Komentář Eleison DLXXXI – Kam, „Odpore“? – I (2018)
(581)
1. září 2018
KAM, „ODPORE“? – I
Jestliže
někdo stále přemítá nad tím, co katolické hnutí „Odporu“ zamýšlí dělat, nedávné
události ve Spojených státech to ozřejmují víc, než kdy dřív – musí zachovávat
Víru! Po oficiálním zveřejnění osmisetstránkového dokumentu minulý měsíc ze
strany státu Pensylvánie v USA, dokazujícím bez jakékoliv pochybnosti vinu
vysoce postavených katolických duchovních v hanebných zločinech proti
zákonům země i zákonům Božím, budou miliony katolíků, a nejen v USA,
v pokušení pochybovat o Víře a opustit Církev. Jeden čtenář těchto
„Komentářů“ vyjmenovává tři znepokojivé internetové odkazy a píše:
„Mé srdce je zraňováno. Ježíš neučí tohle. Hořce
pláču. Jsem nesentimentální člověk a vůbec často nepláču. Tohle ale nemohu
přijmout. Je mi líto, ale pokud tohle bude pokračovat, budu se muset stát
východním pravoslavným nebo úplně přijdu o rozum. Už tuto obludnost nemohu
vystát. Mám fyzickou bolest, protože kvůli tomu cítím bolest na hrudi. Přijdu o
rozum. Všechny modlitby a mše jsou marné, jestliže toto stále dělají ti, kteří
se modliteb a mší účastní. Tito heretici převracejí Našeho Pána vzhůru nohama!
Nemohu to vystát!“
Hříchy se
dějí, a hříchy se budou stávat až do konce světa, dokonce i mezi kněžími a
biskupy, protože Bůh jim neodnímá jejich svobodnou vůli, a žádný moudrý
zákonodárce v Církvi nebo ve státě nevěří v to, že pouhá legislativa
skoncuje s hříchem. Pouze samotná milost Našeho Pána Ježíše Krista může
očistit duše od hříchu (Ř VII, 24, 25). Proto je stát v podstatě bezmocný
zahojit nejhlubší lidské problémy kněží nebo rodin nebo národů. Má povinnost
konat, co nejlépe, aby chránil své občany, ale všichni rozumní a čestní
státníci uznávají, že jen sama katolická Církev plně vlastní prostředky
k tomu, aby hojivě dosáhla do hlubin lidských duší. Proto budou, jak
nejlépe mohou, upřednostňovat Církev pro dobro státu, a nejlépe, jak mohou,
chránit reputaci biskupů a kněží, a nechají Církev, aby se sama vypořádala se
svými zločinci, pokud chce. Jestliže se však Církev odmítne vypořádat se
svými zločinci, pak musí zasáhnout stát.
To, co je
tak skandální v současné epidemii zneužívání dospívajících a dětí ze
strany duchovních, je rozsah tohoto zneužívání, systematické krytí tohoto
zneužívání ze strany vysoce postavených církevních představitelů, a velikost služebního
postavení některých z nich, jež dosahuje až úplného vrcholu Církve. Ve
skutečnosti byl tento skandál v USA známý po desítky let, a je zcela
nemožné, že by nebyl všeobecně známý také v Římě. Po desítky let však má
síť homosexuálů ohromnou moc v rámci struktury a hierarchie Církve až do
té míry, že v Římě uplatňuje dalekosáhlou kontrolu nad jmenováním biskupů
a v diecézích nad volbou seminaristů. Může být stále obtížnější stát se
biskupem nebo knězem, aniž by člověk nepatřil do této sítě.
Co však vůbec
může vysvětlit takovou pohromu mezi tolika duchovními? Jediným přiměřeným
vysvětlením je ztráta víry vyvolaná Druhým vatikánským koncilem (1962-1965), po
němž byli velký ochránce knězovy vytrvalosti, jeho breviář, a účel jeho
existence, mše, zmrzačeni a ochromeni (Sacrosanctum
Concilium, kapitoly II a IV). Vezměte kterémukoliv člověku účel jeho
existence a on musí pro své uspokojení hledat jinde. Přinejmenším jeden
americký komentátor obviňuje z této pohromy satanismus, hřích přímo
útočící na Boha, který je jako takový mnohem závažnější než hříchy těla. Lidé
se však obracejí k Satanovi pouze tehdy, když se odvrátili, nebo byli
odvráceni, od Boha. Druhý vatikánský koncil, jak se zdá, otevřel dveře celé
Církvi, aby se odvrátila od Boha.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
