. Spěšně se oblékl a spěchal do chrámu.
Poklekl u oltáře. Hluboce se poklonil Kristu Pánu a zkroušeným srdcem úpěl k Bohu, prosil za odpuštění hříchů, modlil se za své nepřátele a pro sebe prosil, aby mu Pán neodpíral být pomocníkem v den soužení.
Pak v tichu sledoval jitřní zpěvy. Po dalších modlitbách a novém poručení do vůle boží odcházel z chrámu, aby si v paláci na chvíli ještě odpočinul.
V té chvíli však již Boleslav skrytý na dvoře hradu čekal na bratrův příchod. Když Václav vyšel z chrámu, vykročil mu v ústrety.
Václav, spatřiv bratra, šel k němu a objal ho bratrsky. Pravil mu: „Otec nebeský tě zachovej,   bratře dobrý! Díky nezměrné mějž od Pána svrchovaného, že velmi dobrým hostitelem byl jsi při včerejším kvasu!“ Boleslav se zamračil, rychle vyňal meč ukrytý pod šatem a vzkřikl: „Včera podle možnosti, dnes však bratr bratru takhle poslouží!“ A napřáhnuv meč, udeřil rodného bratra do hlavy.
Rána však byla slabá, sotva trochu krve vytrysklo. Hrůza, jež schvátila útočníka, oslabila jeho ruku tak, že ani druhá rána Václavovi neublížila. Boleslav vztáhl potřetí meč, avšak ani tentokrát bratra neusmrtil.
Statečný Václav mu nyní meč vytrhl, a řekl jakoby s podivem: „Jak neobratně si počínáš, bratře, chceš-li mě ranit!“
Když však viděl, že ani nyní Boleslav nechce od vražedného úmyslu upustit, sám zamával mečem nad jeho hlavou a pravil: „Vidíš divy boží, strůjce zločinů? Co mi nyní brání, abych neprolil tvé krve? Hle, po právu by bylo možno krutou zhoubu obrátit na tebe, jenže stále jsi proti právu žádal krve mé. Ale nechci, aby krev bratrova v den soudu byla pohledávána u mne, raději snesu, aby od tebe byla vymáhána krev má. Vezmi meč, urychli utracení, neodkládej dlouho, co má být vykonáno!“
Vrátil bratrovi meč, který mu před tím vyrval a krváceje na ruce, vracel se do kostela. Boleslav rozzuřen volal na své společníky: „Kde jste? Kde jste zůstali?“
A tu se v zápětí přiřítili spiklenci, dohonili Václava u dveří chrámových, které kněz po bohoslužbách zavřel. Česta a Tyra srazili knížete k zemi a Hněvsa probodl jeho srdce mečem.
Václav zalit krví klesl a zvolal k nebesům: „V ruce tvé, Pane, odevzdávám duši svou!“
A mezitím co rozzuření vrahové, jichž se plno k místu zločinu nahrnulo, bodali jeho tělo meči a oštěpy, vypustil kníže Václav duši. Jeho ruka se ještě teď držela kruhu na chrámových dveřích. Na tom však nezůstalo. Vrahové napadli i Václavovy služebníky a pokud se nespasili útěkem, všechny je pobili.
Tělo Václavovo našel kněz Krastěj. Položil jej před chrám a pokryl tenkou látkou.
Zdroj: České nebe – Život, utrpení i sláva českých světců, Nakl. Jos. Vilímek, Praha, 1939, str. 101-102  
Zpracoval: D. Grof